Kapitola 16.

Taaak. kapitolka 16. na světě a věnuju ji jednoznačně Kátě:) ať se mamince i Andrejce daří a s Majklovskou výchovou začni co nejdřív:) ať její první slovo je "Michael", když papoušek zklamal:D:D

Přeji Vám krásné počteníčko a já se jdu vrhnout na Vaše blogísky:)

Ruku v ruce jsme se pomalu blížili k ohromnému altánu před Michaelovým domem, kde se slavilo. Bylo zvláštní, že od odtud to k našemu místu ve stráni trvá cesta necelých 15 minut, ale zpátky jsme ji šli skoro hodinu. Ani jednomu se nechtělo zpět. Znamenalo odloučení od milované osoby, které je vždy tím nejtěžším v životě. Co víc? Mít tu osobu u sebe, ale nesmět se ji dotknout, vyslovit se nebo na ní promluvit jinak než na ostatní. Tohle nezvládnu... běželo mi hlavou... Už už k nám dopadaly barevná světla oslavy, dokonce i smích Michaelových hostů a hudba. To vše nasvědčovalo tomu, že se tady naše cesty musí rozejí. Alespoň pro teď.

Zhluboka jsem se nadechla a chystala se vyjít ze stínu, který nám s Michaelem ještě na okamžik poskytl útočiště. V mžiku mě ale stačil naposledy zachytit a za kvetoucím keřem po jeho pravici přitisknout ke svým rtům. „Ještě jeden polibek...“ žadonil. Ne.. nešlo se od něj odtrhnout, to prostě nešlo... povedlo se nám to až na čtvrtý pokus.:) a to především díky: „Miku!!! MIKU!!!“ ozval se vrávorajícímu hlasu Mikova manažera, který ho zběžně zahlídl v našem úkrytu.

„Tak běž...je po tobě sháňka...“ špitla jsem a jemně ho pobídla směrem k Bobbymu.

„Až to tady všechno skončí, příjdu k tobě.“ dal mi poslední krátký polibek a rozeběhl se celý rozzářený za svým přítelem.

„No, Miku, kdes byl? Všichni se po tobě sháněli? A ty se tu shováváš za tím křovím.“ jazyk se mu motal natolik, že nedokázal plynule vyřknout větu. Což mimochodem dost vypovídalo o jeho podnapilém stavu.

„Tomu bys nevěřil... mám nápad na novou písničku..“ objal Mike Bobbyho kolem ramen a vedl ho pryč od místa, kde jsem vyčkávala na vhodný moment k nenápadnému útěku.

Stále jsem využívala pomoci své dočasné skrýše a čekala na moment, až se Michael s Bobbym vzdálí z dohledu. Jakmile se tak stalo, nelenila jsem a několika hbitými pohyby vyskočila zpoza keře a mířila si to přímo k altánu, kde probíhaly bujaré oslavy Michaelových narozenin. Ale abych k sobě neupínala přílišnou pozornost některých přítomných, vydala jsem se k tomuto místu oklikou, tedy z druhé strany, než Michael s Bobbym. Proběhla jsem zezadu kolem Michaelova domu, když v tom se za mými zády ozval dívčí hlas: „Tak tady jsi...“ otočila jsem se k ní a všimla si nádherného úsměvu, který mi věnovala a rozhodla se jí jej oplatit. „Můžu vám nějak pomoci, slečno Janet?“

„Určitě!“ řekla nadšeně a napřáhla ke mně ruku na znamení, abych ji následovala do domu. „Tak prvně mi prosím tě říkej jenom Janet... to je asi teď to nejdůležitější... a pak... hledám k sobě dobrou duši, která si se mnou dá panáka.“ zasmála se.

„Panáka?“ zopakovala jsem po ní nechápavě.

„Jo, panáka. Dneska se přeci slaví...“

„To...to ano...ale všichni panáci jsou venku.“ hlesla jsem plná nejistoty a úděsu, co po mně Michaelova sestra vlastně chce. Je snad slovo “panák“ americký význam pro muže z masa a kostí? Těch má přeci na Michaelově zahradě hromadu, tak k čemu potřebuje mne? Chce se snad s mojí pomoci s někým z nich seznámit? Jenže Janet vyprskla smíchy.

„Děvče, ty se mi vážně zdáš. Panák je...no, já ti ukážu co to je.“ uchechtla se, chytla mě za ruku a táhla do kuchyně, kde stál plný bar. Hrábla po flašce s třešňovou příchutí a trošičku jejího obsahu nalila do dvou drobných skleniček. Pak mi jednu z nich podala se slovy: „Tohle je panák.“

Zvedla jsem jedno obočí a nevěřícně se na ní podívala: „A...ale já nepiju...“

„Já taky ne.“ pousmála se mile... „Tak na zdraví...“ řekla rozhodně a lehce ťukla o skleničku, kterou jsem držela v ruce. „A na Mika samozřejmě.“ dodala a pohybem ruky mi pokynula, abych si lokla. Nejistě jsem kývla a vším odhodláním do sebe hodila skleničku s lahodným mokem. Zavřela jsem oči a přesně jsem cítila, kudy přesně stéká alkohol do mého těla. Ten oheň, který rozpoutal v mém krku, mě rozkašlal. Janet mi položila dlaň na rameno a mateřsky se na mě podívala: „Jsi v pohodě?“

Chtěla jsem ji odpovědět, ale místo toho jsem se zmohla jen na mávání dlaně před ústy ve snaze zahnat ten žár v mých ústech a slzy, jež se mi vehnaly do očí. „A...Ano..“ zachraptěla jsem.

„Nejsi zvyklá, viď?“ Záporně jsem zakroutila hlavou a znovu si odkašlala. „Neboj, to bude dobrý. Dáš si ještě?“

„Ne, ne, ne...díky, jsi hodná. Jeffry mě před několika týdny tak opil, že jsem strávila celé ráno na toaletě v šílených bolestech..“

„Neříkalas náhodou, že nepiješ?“ rýpla si.

„Zpravidla ne. Nevím, nemám tušení, proč jsem to tehdy udělala. Možná jsem to chtěla zkusit...ale ty následky mě utvrdily v tom, že jednou mi to stačilo.“

„Vidíš, tak přesně to mám i já. A jelikož je teď zvláštní událost, navrhuju udělat i zvláštní výjimku.“ usmála se... „Aspoň kvůli tvým alibám před stíhací slečinkou a šíleným manažerem.“

„Alibám?“

„Jop, přesně tak...“ usrkla si Janet z čerstvě nalité skleničky. „Několikrát se po tobě ptala. A typuju, že ji asi nešlo o tebe...ale nemějte strach, řekla jsem, že tu někde lítáš a staráš se o pohoštění a že Mike jistojistě pracuje.“

Překvapeně jsem na ni pohlédla. Ale pak veškerá vděčnost mého srdce vůči ní promluvila: „Děkuju...“ špitla jsem a věnovala ji odevzdaný pohled.

„Neděkuj, zlatíčko. Přece vás nenapráším, ne?“

„Ale...jak jsi věděla, že...že...“

„Že jste spolu?“ přikývla jsem. „Znám svýho bratra jak svý boty. A když jsem viděla, jak na tebe kouká, tak mi to bylo hned jasný. Je v tom až po uši...“ řekla mimoděk a ujedla olivu z načinačaného rautu před sebou. „Mimochodem, Liz si toho taky všimla... takže v tom jedem s váma.“

„Já...já nevím, jak bych vám jen vyjádřila své díky za vaši oběť... co na to mám...“

„Nic!“ přerušila mě se vzepjatýma rukama před sebou dávajíc mi najevo své odmíntnutí, i když v jedné držela sklenku a v druhé francouzský sýr, takže pohled na ní byl docela komický. „Hlavně si to pořádně užívejte, mějte se rádi a nakopejte za mě Lauře prdel! Páč mi leze krkem. To pro nás s Liz udělejte a budem vám dokonce života ležet u nohou...“ pak se odmlčela, podívala se do tácu pod sebou a na její tváři se rozzářil pohádkový úsměv tolik podobný tomu Michaelovu, když ho přepadne nějaká pikantní myšlenka po všech směrech. „Povídej, jaký to bylo?“

„Pro-prosím?“ vyvalila jsem na ni oči a s otevřenou pusou z ní nespouštěla pohled. Ta se jen začala hlasitě smát. „Promiň, já musela. Máš totiž krásně růžový tváře. To z alkoholu určitě nemáš.“ rozesmála se ještě jednou, přičemž si skousla spodní ret. Přivedla mě do rozpaků. Nejradši bych se na místě propadla. Zabořila jsem oči do země a nervózně si začala mnout tváře, jako bych se za těma rukama toužila schovat. Janet mě ale za obě jemně uchopila a dala mi je dolů: „Ne...ne zlatíčko. Christinko nestyď se za to! Ani nevíš, jak ti to teď sluší! Celá záříš! Tak se neschovávej a naopak to svý štěstí nech zářit kolem sebe...“ jemně mě pohladila po tváři. „A teď do sebe kopni toho panáka, ať se uvolníš. Jsi celá na trní.“

 --------------

„No super, Miku. A o čem ta písnička má bejt?“ zapotácel se Bobby, který kráčel po Mikově boku směrem k místu, kde seděla Mikova matka s Liz a Laurou.

„Ooooo...všem možným. Napadlo mě třeba o lásce, víš co. Jakože...jakože prostě o lásce... “

„O lásce? Pane jo! To je téma!“ škytl Bobby. Ještěže má dost. Pomyslel si Mike. Věděl, že za jiných okolností by se mu moc Bobbyho obelhat nepodařilo. Chtěl by minuty, detaily, slova, rytmiku. A určitě by se i šel podívat za ten keř, za kterým Mike stál, aby se ujistil, že si opravdu jen povídal s keřem a ne s někým jiným. Ještě když odcházeli směrem k Michaelově rodině a přátelům, cítil na sobě její vůně, tu měkkost jejich ústům, které byly přímo stvořené k líbání. Přistihl se, jak si několikrát jazykem přejel po spodnímu rtu ve snaze cítit Cris co nejdéle ve svých ústech. Avšak ze snění ho vytrhl až hlas Mikovi matky.: „A heleme se, kdo se na nás konečně přišel podívat.“ všichni se jako na povel otočili jeho směrem. „Miku, probůh, kde jsi byl, všude jsem tě hledala!“ vyhrkla ustaraně Laura a už už se zvedala ze židle, aby se vrhla na Michaela. On ale jemně sevřel její rameno, políbil ji na tvář a přiměl ji posadit se znovu do židle.

„Představte si, Mike má vymyšlenou novou písničku.“ vydoloval ze sebe Bobbym

„No, neříkala jsem vám, že zas byl zavřenej ve studiu? Říkala...“ uchechtla se Liz a dál si hlavu podkládala hřbetem dlaně.

„Omlouvám se, ale víte...když mě něco napadne, tak mám pokaždý veliký nutkání...“

„My víme, Miku, my víme...“ uchichtla se Liz a lokla si vína z křišťálového poháru. „Prostě se do toho ponoříš a zůstaneš v tom tak dlouho, jak jen to jde, viď?“ mrkla po něm očkem. Byl to jen mžik, ale nemohla nezaznamenat, jak na ní Mike šokovaně vykulil oči. Moc dobře si uvědomoval, kam těmi slovy míří a ona zase moc dobře věděla, co jí tím naznačuje. Nemuseli ani mluvit, stačilo, aby vedle sebe jen seděli a přitom si dokázali číst myšlenky. Byli jako duševní dvojčata. Michael zahlédl, jak se na něj Laura podívala, bleskurychle sklopil zrak a zastrčil si padající pramínek vlasů za ucho.

„Podle toho, jak se culíš, miláčku, si odhaduju říct, že výsledek tvého snažení je lepší než jsi čekal.“ řekla a přisedla si k němu blíž nevnímajíc dvojsmysl svých slov.

„A...ano... to ano... mnohem lepší...“ vykoktal Mike a pozoroval Lauru, jak se k němu tiskne.

„Takže si s výsledkem své práce spokojen?“ rýpla si znovu Liz a Mike na protest našpulil pusu a přimhouřil obočí.

„Proč ta skromnost, Miku? Můj syn to dělá nejlíp na světě!“ ozval se za jeho zády hlas Josepha, který už chvíli zpovzdálí pozoroval jejich rozhovor, a hrdě ho poplácal po rameni. To už bylo moc. V tu chvíli by se Mike neviděl. Nevěřil, že jedna Lizina věta může rozhýřit takovou konverzaci. Povzdychl si a choulostivě opřel své čelo o pravou dlaně. Radši by se neviděl. Cítil, jak jeho tvář rudne i za ušima. Na místě by se propadl. Cítil, jak stydlivost ovládá jeho obličej a očkem zabloudil k Liz, jež se úsměvně krčila v rohu stolu. Věděl, že s ním žertuje. Celá Liz. Vždycky když chtěla ho dokázala přivézt do rozpaků a náramně se bavila jeho čistou ostýchavostí. Nedokázal se na ní zlobit. Byla až doteď nejbližší člověk jeho srdci. Doteď...do doby, než potkal Cristinu.

Liz bylo jasné, jak mu musí být. Proto nelenila ani chvilku. Zvedla se ze židla a přistoupila k Michaelovi.: „Pojď, srdíčko moje, půjdem si dát něco k pití.“

Vysvobození! Proběhlo Mikovi hlavou, ale z úspěchu se neradoval dlouho. Laura a samozřejmě i Bobby se slovy: „Jasný, pití!“ se k nim v mžiku přidali. Michael se snažil na rtech vynutit úsměv a přemoct se nevytrhnout svou ruku z té Lauřiny, která ho automaticky sevřela. V jejich obležení pak vešel do domu a namířil si to k baru, kde doufal v nějaké to osvěžení.

„Co pak, miláčku, všechno je v pořádku?“ neodpustila si Laura jakmile zpozorovala, že Mike je neustále jak na trní a pořád se otáčí kolem sebe, jak kdyby něco hledal... nebo...snad někoho?!

„Ach ano, jen... hledám...Jermaina. Nevíš, kde by mohl být?“

„Viděli jsme ho před chvílí. Bavil se venku s tím tvým zahradníkem.“

„Máš na mysli Bruce?“

„Asi...bohužel za tak krátkou dobu jsem se ještě nestihla naučit všechna jména, ale až se tu zabydlím, věř, že to napravím..“

Až se tu zabydlím... ta věta jím proběhla jak kulový blesk bílým dnem. Jenže...co když nechtěl, aby tu s ním zůstávala? Nechtěl si ji vzít. A už vůbec s ní žít a věnovat jí to nejcennější co měl. Srdce. Při představě, že by s touhle ženou měl založit rodinu... při té představě se oklepal, ale to nezůstalo bez Lauřina postřehu. „Miku?“

„Ano?“ hlesl a přemohl se podívat jí do očí.

„Lásko, vážně jsi v pořádku?“

„Hmm.hmmm... Liz, to mi připomíná... zítra k nám přijdou děti z různých rodin a tak. Chtěl jsem s nimi oslavit své narozeniny. Zůstaneš?“

„Aaaa... Miku!!! Jak se vůbec můžeš ptát? To je samozřejmost!“ rozzářila se. „Víš přece jak tyhle tvoje akce miluju!“

„Skvělé! Proto doufám, že tu dnes zůstaneš přes noc! Už jsem ti nechal připravit pokoj!“

„Ty jsi nenapravitelný, Miky.“ hlesla mile a políbila děkovně ho na tvář.

Začervenal se, ale v tom jakoby v něm začalo zvonit tisíce rolniček. Zadíval se do dveří, odkud vycházel jemu velmi dobře známý smích. To je přeci Janet s … s ... Cristine! Neváhal ani okamžik a vydal se bez jediného slova do oněch míst. Obě dvě seděly u baru a příjemně se bavily. Bohužel – Laura vlála po jeho boku a Bobby nezůstával pozadu. Liz jen zakroutila hlavou nad těmi Michlo-závisláky a s povzdechem je následovala.

Když vstoupil do kuchyně, na vteřinku zůstal jak přikovaný k zemi. Neuplynulo ani půl hodinky od doby, co se s Cris loučil v jejich skrýši za nedalekým keřem, ale měl pocit, jak kdyby ji roky neviděl. Ale ten pohled, který se mu naskytl. Jakoby nedokázal uvěřit, že opravdu se s tou překrásnou dívkou miloval zahalen pouze do měsíčního svitu. Znovu po ní zatoužil. Cítil, jak se vzrušení proudí po celém těle. Nevěřil tomu, jak na něj působí. Chtěl ji. Chtěl ji celou svou bytostí. Prahnul po tom znovu ji držet v náručí, laskat její kůži, vpíjet se do jejich sytých rtů... co to s ním jen udělala? Vůbec se nepoznával. Hltal kousíček po kousíčku pramínky jejich jemných vlasů volně splývajících s oranžovým kombiné, které z ní večer s takovou vervou strhal. Zajímalo ho, zda je její vůně stále nasáklá tou jeho. Musel to vědět!!! V jeden okamžik se zadíval na její dlouhé řasy. Až do dnešní noci si nevšiml, jak husté je má. Nešlo nezaznamenat růženec v její tváři. Jaké by to bylo se s ní milovat za plného světla? Pomyslel si. Toužil to poznat. Pak si ji ještě několikrát projel pohledem od zdola nahoru a zpátky. To jak seděla... Jak nějaká slušně vychovaná dáma. Záda měla vzpřímené, ruce v klíně, decentně přehozenou nohu přes nohu a ve tváři opět ten její vílí úsměv...

„Aaaa...čaute rodinko.“ pozdravila Janet pokynutím sklenky přicházející skupinku. „Tak jak se bavíte?“

„Fantasticky... nevěděla jsem, že jste spolu.“ ujala se Laura zavěšená o Mikovo rámě slova.

Seděla jsem na židličce u barového pultu a ztrácela se ve svých myšlenkách. I když jsem vedla milý rozhovor s Mikovou sestrou, nebyl okamžik, abych se neupla k jejímu bratrovi. Toužila jsem vyhledat jeho náruč a pohlédnout do těch nejkrásnějších očí, které jen kdy Bůh mohl na smrtelníkovi stvořit. Při té představě se mi rozechvěla kolena. Ani jsem si přitom nevšimla, že se vedle nás právě onen muž objevil s Liz, Bobbym a Laurou po boku. Neslyšně jsem zalapala po dechu a jak opařená se přinutila k tichému pozdravu. Trošku jsem zmatkovala. Nejsnazší cesta byla uhýbat pohledem a koukat se všude možně, jen ne na něj... 

„Jak vidíš, jsme tu spolu už asi hodinu. Snažím se jí naučit pít, ale vůbec mi to nejde.“ zasmála se Janet a ukázala na stále plnou sklenku vína, která stála na barové desce přede mnou.

„Nevěděla jsem, že jste takový kamarádky...“ procenila Laura mezi zuby.

„Můžu si přisednout, děvčata?“ přešla Lauřinu bodavou poznámku Liz a přisunula si první židli, kterou měla po ruce.

„Samozřejmě.“ hlesly jsme s Janet téměř na stejno. „Ukažte, pomůžu vám.“

„Ale Cristin, jedeš od toho.“ zarazila mě mateřsky, ale v zápětí mě pohladila po vlasech. „Sice stárnu, ale ve šrotu ještě nejsem, miláčku.“

„Ani si nesedej, Cristino. Dali bysme si něco k pití.“ rozhodila Laura rukou a čekala na moji reakci. Moc dobře věděla, co dělá. Chtěla mě shodit. Znala můj původ a jediné, po čem teď prahla její bytost, bylo zesměšnit mě.

„Jistě...“ odvětila jsem polohlasně, ale v tom mě Mike zarazil.

„Ne, Cris. Laura to zvládne sama.“

„Počkej, Miku.“ ozvala se se vztyčeným prsten osoba, kolem níž se to všechno točilo. „Je tu přeci od toho, krom toho sloužit je její práce.“

„Práce je jedna věc, ale moje narozeniny jsou věc druhá. Nechci, aby tu dneska někdo pracoval. Naopak! Chci, aby se všichni dnes večer bavili nejlíp jak to je jen možné. To je mé narozeninové přání. Proto tě žádám, abys nechala Cristin užívat si dnešního dne, nevytrhávala jí od zábavy, od přátel a udělala si to pití sama. Támhle za rohem je plný sklípek chlazených drinků.“ řekl autoritativně a přisedl do našeho kroužku. Očkem jsem stydlivě zavadila o jeho tvář, ale tam mě k mému překvapení čekal jasný přímý pohled. „Promiň mi...“ 

„Já s tebou souhlasím, Miku.“ pronesl střízlivějící Bobby. „Za pár měsíců ne-li dřív tu bude její domov a je zapotřebí, aby věděla, co kde doma má.“

„Díky Bobby za připomenutí.“ Mikův hlas zněl poněkud podrážděně. To, co řekl, mu bylo nanejvýš nepříjemné – jak pro tu představu samotnou, tak i kvůli mojí maličkosti. Nervózně jsem si dala vlasy za ucho a sklopila zrak k vínu, v němž jsem mlčky utopila rty. Tak moc ho píchlo u srdce. Ve snaze z té protivné situace vybruslit spráskl hlasitě ruce a pln nadšení prohlásil: „Dáme si dort, co vy na to?!“

„No jasný!!! Výborný nápad!“

„Co říkáš, Cris?“ špitl mým směrem a jemně mě chytil za dlaně. Věděl, že před Janet a Liz nemá cenu nic skrývat a Bobby? Ten si z dnešního večera bude pamatovat možná tak barvu lahve, z níž pil. Na jeho dotek jsem reagovala rozzářeným úsměvem a to bylo přesně to, co potřeboval. V jeho očích se roztancovaly jiskřičky a tvář se změnila v jasné polední sluníčko. Jak jsme byli zabraní jeden do druhého, nevšimli jsme si, jak na sebe Liz s Janet koukly a spokojeně s kývnutím hlavy se usmály. Nikdo nic říkat nemusel. Z toho jednoho gesta mezi Mikem a mnou poznaly – četly v nás jako v otevřené knize.... a konečně viděly přesně to, co si obě přály celých těch zdlouhavých Michaelových 30 let. Nekonečnou lásku v jeho očích, která byla opětována velikým čistým citem.

 -----------------

„Miku, dneska už chci spát u tebe v pokoji...“

„U mě v pokoji?“ podivil se Mike nad slovy své snoubenky, kterou doprovázel do její ložnice.

„Ano, slyšíš správně. Už jsme to ofiviálně oznámili, takže....“ mrkla na něj a rukou mu zajela do jeho havraních vlasů.

„Já nic neohlašoval. A ani to nebyl můj nápad.“ jemně ucukl před jejím pohlazením.

„Ale to nic nemění na tom, že už to všichni vědí.“

„Lauro, nemyslím si, že strávit noc v mé ložnici je nejlepší nápad.“

„Proč ne?“

„Neboj, dočkáš se. Ale na zítřek se musíme oba pořádně vyspat. Bude tady spousta dětí. Užijem si to, uvidíš.“

„Já vím, Michaeli, děti jsou úžasný zdroj štěstí, ale já tu bohužel nebudu.“

„Jakto?“ Mikovi poskočilo srdce radostí, ale snažil se to schovávat za překvapeným a smutným výrazem.

„Mám nějakou práci ve městě... Takže se vrátím až pozítří...“

„Ach tak... to je mi líto... budeš potřebovat odvoz? Zajistím ti ho...“

„To od tebe bude laskavé..“ špitla a objala ho kolem krku ve snaze se k němu přitulit co nejblíž a políbit jej. On ale nevědomky sundal ruce ze svých ramen a uvolnil tak její sevření.

„Nezlob se, ale...dneska se necítím nejlíp. Byl to pro nás všechny náročný den.“

„K sakru co to s tebou je, Miku? Posledních několik dní jsi neskutečně odtažitej, furt se jen vymlouváš – chvíli tě bolí hlava, pak musíš ještě něco zařídit, pak zas práce.“

„Odpusť, Lauro, ale já už jsem prostě takový.“

„Lžeš! Vidím ti to na očích! Je to kvůli Cristině, viď?“

„Dobrou noc, Lauro.“ hlesl tiše přemáhajíc vybuchující vulkán ve svém nitru a se zaťatými zuby vyšel dlouhou chodbou před sebou.

„Ještě ti to neřekla, viď? To její kouzelný tajemství, který každý z vás baští jak cukrovou vatu.“

Trhl sebou. „Jaký tajemství? O čem to mluvíš?“

„Však ona ti to řekne, neboj. Aspoň máš o čem přemýšlet. Dobrou.“ vyjekla uraženě a práskla dveřmi.

Tajemství? O jakém tajemství tu krucinál mluví? Zaklel Michael. Ne...Ne... Určitě to říká jen proto, aby Cris škodila. Závidí ji Michaelovu náklonnost. Určitě. Laura ho chce jen pro sebe. Ale... co když má pravdu? Ať chtěl nebo ne, nahlodala ho. Váhal. Rozhodl se, že se Cristiny přece jen zeptá...

 -----------------

Pára se linula místností a já každičkým kouskem své bytosti vnímala vodu stékající po mé tváři. Doušek po doušku jsem si naplno užívala její sílu. Nechala jsem ji ještě pár okamžiků kanout po mém těle a se zavřenýma očima si představovala, že to, co mě hladí, není proud tekoucí vody, ale Michaelovy dlaně. Stále jsem na sobě cítila vůni jeho kůže, polibky na svých rtech... Když v tom mě vyrušilo čísi klepání na dveře... Otočila jsem uzávěrem vody a bez osušení jsem přes sebe hodila bavlněný dlouhý župan, který jsem stáhla jen jednou šňůrkou kolem pasu, aby se mi nerozevřel hned při prvním kroku. Celá mokrá od hlavy až k patě jsem docupitala bosky ke dveřím, které jsem váhavě rozevřela.

„Miku, probůh, co tady děláš?“ Zprvu na mojí otázku vůbec nereagoval. Jen si mě dychtivě prohlížel, jak kdyby nikdy předtím neviděl dívku v županu. Ty oči....ten jeho pohled byl tak... Dál už moje úvahy nevedly... Hbitě totiž vstoupil dovnitř a zavřel za sebou dveře. „Musel jsem tě vidět!“ špitl bez váhání a v okamžiku přilepil své rty na ty mé. Obě ruce stočil kolem mých ramen a já se znovu utopila v jeho vřelém sevření...