Kapitola 12.

Ahojky zlata moje:) zázrakem se mi podařilo napsat dvě kapitolky dopředu, tak tady je jedna z nich:) a já se jdu zas učit:) přeji krásný počtení. snad vám to zvedne náladu v tomhle tom ponurým dni:(

Mám Vás ráda:) Janča

Než jsem stačila uchopit skleničku s nalitým vínem, kdosi mě chytil za ruku a vytrhl od stolu. Párkrát jsem zamrkala, než jsem zjistila, že ta ruka patří Michaelovi. Aniž by mi řekl jediné slovo, dominantně, jak otec svoji dceru, mě vyvedl z herny a razil si to se mnou do domu. Nic jsem nechápala. Klopýtala jsem za ním. Nohy mi zakopávaly jedna o druhou a když se mi konečně podařilo něco vydolovat z úst, neodpověděl. Byl úplně z ticha. S každým mým malátným slovem své sevření svíral stále pevněji.

„Miku, prosím, povol své sevření! Drtíš mi ruku.“

„Povolím, až já uznám za vhodný...“

„A to bude kdy?“ nereagoval. „Halo, Miku?! Slyšíš mě? Povol!!!“ nic... „Tak mi aspoň řekni, kam to jdeme.“ nad mojí otázkou znovu dlelo ticho. S povzdechem jsem si sfoukla padající vlas z tváře a dál následovala svého věznitele neznámo kam. Až když jsme vešli do domu a vydali se hned za vchodovými dveřmi doprava, pomalu mi začínalo být jasné, na jaké místo naše kroky směřují. Nemýlila jsem se. Prudce mě vrhl do svého pokoje a zamkl za námi dveře.... Stála jsem uprostřed místnosti a on jen rozhněvaně kráčel k oknu, kde si na stolek položil hodinky, které právě sundal ze zápěstí.

„Ty na mě seš naštvanej kvůli tomu, že jsem ti peřiny povlíkla do bordó, viď?“ hlesla jsem přiopile. Až pak jsem si uvědomila, jak s ním vlastně jednám, ale vzhledem k mému stavu mi to bylo naprosto jedno.

„Chris!“ okřikl mě.

„Nebo to nebylo kvůli peřinám?“ pohlédla jsem přemýšlivě bokem ke stropu a pokračovala ve své myšlence.

„Nepřeju si, aby ses stýkala s Jeffrym. Podívej, jak to pak dopadá! Viděla ses teď někdy v zrcadle?“

„Já se můžu stýkat s kým chci a kdy chci. Co si myslíš, že sakra seš? Hitler s culíkem?!“

„To ti pěkně děkuju.“

„Myslíš si, že budu poslouchat jako ty husičky kolem tebe? Že budu dělat všecko co ti na očích uvidím? Ani prd, zpěváku jeden...slavnej... Nic z toho nebude! A vůbec! Má úcta.“ šla jsem ke dveřím, kterými jsem několikrát trhla, avšak bezvýsledně...

„Je zamčeno.“ hlesl s vítězoslavným úsklebkem Mike, který stál jen několik centimetrů za mými zády a celou svou bytostí si vychutnával vůni mých vlasů.

„Jakým právem mě tu držíš? Co si to vůbec o sobě myslíš, že mi budeš lajnovat život? A vůbec! Beru to oknem!“

„Ne!“ vykřikl a během vteřinky mě stáhl do svého náručí, kde na mě čekal překrásný hebký polibek... V ten okamžik jsem naplno vystřízlivěla a zapomněla jsem na vzpupnost, jež mnou pulzovala. Přestala jsem dýchat a naplno se poddala čemusi, co jsem nikdy v životě před tím nepocítila... Po pár sekundách se mi podařilo procitnout zpět do reality. Otevřela jsem oči a viděla božskou tvář, která mi se zavřenými víčky vtiskává jeden dlouhý překrásný polibek. Jenže... PLESK! Ozval se do tiché místnosti zvuk mojí odražené dlaně od Michaelovy tváře, která se právě plnila krví v bodě, kde obdržela příkrou ránu.

„Prosím, tohle už nikdy nedělej!!! Nejde to, i kdybychom potom toužili celou svou bytostí..jsou jisté konvence a ty já nesmím překročit...odpusť... A teď mě pusť ven! PROSÍM TĚ O TO!!!!“

Mike jen překvapeně stál na místě a s kýváním hlavy, sklopenýma očima a rukou přitisknutou na tváři se rozhodl bezeslov vyhovět mému přání...

--------------------

Zpěv slavíka mě probudil kolem sedmé ráno, avšak k mému překvapení mi jeho švitoření nepřišlo jako sladká ptačí píseň, nýbrž jako paviání řev. Hlavu jsem musela skulit do polštáře snažíc se ucpat si jím uši, ale marně. Co to se mnou je? Se slepenýma očima jsem se přinutila vyšvihnout na postel do sedavé vertikální polohy, ale v tu ránu mě rozbolela hlava jako bych v ní měla tisíce ostrých střepů. Nic ze včerejšího dne jsem si nepamatovala. Nedokázala jsem si vybavit nic jiného než pár záblesků Jeffryho tváře a chuť vína, kterou jsem doteď cítila v ústech. Ale pak? Sama nevím. Při vší snaze jsem si nedokázala vybavit ani to, jak jsem se dostala do postele. Nic takového se mi nikdy před tím nestalo... Několika nemotornými pohyby jsem se dostala na nohy a s vrabčím hnízdem na hlavě se přesunula do koupelny. „To bude dneska den...“

 -------------------------

„Miku!! Tak ráda tě vidím! Jakou jsi měl noc? V jednu chvíli jsem nemohla spát, tak jsem na tebe ťukala, ale bylo zamčeno...“ špitla smutně světlovlasá dívka s tváří dětské panenky.

„Přesně tak. Nezlob se na mě Lauro, byl jsem opravdu unavený.“ Kéž by na tom, co jí právě teď řekl, bylo alespoň něco málo pravdy. Věděl, že neumí lhát a celou svoji bytostí doufal, že jej jeho pohledy ani pohyby neprozradí. Moc dobře věděl, že celou noc strávil v křesle dívajíc skrze okno na jezírko před domem a přemýšlel. Snažil se pochopit něco z toho, co se tu noc odehrálo s Cristinou. Nedokázal ji vytěsnit z hlavy. Pořád ji viděl před sebou, ale její slova.... Proč by jí nemohl líbat, i kdyby po tom oba toužili? Co tím myslela? Zamotával se do ní víc a víc. A teď naproti němu sedí Laura. Usměvavá blondýnka, která se dožaduje jeho pozornosti. Cítil se, jak kdyby ho cosi jemu neznámého rvalo na dva kusy. Správné by bylo, aby jeho srdce propadlo Lauřinému kouzlu a on si jí vzal. Jenže co když ho to táhlo jinam? Za dívkou, s níž toužil ve svém pokoji strávit včerejší noc? Ne, dost už! Tohle musí přestat! Rodina by mu neodpustila, kdyby si vzal služebnou – koneckonců proto tu je teď Laura. Na Cris co nejdříve zapomene a udělá přesně to, co se od něj žádá... Zpátky na zem ho vrátil až Lauřin hlas.

„Tak co kdybychom si dneska vyjeli na tu osamělou pláž nedaleko Santa Barbary?“ Nahnula se k jeho uchu a tiše zašeptala...„Budem tam jen my dva...“

Proč teď místo Laury vedle něho nemohla sedět Cristin? Kdyby tuhle otázku vznesla ona, ani na okamžik nezaváhal... Ale místo ní tam seděla jedna z nejbohatších žen jižní Ameriky hladově čekající na jeho souhlasné slůvko.

 ---------------------

„Vaše Výsosti?“

„Agente Morhale, dobrý den. Povídejte, víte už něco o mé dceři?“ vymrštil se španělský král od stolu, kde právě snídal se svoji ženou.

„Je mi líto, veličenstva. Po Vaší dceři jakoby se slehla zem. Prohledali jsme všechno...“

„Všechno?! Kdybyste prohledali všechno, tak už by tu dávno stála! Přece se nemohla jen tak propadnout do země!“ Král byl zdrcen. Uplynuly už skoro celé tři týdny, ale jeho dcera stále nikde. Nejedl, nespal, stále jen přecházel po svých komnatách v naději, že se během pár okamžiků rozevřou dveře a v nich bude stát jeho milovaná Anna. Ze svého hlubokého zármutku se jen s přemáháním, aby nevyšla pravda najevo, účastnil významných společenských akcí.

„Ale již s jistotou můžeme vyvrátit skutečnost, že byla unesena...“

„Díky bohu...“ špitla královna, která rozhovor obou mužů vnímala se zatajeným dechem.

„Čemu vděčíme za Váš úsudek?“ ohradil se král naléhavě.

„Únosci by si již dávno řekli o výkupné, výsosti. Navíc palác byl v tu dobu výborně střežen a...“

„Výborně?!“ zvýšil hlas král. „Jak se opovažujete tvrdit takovou lež, když Vám moje dcera – dítě, devatenáctiletá dívenka bez jakýchkoliv zkušeností a jediného povšimnutí uprchla z královského paláce?“ pak ale s hlubokým nádechem potlačil svoji zoufalost a hněv, jež v něm kypěl: „Najděte ji.“ špitl. „Je mi jedno jak, co použijete za metody! Rozšiřte to na Interpol, chci tajnou policii, FBI i CIA, všechno co líta ve vzduchu, ukazujte její tvář v médiích, ať je lidem denně na očích...jen mi ji ve zdraví přiveďte domů. Tolik Vás o to prosím...“ poslední větu protlačil vší námahou skze stažené hrdlo a v jednom okamžiku byly v jeho očích patrny drobné slzy... Pak jen přátelsky stiskl paže agenta stojícího proti němu: „Prosím... vraťte nám ji..“

„Bez obav, výsosti.“ řekl Morhale s klepnutím podpatků a v přímené póze zasalutoval svému králi. „Vaše dcera bude již brzy doma. Osobně se o to postarám a zároveň dohlédnu na to, aby celá věc nadále probíhala v utajení!“

„Děkujeme...Vážíme si toho, co pro nás děláte...“ špitla rozechvěle královna od stolu.

„Dovolte mi vzdálit se. Pane, madam.“ Král jen pokynul hlavou a přisedl opět ke své půvabné choti, jíž v obavách o jejich dceru pevně sevřel dlaň.

---------------

„Dobré ráno, dámy...“

„Ahoj, Cristin!“ hlesla jedna z nich, Barbara. Pak se na ní ale znovu podívala a uviděla ty ohromné kruhy pod jejíma čokoládovýma očima. „Probůh, děvče, jak to jen vypadáš? Cos včera vyváděla?“

„To kdybych věděla.... Odpusť, ale nemohu se rozvzpomenout. Celá hlava mi třeští...“

„Tomu se říká kocovinka, holka zlatá...“

„Ko...covinka?“ otázala jsem se nechápavě..

“No jo...přesně tak... to je stav, když vypiješ víc alkoholu, než co je tvoje tělo schopný zvládnout...“

„A je to smrtelné? Je možné se z ní léčit?“

Barbara se nad jejími slovy rozesmála: „Kde žiješ. Neboj, na tohle se neumírá! Chce to jen černý kafe a za pár hodin budeš zas jak rybička... Kdo tě takhle zřídil?“

„Naposledy si vybavuji, že jsem seděla s Jeffrym u stolu...“

„Aaaa...Jeffry...A líbí se ti?“

„Ach ano, je mi velice sympatický...“

„Tak to chápu, proč jsi tak společensky unavená. Vydrž, udělám ti to kafe.“

„Myslíš, že mi to pomůže si rovzpomenout na včerejší den?“

„Možná trošku, ale spíš tě postaví na nohy, to mi věř...“

 ---------------------

„Tak co? Už je líp?“

„Děkuji mnohokrát. Opravdu byla vynikající.“

„To jsem ráda. A teď šup do práce. Tady máš tác s nějakejma toustíkama. Dones je prosím na verandu k Mikovi.“

„Jistě.“ špitla jsem a poslušně slezla z barové stoličky, abych mohla odnést tu snídani. Určitě už na ní dlouho čeká. A k tomu ještě chudinka musí mít dnes obzvlášť hlad. Šest toustů je přece jen veliká porce, to si nikdy před tím nedával. Že by třeba konečně zase začal mít chuť k jídlu? Při té myšlence jsem se rozzářila jak sluníčko. Přála jsem mu jen to nejlepší...

Když jsem vkročila na místo určení, zůstala stát jak přikovaná. Tam, kde měl sedět Michael, nebyl sám. Tiskla se k němu kudrnatá blondýnka a dle všeho mu to nebylo vůbec nepříjemné. Naopak. Už jsem pochopila, na co tolik toustů. Nevěřícně jsem upřeně zírala před sebe nevnímajíc nic kolem sebe, jen tu „zaláskovanou“ dvojici, která se na mě v mžiku zadívala.

„Jsi v pořádku?“ hlesl ustaraně Michael. Sundal Lauru ze svého klína a vydal se ke mně. Až teď jsem si všimla, že jsem v tom šoku upustila tác s připravenou snídaní a tím je vyrušila.

„Omlouvám se, já vážně nechtěla. Omlouvám se.“

„To je v pořádku, Cristin.“

„Opravdu se omlouvám.“

„Cris...CRIS.“ zopakoval mé jméno, tentokrát důrazněji a jemně mi přiložil ruku na rameno. „Nic se nestalo. Pomůžu ti to uklidit.“

„Ne, to ne. Je to moje chyba. Musím nést následky...“

„Ale no tak...nejsme přeci na nějakém zámku...“ usmál se Michael netušíc, co právě vypustil z úst. Začínal být nebezpečně blízko.... „Dovol Lauro, abych ti představil svoji hospodyni – Cristinu. Cris, to je Laura.“

„Těší mě, madam.“ hlesla jsem a automaticky si neodpustila zdvořilostní poklonu hlavou.

„Mě taky...neznáme se odněkud?“

„Ne, myslím, že ne. Omluvte mě, uklidím ten nepořádek a přinesu novou snídani.“

„To nemusíš, Cris. Nedělej si s tím velkou hlavu. Stejně nemám hlad, zajdeme si s Laurou někam na jídlo – co říkáš?“ otočil se na svoji přítelkyni, již měla až doposud ve tváři potemnělý výraz. Věděla, že tu dívku odněkud zná. Tolik ji byla povědomá... Ale její paměť jí prozatím bližší odpověď nepřinášela....I přes to si byla jednou věcí nepochybně jistá – byla pro ni byla nebezpečným soupeřem. Všímala si každičkého pohybu, tónu hlasu i pohledu, který její nový favorit věnoval té obyčejné služebné, nicce... Prohlížela si ji jako červa, kterého musí bleskurychle zlikvidovat... „Jistěže, můžeme někam zajít. Znám jednu fantastickou restauraci, kde dělají samé delikatesy.“ obrátila na Mika s naučeným úsměvem.

„Vidíš, Cris? Tak si s tím nedělej starost. A ukaž, pomůžu ti to odnýst, přece se s tím nepotáhneš.“

„Děkuji...ale nebylo by nezdvořilé nechávat tu slečnu samotnou?“ řekla jsem ohleduplně.

„Jí si myslím, ...“

„Ne, ona to minutku vydrží. Hned jsem zpátky, Lauro.“ přerušil blondýnku a vydal se za mnou do kuchyně.

„Dneska mluvíš trošku jinak, než včera večer...“ rýpnul si Michael, když osaměli v dlouhé chodbě.

„Co máš namysli tím JINAK?“

„Ty si na nic ze včerejška nepamatuješ?“

„Co bych si měla pamatovat?“

„Aha... tak to pak tvému chování rozumím“

„Jakému pak chování? Nerozumím ti...“

„No, že včera večer u mě jsi nebyla tak poslušná...“

Tou větou mi oprášil schované vzpomínky uvnitř mojí mysli a já náhle znovu viděla celou tu včerejší scénu v Michaelově pokoji. S přivřenýma očima jsem se zahleděla na jeho tvář – moji pozornost upoutala drobná podlitiny pod jeho pravým okem, kterou se snažil zamaskovat světlým make-upem. Takže to nebyl sen? Bože, on mě přeci políbil! Políbil mě! Mě! Královskou dceru?! Ta troufalost!! Vší silou jsem praštila tácem se zbytky o zem a svému společníkovi vrazila stejnou facku jako včera, tentokrát na druhou tvář.

„Opovaž se na mě ještě někdy vůbec sáhnout! Rozumíš?“ nevím, kde se to všechno ve mně vzalo. Vždycky jsem byla zvyklá řešit situace s ledovým klidem, ale to, co včera udělal, mě rozezlilo do ruda. Možná na to měla vliv ta podivná slečna, která si z nějakého důvodu na Michaela již od svého příjezdu usurpuje právo.

„Takže sis vzpomněla? Fajn!“ křikl důrazně a zatáhl mě do nenápadných dveří ukrytých hned za jedním z nosných sloupů domu. Byla to malá odhlučněná místnostnůstka, kterou Michael používal při svých nočních hrách na klavír.

„Jak se vůbec...kde bereš tu drzost zatáhnout mě sem?“

„Myslím, že se do teď nenašel někdo, kdo by tě zkrotil.“

„Oh. Ty... ty jsi neskutečně neomalený, neslušný a drzý a já odcházím...“

„By mě zajímalo jak, když ty dveře nemaj z týhle strany kliku.... Vidíš. Jsou jen na kartu, kterou mááááááááá...hádej kdo?“ ušklíbl se provokativně.

„Okamžitě mi ji vydej! Je to rozkaz!“

„Ho-hou. Tak rozkaz, jo?“ zasmál se cynicky a sedl si na klavír, kde si před mýma očima pohrával s „kouzelnou destičkou“ mezi prsty....

„Ano! Tvá drzost je neskonalá, jen co je pravda! Nikdy si neříkám o žádnou věc víckrát než jednou, takže tě naposledy vyzývám – odemkni ty dveře...“

„Nebo co?“ seskočil z klavíru a jak pomalu přistupoval do mé blízkosti, kráčela jsem pozadu až do momentu, než mě zarazila měkká odhlučňující hmota, jež byla zakotvena na všech stěnách tohoto malinkatého pokojíčku. Nebyla tu ani okna. Jen jedno světlo a klavír...

„Ustup...“

„A nebo co? Pořád jsi mi neodpověděla...“

„Nebo začnu křičet!“

„Tak prosím, máš volnej prostor. Ale dovolím si tě předem upozornit, že tady to odhlučnění je udělaný z nejlepších materiálů – ven nepronikne ani hláska...takže přeju hodně úspěchů...“

„Bavíš se dobře?“

„Víceméně ano...“ ušklíbl se pobaveně. „Jsi nádherná, když se zlobíš...“ jeho dlaň se lehce dotkla mé tváře, ale já ji vzápětí strhla zpátky.

„Co ode mě chceš?“

„Několik věcí...“

„Poslouchám...“ procenila jsem zarputile a semkla ruce na prsou.

„Víš...Líbí se mi, jak za těch pár týdnů, co jsi tady, jsi úplně změnila způsob, jakým se mnou mluvíš, všimla sis toho?“

„Co to s tím má společného?“

„Dělá mi to radost, víš?“

„Je mi líto, ale asi tě zklamu.“

„Proč myslíš?“

„Protože jsem se přestala hlídat jen jednou a to včera...už se to nestane, to tě ujišťuji.“

„To je škoda...“

„Proč by měla být?“

„Ta přirozenost ti sluší víc...“ špitl. „A kdybys i tu určitou sobeckou nadřazenost dala pryč, byla by z tebe úžasná ženská... tušíš, proč ti to říkám?“

„Ne...“ hlesla jsem tiše.

„Protože pod tím krásným obalem je ještě krásnější srdce, které bylo - až doteď z mně neznámého důvodu – násilím přetvářeno k jistému konvenčnímu způsobu. A ten pomalu potlačil tu andělskou duši bytosti, která tu stojí přede mnou...“

„Prosím, proč mi to všechno tvrdíš?“

„Protože mi něco uvnitř říká, že je to tak správně. Proto jsem tě vzal sem – jinak nemám možnost ti něco takového říct. Jsi pořád v obležení tolika lidí, co tě zbožňují – máš v sobě neskutečné kouzlo, tak ho ještě pozvedni svou přirozeností, ne naučeným slovníčkem odpovědí...“

„Já nemůžu...“

„Proč? Proč ne, Cris? Co je to, co tě tak drží zpátky? Už jsi mi před několika dny umožnila nahlédnout do tvé skutečné duše. Prosím, otevři mi ji. Dovol mi vstoupit. Chci tě poznat takovou, jaká ve skutečnosti jsi...“ jeho dlaně svírali moji tvář a očima přímo pronikal do mé duše skrz chvějící se oči, které se plnily slzami. „Pověz mi, co tě trápí? Vidím ti tu bolest na očích.“

„Ne, Miku, nejde to...„Proč mi to jen děláš?“ vydrala jsem s potížemi z hrdla a propadla v zoufalý pláč. Už jsem dál nedokázala držet slzy na krajíčku. Viděl do mě. Pochopil, že to všechno je jen naučená maska, kdežto mé pravé já je schované hluboko v mé duši. Nikdy jsem se před nikým takhle nepodlomila, nemohla jsem. Bylo ponižující, kdyby budoucí panovnice Španělska a jeho přidružených kolonií projevila takovou slabost. Pláč už nešel zastavit. Slzy mi kanuly po tvářích jedna za druhou jak hrachy. Nejraději bych se neviděla, připadala jsem si tak slabá. Kdyby mě viděl otec, styděl by se za mě, ale Michael ne. Čekala jsem, že ode mě odstoupí a řekne cokoliv ve stylu: Vzchop se přeci, ale on přikročil blíž, aby mě sevřel ve svém teplém ochranitelském náručím a začal mě konejšit. Ta schizofrenie mě zabíjela, uvnitř mě jsem byla rozervaná na tisíce drobných kousíčků, které tvořily ideální předpoklad toho, jak by královská dcera měla vypadat, avšak za celý svůj život jsem nedokázala učinit něco z toho, co jsem si přála, po čem jsem toužila. Pořád jen ta naučená linie....

„Šššš...jen se vyplakej, bude ti líp. Tady ti nikdo neublíží... nedopustil bych to...“

 -------------------------

„Tak kde je? Říkal, že bude za minutku zpátky a už je tam dobrejch dvacet minut.“ zaklela Laura. Její trpělivost překypovala číši. Už nevydržela čekat. Zvedla se z křesla a vydala se do kuchyně, kde jejímu překvapení o tý holce ani Mikovi nikdo neslyšel. „COŽE?!“ vyjekla. První co jí napadlo, že ho ta malá zmije zatáhla do pokoje, ale nebyli ani tam. Hledala je po celém domě, venku, ale marně. To se může jen tak někdo může vypařit? Uběhlo další půl hodiny, hodina, dvě...ani jeden z nich se pořád neukazoval. Rezignovala. Jediné, co jí teď zbylo, bylo jít se smočit do bazénu a čekat, až se k ní vrátí... V tu chvíli ale netušila, že její vyčkávání na lehátku se protáhne do pozdních nočních hodin...