Kapitola 20.

Ahoooooj všiciiiiii:)

Já vím, já vím, moc se vám omlouvám...vím, že moc nepřidávám a ani nestíhám komentovat vaše blogy:( o to víc mě mrzí sdělení informace, že až do konce září musím pozastavit blog. Mám nějaký věci, který mi přerůstaj přes hlavu a povinnosti, jež musím do konce měsíce splnit a vím, že teď to bude dost hektický, tak se vám tímto moc a moc omlouvám. Sice ještě přidám jednu krátkou kapitolku, ať jakoby ukončím jednu část, ale taky to pár dní potrvá:( 

Když se najde kraťoučký okamžik, pokusím se dohnat alespoň něco málo, co jsem vám slíbila. vaše blogy navštěvuju, vím, že Monička a Viky písou novou povídečku, Mandy, Laneeyka, Wendy, Zuzanka a Zuzy taky přidávají stále nové dílky a básničky, Hanylen nás každý den zásobuje spoutsou novinek i povídkou, Starlight má snad už sto kapitolek, na který se moc těším, Majda se také probouzí k životu a Christin přidává nové obrázky:) všechno vím:D:D:D vážně máte mou velikou omluvu a hned jak všechno bude v klidu, vynahradím to:-* vážně:!!!! mám vás moc ráda:)

A dílek věnuju Laneeyce a Moničce za super pařbičku:D ještě mě pořád všechno bolí:D

Hezký počtení:)

------------

V doprovodu dvou důstojníků jsem se vztyčenou hlavou kráčela dlouhou chodbu, na jejíž konci se zrcadlily nádherně zdobené dveře. Hotel Renessance můj otec miloval. Jako jeden z mála splňoval jeho náročné požadavky. Já donedávna též trpěla utkvělou představou, že luxus určuje kvalitu, ale po prožité době mimo dvůr mi došlo, že ne on, ale pocit bezpečí, rodiny, zázemí a lásky dává něco mnohem cennějšího než zlaté tretky prokládané perlami. Dávaly domov, který jsem nikdy předtím nepoznala.

S každým ušlým krokem jsem se s bolestivým srdcem vracela do chřtánu zlaté klece, v níž jsem žila uplynulých 19 let a v níž pravděpodobně strávím i zbytek svého nalainovaného života...

Váhavým krokem jsem vstoupila do šedé místnosti, kde byla všechna okna zatažena až na jediné. Stál u něj starší muž s pokleslými rameny a upřene pozoroval dění na ulici pod sebou. Při pohledu na temnou siluetu toho muze jsem zkoprněla natolik, že jsem ani nepostřehla, jak všichni do jednoho opustili pokoj a nechali nás osamotě, jistojistě na jeho příkaz. Nastalo ticho. Bylo nekonečné. Ten muž se nepohnul ani o milimetr – stál jak socha. Jen pohyb jeho ramen naznačoval sílu hněvu proudící celým jeho tělem. V duchu jsem začínala panikařit. Cítila jsem, jak mi těžkne hrudník, v jehož ochranné krustě tluče srdce děsivou rychlostí a ústa v mé mrtvolně zbělené tváři se strachem slepila. Slyšela jsem jeho hluboký nadech, přičemž se mi roztřásla se kolena. Na sucho jsem polkla a očekávala otcův trest.

„Bez pár dní dva měsíce...“ povzdechl si.

„Otče, já...“

„Mlč!“ okřikl mě. „Kam se podělo tvé prvotřídní vychování?! Jak si jen můžeš dovolit přerušovat mne? To jsi snad zapomněla, jak se chovat ke svému otci?! “

„Odpusť...nezapomněla..“ špitla jsem a dál s pokorně sklopenou hlavou pozorovala koberec pod nohama.

„Téměř dva měsíce uplynuly od doby, co jsi beze slova zmizela. Slehla se po tobě zem. Mí lidé i spřátelené země po celém světě prohlédávali každičký kout této planety. S matkou a Tvou sestrou jsme se za tebe modlili každičký den a prosili Pána Boha, ať je milostiví. Uplynul týden, měsíc...Propadli jsme beznaději a pomalu se smiřovali se skutečností, že naše dcera je...“ z očí mu vytryskly slzy, které kvapně setřel bílým kapesníčkem ze své klopy. „A ty si přitom užíváš tady v Americe s nějakým chlapem, bez hodností, bez urozenosti, bez plnohodnotného majetku s nemocemi a skandály, jež zná celý svět! Ty! Dědička španělsko-lotrinského trůnu! To jsi snad zapomněla na to, kdo vlastně jsi?! Čí jméno neseš a jaké povinnosti máš vůči své zemi? Svým poddaným?! Takhle zostudit náš rod! Anno, Probůh! Do tebe jsem vkládal celý svůj život, naděje, energii... Ty, krev mé krve, tu teď stojíš ve špinavých kalhotách, které snad ani nemohu nazvat kalhotami, hadráckém svršku s čímsi na hlavě, co jen s dobrou představovastí připomíná pokrývku hlavy. Ach Bože, za co mě trestáš? To snad nejsem dobrým katolíkem, otcem a panovníkem, že mé dítě, nejstarší dcera... Bylas mým světlem, Anno. A ty sis ničeho nevážila...“ odmlčel se a znovu přistoupil k oknu. Tentokrát ale nehleděl dolů do ulice, ale nahoru na nebe, jakoby se snažil vyslovit své nejzbožnější přání.

„Už se to nebude opakovat, otče...“ pípla jsem tak hlasitě, jak mi to jen sevřené hrdlo dovolilo.

„To nebude, o to už se postarám.“ povzdechl si. „Za měsíc bude svatba. Alberta zpravím o tom, že tvé zdraví ti již plně umožní oficiálně zasnoubení. Do té doby máš domácí vězení. Na dnešní den jsem ti smluvil návštěvu místního sirotčince a poslal o tom anonymní zprávu publicistům. Vysvětlí se tak tvá nenadálá návštěva Los Angeles. Ve 20 hodin budeš mít tiskovou konferenci. Doufám, že se budeš kát a spitovat své svědomí. Na zítra ráno očekávám tvou omluvu a vysvětlení tvého chování... Juane?“ řekl hlasitěji a do místnosti okamžitě vstoupil šéf otcovi ochranky.

„Ano, Vaše Výsosti?“

„Odveďte moji dceru do jejího pokoje. A postarejte se, ať z ní zas udělají ženu hodnou jejího postavení. Máte mou plnou důvěru.“

„Výsosti.“ odvětil s poklonou snědší muž. Poté se otočil ke mně a pokynul mi poníženě dle správné dvorské etiky rukou, abych jej následovala. Váhavě jsem vykročila za ním a za mnou hned další dva muži, jež se po dlouhá léta starali o mou osobní bezpečnost.

„Alberto?“ vyzval muže stojícího u dveří, jakmile jsme byli z doslechu.

„Jak Vám mohu pomoci, Vaše Výsosti?“

„Přistavte mi automobil. Využijeme nepřítomnost své dcery a uděláme si menší projížďku po okolí...“

„Zajisté, pane.“

 -----------------------------

„Už je ti líp?“ přisedla si Janet ke svému bratru na zem u plápolajícího krbu. Popíjel heřmánkový čaj a zamyšleně koukal před sebe.

„Cože?“ hlesl se strápeným výrazem. „Nezlob se, nevšiml jsem si tvého příchodu.“

„To je v pořádku.“ pousmála se mile Janet a s porozuměním položila ruku na Michaelovo drobné koleno.

„Nezlob se na mě, prosím tě o to..“

„Ale bráško, já se nemám proč zlobit. Vím, žes chtěl být sám, ale musela jsem tě jít zkontrolovat. Sedíš tu takhle už 3 hodiny.“ pak hlavou pokynula na hrnek v jeho ruce. „Toho čaje jsi vypil sotva polovinu. Musí už za tu dobu bejt studenej. Chceš udělat novej?“

„Ne, to ne...“ řekl jemně a snažil se na tváři vykouzlit nepatrný úsměv vděčnosti. „Jsi hodná. Tak moc hodná. Nevím, co bych si bez tebe počal.“

„To co každej brácha bez mladší ségry. Žádný barbíny, žádný růžový pokojíčky, žádný...“

„Dooost...“ rozesmál se. Vždycky, když mu bylo nejhůř, Janet tam byla vždy pro něj. Miloval ji. Byla tal úžasná.

„Jaký pak dost, vždyť je to pravda.“

„Jak to jen můžeš říct?“ uchechtl se.

„Jak? Úplně jednoduše! A klidně ti to zopakuju...“

„Děkuju ti.“ odložil šálek na stolek vedle křesla a nahnul se co nejblíž ke své mladší sestřičce, aby ji objal. V jejím sevření ale na něj padla další skličující deprese: „Proč mi to jen neřekla...“

„Asi nemohla. Ty bys taky nějaký holce řekl, kdo doopravdy seš, když bys věděl, že by ti neuvěřila?“

„Ale já bych ji uvěřil!“

„Nekecej! Tomuhle neuvěří žádnej člověk. První, co tě totiž napadne je, že je buď zfetovaná anebo utekla z blázince.“

„Třeba ne.“

„Máš pravdu, hodně by záviselo na tom, jak ti to řekne.“

„Myslíš, že ji ještě někdy uvidím?“

„To dost závisí na okolnostech. Třeba jo, třeba taky ne. Ale spíš v to nedoufej. Protože i kdyby, ona je někde jinde, Miku. Jsou úplně jiné než my.“

„Ale když Cris...teda Anna...já vlastně ani nevím, jak jí oslovit.“ postekl si a složil tvář do dlaní ve snaze zakrýt si oči a potlačit tak slzy deroucí se na povrch.

„No taaaak, bráško...ššššš...to bude dobrý...“ špitla. Znovu objala svého bratra, aby ho alespoň trošku uchlácholila...

„Proč mi to jen udělala? Proč já?“

„Ťuk, ťuk, omlouvám se za vyrušení, ale máš tu nějakou váženou návštěvu, Miku..“

„Kdo je to, Wayne?“

„Netuším, prý je to naléhavé a dle auta soudím, že je to nějaká velká delegace...“

„Nechci teď s nikým mluvit, Wayne. Ať přijedou jindy...“

„Vím, že není nejlepší chvíle, ale tihle se nedali odbít.“

„Ale já o to nestojím.“ zakabonil se Mike a důrazně na znamení protestu mávnul rukou do prostoru před sebou, jejíž pohyb zachytilo až opěradlo sedačky, kde její majitel seděl.

„Nezlob se, ale myslím, že se tomu setkání nevyhneš.“

Michael se tázavě zadíval na nervózní Waynovu tvář, přičemž si utřel stékající slzy. „Proč? Vpustili jste je dovnitř?“

Černoch proti němu jen nejistě zakýval hlavou. Tušil, že jeho odpověď nevyvolá nadšenou reakci. „Už je na cestě. Promiň, Michaeli... Josh byl rychlejší než já a než jsem k němu stačil dojít, měl už ruku na otvíracím panelu od brány.“ snažil se rychle vysvětlit nepříjemnou situaci, v níž se náhle všichni ocitli. Čekal na Michaelovu reakci. Ten byl neklidný, na okamžik sklopil hlavu. Vzápětí se zhluboka nadechl a hrdě vzpřímil hlavu. Ztěžka se zvedl z křesla, v němž jakoby cítil útočiště před okolním světem: „Dobrá tedy, půjdeme se na tu neodbytnou podívat. Kdo to jen může být?“

„Buď opatrný. Mám divný tušení.“ špitla Janet a ochranitelsky políbila svého bratra na čelo. Michael ji vděčně pohladil po vlasech a zlomený se odebral k východu, kam každým okamžikem měla zavítat nezvaná návštěva.

„Vážně se omlouvám, Miku.“ sypal si Wayne popel na hlavu, když s Michaelem stál přede dveřmi.

„To je v pořádku. Už to prosím neřešme.“

„Podívej.“ nadhodil statný černoch a prstem ukázal na bílou limuzínu. Když se Michael naklonil oním směrem, kterým přijížděl automobil, přepadl ho podivný pocit strachu. Přešlapoval z jedné nohy na druhou, ruce za zády mu vlhly a vůbec se cítil celý nesvůj. Limuzína zastavila jen několik málo metrů od nich. Z auta vystoupil snědší šofér, který okamžitě přiběhl k zadním dveřím, aby je co nejrychleji otevřel. Michael nechápal. Před ním se objevil postarší muž a za ním další dva, kteří stáli v pozadí. Na první pohled bylo jasné, že se nejedná o Američany. Tomu muži stojícímu vpředu mohlo být něco málo před šesesátkou, byl oděn v šedivém obleku z těch nejkvalitnějších materiálů, byl upravený, důstojný, vyzařovala z něj vznešenost a grácie, jež nevídáte každý den. Hrdým krokem vůdce se postavil před Michaela a několikrát si ho přeměřil očima. V ten moment Michaela polil studený pot. Už i on začínal mít divné tušení, kterému do této chvíle nevěnoval větší pozornost, neboť byl stále myšlenkami u své milované u Anny. V tichosti doufal, že se mýlí...

„Pan Jackson?“ oslovil Michaela muž z ochranky neočekávaného hosta lámavou američtinou. Michaelovi vyletěl tlak. Už tušil, proč přijeli. Snažíc se na sobě nedajíc znát krvácející rány své zrazené duše, jež se s příjezdem toho muže znovu bolestivě rozevřely, na výzvu bodyguarda hrdě odpověděl: „Ano.“

„Před Vámi stojí Její Výsost Juan Carlos Alfonso Víctor...“ v momentě ho přerušila pozvednutá ruka muže v šedém.

„To je v pořádku, Jonáši, nejsme na oficiální návštěvě. Omlouvám se, synu, za tak náhlé vyrušení. Je možné si s Vámi někde v soukromí promluvit?“

„Ji-jistě.“ odvětil Michael něžně a v jeho hlase byla znát drobná panika. „Prosím, tudy, Výsosti. Následujte mne.“ ustoupil bokem, aby ukázal směr jejich cesty, a pak vkročil do svého domu. Nohy se mu chvěly tolik, jako když se ochrnutý učí znovu chodit. Vešeli do knihovny, kde ještě před nedávnem seděl Michael s Janet a nabídl králi místo ve svém křesle.

„Děkuji.“ pronesl váženě s úsměvem a usadil se do měkkého polstrování.

„Smím Vám něco nabídnout?“

„Není za potřebí. Nezdržím se dlouho. Pravděpodobně tušíte, proč jsem zde...“

Mike se ani nezmohl na odpověď, jen se zhluboka nadechl a pokorně zakýval hlavou na znamení souhlasu.

„Výborně. O to jednodušší bude naše dohoda.“

„Dohoda?“ optal se Michael nechápavě, sotva jeho slova byla slyšet.

„Ach ano. Jsem tu ze dvou důvodů, tedy ze tří, měl-li bych být přesný. Za prvé bych se chtěl omluvit za ten incident s mojí dcerou, do něhož jste byl k mé nevědomosti vtažen. Jsem zde také proto, abych Vám nabídl odškodnění za újmu, kterou jsme Vám způsobili a také samozřejmě i za jistou mlčenlivost, věřím, že mi rozumíte.. S dcerou jsme se shodli, že 10 milionů amerických dolarů by za ten nepatrný incident mohl stačit...“

„Prosím?“ vytřeštil Michael oči. Věta začínající slovy S dcerou jsme se shodli ho ranila neskutečným způsobem. Byl to zásah do nejhlubších koutů jeho citlivého srdce.

„Rozumím. Tedy 20 milionů? Prosím, řekněte si, zajisté se dohodneme.“

„Nechci žádné peníze!!!“ vykřikl Michael. Nepoznával se, přestával se ovládat. Nepracoval už jeho mozek, nýbrž zlomené nitro.

„Synku, jsem si vědom toho, že to pro Vás musí být nezměrný šok. Má dcera dokážena zamotat hlavu kde komu. Proto jsem tu, abych Vám některé věci objasnil a alespoň trochu je urovnal. Víte, Anna je velice inteligentní dívka. Má za sebou nejlepší školy a je si plně vědoma svého úkolu nastávající královny. Za měsíc se vdává a na svůj velký den se vskutku těší. Už pouze z tohoto důvodu musíte pochopit – nemohla to s Vámi myslet vážně. A co víc? Mám-li být upřímný, s jejími výdaji byste ji nikdy nemohl vydržovat. Je náročná na přepych, v němž žije a toho by se nikdy nevzdala. Sice je vidno, že vlastníte nemalý majetek a ve světě i určité postavení, ale jí byste se nikdy nemohl rovnat. Jak už svým původem, který není zrovna slibný, tak i svým vystupováním na veřejnosti. Pro moji dceru byste nikdy nemohl být dobrá partie. A ona si toho je velice dobře vědoma. Byl jste pro ní menší povyražení před tím, než se naplno obetuje pro svou zem.“

„To Vám řekla?“

„Je mi líto, synku.“ hlesl tiše král a sklonil hlavu.

Nevěřil tomu. Celý život se mu během jednoho dne zhroutil a nezbylo nic, jen ukrutná bolest, kterou nebylo možné ničím přehlušit. Přistoupil k oknu, o jehož rám se opřel a zadíval se z okna ve snaze skrýt slzy kutálející se po jeho tvářích.: „Prosím, odejděte.“ špitl. Bylo mu jedno, kdo za ním teď stojí. I kdyby snad sám Bůh, potřeboval být sám.

„Rozumím... Kdybyste se rozmyslel...“ Michael zaslechl zvuk trhajícího se papírku. Věděl, že mu tam Annin otec nechává šek s penězi, kvůli kterým původně přijel. Pak už jen vnímal jeho vzdalující se kroky... Vší silou uhodil do parapetu, až mu na krku vystoupila žíla. Hněv v něm plál jak hranice s odsouzencem.

„Wayne?! Wayne?!“ vykřikl.

„Co je, Miku, co se stalo?“

„Připrav auto a zavolej Karen! Do minuty odjíždíme!“

„A kam?“

„Do hotelu Rennesance.“

„Tam je přeci...“

„Přesně tak.“ odbyl ho Michael.

„Zbláznil ses?!“

„Možná!“

„Vždyť...“

„Ne! Nepotřebuju kázání. Odjezd!“ zavelel, sotva všichni nasedli do nenápadného Jeepu. Jakmile Wayne otočil klíčkem od zapalování, Michael se zezadu, kde seděl s nechápající Karen, napřáhl k Waynově ramenu. „Podej mi telefon, prosím.“ bezrozmyslu vytočil číslo a nechal jej vyzvánět, dokud se na druhém konci neozval čísi hlas. „Halo?“

„Ahoj Roberte, tady Michael, Michael Jackson.“

„Michaeli, to je překvapení!!! O tobě jsem dlouho neslyšel! Jak se máš, kamaráde?!“

„Bezvadně...“ procenil mezi zuby. „Zrovna teď jsem na cestě k tobě do hotelu.“

„Vážně?“ štěstí v jeho hlase vystřídalo zklamání „No nevím, nevím, Miku, máme tu vcelku rozruch. Bydlí u nás královská rodina, takže spousta novinářů a lidí kolem.“

„A právě proto ti volám... víš, potřeboval bych pomoct.“

„A s čím?“

„Protáhnout do princeznina pokoje.“

„Miku, jsi šílenec?! To přece nejde! Víš, kdyby tě tam našli, jakej bych měl průšvih?!“

„Roberte jsi majitel. Určitě něco vymyslíš. Máš na to hodinu. Zatím se měj.“ přerušil ho Michael a zavěsil telefon, aby Robertovi nedal prostor na reakci, s největší pravděpodobností zápornou. Pak podal telefon zpátky Waynovi. „Kdyby volal zpátky, nezvedej to. Karen? Potřebuju, abys ze mě udělala jinýho člověka a Wayne... vem to zkratkou – potřebujem tam být dřív než limuzína s Anniným otcem.“