Kapitola 23.

Ahoj všem :) díky moc, že jste na mě nezanevřeli:) přiznám se, že je strašně těžký se do toho všeho zase po třech letech dostat:( snad alespoň z části naplním vaše představy a tu povídku nezkazím :-D

---------------------------------

Není krásnějšího pohledu na světě než sledovat zemi pod Vámi za východu slunce. Samotná její barevnost a nápaditost je dech beroucí. Vidíte, jak stoupající slunce krade temnotu pod Vámi a postupná noční záře měst pohasíná tak, jak se její obyvatelé probouzí do nového dne.

„Dobré ráno, Vaše Veličenstvo, za malý okamžik budeme přistávat, prosím, buďte tak laskava a připoutejte se…“ jemným hlasem mě pobídla letuška rodinného soukromého letadla, „mohu Vám ještě před přistáním něco donést?“

„Kávu, prosím…“ špitla jsem a věnovala ji pohled plný díků a vrátila jsem se k pozorování země pod námi, která se pomalu přibližovala. Návrat do Spojených států ve mně vždy vytvářel zvláštní pocit nervozity, který by se dal přirovnat k podivné tíze na duši. Zhluboka jsem se nadechla a pocítila stále narůstající chvění.

„Tady, Výsosti…“ hlesla letuška, přičemž současně poklonila hlavou, když mi do rukou podávala bílý hrnek s kávou. Ta omamná vůně šálku ranní kávy vykouzlila široký úsměv na mé tváři. Vždy ve mně vzbuzovala optimismus na celý den.

„Děkuji, Clarisso, voní úchvatně…“ a se zavřenýma očima si nadechla aroma pražené kávy.

„Děkuji, Výsosti…“uklonila se znovu letuška, pro níž byla chvála od nastávající královny velikým uznáním. Na významu přidávalo i to, že jako jediná z celé královské rodiny oslovovala své „sloužící“ jménem, což nebývalo zvykem. Avšak ani ona takoví zprvu nebyla.  Vládnoucí rodina svým distingovaným odstupem záměrně vytvářela o to větší rozdíly mezi královskou a poddanskou vrstvou. Vše se změnilo jak mávnutím kouzelného proutku před více než rokem, kdy Její Výsost náhle onemocněla a ležela upoutána na lůžku po dlouhý jeden měsíc…Nikdo k ní nesměl. Co se ve skutečnosti stalo, dodnes nikdo neví. Mimo palác se dostávaly všelijaké zprávy a mezi lidmi kolovaly nejrůznější teorie, ale která z nich byla ta správná? Ať už to bylo jakkoli, výsledek byl neuvěřitelný. Z Annina chování odezněla jistá nadřazenost, povrchnost i odměřenost. Post budoucí královny najednou přijímala s pokorou a s velkou odpovědností. Ona sama se stala ikonou pro spousty žen. Každé její slovo, úsměv, výraz ve tváři, pohyb ruky či gesto s sebou neslo neuvěřitelnou auru a nepopsatelné charisma. Elegance se stala jejím druhým jménem. Annino srdečné a přímé jednání přesvědčovalo lid po celém světě, že Španělsko bude mít přesně takovou královnu, jakou by si mohl přát celý svět. Na první pohled by si každý řekl, že ji všichni musí milovat…ale bylo tomu skutečně tak? Ona sama moc dobře věděla, že srdce člověka, jediného muže, kterého kdy milovala, ji nikdy nebude patřit. Zůstalo po něm navždy prázdné místo. Nebo snad existovala jistá naděje, že by…?

Letadlo přistálo na soukromé runwayi v brzkých ranních hodinách. Nejednalo se o oficiální návštěvu, takže po vystoupení z letadla mě neoslňovaly desítky fotoaparátů ani nevítal rozbouřený dav nadšenců…Bylo to nádherné, jen ticho a klid. Jediné, co se šířilo horkým vzduchem, byl zvuk vypínajících se tryskových motorů…Los Angeles…. Ten vzduch, ano, ten vlhký teplý vzduch ve mně vyvolal miliony vzpomínek... Jen tady jsem si mohla kdysi uvědomit, co takové štěstí znamená.

----------------

„Ach Anno, má nejdražší Anno…“ rozeznělo se apartmánem jednoho z nejnádhernějších hotelů v Los Angeles. Z koženého gauče se z pod papírů zvedl Albert a s rozpřaženýma rukama se vydal ke mně, aby mě utopil ve svém náručí. Věnoval mi letmý polibek na obě tváře, jak kdyby se vítal bratranec se sestřenicí po dlouhé době. Naše manželství tolik postrádalo tu spontánní vášeň, tolik spalující souznění, které jsem pocítila pouze v přítomností jediné osoby, ale Albert tím člověkem zaručeně nebyl. Proč jsem se jen musela vrátit do L.A.?

„Alberte…“špitla jsem a snažila se v manželově sevření zpomalit tlukot svého srdce, které od mého příletu tak divoce tlouklo…

„Jsem rád, že tě tu mám…pověz, jaký jsi měla let?“ zeptal se ustaraně a podal mi sklenku vody, jejíž obsah právě dolil ze skleněného džbánu.

„Děkuji ti…let byl příjemný, jak už je to dlouho, co jsem nebyla ve Státech…“

„A je skvělé, že právě tohle od tebe slyším!“ spráskl nadšeně ruce Albert. Věnovala jsem mu nechápavý pohled plný očekávání. Vzal mě za ruku a vedl mě do křesla, a pak pokračoval: „Pojď, Anno, pojď, sedni si…chápu, že jsi unavená, ale musím ti toho tolik říct…poslyš…vím, že toho je teď na tebe hodně a potřebuješ si odpočinout. Vidím to na tobě každý den, když jsme spolu a já bych ti tak rád všechno usnadnil…“

Jeho slova mě dojímala u srdce. Byl tak milý. I když náš vztah asi nikdy nebude plný toho všeho okolo a vždy bude založen spíše na rozumovém svazku, mohla bych se mu otevřít…a naučit se ho milovat: „Jsi na mě tak hodný…vím, že tě v poslední době kvůli všem těm povinnostem zanedbávám a slibuji, že se ti to pokusím vynahradit…“ políbila jsem ho na čelo a má ruka jej zlehka pohladila po tváři. Uchopil ji do svých dlaní, přitáhl k ústům a věnoval ji letmý polibek.

„Já vím…“ odvětil pln ujištění. „A můžeš mi to vynahradit ještě dnes odpoledne!“ zasmál se.

„A jak?“ opětovala jsem mu nic netušící úsměv.

„Pojedeme spolu na Neverland! Není to úžasné???“ Albert zářil jak sluníčko a směle pokračoval ve výkladu, za to radost v mé tváři se měnila ve vyděšenou křeč, která se snažila zanechat na mých rtech alespoň pozůstatek úsměvu. „Ano, ano, Neverland! Na té benefici jsem měl možnost potkat se s velice zajímavými lidmi a jedněmi z nich byli i manželé Jacksonovi. Tvoje sestra mi říkala, že jeho písně občas potají posloucháš a…možná se mi budeš smát, ale máme to stejné.“ Uchechtl se a pokračoval: „A proto jsem neváhal, když nám paní pana Jacksona nabídla den u nich na statku, který je pln všech tužeb a přání, jaké si jen může smrtelník přát! Co na to říkáš? Úžasné, viď?“ Jeho radost byla nepopiratelná, ale mně až teď, ve chvíli, kdy domluvil, teprve došlo, že po celou dobu nedýchám. Ač jsem si vždy věděla rady, tentokrát jsem dospěla do slepé uličky. Vyloučeno, přece se nemůžu s tím mužem znovu setkat…a navíc takhle? U něj? V místě, které ve mně vyvolá všechny ty staré vzpomínky a bolest…bolest a pláč…

„Tak co na to říkáš, Anno?“ netrpělivě se dožadoval odpovědi.

Chvíli mi trvalo, než se mi podařilo z takového šoku vzpamatovat. Přišlo mi, že jeho slova mě roztříštily na tisíce drobných kousků a já se teď horko-těžko snažila všechny pospojovat zpět, abych se dokázala alespoň nějak vyjádřit: „A…Alberte…a tys o tom mluvil pouze s paní Jacksonovou? Já myslím…víš, bylo by…bylo by nevhodné, kdyby nás pozvala jen ona a její manžel o tom nevěděl…“

„Ale on o tom ví, sám milerád souhlasil. Moc se na nás těší!“

„Já nevím, Alberte, necítím se po té cestě dobře…“

„To je pochopitelné, měla jsi náročný let. Běž se vyspat. V 5 vyrážíme.“

„Ale…nevím, jestli je to dobrý nápad. Přiznám se, že se teď necítím na žádné další cestování a…“

„Bude to dobré. Chápu, že jsi teď nervózní. Oba to jsou velice známí, úspěšní a navíc Michael je fenomén. O to víc si to užiješ, neměj strach.“

Michael…jakmile jeho vyslovil jméno, ostrá dýka proťala mé srdce. Tak dlouho jsem nikoho neslyšela, ani sebe, ho vyslovit. Nevěděla jsem, jestli budu schopná se mu podívat do očí, navíc teď. Každý máme jiný život a za námi oběma je tolik bolesti. Ne…já to nedokážu…věděla, jsem, že se z té situace musím nějak dostat, ale náhle jakoby mi došly všechny síly. Nadechla jsem se ve snaze z posledních sil zvrátit společné shledání, ale předem jsem věděla, že boj je prohraný. Nedokázala jsem vzdorovat, Albert nevědomky udeřil na moji jedinou Achillovu patu.

„Alberte…“ vzmohla jsem se z posledních sil na povzdech vypovídající o mé nevoli k plánované návštěvě. Bylo mi jasné, že napřímo odmítnout pozvání někoho tak významného a někoho, na koho se Albert tak těší, nepřicházelo v úvahu. Vyvolalo by to bezpočet otázek a hrozba, že by se můj muž dozvěděl pravdu o mém poměru s Michaelem…prvním muži, který mi věnoval svou náruč ještě před Albertem, mohlo zaručeně vézt ke krizi uvnitř celé naší rodiny. Připravovala jsem se duševně na to, že to jednou může přijít, ale prozatím bylo ještě brzy, staré rány se znovu otevíraly…

„Půjdu ještě pracovat, má nejdražší. Běž si odpočinout, večer se na tebe budu těšit, prozatím na shledanou.“ Políbil mě na čelo a odešel do své ložnice.

„Na shledanou…“ špitla jsem smutně z křesla, když se za ním zavřely dveře… Čas se naplnil.

----------------

Michael tiše seděl v křesle u krbu obývacího pokoje. Jednu nohu měl přehozenou přes druhou tak, že se holení dotýkal kolene. Pravou rukou si podpíral tvář a nehnutě hleděl na hořící dřevo před sebou. Snažil se uklidnit a připravit se na dnešní večer. Uvědomoval si, že těch následujících pár hodin pro něj budou bezesporu náročnější než všechny koncertní vystoupení. Tolik si přál, aby už to všechno bylo za ním.

„Mikuuuuu?“ ozval se Lisin hlas, když vešla do místnosti. Pomalým krokem se ploužila směrem k Mikovi. Po celou dobu předčítala tlusté knihy, do níž měla zabořený prst: „Při kontaktu s členy královské rodiny nikdy nepodávejte ruku první. Vždy si musíte dát pozor, kdo z jejich rodu je hierarchicky výš, ten jediný má právo vám podat ruku k pozdravu. Vždy počkejte na jeho vyzvání. Při podání ruky je vaší povinností decentně pokynout hlavou na znamení poklony. Stejně jako první ruku podává šlechtic vám, tak stejně tak stisk první opouští šlechtic. Sevření nesmí nikdy trvat déle než pět vteřin. Pokud chcete člena šlechtické rodiny uvést k vám do domu, vždy mu (nezapomínejte na úklonu!) pokynete rukou k cestě, kudy se má vydat. Do domu hostitel-muž vchází jako první a vede hosty, hostitel se snaží jít ve vzdálenosti 2 kroků před nimi. Naopak hostitelova žena jde až za nimi jako poslední. Pokud plánujete zasednou ke stolu či ke kávě, je nutností „hierarchicky nejvýše postavenému“ přidržet židli, dokud neusedne. Důležité je mít na vědomí, že celé posezení se stále točí kolem “nejvýše postaveného“. Usedá první, všichni až po něm. Pokud jste naopak u něj doma, musíte počkat, až on dá pokyn k usazení. Co se týká jídla…“ pokračovala, načež Michael protočil rezignovaně očima a drobnými pohyby zavrtěl hlavu. Neviděla ho. Jeho pohled se zarazil až o okno, za nímž si vítr pohrával v korunách stromů. „Dále…Pokud zvete šlechtickou rodinu k vám domů na jídlo, a chcete jíst, jako první začínáte s jídlem vy. Postupně následuje: „hierarchicky nejvyšší“, poté jeho manžel/manželka, hostitelův partner a děti, přičemž šlechtické děti jí před nimi…

„Liso, stačí…“ sykl nervózně Michael, ale Lisa jakoby ho neposlouchala.

„Ach jo, to si snad nikdy nezapamatuju, je toho tolik. Ještě tady něco píšou o způsobu komunikace…“

„Liso, dost!“ okřikl ji důrazně Michael. Už tak byl na pokraji svých sil a Lisa ho svým nedočkavým přístupem jen víc a víc stresovala. Stála tam, před ním. Prst měla stále zabořený v knize, ale očima na něj nevěřícně zírala. Povzdechl si. Věděl, že to přehnal. Vstal z křesla a vyšel k Lise ve snaze se jí omluvit, ale bylo pozdě…

„Cože?! Miku děláš si ze mě legraci?! Čekáme královskou návštěvu, což se ne všem smrtelníkům poštěstí. Všechno zařizuju, vymýšlím, na všech dohlížím, aby to bylo top, snažím se seč můžu a ty jediný, co celý ty dny děláš je, že se buď někde zavřeš, zmizíš, nebo sedíš v obýváku, koukáš z okna a vzdycháš! Takže buď mi taky s něčím pomoz, a když ne, tak aspoň nekaz moje snahy a nechovej se jak malý dítě….už jsem si stihla všimnout, že ti to celé z nějakého mně neznámého důvodu nevoní, ale já tě žádám…prosím tě, pokud mě miluješ, nekaz to…“

„Nezlob se, máš pravdu, chovám se hloupě…děkuju ti za všechno, co děláš…jsi úžasná.“ Špitl a vehnal ji do svého objetí. „Jsem taky dost nervózní, to nepopírám. Omlouvám se…“

„To je v pořádku…Miluju tě,“ hlesla a pohltila jeho ústa v hlubokém polibku. „Pojď Miku, půjdeme se připravit. Za chvíli jsou tady…“