Kapitola 30.

„Copak? Pročpak se usmíváš?“ hladila jsem Michaela po vlasech a s blyštivou radostí v očích sledovala rty roztahující se v jeho tváři.

„Ještě nikdy jsem se nemiloval s princeznou v královském paláci a ještě k tomu na pohovce, kde sedávají významní státní hodnostáři. Snad jsme jim tu nikde nenechali památku.“

Opravdu mě rozesmál. Hleděl mi do očí a něžně hladil mou tvář. Už jen z toho pohledu bylo vidět, jak neskutečné štěstí prožívá. Pak se z ničehonic uchechtl. Podívala jsem se na něj nechápavým pohledem: „No co, mám radost...“ pokrčil rameny a smál se dál.

„Zůstaneš dnes v noci u mě?“ tichý hlas, jímž jsem se Michaela zeptala, vypovídal o strachu z jeho záporné odpovědi.

„Ani nevíš, jak dlouho jsem si přál, abys to řekla...“ špitl a přitáhl si mě k sobě, aby naše rty utopil v hlubokém polibku.

 -------------------------------

Byla tmavá noc. Až na některá odlehlá místa v paláci, kde vrcholily přípravy na zítřejší korunovační den, se chodbami neslo poklidné ticho. Ležela jsem ve své posteli a pozorovala svit měsíce, jehož třpyt dopadal skrze okna na podlahu mé ložnice. Nemohla jsem spát. Hlavou mi probíhalo tisíce myšlenek upínajících se k tomu, jak se zítra od základu změní můj život a realizuje se vše, k čemu jsem byla vedena. A co na to všem bylo nejhorší? Ztratím milovaného muže, který ve spánku sladce oddychoval vedle mě. To byl ten nejtíživější a nejbolestivější trest, co s sebou role královny nesla. Jen stěží jsem zadržovala slzy. Přetočila jsem se na druhý bok, abych pohlédla do Michaelovi andělské tváře. Zavřená víčka utopená pod dlouhými černými řasami kontrastovaly s Michaelovou sametovou pletí a jeho drobné rty se nepatrně roztahovaly do sladkého úsměvu, který vypovídal o Michaelově klidném štěstí. Byl tak nádherný! Nemohla jsem od něj odlepit oči. Hltala jsem každičký záhyb na Michaelově tváři ve snaze vtisknout si tuhle vzpomínku do paměti... Tolik měsíců uběhlo od doby, kdy jsem ho takhle spokojeného spatřila naposledy. Zlehka jsem se k němu nahla, abych věnovala opatrný polibek do jeho nezbedných harvaních vlasů, na čež se z jeho úst ozvalo tiché sladké zamumlání. Srdce mi samou láskou tlouklo. Bylo těžké se ovládnout a neprobudit ho z poklidného spánku. Opatrnými pohyby jsem se posadila na kraj postele a nahmatale brýle, bez kterých jsem na dálku skoro neviděla. Únavou mi padala hlava, ale nedokázala jsem dál ležet v posteli. Tiše jsem sáhla pro Michaelovy hodinky ležící na nočním stolku po pravé ruce. Půl čtvrté ráno...Probdělá noc...ale krásně probdělá. Při vzpomínkách na Michaelovy láskyplné polibky mi vzrušením přeběhl mráz po zádech. Nemohla jsem jinak, než se otočit a znovu se podívat do jeho tváře, kterou bych mohla bez ustání sledovat ve dne v noci. Po tolika letech jsem byla konečně zase milovaná – a neuvěřitelně šťastná.

Vstala jsem z postele a bosky přeběhla až k oknu, z něhož jsem viděla naše město jak na dlani. Ach ano, přesně odtud jsem před více než dvěma lety sledovala Madrid snažíc se pochopit smysl mého bytí a říkala si, co by mě asi tak za těmi zámeckými mřížemi potkalo, kdyby se mi alespoň na krátkou chvíli podařilo zmizet a žít jako každý obyčejný smrtelník. A teď...o několik let později ten pravý smysl mého života leží jen kousíček za mými zády. Ano, přesně tak...jediným smyslem mé existence byl právě Michael, jemuž beznadějně patřilo mé srdce.

Pod tíhou emocí mi ze rtů utekl chvějící se vzdech. Hleděla jsem z okna promítajíc si svůj dosavadní život - představovala jsem si, jaký by mohl po Michaelovu boku být, a jaký od zítřka ve skutečnosti bude. Strach sílil. Byla jsem otrokem rodinného osudu. Ustaraná a odevzdaná ze své již do podrobna známé nevyvolené budoucnosti jsem skřížila ruce na prsou a opřela se ramenem o zeď.

Ani nevím, jak dlouho jsem tam rezignovaně se slzami v očích stála, když jsem ucítila Michaelovo teplo na svých zádech. Objal mě kolem ramen a sladce políbil zezadu do vlasů: „Annie, miláčku můj...všechno bude dobrý, uvidíš...“ špitl a své sevření ještě pevněji utvrdil ve snaze vnuknout mi pocit podpory a bezpečí.

„Miku, mám strach...vím, že tohle královna nesmí nikdy říkat, ale je to tak...bojím se, že to nezvládnu. Že nedokážu být svému lidu ani zpola tak dobrá panovnice jako můj otec. Bojím se toho, že tě už nikdy neuvidím a že všechno, co mi přinášela alespoň malinkou jiskřičku štěstí do života časem zmizí a s ním i všechno, pro co jsem doteď žila...“

„Šššš, Annie, no tak...“ špitl chlácholivě a opatrně si mě natočil proti sobě tak, aby mi snáz mohl pohledět do očí, „podívej se na mě, hmmm“. Slzy valící se do mých očí bránily tomu, abych uposlechla Michaelovo pobídnutí. Chlácholivě se pousmál, když jsem neustále škubající hlavou utíkala před jeho rukou, kterou se snažil uchopit mou bradu a propojit tak naše pohledy. „Ann, podívej se na mě přeci,...Ann...“ naléhal konejšivě, jakmile jsem přestala vzdorovat a nechala jeho dlaň pomalu pozvednout mou tvář proti té jeho. Když se naše oči spojily, viděl v nich ještě silnější obavu, než dnes v zahradách. Moc dobře si uvědomoval, jak ničivý vliv na mě blížící se hodina „H“ má. Sotva si pozorněji prohlédl mou polekanou tvář, naklonil svou hlavu naslouchavě na stranu a věnoval mi konejšivý pohled: „Ach, Annie, pojď ke mně...“. Vtáhl mě do svého láskyplného objetí, do jediného místa na zemi, kde jsem se cítila v bezpečí a čas pro mě neexistoval. „Jsi moje malá holčička, viď? Neboj se, všechno už přeci umíš...celý život si obětovala své zemi, která tě bezmezně miluje. Ty už jejich královnou dávno jsi...neznám nikoho, kdo by o tom pochyboval. Jsi pro to předurčena – silná, rozhodná, zodpovědná bytost s milujícím srdcem na dlani. Ty to zvládneš, jsem si jistý! ..a o nás dva strach mít nemusíš. Zvládli jsme to doteď, zvládneme to i potom, hm? Něco už vymylíme.. Nenechám tě, aby ses trápila, protože pokud se trápíš ty, tak já taky...takže pokud nechceš, abych se trápil, netrap se...“ Michaelův poslední slovní obratem ve mně vzbudil pobavení. Má reakce mu očividně velmi ulevila. Rukama mě hladil po tvářich a po vlasech, současně si mě okouzleně prohlížel: „Jeee, takhle se mi líbíš nejvíc, Ann...vážně neměj strach, my to zvládneme!“

„Snad víš, co říkáš...“

„Už jsem ti někdy lhal, h?“. Zavrtěla jsem odmítavě hlavou. „Tak vidíš, dopadne to dovře...“ uklidňoval mě sladce a několikrát mi přitom vtiskl polibek do vlasů. Když zhodnotil, že jsem z nejhoršího venku, snažil se posunout téma o krůček dál: „Pověz mi, co uděláš jako první, až zítra převezmete s Albertem trůn...“

„Albert trůn nepřevezme...“

„Ne? Myslel jsem, že se korunovace týká vás obou...“

„Ne...ani nemůže. Víš, pokud by byl korunován králem a se mnou se cokoli stalo, automaticky by jeho rodina Španělsko získala pod svou nadvládu. Jinými slovy by se moje zem stala monackou državou a to nelze z politického ani dynastického pohledu připustit...a proto získá titul manžela královny, dle dohody se mu přidělí dva tituly a tři španělské državy, ale nástupnictví bude pokračovat v mojí, potažmo naší společné linii....v případě, že bychom měli potomky...“ při poslední větě se mi sevřel krk. Ta představa vlastní rodiny s Albertem, když mě srdce táhne k Michaelovi, mi byla odporná. A nevnímala jsem to tak pouze já. Michaelovy zaťaté zuby byly vidno i přes jeho sevřené rty. Příkře pohlédl do země, aby se nemusel vystavovat očnímu kontaktu. Když si uvědomil, že se JEHO Anny dotýká i někdo jiný, než on, prostoupila jím niterní nenávist.

„Tomu rozumím...“ dostal ze sebe s těžkým přemáháním.

„Miky, si v pořádku?“

„Ano...ano jsem... víš, já jen...asi se nikdy nedokážu vyrovnat se skutečností, že patříš někomu jinému...“

„Ale jak mu patřím...“ uchopila jsem jeho tváře do dlaní a nasměřovala ho ke svým rtům. Chtěla jsem ho znova ujistit, že má volna nebyla dobrovolná a pokud by záleželo na mně, rozhodla bych se jinak...

Když se naše ústa protla, naléhavě jsem se přitiskla k Michaelovi a nechala naše jazyk proplétat ve vášnivém polibku, jakoby byl našim posledním. Hladově mě k sobě tiskl a já vzrušeně vzdychala do jeho roztoužených úst. Náhle, jak mávnutím kouzelného proutku, se šibalsky zasmál. „Zbyla ještě nějaká čokoláda?“

Nechápavě jsem pokrčila obočí a vpálila do něj podezíravý pohled: „Prosím? Já...já nevím...myslím, že ne, ale nejsem se jistá.“

„Nevadí, uvolníme tě i bez ní....“

„Co máš v plánu?“ zeptala jsem se plná obav z Michaelova démonického pohledu. Ten si mě jen celu změřil pohledem: „Zavři oči...“ pokynul vábivě, a pak zlehka okusil můj ušní lalůček...

Nemusel mě dvakrát pobízet. Mé tělo pod návalem vzrušení samo uposlechlo Michaelovu výzvu. Vnímala jsem jen jeho křehké dotyky, které během chvíle zaměstnaly celé mé tělo. Najednou opatrně uchopil mou pravou nohu a přes cosi ji přehodil. Netrvalo dlouho a já ucítila Michaelův vlhký jazyk, jenž si opatrně začínal pohrávat s nejcitlivějším pahorkem mého ženství, kterého se v okamžiku nenasytně zmocnil. Má chvějící se kolena, intenzivně reagující na Michaelovy smyslné polibky, sotva unesla celou váhu mého těla. Ve snaze udržet rovnováhu jsem se vší silou opírala o zeď s nohou přehozenou přes jeho pravé rameno. Pokaždé, když přejel jazykem přes nejcitlivější bod mého rozkroku, byla jsem zase o kousek blíž přenádherného vyvrcholení. Mazlil se s mým klínem a já stěží popadala dech. Tlak v hlavě jsem s problémy udržovala pod kontrolou. Ve snaze dopřát mi co nejkrásnější orgasmus Michael zapojil do laskání mých intimních míst také svoje hbité ruce. S opatrností do mě vsunul prostředníček a jemně si s ním začal pohrávat. Když ale pocítil, jak si ho má dlaň přitahuje co nejtěsněji k hýčkanému lůnu, neváhal a zapojil do hry i další prsty. Nevím, kde se naučil v ženách takhle číst, ale přiváděl mě k živočišnému šílenství. Dech se zkracoval do nepravidelného staccata a slastné steny deroucí se z mých úst neustále přibývaly, až se mi před očima objevilo milion blikajících hvězdiček. V ten okamžiku jsem klesla k zemi. Michael mě rychle podepřel, abych si při pádu neublížila, a opatrně si mě svedl pod sebe na podlahu. Ani na okamžik neřestával laskat mé tělo. Než jsem se stihla vzpamatovat z návalu svého nezapomenutelného vyvrcholení, opět mi zasypával krk nespočtem polibků. Nešlo přehlédnout Michaelovo silné vzrušení, které nevědomky tiskl o mé stehno. V tom mnou projel hladový chtíč a já nezatoužila po ničem jiném, než ho celého cítit uvnitř sebe. Bez váhání jsem Mika přetočila na záda a usedla na jeho podbřišek. Rychlým pohybem prstů jsem mu rozepla kalhoty, abych mu napomohla z těsného sevření bílé látky. Pak už jsem na nic nečekala. Rukou jsem nahmatala jeho chloubu a navedla si ji rovnou do svého připraveného klína. Když do mě pronikl, otevřela jsem oči. Pohled, který se mi naskytl, ve mně probudil další z mnoha nepozananých tužeb. Víčka měl lačně svraštěná, hlavu lehce zakloněnou a ústa rozevřená, jako by chtěl hlasitě vykřiknout do celého světa. Vlnila jsem se nad jeho stehny neustále se oběma směry pohupujíc nahoru a dolů. Dlaně blažené křeči zarýval do mých boků, které si hladově přirážel do svého klína stále rychleji...

-------------------------------------

„Výsosti, Vaše Výsosti, probuďte se! Váš manžel právě přijel a jde sem...“

„Cože?“ hlesla jsem rozespale. Skrývajíc své nahé tělo pouze pod lehkou peřinou jsem se opřela o loket a snažila se zorientovat. Cítila jsem, jak se vedle mě ze spánku probouzí i Michael.

„No tak, Výsosti! Rychle!“ naléhala Helena v rychlosti roztahujíc závěsy a zahlazujíc stopy po muži, který se mnou strávil včerejší noc.

Ta realita mě probrala neskutečným způsobem. Přehodila jsem přes sebe župan, abych co nejrychleji mohla vyběhnout z postele. „Miku...“ vyřkla jsem jméno milovaného muže, který už v kalhotech stál vedle postele a bleskově se soukal do černého trička. „Tudy..“ chytla jsem ho za ruku, že sotva stihl drapnout košili odhozenou na zemi nedaleko postele, a vedla ho k tajnému vchodu za krbovými kamny ložnice. Jedním hmatem do rohu rámu jednoho z menších obrazů se dveře rozevřely. Před námi byla černá úzká chodba s kamenným točitým schodištěm.

„Tvá ložnice je přímo pod námi. Schodiště končí před tvým pokojem. Na...tady máš svíčku, ať vidíš na cestu...“ zbytek věty se utopil v našem vášnivém polibku, který mi vtiskl na rozloučenou...

„Hodně štěstí Annie! Pořád tam budu s tebou...“ špitl hladíc mě přitom chlácholivě po vlasech. Okamžik tam stál a hleděl do mých zelených očí, nemohl odejít a já ho zase nedokázala opustit. Naše oči žadonily o každičkou vteřinu navíc. Nevydržela jsem to a znovu mu vtiskla polibek, který láskyplně opětoval...

„Milosti! Pane Jacksone, prosím!!!“ naléhala Helena stojící jen několik centimetrů od nás. „Už je tady Váš muž!“

S velikými problémy jsem od sebe Michaela odtrhla. To, že jsem ho opouštěla, mi rvalo srce, ačkoli jsme si při zavírání tajných „únikových“ dveří vyměnili ještě několik drobných políbení.

Jakmile jsem za Michaelem dovřela dveře, v předsálí se už ozývaly sílící Albertovi kroky. Rychlými skoky jsem vběhla na polstrovanou taburetku u zrcadla. Helena pohotově uchopila hřeben a začala mi rozčesávat vlasy. Náhle se ozvalo jemné zaťukání na dveře, poté do ložnice vstoupil strážný a pokorně se uklonil: „Váš manžel, milosti.“

„Ať vstoupí, prosím.“ řekla jsem rozhodně a ve tváři nasadila aristokratický výraz radosti.

„Má drahá!“ ozvalo se od vstupu do ložnice, kam právě vstoupil můj manžel s lehce rozevřenými dlaněmi. Za ním šla jedna ze služebných a nesla ohromný puget květin.

„Ach Alberte, jsem ráda, že tě po tak dlouhé době vidím.“ usmála jsem se směrem na svého chotě a vstala od zrcadla. Šla jsem až k němu, abychom se přivítali políbením na každou stranu tváře - to celé opět dle etikety.

„Spěchal jsem, co to šlo. Chtěl jsem tu být co nejdřív a popřát ti vše nejlepší do dnešního dne. Tady, prosím, příjmy tyto květiny jako malou pozornost.“

„Milý Alberte, děkuji, jsou tak překrásné...“ špitla jsem ohromeně, žádný dárek jsem od něj nečekala, o to víc mě překvapil.

„Překrásné sice jsou, ale ani jejich kouzlo nezastíní tvou nádhernou tvář. A dnes ti to převelice sluší. Vypadáš tak šťastně...Drahá, nebudu tě zdržovat od příprav. Uvidíme se za hodinu a půl v katedrále.“ Na jeho slova jsem nedokázala reagovat jinak než mlčky s obyčejným úsměvem. Moc dobře jsem věděla, proč to štěstí v mé tváři. Bohužel...jejím původcem nebyl ani Albert, ani korunovace, jíž jsem se stále panicky bála. Ten, kdo měl veškerou radost na svědomí, nebyl nikdo jiný než muž, za kterým jsem před okamžikem zacvakla tajné dveře...

Když Albert odcházel z místnosti, hlavou mu běželo několik podivných myšlenek. Ta vůně, která sálala z Anniny kůže, když ji líbal na tvář...byl přesvědčen, že tu vůni už někde cítil, ale určitě se nejednalo o její parfém. Jistojistě tu vůni odněkud znal – ale odkud?

------------------------------------

Seděla jsem před zrcadlem a kolem mě běhalo několik služebných. Čerstvě umyté vlasy mi vyfoukávaly a vyčesávaly do úchvatného účesu, který byl zvolen přímo pro tuto událost. Se zavřenýma očima jsem si užívala péče a líčení profesionálního vizážisty, jehož dlaně po mně běhaly jak štětec po malířově obrazu. Zrovna mi opatrně konturoval ústa, když jsem ucítila ledový chlad na hrudi. To jak mi jedna ze sloužících dívek připla na krk náhrdelník plný překrásných safírů doplněný o droboučké diamanty Kontrast jim dělaly náušnice a prsten ze stejného setu. Avšak jednoznačně výéodícím šperkem byla princeznovská diamantová tiára ve vlasech - můj soliter, znak královské moci po více než 20 let mého života...a dnes se se mnou vidá na svou poslední cestu.

„Prosím, Výsosti...“ špitla Helena, když dokončili své dílo. Při prvním pohledu do zrcadla jsem samu sebe sotva poznala. Ta blyštivá okázalost a honosnost, jíž jsme se vždy bránila a do níž mě teď ti nejšikovnější vizážisti proměnili, byla dnes bohužel nezbytná. Teď už zbývalo jen se obléci do šatů. Ach ano, dlouhá róba vyšívaná stříbrem s několikametrovou vlečkou a s poodhaleným dekoltem, kterou na míru vyráběli mistři svého oboru téměř půl roku, byla zbarvena do nádherné pomněnkové barvy. Obléci se do ní pro mě znamenalo vplout do stejně laděných střevíčků a vystoupat několik schůdků po stoličce, která umožnila služebným snadněji doladit patřičné detaily.

„Oh, sestřičko moje, jsi … jsi tak nádherná...“ zalapala Adriana po dechu, když vstoupila do místnosti, aby popřála štěstí budoucí vládkyni Španělského království. Stejně tak musela být i mezi prvními, kteří Annu uvidí v její korunovační róbě. Ale i přes to jen stěží zadržovala slzu dojetí: „Naší zemi bude vládnou ta nejmoudřejší a nejkrásnější královna, jakou kdy svět spatřil!“

„Ale Adrianko...“ povzdechla jsem v obavách. Nervozitou se mi klepaly kolena a jen s přemáháním jsem při polykání dokázala prolamovat stažený krk.

„Bude to ohromná událost, uvidíš. Příjde mi, že se před palác sjela celá naše zem, aby byla u toho. Lidé tě milují! Po korunovaci promluvíš k lidu, a následně nás čeká Michaelův charitativní koncert. Pak ples...Ach Anno, nemůžu se dočkat.“ jásala má mladší sestra.

„Čeho pak? Plesu?“

„To taky...ale především toho koncertu...a pak ten ples. Upřímně doufám, že mě Michael vyzve k tanci.“ pohlédla na mě, v očích nepopsatelnou zář. Hrklo ve mně. Byla z Michaela nadšená. Nešlo si nevšimnout, že mu projevuje vcelku značnou náklonnost. Neměla ani tušení, že muž, u něhož jsem strávila několik měsíců svého života byl právě on, Michael Jackson. Láska mého srdce.

„To je docela jistě možné, že si s tebou zatančí...“ snažila jsem se zachovat dekorum. „Nezapomínej, asi bude vcelku ostýchavý...mimoto by bylo nevhodné ho zlákat na parket bez souhlasu jeho ženy...“ Bože, co jí to jen vykládám! Vždyť já sama moc dobře vím, že Lisy se o tanec s priceznou rozhodně prosit nebude a ostýchavý není už vůbec!

„Já vím, Anno, já vím...jen...Má v sobě cosi magického, co na mě zapůsobilo...ale na tom teď nesejde! Dnes je tvůj den a musí být perfektní!“ Nevím, jestli se mi to jen zdálo, ale moje vlastní sestra se těšila na korunovaci mnohem víc než já. Navíc mě znepokojoval její postoj vůči Michaelovi. Nebála jsem se, že by mezi nimi mohlo k něčemu dojít, ale znala jsem Adrianu a věděla, že k vábení mužů umí využívat tisíce možností včetně svého kouzelného šarmu a ráda si podmaňuje muže, na které ukáže prstem...

„Budu muset jít. Dovol mi tě políbit a popřát mnoho štěstí. Bůh tě provázej, sestřičko.“

------------------------------

„Miku? Miku? Jsi tam? Už je čas jít, za chvíli to začne. Musíme se přemístit naproti do katedrály.“ bouchala Liz na dveře ložnice svého nejlepšího přítele.

„Anooo, už letííím!“ volal Michael zevnitř běžíc ke dveřím, jenž zprudka otevřel. Liz se zarazila, najednou ji nevítal ten podlomený chlapec, se kterým se včera odpoledne procházela v zámeckých zahradách. Zářil jak slunce na jasném nebi a na rtech se mu modeloval široký úsměv. Jeho oči prozrazovaly víc než dost: „Ahoj Liz, má drahá Liz...“ nečekaně svou přítelkyni objal na přivítanou a rukou pokynul směrem do svého pokoje: „Prosím, pojď ještě na moment dovnitř, jen si učešu vlasy a můžeme jít.“

„Miku, jsi v pořádku?“ ptala se nechápavě Liz stojíc překvapeně uprostřed místnosti.

„Ano, proč bych neměl být?“ oplatil ji svou otázku od zrcadla, odkud jí věnoval svůj šťastný smích.

„No, jen, že jsi včera byl těsně před zhroucením...“ chvíli na něj podezřívavě hleděla, načež ji napadl jediný důvod, který by vše vysvětloval. „Stalo se to, co si myslím?“

„Nevím, co si myslíš...tak, hotovo, můžeme jít!“ spráskl spokojeně ruce a sáhl po černém kabátu, do něhož zlehka vklouzl.

„Ty jsi s ní spal, viď? Spal si s Annou, že je to tak?!“

Nemusel nic říkat. Odhalila ho. V reakci na její otázku sklopil oči, ale blažený úsměv ze své tváře ztěžka odčarovával. Před ní si nemusel na nic hrát. Liz ho znala víc, jak kohokoli jiného: „No to si ze mě děláš srandu! Ani nevíš, jakou mám radost, jen prosím, buď opatrný. Nezapomeň, že tady jsi přímo v jámě lvové.“

„Liz, i když to nejspíš budou naše poslední dny, prožívám takové štěstí jako nikdy v životě.“

„Umím si to představit, chlapče. Věř, že to nikomu nepřeju tolik jako vám dvěma. Ale musíš odmontovat ten blažený výraz. Prozrazuje víc, než by měl.“

„Ale jak?“ uchechtl se a přešťastně rozhodil rukama: „To samo...“

„Miku, musíš hrát svou roli vzácného hosta a spokojeného manžela Lisy Marie. Tak, jak jsi sem byl pozván. Mimoto...měj se na pozoru, očicidně se líbíš Annině sestře.“

„Adrianě? Já? Ale Liz, to je hloupost, vždyť je to ještě dítě. Sotva jí bylo sedmnáct...“

„A? To nemění nic na tom, že se zamlouváš další královské dceři...jako takhle,“ vzepřela před sebe dlaně, „sice nechápu, jak to děláš, ale na druhou stranu se jim nedivím. Být mladší, asi na tom budu stejně. Každopádně Adriana svou sestru miluje, ale stejně tak miluje sebe a zájem o svou osobu. Dej ji obdiv, který chce, a bude to dobrý. Jen se drž své role a alespoň navenek spokojeného manželství s Lisou. A teď už pojď, už tak jdeme pozdě a Lisa čeká dole.“