Kapitola 14.

Zlatíčka moje, právě jsem se rozhodla hodit jsem delší dílek, abych se mohla na chvilku odmlčet a mít čáska projet si vaše blogy takže přeju příjemný počtěníčko a budu se těšit...Btw - to videjko si pak dole opravdu pusťte:) ať vás to trošku vtáhne:) ale ne dřív, než se k tomu dostanete:D:D

------------------

Jemný vánek pohrávající si s mými vlasy mě pomalinku navracel zpátky do reality. Vzpomínky na Michaela prostupovaly mou celou bytostí a já si v duchu tolik přála, aby včerejší den nebyl po jeho boku poslední. Užívala jsem si toho, jak mi sluneční paprsky hladí pokožku. Pomalu jsem otevírala oči, ale tvrdý hlas jisté dámy mě vyděsil natolik, že všechna ta snová extáze byla ta tam...

„Ahoj Cristino...nebo snad mám říci - Anno?“ hlesla cynicky Laura stojící se skříženýma rukama na hrudníku za mými zády. Nevěřícně jsem zírala na její tvář a snažila si uvědomit skutečnost toho, co právě teď vyřkla. „Nemusíš říkat nic...“ dodala. „Už jsem si všechno spojila dohromady. Jak chytré. Utéct ze své země a schovat se u největší hvězdy showbyznusu. Ano. Pod lampou největší tma...“

Strnulá úděsem jsem stála naproti ní a snažila se ze sebe vykoktat pár rozumných slov, ale nešlo to. Mozek neposlouchal. S vydáním všech sil jsem dokázala sotva pootevřít ústa: „Já...madam...dovolte mi...“

„Ne, ne, ne...“ špitla klidně, ale v její tváři se zračil vítězoslavný úsměv. „Dokážu si to celé domyslit. Vím, co chceš – abych mlčela a neprozradila tvoji identitu...“ pak udělala několik kroků ke mně a pokrčila ledabyle rameny. „Budiž, ale něco za to - nazvěme to obchod.“

„Obchod?“

Lauřin pohled, které si mě přeměřovaly po celém těle, mi vyvolával husí kůži. Zalapala jsem po dechu a čekala na ortel z jejich úst: „Nikomu neřeknu ani popel o tom, kdo vlastně jsi a ty se na oplátku budeš držet dál od Michaela... Je to dle mého solidní nabídka..“

„A když odmítnu?“

„Když odmítneš?“ zopakovala si cynicky pro sebe a opřela se o nejbližší strom. „V tom případě se postarám o to, aby se celý Neverland dozvěděl, co jsi zač a ukončím tvůj pobyt tady jednou provždy. Tvůj tatínek určitě umírá strachy, kde jen jeho dcerunka může být...“

„Ja...jak to jen všechno víte?“ tiše se vydralo z mého staženého hrdla, jež mi vhánělo slzy bezmoci do očí...

„Víš princezničko, televize je silný medium. Nepodceňovat...A teď mě omluv. Jedeme s Mikem na pláž.“ rozzářila se škodolibě. „ Tak to tu hezky rozvěs a moc to prádlo nezašpiň. Zatím.“ zamávala rukou na půl cesty a záhy zmizela za domem.

Hlavou mi lítalo tisíce myšlenek, ale ani jednu z nich jsem nedokázala zaměřit. Hrudník mi ztěžkl, dech zrychlil a krk se stáhnul do pálivého sevření. Šok, který mi Laura způsobila, mě naprosto vytrhl ze snění o tom, že by dívka jako já mohla někdy žít normální život. Cítila jsem, jak mi slzy kanou po tvářích a utápí mou beznaděj v temnotách, z nichž nevede cesty zpět. S podlomenýma kolenama jsem dopadla do trávy. Rukama jsem si přikryla obličej a snažila se tak potlačit hlasité vzlyky vycházející nezadržitelně z mých chvějících se úst. Vzdát se Mika? Dá se to vůbec? Tolik mi přirostl k srdci. Stal se mým jediným přítelem. Jediným, kterého jsem kdy ve svém krátkém osamělém životě plného povinností měla... Jenže... Když...Laura má pravdu...Ano...Skutečnost je taková, že by naše přátelství nemohlo existovat věčně. Otec nikdy nedovolí, abych se s ním za normálních okolností stýkala. Michael pro něj je a bude obyčejným člověkem v našem područí, který si nikdy nevymůže uznání španělského dvora. Poddaný, nic víc - a s takovými se nemůžeme měřit. Postaral by se, aby se provždy vytratil z mého života... Ne, ne...udělám to dřív, než se o to udělá on a zničí i to, co v mém srdci po odjezdu z Neverlandu by jinak zůstalo na dosmrti skryto...

Rozhodla jsem se. Odjedu sama hned po Michaelových narozeninách...

------------------------

Uplynul týden...dlouhá to doba proto, aby Michael dokázal pocítit vnitřní rozervanost. Umíral s každým dnem, kdy nemohl s Cristinou promluvit. Ničemu nerozuměl. Ze dne na den se mu začala vyhýbat, utíkat před ním, před jediným společným kontaktem, což ho soužilo o to víc... Musel s ní mluvit. Na malý okamžik se mu podařilo s výmluvou pracovních povinností vyslat Lauru do města na nákupy. Tak teď! Teď je ta chvíle! Jakmile se za Laurou zavřely brány Neverlandu, na nic nečekal a rozeběhl se do nedalekého domku se spoustou her, kam prý před několika minutami odešla Cristin poklíze. Ta cesta mu přišla nekonečná. Poprvé litoval toho, že nechal své pohádkové sídlo zbudovat tak rozsáhlé. Konečně vší silou rozevřel dveře a tam, ve světlých pracovních šatech, našel tu, co hledal, po níž nepopiratelně toužil. Její jemné dlaně tančily po okně jako labutě na stříbrném jezeře. Procházející slunce barvilo její tvář a skla se pod jejím jemným stiskem měnila v průhledný křišťál. Jenže nebyla sama. Po jejím boku stála usměvavá Barbara a Nikol, další z mnoha dívek, jež opečovávaly Michaelův domov.

„Aaaa...Miku! Přišels na hospitaci?“ řekla rýpavě Nikol, když zpozorovala známou postavu ve dveřích. Stejně tak se při pohledu na Michaela rozzářila Barbara, jenže mě naopak ochromil mrazivý chlad. Snažila jsem se jeho přítomnost ignorovat a dál se věnovat svým povinnostem. Ignorovat ho. Od prvního pohledu, kdy vešel do dveří, jsem se zarytě dál koukala před sebe a snažila se soustředit na svou práci v podobě umývání oken.

„Neee, to nee. Nejdu vás sem kontrolovat...“ usmál se něžně Mike a jedním pohledem si mě projel od hlavy až k patě. „Spíš vám nabídnout svou pomoc... Mám dvě volný ruce a vy tu máte fůru práce.“

„Jee, Miku, ty jsi rozkošnej.“ pousmála se koketně Barbara. „Ale myslím, že to v pohodě zvládáme. Co myslíte, děvčata? Každopádně určitě budem jen rádi, když nám budeš dělat společnost.“

„Rád.“ Přikývl potěšeně na Barbařino vyzvání.

Ne, jen to ne. Nedokázala jsem tak stát v jeho přítomnosti. Rychle jsem naházela věci do tašek a vydala se směrem ke dveřím. Zbývaly jen dva kroky a podařilo se mi uniknout bez povšimnutí.

„Kam pak, Cris?“

„Jdu jen odnést něco do odpadků, za chvilinku jsem zpátky, Barbaro.“

„Ukaž, pomůžu ti.“ vyhrkl Mike a než jsme se stačila vzpamatovat, vzal mi z rukou dvě ze tří tašek.

„Je to od tebe milé, ale musím odmítnout, zvládnu to sama...“

„Ne-e. Nenechám tě to tahat samotnou.“

„Ale...“

„Zaměstnavateli se neodmlouvá...“ uculil se Mike a mrkl na mě levým okem.

„Jenže...“

„Slyšelas přeci Michaela, že jo Cris.“ pomohla mu Nicol. „Tak šup, šup, ať jste co nejdřív zpátky.“

S tichým povzdechem jsem sklopila hlavu a vešla do dveří, které mi Michael přidržoval. Znervózněla jsem. Jako bych tušila, co bude následovat...

„Vážím si tvé obětavosti, ale do toho koše to zvládnu odnést sama...“

„Řekl jsem ne. Je to dost těžký, ještě si něco uděláš a to bych nedopustil...“

„Dobře...“ špitla jsem a pokračovala dál svoji cestou po boku Michaela. Avšak bez jediného slova. Nadcházející půlminutku bylo naprosté ticho, ale náhle ho ostře prolomil Michaelův zoufalý hlas: „Krucinál, Cristin, co se to s tebou děje?! Co jsem ti udělal? Vůbec se mnou nemluvíš. Už týden se mi vyhýbáš! Kdykoliv se octnu v tvé blízkosti, utíkáš! Co se stalo?!“

„Nic..“ špitla jsem se sklopeným zrakem.

„Lhát tě taky nikdo naneučil, viď?“

„Odpusť. Nemůžu o tom mluvit.“

„Proč ne? Ježiši, to ti nestojím ani za vysvětlení?“ v jeho očích jsem zahlédla vlhkost bolestivé pláče, který se snažil vedrat z jeho nitra.

„Není co vysvětlovat. Došla jsem k názoru, že naše přátelství není správné?“

„Ne...není správné?“ vykoktal.

„Ano. Jsme natolik odlišní...“

„A co je na tom špatného? Řekni! Když si dva rozumí, tak je to bez ohledu na všechno kolem! Mám tě rád, Cris! A vím, že i ty mně. Tak mi vysvětli, jak jsi došla k takovému převratnému rozhodnutí?! Nebo spíš mi řekni, kdo ti ho podsunul, protože si myslím...ne, na mou duši vím, že to není z tvé hlavy. Ty to tak necítíš.“

„Nevíš, Miku, co říkáš.“ Ta věta byla tou poslední kapkou, která přetekla přes pohár jeho trpělivosti. Byl zoufalý. Emoce v něm se tloukly jak ve skřivanovi uvězněném ve zlaté kleci. Přestával se ovládat. Upustil tašky s odpadem a vší silou mě drapnul za paži, aby mě přinutil zastavit. Druhou rukou mi pozvedl bradu tak, aby se moje oči střetly s těmi jeho a rozechvělým hlasem promluvil: „Prosím, dívej se mi do očí a řekni, že všechno co jsi mi tu teď řekla, je pravda... a že ke mně nic necítíš.“

Začínala jsem lapat po dechu. Propaloval mě tím svým naléhavým pohledem a já cítila, jak propadám do jeho pevné náruče. Zarýval oči hluboko do těch mých, ale přitom se nesnažil zneužít situace. Napjatě očekával mou reakci, kterou jsem mu nedokázala dát. Jemně jsem se vycukla z jeho sevření a rychle popadla tašky s odpadem. Chtěla jsem zmizet, vypařit se, utéct – cokoliv, jen se vyhnout té tísnivé odpovědi.

„Musím jít.“ podařilo se mi nakonec hlesnout ze stáhlého hrdla a klusem jsem uháněla pryč, daleko od Michaela.

„Cris!!!“ vykřikl mé jméno, ale já se přiměla bez odezvy utíkat dál ke svému cíli...

-----------------------

Brzdící mercedes informoval o tom, že Laura se právě vrátila z města. První co udělala, bylo že pohodila tašky s nákupem a rozeběhla se k Michaelovi do pokoje. Tam ji ale nečekalo vřelé přijetí. Naopak. „No tak, miláčku...co pak je?“

Muž jejího srdce seděl shrbeně v křesle, podpíral si hlavu a koukal do prázdna. Kdyby ho Laura neoslovila a nepřihopsala k němu, pravděpodobně by si ani nevšiml, že stojí v jeho pokoji.

„Co?“ špitl jakoby mimo sebe. Nevnímal nic, byl mimo smysly. Pohltila ho hluboká dezorientovanost a deprese. Nedokázal pochopit, co tak náhle změnilo Cristinin postoj vůči němu. Věděl ale jediné: rozlámalo mu to duši na tisíce kousíčků... Slzy mu stékaly po tvářích a on sám v sobě ani nenašel tu energii na to si je setřít. Udělala to až Laura.

„No tak myšičko, co tě tak trápí? Chvilku tě nechám o samotě a ty tu teď sedíš jako hromádka neštěstí.“

„Nic...nic...jak ses měla v L.A.?“

„Parádně! Koupila jsem si tolik nových věcí. A na tu tvoji zítřejší oslavu by mělo být už vše zajištěno! Uvidíš, nezapomeneš na to do konce života.“

„Díky Lauro, jste úžasní a moc si toho vážím, ale víš sama, že nemám rád velké oslavy...“

„Ale no tak, jednou to snad zvládneš. Bude to významný den pro nás pro oba, a u toho nesmí nikdy chybět, ne?“

Mike se nuceně pousmál a znovu se schoulil ve svém křesle a zahleděl se z okna, kde pomalu začínaly padat déšťové kapky. Jakoby počasí venku bylo odrazem jeho nejniternějších pocitů. Nebylo úniku. Byl jak vězněm ve vlastním domě...ve vlastním srdci...

„No, Miku. Já si půjdu uklidit to oblečení a dohlídnout na přípravy. Až se ti bude chtít, přijď za námi...“ doufala, že když se k Mikovi otočí, uvidí alespoň malé pokývání hlavou, ale on tam seděl bez hnutí jak tělo bez duše. Zakroutila hlavou a s hlasitým povzdechem opustila Michaelův pokoj, kde jeho majitele zanechala v tichém osamění.

---------------------------

„Aaa...tady to ale vypadá! Jak před výbuchem, nebo spíš po?“

„LIZ!“ zvolal nadšeně Michael na svou přítelkyni a vehnal se jak vítr do její náruče: „Tak rád tě zas vidím!“

„Chlapče, chlapče, opatrně, ať mě nezlomíš! Já sice bývala gymnastka, ale kosti už mi malinko zestárly.“

„Ale Liz, vypadáš líp jak kdy jindy předtím! Ani netušíš, jak rád tě znovu vidím.“ hlesl s rozzářenou tváři a znovu se schoulil do jejího objetí, jakoby se u své nejlepší přítelkyně toužil skrýt před celým světem a na okamžik se svobodně nadechnout.

„Opatrně, zlatíčko moje, hlavně mě neumačkej! Ještě bych z té tvé oslavy chtěla něco mít!“ smála se. „A mimoto, ještě jsem ti přivezla někoho s sebou!“ udělala krok stranou od Michaela a otevřela náruč směrem k snědé dívce, která se rozeběhla jejich směrem...

„Janet! Co...co tu děláš? Nemělas s rodiči přijet až odpoledne s rodinou?“ překvapeně vykoktal Michael v objetí své drobné sestry.

„Měla... ale řekla jsem si, to bych nebyla já, nepřijít nad předpremiéru. Musím na tebe dohlídnout. A pro po – můžeš mě brát jako Lizin předčasný dárek.“

„Miku! Ty chlape jeden ušatá. V obležení těch nejkrásnějších žen a ani mě nepředstavíš.“ pronesl Bobby rozjařeně a vetřel se do jejich společnosti.

„Ach, odpusť. Moji sestřu už myslím znáš...“

„Ale pro mě jste nováček...“ pousmála se Elizabeth a podala Bobbymu ruku na znamení přátelství.

„Teda, paní Taylor. Je mi velikou ctí. Michael o Vás tolik mluvívá.“

„Mike toho napovídá.“ mávla rukou a políbila svého nejlepšího přítele na tvář. „A kde je Mac?“

„Volal mi. Je na cestě, takže by tu měl být každičkou chvíli.“

„Výborně!“ pochválil situaci Bobby. „Tak se zatím přesuneme ke stolu, co vy na to panstvo?“

„Beze mě?“ ozval se Michaelovi velmi dobře známý hlas za zády. Přiznal by, že ho to od té ženy nepřekvapilo. Ale nepopíral, že by byl daleko šťastnější, kdyby se jeho pozornosti domáhala jiná osoba...:„Lauro? Ne, neboj. Bez tebe určitě ne.“ přemohl se v zubatý úsměv. „Dovol abych tě představil. Lauro, to je má sestra Janet, má nejdražší Liz a Bobbyho patrně už znáš. Všichni ostatní, tohle je Laura.“

„Tak vy jste ta Laura...Mike se mi o vás párkrát zmínil.“ pronesla rýpavě Liz. Nemohla potřít vzpomínky na dlouhé noční telefonáty za posledních několik dní. Pak se naklonila k Mikovi přes rameno a špitla tak, aby její slova doplula pouze k jejich adresátovi: „Spíš mi ukaž tu druhou, ta mě zajímá.“ Mike se začervenal a pokýval hlavou na znamení souhlasu. „Někde by tu měla být.“ hlesl.

„No, souhlasím s Bobbym, šla bych si na chvilku sednout.“ pronesla Laura, drapla Mika pod paží a vydala se s ním ven k altánu před domem, kde byly přichystané stoly s pohádkovou hostinou. Postupně se sházeli všichni hosté, jen Liz se někam vypařila...

----------

„Vy musíte být Cristina, nemám pravdu?“ řekla s mateřským výrazem a přinutila mě tak odtáhnout hlavu od přípravy pokrmů. Když jsem viděla slunce v její tváři, odpověděla jsem ji zrovna tak srdečně. Ten pohled, který mi věnovala, byl pohled čisté bytosti, starající se o svého potomka. Byla tak milá. Přesně taková, jako jsem ji pamatovala z dětství...

„Jak to víte?“ odpověděla jsem zdvořile nepřestávajíc se usmívat na Michaelovu nejlepší přítelkyni. Nikdy jsem se nedivila tomu, že ji má tak rád. K této vzácné ženě snad ani jiné city chovat nelze. Vzpomínám si, že i můj otec z ní byl okouzlen. Proto ji k nám tehdy před 10ti lety pozval.

Dál se usmívala: „Řekněme, jedna bába povídala. No bába... prý umíš skvělou horkou čokoládu. Směla bych tě poprosit?“

„Jistěže...“ přitakala jsem mile na její přání. „Smím-li se zeptat, máte ji ráda hodně slazenou nebo naopak spíše hořkou?“

„To nechám na tobě, dítě. Udělej mi ji tak, jak ji umíš nejlíp, ju? Moje maminka mi ji vždycky dělala, ale od tý doby mi ji nikdo nikdy neuvařil tak dobrou jako kdysi ona...jinak já jsem nějaká Líza, ale přátele mi říkají Liz.“ ušklíbla se pobaveně podávajíc mi ruku na znamení přátelství, pak , když mi z blízka pohlédla do tváře a mohla si mě tak v klidu detailněji prohlédnout, přimhouřila váhavě levé oboří: „Nesetkali jsme se už někdy?“

„Je to možné. Hvězda vaší velikosti musí každý den potkávat tolik lidí...“

„Jako každý jiný dennodenně na ulici...ne, ne... myslím to vážně. Vážně se neznáme?“

„Můj otec je váš velký obdivovatel...“ prohodila jsem do pléna v naději, že se Elizabeth mého výroku chytí a přestane šťourat ve zlomku naší společné minulosti.

„Ach, vážně? Tak to je mi velkou ctí...“

„Vaše čokoláda je hotova, paní Taylorová. Tady...“ hlesla jsem úsměvně a postavila šálek s tmavou sladkou tekutinou, na jejíž hladině se třepotala šlehačka zalitá karamelem na barový pult před sebou. Liz zvědavě nahlédla do hrnku. Lehce jej uchopila, aby mohla přivonět. „Mmmm.. Voní překrásně...“ řekla uznale, pak rty přilepila na okraj hrnku a usrkla. „Bože! A chutná ještě líp! Cristin, kde ses ji naučila? Je úžasná! Takovou jsem neměla ani...“

„Paní Taylor? Omlouvám se, že ruším, ale Mike vás shání!“ vyzvala vzácného hosta od vchodu Judith.

„Už letííím, už letííím...na okamžik se člověk ztratí a už po něm vyhlásej pátrání. Děkuji Cristin za tu čokoládu! Je vážně senzační...ještě se u tebe zastavím, ano? Teď mě prosím omluv, nebo tu za chvilku máme CIA, FBI a nevím co ještě...“

Její odpověď mě rozesmála. Byla hrozně milounká: „Samozřejmě. Budu se těšit...“ odvětila jsem plná očekávání, a jakmile zmizela za vchodovými dveřmi, vytratila jsem se i já. Bylo na čase připravit překvapení k jeho velkému dni...

---------------------

V oranžovém hábitu jsem se vyhoupla na dřevěnou bednu uprostřed obří místnosti nedaleko hlavní budovy. „Všichni připraveni?“

„Moment ještě, nejde mi nasoukat se do boty.“

„Mohu ti nějak pomoct, Jeffry?“ nabídla jsem se svému černošskému příteli.

„Já to zvládnuuuu...“ zatlačil vší silou nohu do boty, „A!...a už jsem tam. Jak vypadám, Cris?“

„Překrásně!“ povzdechla jsem s galantním úsměvem.

„Ještě předávaj dárky?“ zahelakala Nikol.

Barbara pootevřela dveře jednoho z domků poblíž oslavujících a nakoukla do škvíry, aby byla schopná ohodnotit situaci: „Jo, jo, ještě jo.“

„Tak hlídej.“ pobídla ji Niki. „Jeffry, Thomasi, jste ready?“

„Jasná věc.“ shodli se téměř jednohlasně.

„To nedopadne dobře. Judith nás zabije, Laura rozkouše, Janet se vysměje, Joseph rozmačká stůl, Cathrine bude dělat, že nás nevidí - o ostatních Jacksonovcích nemluvě, Mac po nás hodí balonkem s vodou a Mikovi se nikdy už nebudem moct podívat do očí...“

„To v tom případě bude muset vyhodit celej Neverland, respektive všechny zaměstnance mladší 50ti let.“ neodpustil si poznámku Thomas a rozhlédl se kolem sebe, kde nervózně přešlapávaly přibližně tři desítky Michaelových zaměstnanců.

„Ale pořád jich je víc než náš.“

„Nojono, Michael to má dneska ve velkým... ale to nic nemění na tom, že si připadám jak instalatér v oranžovým.“ pokýval si Thomas.

„Nejen ty.“ zasmál se Bruce, místní zahradník.

„No tak, kluci, já jsem nervózní jak při prvním porodu.“ poznamenala Mary, jedna z hospodyněk. „Ty další jsem už tolik neprožívala.“

„Ale no tak...halo všichni...zvládneme to! Jste skvělí! Uvidíte! Michael na tohle nikdy nezapomene! Je nás kolem padesátky, ale každý z nás je součástí toho druhého, přesně jako cihly v domku. Stačí, aby jedna scházela a domeček se zhroutí. Přesně tak vnímám já vás! Jste mou nedělitelnou součástí! Podívejte se na ty kolem vás a chyťme se za ruce! No tak, Jeremy, vetmu Kathrinu dlaň do své...Bruci, Kamilo, Erico, nestyďte se... cítíte tu ohromnou zář, sílu života z přátel vedle vás? Zkuste si ten pocit zapamatovat, protože jím budete žít následující okamžiky vašeho života. Všichni jsme tomu společně věnovali dlouhé bezesné noci plné práce, a to v naprostém utajení! A teď přišla ta chvíle ukázat všem, co ve vás je! Že všichni pracovníci tohoto okouzlujícího místa jsou vlastně stejnými hvězdami, jako Michael a jeho hosté venku za dveřmi...Co říkáte, zvládnem to?“

„Jo!!“ „Jasná!“ „Jdem na to!“ ozvalo se jednohlasně a v davu se vyhnali ven za dnešním oslavencem.

----------------

„Bože! To je nádhera! Picasso!!! Děkuju, Jermaine, tos vážně nemusel!“

„Pro bráchu všechno! Navíc 30 nemáš každej den.“ usmál se a objal svého mladšího sourozence. „Všechno nejlepší, Miku.“ dodal.

„Michaeli?“ Zatahala nejistě Laura svého drahého za rukáv, aby si získala jeho oční kontakt, a pak ukázala směrem k místu, odkud k nim běželo zdivočelé služebnictvo v oranžových stejnokrojích. Každičký z hostů pak strhl svůj pohled na blížící se dav, který zastavil jen několik málo metrů před nimi. Uspořádali se do několika formacích a jemná dívka v jejich čele se chopila slova: „Dobrý den.“ špitla jsem nesměle, ale pak jakoby ze mě všechen ten stres opadl a já se znovu nadechla. Tentokrát jsem promluvila silněji, rozhodněji, aniž bych ze své tváře smazala úsměv, který ji vždy provázel: „Michaeli, dnes máš svůj velký den. Slavíš překrásně prožitých 29 let svého života a my všichni ti přejeme, aby i ten tvůj nadcházející třicátý rok byl plný lásky, štěstí, porozumění a splněných přání...“ hlavou jsem pokynula k Judith, která na mé znamení se zdvihnutým palcem spustila hudbu, jež se začala rozléhat z korun stromů, kde byly umístěny reproduktory. Představení mohlo začít....

(PROSÍM, pusťte si to a dokoukejte to až do konce, než začnete číst dál, jinak to skoro nemá cenu: http://www.youtube.com/watch?v=XulPXSzInME&feature=related , naše protagonistka Anny je fakt borec jo a ještě jedna věc: vypnutí textu ve videjků najdete v liště vpravo hned pod ukazatelem přehrávání videa vedle kvality obrazu, popř. nastavení velikosti obrazovky. Příjemnou zábavu přeju...)

„Wau! Wau!“ ozval se bouřlivý potlesk ze všech stran. Každý si stoupl a nepřestávaje tleskat obdivovali amatérskou show, jež se právě před jejich zrakem odehrála. Docela jsem se zastyděla, tyhle situace mě vždycky dovedly vyvézt z míry, ale pak jsem se přiměla pozvednout hlavu a vyhledat Michaelovu tvář. Byla plná úžasu. Dokonce jsem měla v jeden moment pocit, že měl v první chvíli nevěřícně pootevřená ústa, ale jakmile se naše oči setkaly, rozzářil se jak kometa na noční obloze. Udělal několik kroků stranou, aby se protáhl kolem židlí, na nichž seděli jeho přátelé a příbuzní a po pár krocích jsem byla společně spolu s jinými uvězněna v jeho náruči. Nepřestával děkovat, všechny objímal jak zběsilý a děkovná slova různých variací neustále zněla z jeho úst. V jednu chvíli jsme zaznamenali, jak si stírá slzy dojetí ze tváří. Bylo úchvatné, jak se všichni jednomyslně, téměř telepaticky, shlukli kolem Michaela. Trošku mi to připomínalo radost při hokejovém zápasu, kdy někdo z hráčů střelí puk do branky a ostatní se na něj nadšeně vrhnou. Tak nějak to teď kolem Mika vypadalo – on byl onen šťastný útočník... Bez váhání se od nás všech ozvala tak známá oslavná píseň Happy Birthday, po jejímž skončení nás Michael znovu všechny láskyplně objímal.

„Děkuji...“ špitl pln dojetí, když jsem se ocitla v jeho rozechvělém náručí.

„Krásné narozeniny, Miky...“ hlesla jsem a celá rozzářená mu jemně vtiskla polibek na tvář. Nedokázala jsem si pomoct. Michaela jsem nikdy před tím takhle neviděla. Pozorovala jsem, jak všechny líbá, objímá a děkuje jim za překrásný dárek, kterého si nadevše cenil, pohltilo mě dojetí. Prožívala jsem každou vteřinu s ním. Jeho štěstí bylo i mé. Plakal a já setřela z tváří několik slz. Cítila jsem, jak naše duše splývají... Vzápětí nás všechny vyzval, abychom si posedali kolem stolů, které nechal donést, a stali se součástí jeho soukromé hostiny, což některým, zejména Lauře, nebylo příliš po vůli.

Úžaslý šramot přerušilo až cinkání lžičky o skleničku.: „Tak...“ pronesl Bobby. „Ještě jednou mi Miku dovol ti popřát k narozeninám! A teď, když jsou všechny dárky předány, dovolte mi dát jeden velký dárek vám.... Je mi velkou ctí dnešním dnem oficiálně oznámit zasnoubení Laury Hollygrey a Michaela Josepha Jacksona.“

„Miku! No páni! Jedna lepší zpráva než druhá, pojď sem, ať tě můžu obejmout a popřát tobě i tvé nastávající vše nejlepší!“ pronesla duchaplně Liz, sotva si povšimla nevěřících výrazů všech přítomných. Po jejich slovech jakoby všichni procitli a postupně Mikovi a Lauře chodili přát, až na jednu bytost, která se plná bolesti nenápadně vytratila...

 ------------------

Mike chodil celý nesvůj po domě, prohledal i blízké okolí. Snažil se najít Cris. Vždyť ještě před chvílí tu byla. Navíc se začalo stmívat. Ach ne, kam jen mohla jít, povzdechl zoufale. Uvnitř ani na zahradě nebyla, dokonce to zkoušel i u ní v pokojíku, též bez úspěchu. Využíval toho, že všichni hosté včetně zaměstnanců již byli v podnapilém stavu a měli důvod – narozeniny a zásnuby se přeci často neslaví ve stejný den. Mrštně prošel kolem několika venkovních stolů s hosty, až ho kdosi chytil za rukáv a stáhl ho na lavici vedle sebe. Byl to Jeffry...

„Miku, Miku...ty kluku jeden ušatá.“ hlesl spokojeně s půllitrem v ruce. „Musím ti říct...seš bezva chlap!“

„Díky Jeffry, já si vždycky myslel to samé o tobě, ale...ty už se na mě nezlobíš?“

„Nezlobím? Pcha. Seš blázen? Ani nemůžu. Cris mi všechno řekla! A mně moc mrzí, že jsem tě takhle obviňoval za něco, cos ani neudělal...Odpustíš mi?“

„Pod jednou podmínkou...“

„Řekni si cokoliv, Miku...“

„Že odpustíš i ty mně...“ hlesl provinile...

„Miku, není co odpouštět...ale pokud to všechno urovná - je ti odpuštěno...“

„...Ani nevíš, jak si toho, co mi teď říkáš, neskonale cením. A stejně tak si vážím narozeninového dárku, co jsem od vás všech dostal! Něco takového se nestává každý den a já jsem z toho v úžasu!!!“

„Panečku! To je pochvala! Ale tohle bys měl říct hlavně Cristině! To ona to celý zpunktovala, zorganizovala, vymyslela a trpělivě secvičovala s náma všema po nocích. Snad jsme tě ale nenaštvali kvůli autorským právům...“ rýpl si přiopile Jeffry, ale Mike jakoby druhou část věty vůbec neslyšel. Zajímalo ho jen jedno:

„Co-cože? Cris? To jako vážně?“ Teď. Právě teď mu svitlo! Spojil si, co se vlastně stalo za uplynulé tři hodiny. Zmizela hned po tom, co Bobby... Rázem jím projelo cosi, co se dá sotva přirovnat k rozžhavenému letícímu šípu! Takže to, že ho nesnáší, je hloupost!!! Naopak!!! Musí k němu cítit něco víc!!! Pokud se nemýlil, už věděl, kde ji hledat...

------------------

Seděla jsem vysoko nad zemí na stromě, kam mě kdysi zavedl Michael doufajíc, že tu naleznu klid. Výhled na noční údolí osvětlené jen v dáli se lemujícími lampami podél cest byl dechberoucí, ale i přes to mi slzy stékaly po tvářích jak hrachy. Zvlyků by se jeden nedopočítal. Moje srdce se právě roztrhalo na miliony kousíčků. Nikdy bych nevěřila, jak naprosto dokonalý pocit štěstí může během vteřiny vystřídat smrtící deprese... Vždyť se bude ženit, co je na tom divného? Je to přirozená věc...ale...tak...proč to tak šíleně bolí? Proč mě to tak sžírá? Ten člověk mě naučil vnímat samu sebe, skutečné pocity, nechal navenek prostoupit mé skutečné já, naučil mě jak si říct si o své potřeby, vyslovit své nejtajnější tužby...stejně tak jako lezení po stromech – natolik nevhodné činnosti pro španělskou princeznu, ale co je na tom? Tohle jsem já! Skoro 20ti letá žena, která touží po svobodě a po lásce, kterou nikdy nepozná. Měla ji na dosah!!!! Tak blízko, avšak Bobbyho slova....Michaelův sňatek...to byl vrah poslední naděje...

Ze zamyšlení mě vytrhl jemný dotyk cizí dlaně, která něžně setřela slzy kanoucí z mých očí. Překvapeně jsem natočila tvář k jejímu majiteli, ale otázka, jež měla být vyřčena, se okamžitě utopila v sladkých rtech, které Michael hladově přitiskl na ty mé a s pravou mužskou dychtivostí se jich zmocnil...