Kapitola 19.

Omlouvám se, ale měla jsem písavou krizi, že bych tam hned všechny zabila, tak jsem si radši řekla, že tomu pár dní dám, jinak byste mě asi zabili vy, což?:D Dílek věnuju Zuzy a Viky:)

Jinak se moc omlouvám za moji občasnou neaktivitu, nějako nic nezvládám:( jak jen bude čas, oběhnu svý restíky na vašich blogískách:-* Mám vás ráda - a nekecám:D

Vaše Jeana

-------------------

"Odpusť! Musím jít." zvedla jsem se od Mika a utíkala k volající dívce, ale najednou mi došlo, že moje srdce odešlo jen zčásti. Na podpatku jsem se otočila a běžela zpátky k muži, jež pořád na místě seděl ve vysoké trávě. Přesně tak, jak jsem ho tam před chvílí nechala. Na kolena jsem si klekla před něj, uchopila jeho překvapenou tvář do dlaní a vtiskla mu hluboký láskyplný polibek... Jakoby něco ve mně tušilo, že bude na dlouho poslední.

------

"Uvidíš, Los Angeles se ti bude líbit! Vezmu tě k Vuittonovi, určitě i do Diora nebo Chanella. Budeš unešená. Krásnější věci už si můžou dovolit jen princezny." zasmála se Janet, aniž by se nějak zamýšlela významem svých slov. Věnovala se ubíhající silnici před sebou a vůbec nepostřehla, jak moje maličkost na míste spolujezdce znervózněla. Nejistě jsem si zkousla ret a snažila se ignorovat její poznámku. Vduchu jsem se připravovala na to, jak dnes večer tohle všechno Michaelovi vysvětlím. Pohltil mě divný strach - ale jak? Po jeho dnešním vyznání a nábidce ke společnému sňatku mi bylo čím dál tím hůř. Pomyšlení, že všechno co teď prožívám je jen nádherný sen, který zanedlouho pomine, mě zžíralo. Během cesty jsem se snažila vymyslet alespoň prozatimní plán, jak dál být s Mikem a přitom už nepopírat skutečnosti, jež mě tížily víc než hříšníka svěcená voda. Bože, jak tohle skončí...
"Tak jsme tu! Vdechni tu atmosféru, není úchvatná? No vidíš, první zastávka Dior!!!" zavelela Janet a stočila auto přímo před světoznámý obchod. "Výborně! Maj i novou kolekci!!!" zajásala při pohledu do obří výlohy. Vypnula zapalování, celá natěšená vyskočila z auta a brala čáru ke dveřím. "Bezvadný! Tak pojď, jde se nakupovat!" Zamávala na mě a já nejistě vykročila z auta. Po tak dlouhé době mezi lidmi jsem se cítila nesvá. Když jsem za běžných okolností opuštěla palác, skupinka vizážistů se postarala o to, abych vypadala naprosto prvotřídně. Královská dcera  nikdy nesměla mít chybičku. Nic, za co by mohla snést případnou kritiku. Jedinkatý žmolek na šatech, odřenou botu, díru v silonce, nalomený nehet, špatně namalované obočí... všechno muselo perfektně ladit! A když jsem teď stála před prosklenou výlohou a zhlédla v ní jasně barevný odraz samy sebe, zavrávorala jsem. Nestála tam ta elegantní šlechtična, nýbrž obyčejná holka ve volných teplákách, tričku, bez makeupu s vlasy sčesanými v culíku. Byl to takový rozdíl, ale i přes to jsem se v téhle podobě cítila mnohem šťastnější než v běžním životě. Ta ledabylost pro mne znamenala volnost, kterou jsem mohla skutečně poznat až díky lidem, v jejichž čele stál Michael. A pokud to mělo znamenat být seč jen o němo málo šťastnější, nezaváhala bych ani chvíli... To byla ta nejmenší "oběť", co jsem byla ochotná podstoupit...
"No tak, Cris, kde vězíš?" vykoukla na mě tvář, jejíž majitelka už byla napůl nakročená ve dveřích.
"Ach, promiň." hlesla jsem, ale má přítelkyně udělala dva kroky a rázem stála vedle mě. "Aaaa...ty si prohlížíš tyhle šaty! Máš vkus panečku! Tak se podíváme, jak moc ti padnou." a než jsem se stačila vzpamatovat, čapla mne za paži a já náhle stála uvnitř krámu. Kdyby jen věděla, že to, co mě zdrželo nebyly ty nádherné šaty, ale moje minulost...

 
"Dobrý den, dámy! Co pro vás můžeme udělat?"
"Chystáme se utratit jistou sumu peněz a rády bysme jejich část nechaly právě u vás." zalaškovala mile Janet.
"Samozřejmě, madam, postarám se, abyste dostaly prvotřídní servis..." pokynul rukou k dvěma slečnám, které nás vzápětí obkroužily a začaly nás obsluhovat tak, jak se v tak vysoco honorovaném podniku sluší a patří. "Máte jižanskou tvář, slečno, k vám půjdou snad všechny druhy barev." řekla mi s úsměvem jedna z nich. "Zkusíme na vás něco elegantnějšího. Co třeba tohle?"
"Bože, Cris! V tom budeš vypadat nádherně! Brácha se zblázní. Berem je."
"Pak tady máme ještě tyhle žluto-bílé!"
"Tak ty prosím dejte taktéž na kasu." nerozmýšlela se Janet.
"Nebo pak tady tyhle smaragdové. Podtrhnou výborně slečninu postavu."
"tyyy jo, no nemám slov. Nechápu, proč nechodíš v šatech, Cris. Máš na ně postavu jak dělanou!!! To já se svým hruškovitým zadkem rozhodně říct nemůžu! Tyhle teda taky, prosím. A ještě vás požádám o ty smetanové za výlohou, ty se ji moc líbily."
Kabinka se mi plnila oblečením rychleji, než jsem stíhala zkoušet. Janet se do toho úplně ponořila a já si chvilku připadala jak na módní přehlídce. Vklouzla jsem do splývavých koktejlků, načež na netrpělivá pobízení v nich vystoupila ven z kabinky, abych se dala ke schválení.
"To snad není možný. Ji taky sluší všechno! Berem i tyhle." nedalo mi to. Přistoupila jsem k Janet a potichu zašeptala: "Nemusíš to dělat, Jan. Je to od tak pozorné, ale nezasloužím si to."
"Ale no tak, zlato. Já to dělám ráda. Krom toho ti chci dát možnost ať si taky jednou koupíš to, po čem skutečně toužíš. I když je mi jasný, že brácha ti to rád dá, ty sama si nikdy nic takového z těch málo centíků co máš koupit nemůžeš."
"Jsi neskutečně šlechetná, ale naše rodina není zas tak chudá, jak myslíš."
"Cristinko, to není pravda. To jsem si nikdy nemyslela a ani nic takového neřekla. Je vidět, že Vaši se postarali o tvé prvotřídní vzdělání, které je určitě finančně náročné. Ale taky vím, že v dnešní době lidé nakupují jen co je třeba, takže tyhle radosti jdou stranou. A já ti je chci dopřát..."
"Děkuju." špitla jsem, políbila ji na tvář a nechala své ruce stočit kolem jejich ramen. Janet byla prostě úžasná.

Poté naše kroky vedle ještě do dalších vyhlášených butiků, z nichž jsme si odnesly pěknou řádku přeplněných tašek. "Výborně. Já myslím, že z oblečení je to všechno. Teď zajdem na to kafe a na 5tou musíme být u mého známého, slíbil mi, že nás trošku zcivilizuje." zasmála se. "Jen prostím tě, na..." strčila mi klíčky od auta do rukou. "Dej ty věci do kufru, já si jen mezitím ještě skočím tady do květinářství a hned jsem zpátky. Počkej na mě, prosím, u auta, ju?"
"Určitě." usmála jsem se na ní a uposlechla její příkaz. Vydala se nedaleko k Janetinu vozidlu, kde jsem uložila věci tak, jak řekla. Ale jakmile jsem zaklapla dveře od kufru, zamrazilo mě v zádech. Pomalu jsem natočila hlavu doleva přes silnici a na druhém chodníku uviděla muže v černém, jak něco říká do vysílačky, načež nedaleko za mnou byl druhý. Zalapala jsem po dechu. Klid, Anno, nepanikař. To nemusí být vůbec kvůli tobě. Z hluboka jsem se nadecha a v tom si všimla třetího agenta přímo naproti mně, jak si mě nenápadně prohlíží a cosi potvrzuje svému kolegovi přes vysílačku. Co teď? Ještě zbývala jedinná možnost, jak vyvrátit své podezření. Pohodila jsem klíčky od vozidla na přední sedačku a normální chůzí se rozešla do křižovatky, kde nestál ani jeden z federálním lapků. Po několika krocích se mé nejhorší obavy potvrdily. Vydali se totiž za mnou. Srdce mi tlouklo jak o závod a já nabírala na rychlosti, stejně jako oni. Pohlcovala mě panika. Děs a hrůza. Frekvence mého dechu nabírala na obrátkách a já jen doufala, že se stane nějaký zázrak a já se těch neúprosných goril zbavím. Konečně, další křižovatka. Proběhla jsem úzkou uličkou, abych se co nejdřív dostala na hlavní dopravní tepnu, kde se mi snad podaří setřást jejich pozornost. K mému překvapení jsem na konci uličky narazila do dalšího z nich. Málem jsem zapomněla jak zkorigovaní jsou. Náraz do jeho těla mě zastavil a naše pohledy se setkaly.
"Vaše Výsosti" uklonil se nepatrně." Je mi ctí se s vámi setkat osobně. Mé jméno je Johnatan Blake. Já a mý muži máme za úkol vás v pořádku dovést domů. Poprosím vás, aby jste nás následovala."
Mlčky jsem pokývala hlavou a vydala se za vysokým mužem před sebou. Každý krok mě zraňoval tolik, jako bych našlapovala na ostré hroty čepelí, a když jsem zahlédla přijíždějící černý mercedes, vzepjal se ve mně odpor nakombinovaný strachem ze ztráty lidí mému srdci nejbližších. Ne, takhle to přece nemůže skončit! Bylo na čase jednat. Když automobil začal přibržďovat, využila jsem momentu překvapení. Vši silou jsem loktem udeřila do nosu muže po mé pravici, který se vzápětí samou bolestí sesunul k zemi. Tím jsem získlala čas. Ze vší energie, která ve mně zbyla, jsem se rozutekla pryč. Připadala jsem si jako při lovu na lišku, přičemž naháněná kořist byl jak to obvykle bývá ten nejslabší z nás. Utíkala jsem seč mi síly stačily, ale v zatáčce zpátky na Hollywood boulevard mi cestu zkřížil právě onen mercedes, z jeho vězení jsem právě prchala. Zpomalil mě. I přestože jsem se znovu rozutekla pryč, ti chlapi byli rychlejší než já. Jeden z nich mě ze zadu chytil za ruce, až jsem pod křečovitým sevřením bolestivě vyjekla. Potom mě za pomoci ostatních násilím strčil do auta, které se pískotem pneumatik odjelo co nejryjchleji z místa "činnu."

------------
Janet se rozloučila v květinářství, do kterého před chvílí zavítala, aby koupila nějakou kytičku své matce, k níž měla večer namířeno, ale když vyšla na ulici, k jejímu překvapení u auta nikdo nestál. Váhavě se k němu přilížela rozhlížejíc se kolem sebe ve snaze najít svou přítelkyni, ale nikde nebyla. Uvnitř v autě našla ledabyle položené klíčky od auta, což svědčilo o tom, že Anna měla na spěch. Třeba si jen odskočila, napadlo ji. Ale když se delší chvíli nevracela, znerózněla. Rozhodla se jít podívat po okolí, třeba ji někde najde. Bohužel na sebe neměly ani mobil, aby ji zavolala. Zamkla věci v autě a vyšla směrem dolů po ulici v naději, že ji najde. Za několik minut se dostala na nepřehlednou křižovatku, kde na protější straně zahlédla utíkající dívku. Zprvu tomu nevěnovala pozornost, L.A. je uspěchané město. Ale jakmile se z poza rohu za ní vyřítili 3 federálové, zpozorněla. Když se zaměřila na utíkající dívku, zalapala po dechu. Důvěrně ji totiž znala. Než stačila jakkoliv zareagovat, zpozorovala tmavé auto, které ji skřížilo cestu. Ti chlapi ji vzápětí dohnali a surově narvali do nenápadného vozidla, které v momentě zmizelo...

-----------
"Neee, Liz, to neplatí!!!! Ty podvádíš! Ten hotel na pláži měl jen jeden žeton, jak to, že jsou tam najednou tři?" smál se Michael ve společnosti své nejlepší kamarádky, s níž seděl u stolu v Neverlandu a hráli Monopoly.
"Protože už jsem stihla oběhnout 2 kola a dát je tam."
"To není pravda, bylo to jen jedno kolo!"
"Stejně vyhráváš, tak proč se hádáš?" smáli se oba. "By se ti taky nic nestalo, kdybys ten jeden žeton kvůli mně jakože přehlíd."
"Takže podvádíš."
"nepodvádím, jen obchoduju..."
"Ne, ne, ne, ne, ne... takhle pravidla neznějí."
"Možná bys měl zvednout ten mobil, co ti zvoní..."
"Jo, jdu na to, ale ty to pěkně ,ezi tím vrať do původního stavu." uchcechtl se a zvedl telefon. "Ahojky, jak si to užíváte? Už se vás nemůžem doč..."
"Miku poslouchej mě, stala se hrozná věc!!!"
"Co se stalo? Zníš hrozně vyděšeně..."
"Cris...Cris..."
"Co je s Cris?" vyjekl vyděšeně Michael. Zaslechnout její jméno v Janetčině rozechvělém hlase mu skoro podlomilo kolena.
"No oni...ona...unesli ji, Miku..."
"Po...po...počkej, jak unesli? Co tím myslíš, unesli?" Celý se rozklepal a začal propadat panice. Do očí se mu hrnuly slzy. Liz jakoby vycítila tíhu situace, zvedla se z křesla, došla k Mikovi a položila mu ruku na rameno.
 "Nějaký chlápci v uniformě. Narvali ji do auta a odjeli..."

---------------

Michael s Liz mlčky seděli v obývacím pokoji. jejich předešlý smích se proměnil v hrobové ticho. Byla tu s nimi i Janet, Wayne a další blízké osoby. Celá L.A. teď hledala dívku, na které všem záleželo a Michaelovi obzvláště. Každý koukal do země. Nebylo slyšet nic, i padající špendlík by byl teď hlasitou ránou. V tom se ozvalo zazvonění telefonu, jež Mike v mžiku zvedl. : "Ano? Ne.... a hledali jste všude? Přece se nemohla ztratit. Nadiktovali jsme vám přece i poznávací značku...hmm...hmm...rozumím...díky poručíku...budeme čekat."
"Tak co?"
"Říkají, že to číslo auta nemají v evidenci...takže neexistuje..."
"To přece není možný..." pronesla kriticky Liz. "Přijelo a odjelo, takže existuje."
"Panečku, tady je ale zábava, ulítli vám včely?" ozval se vysoký hlásek ode dveří.
"Ahoj Lauro... Cris se ztratila..." vysvětlil Wayn. Bylo mu nad slunce jasnější, že Mike ani nikdo jiný by ji neměli teď sílu cokoliv vysvětlovat. Stačil mu jediný pohled na svého zaměstnavatele. Tvář měl strahanou, opuchlé oči, nepatrný dech, rozechvělé ruce. Panický strach se stal vládcem nad ním samotným i jeho myšlenkami.
"Jen tak se ztratila?" nadhodila "nechápavě" Laura a odložila jakoby se nic nedělo bundu i šátek na věšák.
"Prej ji unesli." prozradil Bobby. "Policie ji hledá, ale nic zatím neví."
"To je divný. Lidi se jen tak nekradou... nebojte, ono se to vyřeší. Nemůžeme tu takhle sedět. Zapnu televizi, ať nemáte takový ticho. To pomůže."
Nejvnímajíc Lauřiny poznámky se Michael vrávoravě zvedl z gauče a namířil si to se svěšenými rameny ke kuchyni. "Jdu si udělat kafe. Dá si taky někdo?" zeptal se s pozvdechem přítomných. Všichni se vyjádřili jednoznačným souhlasem.

Vařící vodu rozlil do porcelánových hrnků a doneslu svým přátelům do vedlejšího pokoje. Tác s hrky plnými lahodné kávy, jejíž vůně se rozprostřela místností. "Promiň, Wayne, já vždycky zapomenu, že sladíš. Dojdu ještě pro cukr..."
"Dobrý den, omlouváme se, že přerušujeme vysílání, ale přinášíme Vám mimořádné události. V podvečeřních hodinách místní losangeliský sirotčinec zažil skutečně něco nevídaného."
"Tady je ten cukr Wayne..." špitl Mike podávajíc svému příteli naplněnou dózku a překvepeně se zahleděl na televizní obrazovku, na kterou všichni do jednoho nevěřícně zírali.
"Tisícovce dětí se splnil velký sen. V odpoledních hodinách do L.A. nečekaně bez ohlášení zavítala Její španělská Výsost princezna Anna Španělská. Po její dlouhé nemoci, při níž byla nucena být déle jak měsíc upoutána na lůžko, se k radosti nás všech plně zotavila a jak to u ní prý bývá dle jejího otce zvykem, svou přítomností léčí opět další smutná srdce. Los Angeles s jejím příletem prožívá úplnou euforii. Město jásá. Lidé se shlukují kolem hotelu Renessance, kde je spolu se svým otcem ubytována, a touží ji alespoň na okamžik spatřit. I když jsou zprávy prozatím nepotvrzené, královská rodina se ve městě zdrží do zítřejšího rána. Poté ji čeká audience u prezidenta v Bílém domě ve Washingtonu. Na dnešní večer připravila Její Výstost král pro svou dceru tiskovou konferenci, kde se po déle jak 2 měsících vyjádří k otázkám novinářů a publicistů. O dalším dění vás budeme průběžně informovat."
V místnosti nastalo hrobové ticho. Vzápětí se ozvala tvrdá rána od toho, jak Michael opustil misku na zem a její obsah se rozletěl po pokoji. Nevnímal to. Jak zkameněla socha stál s vytřeštěným výrazem ve tváři, aniž by se pohnul o pouhý milimetr. Pak jen rozevřel pusu a podíval se z okna, jakoby se alespoň zčásti snažil uvěřit tomu, co právě teď viděl. Ta její tvář, úsměv, jenž rozdávala na všechny strany, jak ji bylo zvykem... a do toho ona pravdu odkrývající slova hlasatelky. Ne, to přece.... Pod tíhou bolestivých informací se sesunul na nejbližší křeslo, podepřel si hlavu a tupě zíral před sebe.: "Nechápu to..." špitl, když s z počátečního šoku trošinku vzpamatoval. "To není možné. To ale nemůže být pravda, vždyť..."
"Já se obávám, že je, zlato." podpořila skutrečnost Annina původu Laura. Liz ji jen sjela přísným pohledem dajíce patřičně najevo, co si o ní myslí. Na její výlevy nebyl nikdo zvědavý. Pak pohledem prosebně požádala okolí, aby ji s Mikem nechali osamotě. Nikdo neprotestoval a v tichosti opustili obývací pokoj. Jakmile Wayne za všemi zavřel dveře, zůstali spolu jen oni dva.
"Od začátku mi to její chování přišlo nevšední, to ano, ale že bude....princezna? PRINCEZNA?!" zopakoval po sobě Michael. "Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo...Bože, jak je to možný?! To přece nemůže být pravda! To nemůže být pravda..." slzy se mu nahrnuly do očí tak rychle, že si málem ani nestihl zakrýt dlaněmi tvář.
"Víš, možná se ti to bude zdát divný, ale já to tušila..."
"Prosím?" hlesl mezi zvlyky.
"Měla jsem pocit, že ji od někud znám, ale nebyla jsem si jistá. Kdysi dávno mě pozvali k nim domů. Její otec byl můj velký fanda... Ale nikdy by mě nenapadlo, že je to vážně ona."
"Já....já vůbec teď nevím, co mám dělat."
"Běž se projít a srovnej si myšlenky. Venku ti bude líp. Je tam čerstvý vzduch a uvidíš. Až se v tobě ustálý ten zmatek, to, co máš tady, tě navede jak dál...." její dlaň se dotkla levé části Mikova hrudníku, a pak jej mu vtiskla jemný polibek do vlasů.

--------------

V doprovodu dvou důstojníků jsem se vztyčenou hlavou kráčela dlouhou chodbu, na jejíž konci se zrcadlily nádherně zdobené dveře. Hotel Renessance můj otec miloval. Jako jeden z mála splňoval jeho náročné požadavky. Já donedávna též trpěla utkvělou představou, že luxus určuje kvalitu, ale po prožité době mimo dvůr mi došlo, že ne on, ale pocit bezpečí, rodiny, zázemí a lásky dává něco mnohem cennějšího než zlaté tretky prokládané perlami. Dávaly domov, který jsem nikdy předtím nepoznala.
S každým ušlým krokem jsem se s bolestivým srdcem vracela do chřtánu zlaté klece, v níž jsem žila uplynulých 19 let a v níž pravděpodobně strávím i zbytek svého nalainovaného života...