Kapitola 27.

Ahojky,

Tak téměř po měsíci se opět hlásím se sdělení, že stále žiju 

Co u Vás nového? Ani nevíte, jak se těším na Velikonoce! Poprvé od Vánoc 4 dny volna :)))) To se to bude psát :D

Moc na Vás všechny vzpomínám a doufám, že se máte fajn a užíváte si posledních sněhových dní

Tak níže přikládám další dílek, snad Vás to ještě baví v takovém rozsahu vůbec číst. :D tenhle díl je hodně popisný, ale někdy se to bohužel jinak nedá no:( 

Mějte se krásně. Těším se, až si zas obejdu Vaše blogy.

Jeana

----------------------------

„Ta cesta teda utekla, viď zlato? Ani jsem se nestihla pořádně prospat. Musím vypadat strašně.“ postěžovala si rozespalá Lisa, když letadlo dosedlo na soukromou runway madridského letiště.

Michael se otočil na svou rozčepýřenou ženu a věnoval ji sladký úsměv, načež ji vzápětí něžně políbil na pomačkanou tvář: „Ale vůbec ne! Jsi překrásná..“ šeptl a podal ji lehký černý kabátek.

„Liso, neber si od něj všechno, co ti dává.“ zasmála se Liz sedící naproti manželské dvojici. „Španělsko je teplejší než L.A., tady fakt sníh nehrozí.“

Kyselý výraz, který své starší přítelkyni Michael věnoval, obě ženy od srdce rozesmál.

„Když on se o mě tak krásně stará, Elizabeth.“ zastávala se rozesmátá Lisa svého manžela.

„To je v pořádku, Liso, jen ať se stará! Jen by se mohl starat i svou starou, ale stále sexy kamarádku. Podívej, jak jsem dopadla! Mně ani ten klobouk nepodá....Oh, díky Wayne!“

„Vždy k službám, madam!“ pousmál se šéf Michaelovy osobní ochranky.

„To je panečku gentleman! Z toho si vem příklad, Miku.“

„Vy jste se na mě všichni domluvili, to je nefér!“ hájil se v legraci osočený Michael. Každý na palubě si užíval skvělé atmosféry, která tu vládla. Smích rozléhající se po palubě letounu byl toho pravým důkazem. Klid před bouří?

Na letišti čekala luxusní auta, která měla dopravit významnou návštěvu ke královskému paláci. Michael po celou dobu jízdy nedokázal odtrhnout oči od okénka – natolik byl uchvácen krásou a rozmanitostí Anniny země. Po téměř hodinové jízdě vjel automobil s Michaelem, Lisou, Elizabeth a Waynem do pompézní zahrady plné fontán, jezírek, květin a stromů. Upravená písčitá cesta je zavedla až do stínu monementální barokní výstavby z konce 17.století.

„Páááni!“ nezapřela Lisa svůj údiv.

„By mě zajímalo, jak dlouho bude trvat, než najdu koupelnu.“ nechápavě zakroutil hlavou Wayne, aniž by odrthl oči z nádhery před sebou. „To mi hlava nebere. Vždyť na večeři musí chodit s hodinovým předstihem!“

„Zas tak zlé to není, Wayne.“ uchechtla se Liz nad Waynovou poznámkou.

„Že by se smilovali a měli na stěnách turistické značky? Ty bláho, asi budu potřebovat navigaci. Kdybych se do 3 hodin od Vašeho zavolání neobjevil, vyhlaste po mně celostátní pátrání...“

Jakmile vůz zastavil, Wayne s Lisou vystoupili v transu ven a jak omámení si prohlíželi místo svého několikadenního pobytu. Liz využila chvilky jejich nepozornosti a se mateřsky naklonila ke svému příteli tak, aby se mu mohla dotknout jeho dlaně: „Jsi v pořádku, Miku?“ Ten se zavřenýma očima jen několikrát ztěžka přikývl na znamení souhlasu, načež zprudka vytrhl ruce z Lizina sevření. Od příjezdu do zahrad ze sebe nevydal jedinou hlásku. Hrdlo se mu stahovalo a ztěžka dýchal. Věděl, že neodvratné setkání s Annou se blíží. Tolik se na sebe za to všechno zlobil...Kdyby se jen při jejich návštěvě Neverlandu dokázal ovládnout a hlupák s ní nespal – všechno mohlo být dnes jinak. Tu chybu si nepřestane asi nikdy vyčítat. Liz věděla, jak bolestivá zkouška tohle celé pro jejího přítele je. Láskyplně ho pohladila po vlasech, pak vystoupila ven. Michael ji neochotně následoval.

„Liso, jestli nás z nějakého pokoje sledují, tak z nás musí mát velkou bžundu. Se podívej - dva černo-bílí Amíci, co jim zíraj na barák..“

Liz reagovala neprodleně: „Waine, bez obav...Královské pokoje odtud nejsou vidět, mají okna na nádvoří. Maximálně tak Albert – ty okna vpravo patří k jeho komnatám...Anna má pokoj hned vedle, ale sem už nedohlídne...“

„Musejí mít megapeckovej výhled...“

Liz se nad Wainovými projevy uchechtla: „Milý Waine, raději zapomeň, že by ses podívala k nim do pokoje, maximálně do předpokoje, kde přijímají hosty...a i to už je výsada.“

„Liz...Chápu dobře, že mají manželé oddělené pokoje?“ divil se Wayne.

„Přesně tak, chlapče...tenhle zvyk přetrvává po staletí...“

„Ty bláho...a jak to dělají, když to...však víte...si chtějí po dospělácku povídat..“

„To jsou otázky, Wayne!“ smála se Lisa a objala svého nemluvného manžela, který ani koutkem oka nevěnoval pozornost ničemu ze společného očarování, kolem pasu.

„Mají pevně stanovené dny, kdy se vídají, pokud se nedomluví jinak. Každý respektuje soukromí toho druhého.“

„Haha,“ rozesmál se Wayne, „to zavedu doma.“

Lisin smích vystřídal strach. Teď teprve měla možnost postřehnout změnu v Michaelově chování, kterou díky silnému zážitku z královského paláce ignorovala: „Copak, zlato? Cítíš se dobře?“

„Nevím...ta cesta mi možná neudělala dobře.“

„Mohu nechat přinést vodu, pokud si přejete...“ ozval se pevný mužský hlas, z něhož Michaela zamrazilo v zádech. Aniž by se musel ubezpečit, velice dobře poznal, komu patří.

„Juane!“ zvolala radostně Liz a se elegantně vydala naproti svému příteli. „Už jsem si myslela, žes na nás zapomněl.“

„To bych si nikdy nedovolil.“ Pousmál se a jako správný aristokrat zlehka přiblížil své rty k Lizině ruce na znamení pozdravu.

„Moc ráda tě opět vidím.“

„Potěšení je na mé straně.“ špitl, a pak se podíval na 3 hosty před sebou. „Prosím, vítejte v mém domě.“

„Výsosti.“ pronesl pokorně s poklonou Michael, který jako první okamžitě poznal Annina otce. Teprve pak se přidala Lisa a Wayne, kterým vzápětí došlo, s kým mají tu čest.

„Paní Jacksonová...“ oslovil Lisu a jemným vybraným způsobem ji přimněl narovnat se z pukrle, jehož správnost nastudovala ve své oblíbené příručce. „Pověst Vás i Vašeho otce vás oba předchází. Vskutku. Jste velmi půvabná.“ Juanova slova Lisu přivedly do rozpaků. Nemohl si povšimnout, jak se její tváři zbarvily růžencem.

„Výsosti...“ Hlesla rozechvěle.

Teď se královy oči upřely na muže, který málem zapříčinil rozpad vládnoucí větve španělských Bourbonů. Jeho pohled však proti Michaelově očekávání nebyl plný nenávisti. Naopak. Zračila se v něm omluva i jisté otcovské pochopení: „Michaeli...“ s jistou váhavostí přistoupil k muži, jemuž nikdy nepřestalo patřit srdce jeho starší dcery. Bez delších průtahů podal Michaelovi svou ruku a ten ji bez váhání přijal. Byl to velice významný projev králova uznání, které se dostávalo jen několika vyvoleným. Dokonce i Liz nad Juanovým gestem překvapeně vyvalila oči. Nešlo si nepovšimnout určité radosti v Juanově tváři: „Je mi ctí, že jste přijal naše pozvání. Byli bychom rádi, kdybyste se k nám všichni 4 připojili na kávu s menším občertvením. Musíte být unaveni po tak dlouhé cestě.“

„Mile rádi.“

„Výborně!“ zaradoval se Juan nad Michaelovým rozhodnutím. „Řekněm za půl hodiny v malém salónku. Můj komoří Vás tam odvede.“ Pak svůj hlas zdůraznil, aniž by od Michaela odvrátil zrak: „Odneste zavazadla našich hostů do jejich pokojů a dohlédněte, ať je o ně skvěle postaráno.“

„Zajisté, Milosti.“ ozvalo se zpoza Juanových zad z úst mladšího muže, jemuž král nevěnoval žádnou pozornost.

„Prozatím na viděnou...“ rozloučil se král se svými hosty lehkým kývnutím hlavy.

Poté se čtyř hostů ujal komoří, aby je osobně doprovodil do jejich komnat. Když prošli kolem hradní stráže a vstoupili zahradním vchodem do paláce, nestačili zakrýt překvapení. Přímo před nimi se objevilo široké mramorové schodiště s balustrádami. To se pod vysokými zdobnými okny rozvětvilo a podél zdi pokračovalo oběma směry do prvního patra zdobéného arkádami s rudými závěsy. Stejně tak rudý koberec chránící mramorové schody zářil, jak kdyby jej právě před chvílí přinesli z tkalcovské dílny. V kamenných zdech byly zabudované sloupy pokryté bohatými zlacenými štuky i několika křiťálovými svícny. Nechyběly ani půlkruhové niky s barokními sochami. Přímo uprostřed nad schodištěm pak visela olejomalba královské rodiny, avšak nezpochybnitelnou dominantou oválné haly, v níž právě stáli, byla zdobená kopule. Její pestře barevné motivy božského světa kdysi mistrovsky zachytil španělský malíř Velasquéz. Jako bonus pak celé kouzlo místnosti podtrhovala vůně květin rozmístěných v každém drobném zákoutí. Zevnitř bylo celé to pohádkové místo snad ještě krásnější než zvenku.

Dlouhou chodbou lemovanou spoustou významných obrazů, brnění či kožešin, pomalu došli do svých komnat. Nejprve komorník ukázal pokoj Lise, Waynovi, Liz a až posléze Michaelovi. Ta dokonalost s luxusní pompézností nejednomu vyrazila dech. Ani Michael nebyl vyjímkou: „„Ach ano. Juan měl pravdu...Annu bych si nikdy svým majetkem nedokázal vydržovat. Můj Neverland se tomuhle pohádkovému království ani ve snu nevyrovná...“ posteskl si vduchu Michael a znovu se utvrdil ve svém skeptickém postoji k lásce, jež choval vůči Annině. Michaelův pokoj se skládal z drobného uvítacího světlého salónku, kterému vévodily dva křišťálové lustry z benátského skla. Nábytek z cedrového dřeva, úchvatné sošky ze středověké slonoviny a bílé sedačky z pravé kůže jen podtrhovaly luxus, jenž ho obklopoval. Navíc ohromná zrcadla sahající až ke stropu, střídající se v nepravidelných intervalech s prostornými okny a obrazy zátiší jemných barevných tónů, dodávala jeho novému krátkému domovu vzdušnost a prostor. Stejně tak oslnivá byla i ložnice. Vše v jemném bílo-šedivo-hnědém sladění barev i doplňků. Bílá královská postel a zabudovaný krb po levé straně místnosti...jedním slovem dokonalost.

„Vítejte ve svých komnatách, pane...budete si přát?“ optal se sluha, když Michaela provedl jeho pokojem a služil kufry k jeho skříni.

„Ne...ne, děkuji.“ špitl Michael snažíc se vzpamatovat ze všech těch krás kolem sebe. Stále víc na něj dopadala tíha situace, v níž se nacházel. Připadal si, jakoby ho někdo stahoval pod hladinu. Nemohl se nadechnout. Uvnitř sebe se dusil.

„Miku!!! Ty blááhoo!" Manželčin nepřeslechnutelný úžas ho vytrhl ze zamyšlení. „Bože, to je nádhera! Máš to snad ještě hezčí než já! Panebože, ta slonovinová soška...a sametové povlečení...koukni! Ty skleničky! Jsou vykládané rubíny. Tomu nemůžu uvěřit! A už jsi se podíval ven?“ Poletovala po pokoji jak nespoutaná vichřice. Všechno kolem sebe hltala jak čtyřleté dítě. Kéž by se Michael radoval alespoň z části tak jako ona. Na jednu stranu bylo její okouzlení roztomilé, na druhou ho děsilo. Majetek, moc, sláva...tohle přeci pomíjí.

Netrvalo dlouho a kdosi zaklepal na dveře: „Velice se omlouvám za vyrušení, drazí hosté. Je čas na dopolední kávu s Jejími Veličenstvy.“

„Oh, jistěže jsme připraveni, že drahý?“ Místo odpovědi se jí od Michaela dostalo jen tichého oddechu. V tom Lisu zamrazilo. Jak mávnutím kouzelného proutku zapomněla na oslnivosti kolem sebe a všemi smysly se zaměřila na svého manžela. V tom si povšimla rozšířených zornic v jeho očích, které doprovázel zrychlený dech. Dokonce pocítila i vlhkost v Michaelových dlaních, když ho jemně uchopila za ruku. Začala mít strach. Za každou cenu musela poznat manželovo tajemství!

--------------------------------

„Liz, je normální, že s Michaelem každý spíme v jiném pokoji?“ rozehrála Lisa svou hru na pravdu, když se všichni čtyři blížili k audienčnímu salónku.

„Jistěže, dítě. Vždyť jsi v katolické zemi. Kdo jiný by měl reprezentovat víru víc než královská rodina.“ Nad její odpovědí jen Lisa zachmuřila obočí. Tak ty takhle? Pomyslela si. Dobře, když hodlás Michaela krýt, hold se budu muset spolehnout sama na sebe. Co když to, že máme oddělené pokoje, není náhoda?

Komoří je doprovodil až do kruhového salonku s okny do zahrady. Vzápětí vyzval hosty, aby se usadili a malý okamžik počkali na příchod Veličenstev.

„Drahý, copak je to s tebou? Nějak se nám potíš...“ neodpustila si Lisa cynicky okomentovat manželovu zjevnou nervozitu.

„Co by se mnou bylo? Je horko.“ odsekl Michael. Teď vážně neměl náladu na Lisiny výslechy.

„Ale lásko, vždyť je tu 22 stupňů...ty kamenné zdi dobře izolují. Není ti dobře? Nemáš horečku?“

„Kočko, nech ho přeci vydechnout. Ne vždycky každému sedne změna klimatu.“

Liz byla úžasná. Teď její pomoc uvítal víc než kdy jindy. Krk měl sevřený natolik, že jen s velkou námahou dokázal polknout. Jeho utrpení ukončil až muž v noblesních šatech, který ohlásil příchod královské rodiny.

„Prosím, prosím, zůstaňte sedět a udělejte si pohodlí.“ Vyzval své hosty Juan hned při vstupu do dveří. „Máte za sebou náročnou cestu...“ po boku krále vešla do místnosti drobná blondýnka s úsměvem ve tváři – královna Marie. Michael z ní nedokázal spustit oči. Anna ji byla ve tváři tak nesmírně podobná. Čišilo z ní tolik dobra, stejně jako z její starší dcery. Velice ho uchvátila. Jako třetí vstoupila i mlaďounká světlovsláska s modrýma očima. Soudě podle dokonalého vzhledu a šatů se jednalo o Anninu mladší sestru. Ale kde je ta, na jejíž příchod netrpělivě čekal? Nerozuměl svým emocím. Měl strach z jejich shledání...teď se ale bál, že nepříjde.

„Elizabeth, tak ráda Vás zase vidím!“ rozzářila se královna a srdečně stiskla Liz obě paže na znamení pozdravu.

„I já Vás, Výsosti.“ ani Liz neskrývala své nadšení.

„Má drahá, jste stále krásnější, jak to jen děláte?“

„Aaaale, na zahradě jsem vykopala Svatý grál a tohle je výsledek!“ Liz měla ohromný dar vždy všechny svými hláškami odbourat a ani teď nezklamala. Místností se rozezněl smích každého zúčastněného.

„Marie, dovol, abych ti představil naše významné hosty...paní Presleyová.“

„Ach, jste velice půvabná, má milá... Opravdu jste nádherná dívka.“ Až mateřsky ji pochválila královna a po chvilce pomalu přešla k Michaelovi.

„Michaeli, ani nevíte, jak velkou je mi ctí, že se konečně setkáváme.“ hlesla královna. Láskyplným pohledem se zahleděla do Michaelových očí, jak kdyby mu chtěla poodkrýt část svého srdce. Znala ho líp, než si myslel. Tolik bezesných nocí vysedávala nad postelí své dcery a konejšila své dítě v nekonečném pláči ze strány jediného muže, kterého kdy milovala. V Mariiných očí bylo cosi nepopsatelného, co vdechlo do Michaelovy duše klid a teplo. Byl si více než jistý, že o jejich lásce věděla.

„Madam..“špitl.

„A tento pán bude soudě podle šatů jistě velmi důležitý..“

„Wayne, šéf osobní ochoranky manželů Jacksonových, k Vaším službám, Milosti.“

„Velice mě těší, drahý Wayne.“ pokynula hlavou.

„Jistě ještě neznáte naši mladší dceru, princeznu Adrianu.“ po seznámení s nejmladší dědičkou všichni usedli ke stolu a komoří pokynul služebnictvu, aby se pustilo do práce.

„Odpusťte Vaše Milosti, že jsem tak smělá...“ ozvala se opatrně Lisa „Smím se zeptat, zda bude také možnost vidět korunní princeznu a jejího manžela před korunovací?“

„Jistěže, nemějte strach, Liso. Bohužel Alberta zdržely pracovní povinnosti v Monaku, ale Anna je zde a měla by každou chvíli dorazit. Pilně se připravuje na všechny náležitosti korunovace, proto také zmeškala Váš příjezd.“

„Rozumím, je to velká událost pro všechny a zejména pro Vaši dceru...“ Lisa mluvila dál, ale Michaela od jejího rozhovoru s Juanem odpoutal čísi pohled. Byly to Adrianiny tmavě modré oči, které si ho prohlížely kousek po kousíčku, jakoby se dotýkaly každého zákoutí Michaelova těla. Jakmile se ale její hravé oči protly s Michaelovým pevným pohledem, věnovala mu ten nejkrásnější úsměv, co uměla.

Poklidný rozhovor ve velmi přátelském duchu narušil rozhodný klapot podpadků linoucí se chodbou do salónku.

„Její Výsost Anna Cristina Isabela...“

„Děkuji, Melochio, to nebude nutné.“ hlesla jsem vlídně a přiložila ruku na receptorovo rameno na znamení díku.

„Prosím, přijměte moji skromnou omluvu za opoždění Vašeho uvítání. Doufám, že jste měli příjemnou cestu...“ po celou dobu, co jsem promlouvala k hostům, nikdo nevydal ani hlásku. Všichni nevěřícně zírali na outfit, v němž jsem přišla jako budoucí královna uvítat naše hosty.

„ANNO!“ vyjekl hrubě otec, sotva se stačil vzpamatovat ze šoku, kterému jsem hosty v místnosti vystavila.

„Nezlob se, otče. Ale opravdu jsem se snažila nenechat Vás dlouho čekat a s toaletou by to trvalo ještě déle.“ Těsné protrhané džíny, jezdecké boty, úzké žluté tílko s černou mikinou. Žádné zdobné šaty s drahými výšivkami jako měla má sestra. Žádné načesané drdoly. Žádný makeup, žádná fasona. Nic z toho. Vlasy jsem měla smotané do jakéhosi copu, který držel tvar jen s velkými potížemi, nemluvě o brýlích s výraznými hranatými černými obroučkami, které jsem dnešní ráno z časových důvodů upřednostnila před čočkami. Tomu všemu dávala korunu trocha šedého prachu na mé tváři. Nečekala jsem na otcovu odpověď a rovnou se ujala slova. Ještě než jsem začla, vzala jsem si od kolemjdoucího číšníka skleničku bílého: „Žádnými slovy nedokáži vyjádřit díky za Vaší návštěvu. Neskonale si vážím přítomnosti Vás všech, o to více když vím, jak náročnou cestu jste museli podstoupit, abyste tu mohli být s námi... Moc to pro mne znamená...a Michaeli, prosím...“ na zlomek okamžiku jsem se odmlčela, abych v sobě našla sílu spojit naše pohledy, a pak jsem se pomalým krokem vydala k němu: „Ještě jednou příjměte mé srdečné poděkování za úžasnou věc, kterou pro naše děti děláte. Dnes ráno mi bylo sděleno, že celý stotisícový areál v podhradí, kde se Váš koncert pořádá, je do posledního místa vyprodán. Už teď víme, že do sirotčinců a nemocnic poputuje kolem 12 milionů amerických dolarů...a za to jsem Vám nesmírně zavázána...“ Ruku, kterou jsem MIchaelovi podala na znamení díku, ochotně přijal. Bylo složité udržet jak tón hlasu, tak chvějící se dlaň pod kontrolou, ale mohla jsem být na sebe pyšná – zvládla jsem to i s lehkým úsměvem, které se slušelo při těchto slovech dotyčnému věnovat.

„Ani netušíte, jak moc si Vašich slov vážím, princezno.“ Netrvalo dlouho a Michael můj jemný úsměv opětoval. Pak jemně vzal mou ruku, kterou stále svíral ve své dlani, a z lehka ji namířil ke svým rtům. Vzápětí se s grácií uklonil. Nedokázala jsem si pomoct. Jen s neskutečnou těžkostí jsem opouštěla jeho čokoládový pohled. Naštěstí situaci zachránila moje mladší sestra.

„Anna má pravdu. Je to od Vás velice šlechetné, Michaeli. A mimoto se nemohu dočkat, až Vaše legendární vystoupení uvidím na vlastní oči. Pokud to bude opravdu tak skvělé, jak se mezi lidmi povídá, pevně věřím, že ve mne naleznete jednu z Vašich věrných obdivovatelek.“ uchechtla se Adriana a nenápadně na svůj nový idol zamrkala.

„Jistě mluvím za celou svou rodinu když řeknu, že budeme rádi, pokud se zde zdržíte co nejdéle.“ Prohodila jsem mimoděk, když jsem odcházela od Michaela. V tom se Liz postavila, aby mi udělala místo na své židli: „Veličenstvo, neposadíte se k nám?“

„Ne, děkuji, Elizabeth. V tomhle ošacení by to bylo velmi nevhodné a Vás nedůstojné. Sejdeme se později u večeře. Nyní mě prosím omluvte. Čeká mne příprava na zítřejší repcepci. Michaeli, přeji úspěšné odpolední zkoušky. Dámy, pokud se nebudete zlobit, domluvila jsem Vám masáž u mé soukromé lazebnice, ať si trošičku odpočinete. Věřím, že se Vám bude líbit, Marika je úžasná. Maminko, Tatínku, Andriano,...uvidíme se později. Přeji všem příjemný den.“

Na číšníkův tác jsem položila prázdnou skleničku od vína a bez delšího váhání se vydala směrem do svého pokoje.

„Omlouvám se za svoji dceru, je toho na ní teď moc...“ snažil se Juan s pokorou ospravedlnit mé chování. Otcova slova jsem zaslechla ještě v dálce za sebou, ale neměla jsem sílu jim věnovat větší pozornost. Opravdu přijel... Je tady! Co teď? Musela jsem s ním mluvit. I z toho důvodu jsem ho nechala ubytovat pod svými komnatami, které za zdmi propojuje malé točité schodiště. Ale...Co když je všechno pryč? To by vysvětlovalo i to, proč mi nikdy nezavolal...Ale vždyť...ten jeho pohled před chvílí v salónku...a jak mi políbil ruku...to přece musí něco znamenat!...Anebo si všechno jako husa pouze nalhávám, abych utekla před strachem z jeho odmítnutí...Bez hnutí jsem seděla zemi opřená o dveře svého pokoje snažíc si odpovědět na otázky, které se staly mými nejhoršími nočními můrami. Nikdy by mě nenapadlo, že se naše cesty protnou...znovu...už po několikáté.

„Výsosti? Je čas Vás připravit na recepci...“ ozval se dívčí hlásek z poza dveří.

„Ach ano, nezlob se Josindo, pojď prosím dál.“ vyskočila jsem a otevřela mladší dívce za dveřmi.

Její vlídný úsměv ale vystřídaly obavy: „Milosti, jste v pořádku?“

„Jistě, Josindo, proč bych neměla být?“ úsmála jsem se.

„Protože Vám po tvářích stékají slzy, Veličenstvo...“

„Jak ty zahrady jsou nádherné. Nevím, kam se dřív podívat.“

„To slyším ráda, Miku. Jsem ráda, že už ti je líp...jen nevím, jestli to, co mě tu teď oslňuje po polední madridské slunce nebo tvůj smích. Ty jsi vážně jak vyměněnej...“

„Myslíš?“ řekl šťastně při procházce s Liz mezi vysokými stromy královských zahrad.

„Jojo...Máš ji pořád rád, viď?“

„Tak rád jsem ji měl vždycky, Liz. Spíš jsem rád, že to tak dobře dopadlo pro všechny strany. Měl jsem strach ze samotného shledání...sama víš, jak to dopadlo naposledy, co jsme se viděli.“

„Kam teď míříš, Miku?“

„Liz, není to tak dlouho, co jsme se o tom spolu bavili... Mám ji rád, ale propadnout lásce k ženě, které nesahám ani po kotníky, je jistá sebevražda. Žiju s Lisou, jsme manželé a tudíž k ní patřím. Už jsem se s tím smířil.“

„Michaeli, ty žertuješ...“ vyhrkla ze sebe šokovaná Elizabeth a začala naštvaně rozhazovat rukama: „Ty se smířuješ s láskou k někomu, koho nemiluješ? Jak se vůbec můžeš smiřovat s láskou?! Co to je za nesmysl?! Buď někoho miluješ, nebo nemiluješ. Nic mezi tím není.“

„Nene, já Lisu miluju!“

„Jo...a já jsem Král Šumavy.“

„Prostě je to uzavřená věc a už se o tom nechci bavit...“

„Zase nad tebou vyhrává ego, jdi s tim už jednou pro vždy do háje, Jacksone.“

„To není o egu, ale o mým rozhodnutí.“

„Teda Miku promiň, ale to je pěkně imbecilní rozhodnutí...“ Chňápla po Michaelovi a vši silou ho natočila proti sobě, aby mu jasně viděla do tváře. „Tak mi do očí řekni, že Annu nemiluješ a dám ti pokoj!“

„To po mně nechtěj, Liz, prosím.“ vytrhl se z jejího sevření a jen tiše dodal: „Už tak to dost bolelo...“

 --------------------------

„A pak dáte ruku sem, Výsosti.“

„Sem?“

„Ano, ale ne tak rychle. Musíte pomaleji...Ale ne tak pomalu. Před Vámi bude stát papež a ten pohyb ruky musíte přizpůsobit jeho věku.“

„Děkuji, to si budu pamatovat. Co tam máme dál?“

„Postoj po převzetí korunovačních klenotů...“

„Dobrá tedy...budu stát tady..“

„Ale ne, Výsosti, ještě o 20 centimetrů doprava. Musíte lícovat se svatými obrázky ve Vašich zádech.“

„Pane hrabě, velice si vážím Vaší pomoci, ale už to cvičíme snad desátý den.“

„Ano, protože to pořád neumíte, Výsosti.“

„Prosím?! Pane de Fantes, moje rodina Vás velmi uznává, ale řešit centimentry nebo rychlost rukou...“

„Ale to jsou důležité detaily, Výsosti!“ vykřikl osmdesátiletý stařík s bílými vousy, který po generace připravoval členy královských rodin na jejich velký den, a na rozčílením bouchl holí do dřevěné podlahy. „Co by tomu řekl Váš otec, kdyby věděl, že jeho jediná dcera, následnice trůnu, nezvládá základí úkony jako je ladný pokyn ruky?!“

„Ale vždyť ten pohyb je ladný...“ špitla jsem se slzami na kraji.

„Jenže příliš rychlý!“

„A pak jsem ho milá hrabě na Vaši žádost zrychlila...“

„Ale to zase bylo moc! Vy jste ztracená, dítě. Dáme si pauzu a za hodinu začneme zas...Omluvte mě, Vaše Veličenstvo...“ Po nepřetržité několikahodinové lekci kritiky jsem se nezmohla na víc, než jen na tiché pokývnutí hlavou. Když za sebou starý muž zaklapl dveře, rozeběhla jsem do zahrady. Bez ohledu na honosnos mých šatů a korunovačních šperků jsem naskočila na prvního koně, který byl poblíž. Vší silou jsem ho pobídla do běhu ve snaze utéct co nejjrychleji pryč od všeho šílenství. Byla jsem na okraji svých sil. PO několika minutách mě černý hřebec dovezl na okraj zahrady, kam jsem ve chvílích jako tato utíkala. Bylo to jediné místo, kde jsem mohla být sama a bez obav dát průchod emocím - svému pravému já... Seskočila jsem z koně a cestou k mramorovému zábradlí jsem se postupně zbavovala všech královských insignií, co mě jako těžké okovy stahovaly pod hladinu a já se jejich shozením toužila znovu svobodně nadechnout. Každá věc, co mě pojila s tím zlatým vězením, musela pryč. První schozená byla tiara, pak následovala stuha s královskými emblémy, naopak poslední jsem strhla brož a vysvlékla se z korunovačního prstenu.

 -------------------------------

„Já ti nechci ubližovat, Miku, ale plácáš se v tom.“

„Ale kdepak, mám v tom jasno! Lisu miluju, Annu mám rád.“

„To vykládej holubům. Viděl ses v salonku, jak jsi na ni koukal? A ten rozdíl, když koukáš na Lisu? Vsadím krk na to, že kdyby kolem tebe teď Anna prolítla, vyletíš za ní rychlostí světla Lisa neLisa.“

„Radši budu opečovávat droboučkého kosa v hnízdě než majestátní labuť na jezeře.“

Výměnu jejich názorů zpřetrhal dusot kopyt probíhajícího vraníka, kterého drobná brunetka zprudka zastavila nedaleko od nich. Aniž by si všimla někoho ve svém okolí, ve vzlykách odhazovala části drahocenných šperků. Slzy ji kanuly po tvářích a ona nepřestávala kráčet k nedalekému kamené zídce mezi stromy, odkud byl nádherný výhled na celý na Madrid. Nevnímala nic ani nikoho, jen hlubokou bolest, která dovolovala bez zábrat prostupovat bolestivému pláči.

„Ann...“ šeptl Michael. V tom ho Liz chytla za paži. Moc dobře věděla, co její přítel zamýšlí: „Ne, Miku, to nesmíš. Tohle je přísně zakázáno! Nemůžeš vidět...“

„Ale ona pláče...“ vyhrkl zoufale, jak ho srdce při pohledu na Annu zabolelo. Nevnímajíc Liziných upozornění se vytrhl z kamarádčina sevření a rozeběhl se za svou soužící se princeznou. Cestou opatrně sbíral všechny ty nádherné věci, které zahodila do trávy a váhavým krokem se k plačíčí dívce ní přibližoval. Snažil se být co nejopatrnější, nechtěl ji vylekat.

Seděla pod kamenným zábradlím s koleny u čela svírajíc bílý kapesníček v rozechvělých dlaních: „Proč já? Proč, Bože? Proč sis na tohle všechno vybral právě mně...? Proč nemůžu být jako ostatní dívky z města?“ zalykala se v pláči.

Každičké slůvko vypuštěné z jejich úst ho šokovalo. Najednou všechno pochopil. To mezi nimi nebyla hra... Po okamžicích odhodlávání a dodávání si odvahy se nadechl a přistoupil do Anniny těsné blízkosti...

 -----------------------

Zem kolem žhnula v záři poledního slunce a já se před ním i před okolím snažila skrýt ve stínu košatých stromů. Seděla jsem ve vysoké trávě opřená o zábradlí s hlavu skloněnou do klína, a nechala slzy nekontrolovaně stékat po tvářích. Náhle se cosi blýsklo kousek od mé hlavy. Podívala jsem se blíž, abych uviděla svou právě odhozenou tiara, kterou mi vlídně podávala čisi ruka. Očima jsem vystoupala po bílém rukávu ve snaze rozpoznat jejího majitele. Ty čokoládové oči...

Úlek z Michaelovi přítomnosti mě vymrštil zpět na nohy, avšak zády k němu. Nevěřila jsem tomu, že mě právě viděl plakat. Tohle se nikdy nemělo stát. Mlčel. Stál za mnou a já nemohla necítit, jak jeho oči putují po mém těle. Kapesníčkem jsem otřela mokré tváře a hlubokými nádechy se snažila přivézt do klidu.

„Nezlob se, stál jsem kousek, když jsem tě zahlédl uplakanou přijížděť...bál jsem se, co se ti stalo...vím, že bych tu neměl být...“

„To ano, neměl.“ Přerušila jsem uplakaným hlasem Michaelovu klidnou řeč. Nastala chvíle ticha. Sametovými dlaněmi mě uchopil za paže a jemně mě celou přitáhl směrem k sobě tak, aby mi mohl pohlédnout do tváře. Tolik jsem se za sebe styděla. Koho teď uvidí? Hrdou nastávající královnu určitě ne. Spíš obyčejnou zlomenou uplakanou chudinku, kterou jsem nikdy před nikým nechtěla být – zvláště pak před ním. Plná studu jsem své zarudlé oči zaryla do země pod sebou snažíc se stůj co stůj vyhnout dalšímu očnímu kontaktu. Bez šance. Dvěma prsty zlehka pozvedl moz bradu, aby mě donutil propojit naše pohledy. Plná hrozivého strachu z výrazu v Michaelově jsem tak učinila. K mému překvapení se nekonala žádná přehlídka poražených a vítězů. Jeho pohled byl plný lásky a něhy, kterou podtrhoval utěšujícím úsměvem. Něžně mě pohladil po tváři a s nakloněnou hlavou si prohlížel každičký detail mého obličeje.

„Ann...Víš, poslední roky, když jsem se něčeho bál nebo byl nervózní natolik, že jsem myslel, že se mi každým okamžikem podlomí nohy. I když jsem si za různých okolností nevěděl rady, vzpomněl jsem si na tebe – říkal jsem si, jak ty bys to asi udělala? Jak ty by ses rozhodla nebo co bys řekla? Jsi mi velkou inspirací...Přesně takovou, jaká má královna svému lidu být...a to ty jsi! TY TO ZVLÁDNEŠ! Budeš ta nejlepší královna, jakou si jen Španělsko může přát. A já tu budu vždycky pro tebe, připraven tě kdykoli vyslechnout, poradit ti jak jen to bude v mých silách, ať už bude noc nebo den, já tu budu...na to nikdy nezapomeň...“

Po jeho slovech jsem naprosto oněměla. Zírala jsem na Michaelovu tvář a přemýšlela, jestli to, co se přede mnou odehrává, je jen pohádkový sen nebo snová realita. Ještě jednou mě pohladil po tváři, a pak mi začal postupně nasazovat zahozené věci, dokud jsem před ním zase nestanula jako pravá královna.

„Jsi tak nádherná...“ šeptl, když lesknoucí tiaru opatrně znovu vložil do mých vlasů.

„Měla bych už jít.“ hlesla jsem a neodtrhujíc svůj pohled z Michaelovy tváře jsem udělala několik kroků směrem k opuštěnému vraníkovi. Zastavilo mě nepatrné škubnutí napnutých paží. Naše dlaně totož byly stále spojené v láskyplném sevření. Musela jsem cuknout znovu, abych s nevolí uvolnila naše sevření. S novou sílící sebedůvěrou jsem došla až k pasoucímu se vraníkovi, odkud jsem se ještě jednou podívala do Michaelových očí. Pak už jsem se vyhoupla do sedla a v honosných šatech se rozjela zpět k paláci.

 ----------------------------

Michael stál nehnutě na místě a ještě chvíli hleděl směrem k cestě mezi stromy, kde před okamžikem zmizela Anna.

„Takže radši droboučkého kosa než majestátní labuť, říkáš?“ rýpla si Liz za Michaelovými zády.