Kapitola 17.

Tak když už přidala i ta Káťa, tak já teda taky nesu svoji trošku do mlýna Trvalo mi to, jen co je pravda. Ale zas, máte tu dílek poctivě sesmolený za 2 a půl hodinky, tak se případně omlouvám za nekvalitní provedení!!!A dílek věnuju svým zlatíčkům Laneeyce a Zuzy-co bych bez vás holky moje dělala

----------------

Pára se linula místností a já každičkým kouskem své bytosti vnímala vodu stékající po mé tváři. Doušek po doušku jsem si naplno užívala její sílu. Nechala jsem ji ještě pár okamžiků kanout po mém těle a se zavřenýma očima si představovala, že to, co mě hladí, není proud tekoucí vody, ale Michaelovy dlaně. Stále jsem na sobě cítila vůni jeho kůže, polibky na svých rtech... Když v tom mě vyrušilo čísi klepání na dveře... Otočila jsem uzávěrem vody a bez osušení jsem přes sebe hodila bavlněný dlouhý župan, který jsem stáhla jen jednou šňůrkou kolem pasu, aby se mi nerozevřel hned při prvním kroku. Celá mokrá od hlavy až k patě jsem docupitala bosky ke dveřím, které jsem váhavě rozevřela.

„Miku, probůh, co tady děláš?“ Zprvu na mojí otázku vůbec nereagoval. Jen si mě dychtivě prohlížel, jak kdyby nikdy předtím neviděl dívku v županu. Ty oči....ten jeho pohled byl tak... Dál už moje úvahy nevedly... Hbitě totiž vstoupil dovnitř a zavřel za sebou dveře. „Musel jsem tě vidět!“ špitl bez váhání a v okamžiku přilepil své rty na ty mé. Obě ruce stočil kolem mých ramen a já se znovu utopila v jeho vřelém sevření...

----

Michaelovy rty se hltavě přilepily na má ústa a já cítila, jak jeho neposedné dlaně tančí po mém županu. V ten okamžik mi blesklo co si hlavou a já věděla, že dnes Mika nenechám ze svého skromného příbytku odejít. Silně jsem ovinula ruce kolem jeho šíje. Chtěla jsem ho mít u sebe co možná nejblíž, redukovat naší společnou vzdálenost na minimum. Cítit vůni jeho kůže, zavadit o drobné chloupky na jeho šíji, nosem polechtat drobné chmíři na jeho tvářích. Úplně se mi podlomila kolena, když jsem u svého ucha zaslechla Michaelův tichý vzdech, kterým jeho tělo poddajně reagovalo na mé pohyby. V mžiku mě vyšvihl do výše tak, abych nohama dokázala obejmout jeho pas a zaklesnout se o něj. Nešlo tak nepocítit vzrušení, jež mu úzkostlivě plálo v sevřených kalhotách. Steny mi napovídal, že těsnost pevné látky v jeho rozkroku je již smyslů neúnosná a ve chvíli, kdy mě opřel o stěnu a jednou rukou, zatímco tou druhou podpíral můj zadeček, abych nevypadla z našeho objetí, rozvázal šňůrku od mého županu. Ta mu doteď bránila ve volném rozletu a pomohla mu tak zbavit mě přebytečného ošacení. Vnímala jsem každičký jeho dotek, který věnoval mému tělu. Hořela jsem doposud nepoznanou touhou. Nikdy před tím se mě nikdo takhle nedotýkal. Když se v okamžiku mezi divokými polibky naše oči setkaly, proběhl mnou zvláštní cit, kterým si definitivně přivlastnil mé srdce... i tělo... Po žádném jiném muži jsem nezatoužila právě tolik jako po Michaelovi. Jeho gesta mluvila jasně. Patřil mě a já jemu. Nic ani nikdo neexistoval. Jen my dva. Roztřesenou dlaní jsem vyprostila jeho palčivě trýzněné mužství z těsných kalhot a pomalu ho přiložila ke svému roztouženému klínu. Pochopil. Jemnými přírazy propojil naše těla a přivedl nás na vrchol extáze...

----

Brzo k ránu do mé ložnice vstoupil ostrý parsek ranního slunce. Jak na potvoru vyhledal moji spící tvář. S tichoučkým zamrmláním jsem rozevřela slepené oči, protáhla se a rozhlédla se kolem sebe. S překvapivým cuknutím jsem si uvědomila, že jsem se právě probudila v náručí toho nejúžasnějšího člověka na tomhle světě. Ach ano, nebyl to jen sen. Skutečně jsme promilovali celou noc. Byl tu! Skutečně to byl on! Sama jsem se musela slabě štípnout do nohy, abych se přesvědčila, že mě nešálí zrak. Ne, vážně ne. Opravdu tu teď vedle mě leží muž s andělskou tváří, které smrtelníci říkají Michael. Uvědomila jsem si, že má tvář září víc než žhnoucí slunce venku. Bylo mi tak krásně. Minutku jsem tam jen tak ležele s podepřenou tváří, hleděla do jeho spícího obličeje a vpisovala do své paměti každičký detail jeho kůže. Tiskl mě k sobě pod váhou paže, která mi zabraňovala opustit lože bez jeho vědomí. Nemusel mít strach - z té postele bych totiž nevylezla ani kdyby mě z ní hnaly násilím a pod trestem tortury!!!

Po chvilce se ozvalo tiché zaklepání na dveře. Kdo to asi jen může takhle z rána být? Prosmekla jsem se z Michaelova sevření a obava, že bych ho vzbudila, byla vskutku mylná. Spal jak miminko a měla jsem vážnou obavu, že i kdybych vedle něj nechala popadat tucet nádobí, v té bohulibé činnosti by bez povšimnutí pokračoval dál.
Hupsla jsem do pantoflíčků, přehodila přes sebe župan, který jsem našla zmačkaný u stěny v předsíňce a nakročila otevřít dveře. Musím se přiznat, že když jsem ten kousek bílého přehozu zvedala ze země, musela jsem se červenat. Jako zpomalený film se mi totiž vrátily všechny ty vzpomínky z předešlého dne. Z těch mě ale vytrhla Janet, jež nedočkavě stála za hlavními dveřmi.:
"Ja-Janet?" hlesla jsem překvapeně, když jsem uviděla Michaelovu sestru necelý metr od sebe.
"Ahojda. Nevzbudila jsem vás?"
"Nás?" vykulila jsem oči jejím směrem. Mike mi přeci večer říkal, že nikdo neví, že je u mne.
"Jasný. Máš tam ještě bráchu, že jo? U sebe nebyl a Laura vedle mě v pokoji špačkovala celou noc, tak mi došlo, že není ani s ní. Tudíž jediná možnost, kde by ještě krom Liz, která před chvílí vstávala, mohl být...je...hádej kde?" uculila se. Jakmile zahlédla můj sklopený pohled a růženec na mých tváří došlo ji, o jak choulostivé záležitosti se vlastně baví. "No, neva... každopádně. Děcka by tu měly být do půl hoďky. Tak prosím toho chrápajícího pána vzbuď, ať nezaspí jejich příjezd. A pojďte se najíst. Liz má dneska povídavou, tak mě v tom nemůžete nechat." zasmála se na celé kolo, až jsme obě zaslechly zvuky probouzejícího se dospělého muže, připomínající medvěda, z ložnice za mými zády.
"Je mi to jasný." dodala Janet. "Tak ho z tý postele prosím nějak dostaň, voda to jistí...a my se na vás budem těšit!!! Zatím, kočko." usmála se na a vydala se zpět k hlavnímu domu...

-----

"Miku?" špitla jsem něžně, když jsem si přisedla na postel vedle spícího muže mého srdce. "Miku?" zesílila jsem své naléhání a něžně ho pohladila po tváři. Bohužel mi nedošlo, že Mike je nejen dobrý zpěvák, ale i herec. Když jsem se k němu naklonila, aby zaslechl má slova, s úsměvem na rtech mě objal kolem těla a svalil mě zpátky k sobě do postele. "Nee! Co to děláš?" vyjekla jsem. "Pomoooc! Přepadení!!!! Stráž!!!!"
"Tak stráž, jo?" zasmál se užívajíc si mé bezradnosti. pod jeho pevnýma pažema. "Tak tý se tu určo nedovoláš."
"To nevadí! Alespoň mám pocit, že jsem to zkusila."
Uchechtl se. "To máš pravdu. A s pomocí to budeš mít taky marný."
Má tvář náhle zvážněla: "To mi ani neříkej! Nemáš přece všude kamery?"
"Všude možná, ale ne v pokojích...i když...možná...hmmm..." zamyslel se, "přemýšlelas někdy o tom, jak vypadáš, když spíš...anebo když spíš s někým?" špitl laškovně a já měla sto chutí bouchnout ho prvním polštářem, který bych měla po ruce. Problém byl ten, že mě svíral tak pevně, že jsem zůstala jen u pouhé myšlenky.
"Copak?"
"Snažím se vzít si tamten polštář.."
"Hmm..vidím, a k čemu pak?"
"Abych tě tím majzla po hlavě!"
"Teeeda. Z tebe se přes noc stal násilník?"
"A z tebe perverzní slídil, který chce zabudovávat kamery do ložnic?"
"Kdo řekl že jen do ložnic?"
"Tyyy...koukej mě pustit." zoufale jsem se s ním snažila bojovat, ale on se jen nepřestával smát nad mou snahou osvobodit se.: "Vždyť si dělám legraci....Jsi tak kouzelná, když se vztekáš, víš to, lásko moje?" hlesl, uvolnil své sevření, aby si na mne mohl lehnout a hladit mne po vlasech. Pak mě políbil na tvář.
"Prosím? No dovol, já se přeci nevztekám..." ohradila jsem se, ale... napadlo váš, že to opravdu jde zlobit se na člověka s tak nevinným vzezřením? Ach ano, nelze. To vztekání bylo to jediné, co mi ještě z princeznovských roupů, kdy musí být vždy po vašem, zůstalo. Tady se totiž změnil celý můj svět včetně mě samotné. Našla jsem totiž samu sebe...
Ležela jsem pod ním a hleděla do těch pobavených očí zařící tisíce jiskřičkami. Opětovala jsem mu úsměv, který se mu podařilo na mé tváři za pomocí různých opiček a ksichtíků vyplodit a vtiskla mu první ranní polibek... "Měli bysme jít..." špitla jsem.
"Já vím...ale nechce se mi..." zamumlal a utopil mě ve žhavém polibku.

-------

"Aaaaa...už jsou tu!" Zvolala Liz a vydala se za Mikem a Janet nadšeně po schodech, aby přivítala několik Michaelových dětských přátel. "No tak, Cris, pojď, nestyď se." mávla na mě. Ze zvyku jsem automaticky čekala na schodech na moment, až ostatní přivedou ke mně a až poté dojde k představení. Princezna totiž nikdy nechodila za oficiálními hosty na ceremoniích, nýbrž hosté za princeznou. Ach Bože. Tohle se jednou musí změnit. Hloupá to etiketa. Liz ke mně přistoupila, stiskla mi ruku a dovedla mě k dětem, s nimiž už se Michael radostně vítal.
"Cris, Cris..." oslovil mě můj miláček v červeném. "Tohle je Mac, tady to Petra, Noah, Fred, Jessie a Chandler. Mí úžasní přátelé. Vy všichni, tohle je moje Cris..."
Moje... to slovo mi projelo hlavou jak když šíp rozráží za letu vzduch a zabodlo se hluboko do mého srdce. Řekl to nejen před těmi milými dětmi, ale i před svou sestrou a nejbližší přítelkyní Liz. Jen Laura se pro dnešek ztratila. Možná to tak bylo dobře...

S dětmi jsme strávili přenádherné odpoledne plné her a smíchu. Ničeho takového jsem nikdy nebyla svědkem! Pro mého otce to bylo vždy přiliš dětinské! Nevhodné a nemístné! Něco jako strkání do vody, vibika, honitba se stříkacími pistolemi, skládání puzzlí, twister, monopoly, jízda na skluzavkách, atrakce v lunaparku...nic z toho jsem do dnešních dní neznala. Milovala jsem Mika za to, že mi pomohl se najít a to, jak ke mně přistupoval a jak se ke mně choval mu stále víc a víc otevíralo mé srdce. Až s ním jsem objevila, co znamená slovo štěstí. Jako bych až teď porozuměla slovům písně Louise Armstronga What a wonderful worl:) Najednou jsem si ji jen neslyšně nezpívala v soukromí svého pokoje, já ji i žila...

"Hele, Miku, že neuhodneš, co teď schovávám v ruce?"
"Ne, nemám tušení...nebo počkej, Chandlere... eeee... kouzlím, kouzlím..nechávám tu proudit vibrace, počkej..." Palecem a ukazováčkem se chytil kolem čela, přičemž výrazně zvedl prst na znamení přemýšlení. Byl úžasný, seděli jsme všichni na dece v trávě, užívali si piknik a Mike se snažil být bavičem...tak skvěle mu to šlo. S těmi dětmi úplně ožil! Byl ve svém světě plném radosti, smíchu, čistoty, míru, zábavy a lidí, které miloval. Tady měl všechno, po čem toužil! Jeho pohádkový Neverland...
"Eee...vidličku?"
"Ne! Nic!"
"Dobře, tak příště. Musím víc cvičit." sklopil hlavu, pokrčil rameny a každý z nás propadl v hlasitý smích.
"A co teď? Třeba ty, Cris! Co myslíš? Co mám schovanýho za zády?" vyzval mě napjatě Chandler.
"Teď tam máš tu vidličku." řekla jsem mimochodem a způsobně upila kávu z šálku.
"Jak to víš?" sykl nechápavě.
"Viděla jsem, jak ji bereš Noahovi z talíře."
"Heeej, moje vidlička! Vrať mi ji!!!!" ozval se Noah, když si všiml, že mu zmizela z rozjedené porce. Handrkující příborová dvojice si samozřejmě vůbec nevšimla, jak ostatní propadají v další záchvat smíchu.

--------

Liz i Janet odjely těsně po večeři, aby se ještě zavčas dostaly do L.A. Děti jsme s krvácejícím srdcem uložily kolem půlnoci, ale všechny usnuly jako lusknutím prstu. Náročný den je vyčerpal. A nejen je:) Sotva jsme sešly schody z jejich pokojů, se zývnutím jsem se v prázdné chodbě otočila k Mikovi: "Nezlob se na mě, můj nejdražší, ale půjdu také spát. Těch zážitků bylo tolik...cítím, jak mi padají víčka." špitla jsem, přistoupila k němu, a napůl spící jej sladce políbila na rty. V tom vyřkl větu, kterou jsem nepředpokládala, že z jeho úst někdy uslyším: "Zůstaň prosím dnes se mnou... V mém pokoji..."