Kapitola 15.

Ahojky. Tak po delší době přináším díleček, ale musím se předem upřímně omluvit, že není plnej akce a jsou tam některý věci, který asi nebudou dle vašeho gusta Ale je tu, v celé svojí kráse a jen a jen pro vás:) přeju krásné počteníčko P.S.-bližší popis jistých scének očekávejte v dalším dílečku Dneska mi to vážně nešlo psát, takže jsem se do toho radši ani nepouštěla

--------------------------------

Seděla jsem vysoko nad zemí na stromě, kam mě kdysi zavedl Michael doufajíc, že tu naleznu klid. Výhled na noční údolí osvětlené jen v dáli se lemujícími lampami podél cest byl dechberoucí, ale i přes to mi slzy stékaly po tvářích jak hrachy. Zvlyků by se jeden nedopočítal. Moje srdce se právě roztrhalo na miliony kousíčků. Nikdy bych nevěřila, jak naprosto dokonalý pocit štěstí může během vteřiny vystřídat smrtící deprese... Vždyť se bude ženit, co je na tom divného? Je to přirozená věc...ale...tak...proč to tak šíleně bolí? Proč mě to tak sžírá? Ten člověk mě naučil vnímat samu sebe, skutečné pocity, nechal navenek prostoupit mé skutečné já, naučil mě jak si říct si o své potřeby, vyslovit své nejtajnější tužby...stejně tak jako lezení po stromech – natolik nevhodné činnosti pro španělskou princeznu, ale co je na tom? Tohle jsem já! Skoro 20ti letá žena, která touží po svobodě a po lásce, kterou nikdy nepozná. Měla ji na dosah!!!! Tak blízko, avšak Bobbyho slova....Michaelův sňatek...to byl vrah poslední naděje...

Ze zamyšlení mě vytrhl jemný dotyk cizí dlaně, která něžně setřela slzy kanoucí z mých očí. Překvapeně jsem natočila tvář k jejímu majiteli, ale otázka, jež měla být vyřčena, se okamžitě utopila v sladkých rtech, které Michael hladově přitiskl na ty mé a s pravou mužskou dychtivostí se jich zmocnil...

Jemně vískal pramínky mých kaštanových vlasů a já cítila, jak se jeho horké dlaně postupně vkrádají k mé šíji, která pod jeho spalujícími doteky taje jak kostka ledu v sluneční záři. Dál jemně laskal mé rty těmi svými a já se přistihla, jak mi z Michaelova vlahého dechu rozlévajícího se po mé tváři přeběhl mráz po zádech. V jednu chvíli jsem se děsila toho, jak moje tělo reaguje na jeho polibky, vzdechy a něžné doteky. Děsila jsem se toho...Jenže já...nedokázala jsem ho od sebe odtrhnout. Naopak. Něco ve ho žadonilo: prosím, nepřestávej... Až do dnešního dne jsem si myslela, že to co k němu cítím, je jen směsice emocí, které chová každý člověk k někomu, na kom mu záleží. Ale každičký těsný kontakt našich kůží bořil veškeré obranné zdi, které jsem k proti tomuto muži stavěla...

Na okamžik jsem pootevřela oči a pohlédla do jeho tváři. Já... to co jsem spatřila, nemohlo pocházet z tohoto přízemního světa. Nade mnou se skláněl ten nejkrásnější anděl, jehož jsem jako dítě vídávala ve svých dnech. Líce měl zalité růžence a dlouhé řasy na jeho sevřených víčkách jen podtrhovaly něžné křivky Michaelovy tváře. Jeho rty se žádostivě zmocňovaly těch mých. V jednu chvíli je laskal s lehkostí poletujícího peříčka, ale obratem se jich dychtivě zmocnil. Vnímala jsem každičký jeho pohyb. Rukama hebce jezdil po mých liniích jak malíř štětcem po bílém plátně a nechal bříška svých prstů tančit po místech, kam nikdy žádný jiný muž nevkročil. Na vrcholu extáze jsem se smyslně prohýbala pod Michaelovými spalujícími polibky. Ochutnával chuť mé kůže na mém drobném zakloněném hrdle a já poprvé měla možnost vtisknout svůj obličej do jeho bujné havraní kštice. Vůně těch vlasů mě očarovala natolik, že jsem si jeho tvář přitiskla na svou hruď ještě silněji. Jako bych se ocitla na sluncem pohlcené rozkvetlé louce mezi drobnými květinkami, jež voněly sladkou uklidňující vůní heřmánku. Mou duši zaplnilo světlo plné barev a já pocítila teplo, kterým se naplňovalo mé doposud osamělé srdce. Jeho náruč mi poskytla pocit klidu, harmonie a bezpečí, které jsem po celá ta dlouhá léta beznadějně hledala. S tichým stenem jsem zavřela oči a plně se oddala něžnému mazlení, kterým Michael obšťastňoval mé chvějící se tělo od náporu dosud nepoznaného vzrušení.

Dlaněmi pomalu obtahoval drobné linie mé kůže, ale přesto se neodvážil zabloudit rukama pod oranžové kombiné, které jsem až doteď měla od „narozeninového překvapení“ stále na sobě. Ta jeho zdráhavost mě doháněla k šílenství. A nejen to. Vadilo mi i oblečení. Cokoliv, co nás oddělovalo ještě těsnější blízkosti. Michael se stále neodvažoval udělat první krok... Možná proto ve chvíli, když se naše rty utápěly ve vášnivém polibku, tak jsem ke svému překvapení rozklepanými prsty vyhledala svrchní knoflíček jeho košile a ledabyle ho rozepla. Pak další.. a další... ale pak... se odtáhnul. Nechápala jsem. Zděsila jsem se, že opravdu chce všechnu tuhle krásu mezi námi ukončit. Bylo ticho. Takové, že zvuk mého o závod tlukoucího srdce musel být slyšet až na druhé straně Neverlandu. Jedna, dvě, tři...vteřiny utíkaly...ne, neutíkaly... nekonečně se vlekly a pořád nic. Žádné slovo.... jen mi upřímně hleděl do očí a já, pohlcená snůškou chaotických myšlenek a pocitů, jsem si ani netroufla číst v jeho čokoládových tůňkách...uvědomila jsem si, že vlastně ani nedýchám, jen sleduju jeho tvář a doufám v to, že se ten nekonečný tok mlčení brzo prolomí...

Michael byl v ležel opřený o loket nade mnou, ale druhou ruku měl stále přehozenou přes mě. Očima jezdil po mém obličeji a pak, po tom dlouhém okamžiku, se rozzářil jak zlatá mince v potoce. Koutky se mu roztáhly v líbezném úsměvu a já ucítila teplo jeho dlaně na své tváři, kterou něžně hladila. Přimhouřila jsem nechápavě obočí a doufala v nějaké vysvětlení toho, co právě udělal. Místo toho jsem se ale dočkala jen jeho hlasitého smíchu.

„Co?“ špitla jsem. Ale Mike se rozesmál ještě víc. „CO?!“ zopakovala jsem důrazně dožadujíc si odpovědi na svoji otázku....Bez reakce. Jen se svalil vedle mě, lehnul si na záda vedle a přikryl si rukama tvář, abych neviděla jeho vysmátou tvář. Neváhala jsem ani minutu a vyměnila si s ním pozice tak, že protentokrát jsem to byla já, kdo byl nahoře nad ním. Dala jsem mu ještě chvilinku, ale odpověď nepřicházela. Hrdě jsem se vzpřímila: „Dobrá, tak tedy odcházím.“ Ano, to byl ten správný krok. Michael se najednou vymrštil a jak kdybych se už víckrát v jeho životě neměla objevit mě prosebně zachytil za ruku.: „Počkej, prosím....neodcházej...“ hlesl s vážnou tváří potemnělou strachem...

„Já si půjdu kdy chci a kam chci!“ vysmekla jsem se z jeho sevření a naskočila na kmen stromu, po kterém jsem co nejrychleji slézala k zemi, abych se vydala zpátky k domu plného hostů.

„Cristin!“ křikl a s jedním přehmatem o větev seskočil z koruny stromu rovnou ke mně dolů. Doskočil zrovna v moment, kdy jsem se nohou dotkla země. Sotva jsem se otočila, pevně mě opřel o onen kmen a uvěznil mě ve svém naléhavém náručí. „Neodcházej mi...“ zachraptěl a přiložil své čelo k mému. Dlaní mi jemně přejel po tváři, ale jakmile se jeho kůže setkala s mou, prudkým zavrtěným hlavy jsem ji setřásla. „A kdo ti vůbec dovolil na mě sahat?!“

„Aaaa... zase je tady ta vzpurná slečna jménem Pýcha. Kde jen si k ní přišla..“ špitl. „A mimochodem, tam nahoře ti moje dotyky nevadily...“ hlesl a znovu se na jeho rtech objevil drobný úsměšek.

„Nemám zapotřebí svým časem mrhat na někom, kdo se mi začne bezdůvodně smát a odmítá mi říct PROČ. Promiň, s takovými lidmi já nehodlám ztrácet čas.“

„Ztrácet čas?“ nechápal.

„Ano...A teď ustup!“ Prohlásila jsem a hrdě vzpřímila hlavu tak, abych se vyhnula jakémukoliv očnímu kontaktu. Michael jen nejistě pokýval hlavou nad mým požadavkem. Udělal krok zpět, aby mi umožnil projít... Mlčky bez projevu emocí jsem se prosmekla kolem něj tak, jak mě to vždycky učili... Kráčela jsem z kopce vysokou trávou a cítila, jak se s každým krokem vzdaluju od muže, jediného v mém životě, jež se dostal do nitra mého srdce. Čím dál jsem od něj byla, tím víc povolovala má neproniknutelná bariéra, kterou mi mí učitelé a rodiče od dětství vtloukali. Je to jediná tvá obrana... říkávali. Ale teď, když už byl daleko za mnou, pocítila jsem, jak mi po tvářích kanou slzy plné bolesti. Duše se mi trhala na milion kousků a já se v tichu proklínala, že jsem to udělala. Že jsem odešla... I když... Ne, nedokázala jsem z hlavy vypustit tu jemnost jeho rtů, něžnost doteků, z nichž mi běhal mráz po zádech a tu touhu, kterou se mu mé tělo do nejmenšího kousíčku propadlo. Na okamžik jsem pohlédla do temného nebe nade mnou. Bylo nádherné. Měsíc zářil tak jasně, že osvětloval krajinu pod sebou, byť zahalenou v černočerné tmě. Jeho síla byl natolik velká, že pohltila jas okolních hvězdiček kolem. Byl stříbrnou dominantou noční oblohy. Chtěla jsem jeho krásu obdivovat ještě pár okamžiků, ale v tom jsem zaslechla dupot za svými zády. Sotva jsem se otočila, muž běžící proti mně mě v mžiku srazil na zem do vysoké trávy pod námi. Dle vášnivého polibku, kterým si ten člověk přivlastnil má ústa, jsem poznala onoho majitele. Michael mě sevřel v láskyplném objetí. Ale ne. Tentokrát to nebyl ten váhavý chlapec, který před chvílí nejistě zkoumal nové teritorium a pozoroval reakce na jeho doteky.. Jak proměněný se dychtivě zmocňoval celého mého těla. Bez váhání zajel rukou pod knoflíčky mého oranžového kombiné. Rozepnul první, ale když viděl, jak mu vycházím svými pohyby vstříc, neváhal ani na okamžik a svižně rozepnul i ty zbývající. Něžně sjel pod má záda, aby mi pomohl vysvléct z přebytečné látky. Když pocítil, jak se pod jeho dotyky prohýbám jak napnutá tětiva od luku, to svlékání muselo ještě na chvilinku počkat. Své vlhké rty přiložil na můj skoro nahý hrudník, který dosud zakrývalo jen spodní prádlo, a zlíbal každičkou jeho píď centimetr po centimetru. Dokázal mě přivádět k šílenství drobnými dotyky, které jsem mu oplácela jak nejlíp jsem mohla. Naše těla postupně splývala v harmonických pohybech. Jeden vycházel vstříc druhému. Postupně jsem odhazovala svůj ostych, který mě jako jediný pořád ještě držel zpátky. Michaelova rozepnutá košile mě už dost dlouho provokovala na to, abych se rozhodla zbavit se jejich tíživých břemen. Několika šikovnými hmaty jsem mu z ní pomohla a nechala se vyšvihnout na něj, aby i on mohl mému tělu poskytnout volnost od toho látkového vězení. Vzájemné laskání stupňovalo naši touhu. I když jsem během prvních okamžiků, kdy mě Michael vysvlékl ze spodního prádla pociťovala stud, byl vzápětí ta tam. Bylo až neuvěřitelné, jak byl vnímavý. Tempo našeho milování zmírnil a přitom neskutečně zněžnil natolik, že jsem během chvíle pocítila motýlky v břiše a před očima mi to hrálo všemi barvami. Opatrně si mě položil pod sebe a skrze omamné polibky si probojovával cestu k mému rozpálenému klínu... Cítila jsem, jak do mě jemně proniká svými hebkými prsty, aby v nadcházejícím okamžiku spojil naše těla v jedno...

 -----------------------

„Janet, nevidělas Mika?“

„Ne, Lauro... pročpak?“ odvětila Michaelova mladší sestřička, když si v kuchyni u lednice nalévala studenou colu.

„Už půl hodiny ho nemůžu nikde najít.“

„Aha...“ pokrčila rameny Janet, „to mě mrzí. A u něho v pokoji jsi to zkoušela?“

„Jo! Byla jsem opravdu snad všude...“

„Neboj,“ usmála se a ve snaze ji uklidnit ji chytla za rameno. „Však on se někde najde. Znáš ho. Buď se věnuje hostům, nebo zas něco řeší. Můj bratr už je hold takový. Narozeniny, nenarozeniny, pořád pracuje. Třeba ho napadla nějaká nová písnička a musel to jít honem rychle někam hodit na papír.“

„To si nemyslím... Určitě je zas někde s tou služebnou...“

„Myslíš Cristin?“

„Jo, přesně tou...“

„Tak v tom případě tě uklidním. Před minutkou se tu mihla a pomáhala mi udělat něco k jídlu... s ní určo nebude. Jak říkám, běž se třeba mrknout ještě do kina. Bylas tam?“

„To ne..“

„Tak vidíš... to bude bezesporu tam...“ usmála se přesvědčivě na Lauru a jakmile se zdálila z dohledu, ztěžka si oddychla. Pusa by ji měla zčernat za tu lež. Moc dobře totiž věděla, kde se její bratříček nachází a kino to určitě nebylo. Stejně tak ani před minutkou nepotkala Cris, takže si uměla spojit jedna a jedna dohromady, stejně jako Laura... Ach jo, ach jo... povzdechla si. Ten mě za tohle bude muset zahrnout zlatem...

 -------------------------

Vysílená jsem ležela vedle člověka, který převrátil během několika týdnů celý můj život naruby. Ale odteď už nebyl jen přítel, byl něčím víc. Stal se mou součástí, mým druhým životem. Můj svět se najedou úplně změnil.Najednou se zvedl nade mě tak, aby mi viděl do tváře. Neunikl mu spokojený, ale nepřítomný výraz...

„Nad čím pak přemýšlíš?“ hlesl tiše a já cítila, jak mě jeho sametový hlas hladí po srdci. Byl úplně jiný než jaký jsem znala doteď.

„To je tajemství.“ uchechtla jsem se.

„Vážně?“ špitl a políbil mě na tvář. „A povíš mi ho?“

„Když je to tajemství?“

„Miluju tajemství!“

„Já taky!“ rozesmála jsem se a schoulila se do Mikova náručí.

„No taaak... povídej... nechtěj, abych tě prosil...“ špitl.

„A co když chci?“ podívala jsem se na něj podmanivě a skousla si ret.

„Nekoukej na mě tak.“

„Jak?“ hlesla jsem a sílu svého pohledu ještě prohloubila.

„Já ti říkám nedělej to!“ jeho hlas byl pořád sladký, ale už o něco přísnější.

„A co mi uděláš, když nepřestanu?“

„Chceš to vážně vědět?“ přimhouřil obočí.

„Hmmmm.“ odvalila jsem se od něj a přímo před jeho očima jsem se rozvalila na zádech tak, že si mohl do detailu prohlédnout každičkou část mého těla. Ani na minutku jsem během celé doby nepřerušila náš oční kontakt a užívala si toho, jak ho takhle přivádím do rozpaků. I v té tmě bylo nádherně vidět, jak se červená. Ale nedokázal si odepřít to, co se mu nabízelo. Znovu jemně přiložil svá ústa k těm mým a náš polibek se zvrhl v další krásné milování, úplně jiné než to předcházející.

 -----------------------

„Elizabeth! Elizabeth!“ křikla zoufale Laura na Liz, která seděla u stolu s Michaelovou maminkou a až do jejího vyrušení si příjemně povídaly.

„A... můra jde.“ procenila Liz v úsměvu a otočila se na Lauru. „Ano?“

„Vy...vy určitě víte kde je Váš milovaný přítel...“

„Myslíš Bill Murray? Tuším, že doma se ženou. I když, říkal, že spolu chtěj jet...“

„Ne Bill Murray! Vy moc dobře víte, že mluvím o Michaelovi.“

„Jo o Michaelovi..“

„Ano o Michaelovi...“

„Jacksonovi, že jo?“

„ANO!“ křikla vystresovaně Laura, která nenáviděla, když z ní někdo dělal blázna.

„Joooooo, no tak to nevím. Někde tu bude. A teď promiň. Staré dámy se chtějí vrátit ke konverzaci...“

„Omlouvám se...jistě... Ale já ho musím najít!“

„Nemusíš nic! Nebuď taková stíhačka, děvče. Jinak ti Mike uteče.“ poznamenala Cathrin. „Dám ti radu. Mike má rád svobodu a ženský, který mu hned nelezou do postele. A když je ta bytost pro něj ještě něčím jiným zajímavá a má stejný zájmy, tak si ho omotá kolem prstu. Zamysli se nad tím. A přestaň ho nahánět. Nech ho, až přijde sám a posaď se k nám.“

 ----------------------

„Zlatíčko pojď, půjdeme. Všichni se po nás už musí shánět.“

„Neeee.. Cris...ještě minutku... prosíííííím.“ věnoval mi přemlouvavý pohled.

„Opravdu bysme měli jít...“

„Hmmm“ zamumlam jak dítě, které nedostane hračku. „Tak dobře...ale.. víš..“ všimla jsem si jeho nervózního pohledu: „Povídej, copak...“ dřepla jsem si už kompletně oblečená před něj do trávy a sledovala, jak se souká do košile a rozhodla se mu trošku pomoct...

„Omlouvám se ti za ten smích... Nějak jsem nevěděl, jak ti to jen vysvětlit. Prostě... měl jsem takovou radost... to si ani nedokážeš představit. A když jsem si pak vzpomněl na to, jaká jsi byla před tím měsícem tak bych nikdy neřekl, že to mezi náma dvěma takhle skončí, a to bys nevěřila, jak jsem si to přál už tehdá, ale tys byla mně neznámo proč taková nepřístupná...tak...odlišná od jiných...tak“

„Ššššš...“ přitiskla jsem mu hladce prst na rty a vzápětí mu vtiskla dlouhý polibek. „Nemusíš se mi za nic omlouvat. To já dlužím jednu velkou omluvu tobě...ani nevíš...“ sklopila jsem zrak a při pomyšlení na všechny skutečnosti okolo mě, o kterých Michael nemá sebemenší zdání, se mi postupně začaly valit slzy do očí.

„Pojď ke mně...“ hlesl, když uviděl, jak se mi svírá krk a jak se mrkáním snažím zahnat přicházející slzy... Svinul mě ve svém objetí. Jeho prsty vískaly mé vlasy a já pocítila, jak mi je opatrovnicky líbá. „Co tě tíží, dušičko moje?“

„Ach...nevím, kde začít...Miku, já...“ zalykala jsem se za každým slovem, které jsem vypustila z úst.

„Počkej, počkej...“ řekl klidným hlasem ve snaze mě utišit. „Miláčku můj, nemusíš mi to říkat teď hned, pokud se na to necítíš. Klidně až ucítíš, že přišla ta pravá chvíle. Nechci tě vidět plakat. Rve mi to srdce... Já tu pro tebe budu vždycky. “ Na nic jsem nečekala a doslova mu vlepila polibek. Jeho slova, projev jeho ohromného srdce a lásky, které ke moji osobě chová, pro mě znamenaly víc než celé mé království...

Ruku v ruce jsme se pomalu blížili k ohromnému altánu před Michaelovým domem, kde se slavilo. Bylo zvláštní, že od odtud to k našemu místu ve stráni trvá cesta necelých 15 minut, ale zpátky jsme ji šli skoro hodinu. Ani jednomu se nechtělo zpět. Znamenalo odloučení od milované osoby, které je vždy tím nejtěžším v životě. Co víc? Mít tu osobu u sebe, ale nesmět se ji dotknout, vyslovit se nebo na ní promluvit jinak než na ostatní. Tohle nezvládnu... běželo mi hlavou... Už už k nám dopadaly barevná světla oslavy, dokonce i smích Michaelových hostů a hudba. To vše nasvědčovalo tomu, že se tady naše cesty musí rozejí. Alespoň pro teď.

Zhluboka jsem se nadechla a chystala se vyjít ze stínu, který nám s Michaelem ještě na okamžik poskytl útočiště. V mžiku mě ale stačil naposledy zachytit a za kvetoucím keřem po jeho pravici přitisknout ke svým rtům. „Ještě jeden polibek...“ žadonil. Ne.. nešlo se od něj odtrhnout, to prostě nešlo... povedlo se nám to až na čtvrtý pokus.:) a to především díky: „Miku!!! MIKU!!!“ ozval se vrávorajícímu hlasu Mikova manažera, který ho zběžně zahlídl v našem úkrytu.

„Tak běž...je po tobě sháňka...“ špitla jsem a jemně ho pobídla směrem k Bobbymu.

„Až to tady všechno skončí, příjdu k tobě.“ dal mi poslední krátký polibek a rozeběhl se celý rozzářený za svým přítelem.

„No, Miku, kdes byl? Všichni se po tobě sháněli? A ty se tu shováváš za tím křovím.“ jazyk se mu motal natolik, že nedokázal plynule vyřknout větu. Což mimochodem dost vypovídalo o jeho podnapilém stavu.

„Tomu bys nevěřil... mám nápad na novou písničku..“ objal Mike Bobbyho kolem ramen a vedl ho pryč od místa, kde jsem vyčkávala na vhodný moment k nenápadnému útěku.