Kapitola 33.

Napsal Jeana (») v neděli 29. 5. 2016 v kategorii Králova dcera, přečteno: 654×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a onlineanna-queen-2_3.jpg

 Ahojky, tak už...omlouvám se za prodlení, ale sepsat tuhle kapitolu byl opravdu oříšek :D jsem na cestách, takže prozatím vkládám bez obrázků, doplním večer :)))) Omlouvám se za délku, ale bohužel, tohle se muselo pojmout komplexně, aby to alespoň z části splnilo to, co jsem chtěla :)

Přeji krásnou neděli :)))

J.

----------------------

S přivřeným, ale pevným pohledem jsem probodávala jeho oči, načež jsem mu vábivě olízla horní ret. „Tak mi dokaž svou neposkvrněnost...“ vyzvala jsem ho vítězoslavným úšklebkem.

„Ty si chceš hrát!.....Dobře...tak si pohrajeme...“. Jeho hlas byl svůdný a rozhodný zároveň. Svými rty se odhodlaně vydal k cestičce mezi mými ňadry. V tom jsem ho prstem rozhodně zarazila. „Ne....tady ne...o půlnoci...čekej mě u sebe.“

„Nejradši bych tě nikam jít nenechal...“ věnoval mi dlouhý láskyplný úsměv.

„Nejsem si jistá, co by na to Lisa, moje sestra, nebo snad i jiné dámy řekly...“ 

„To nevím a ani mě to nezajíma...“ zachraptěl rozhodně, „Vždyčky jsi mě zajímala jen ty...a já vím, že to se nikdy nezmění! “ Jeho dlaň hebce sklouzla po mé tváři. Se spalujícím pohledem mi vtiskl vášnivý polibek, při kterém se mi rozutíkal vzrušený dech.

0e1d53a37b-101596373-o2

---------------------

 Zbytek večera jsem trávila v přítomnosti různých hostů. Dokonce jsem se na zdržela i v přítomnosti Lisy a Liz, kam se vzápětí přidal také Michael. Byl to zvláštní pocit trávit okamžiky v přítomnosti Michaelovy manželky a vědět, že právě její muž se mě před chvílí v zahradách vášnivě dotýkal. Věděla jsem, že to tak není správné, ale jak jinak žít své sny než po boku někoho, koho k smrti milujete? Nedokázala jsem si pomoct. Počítala jsem minuty do doby, než na zlatých hodinách v chodbě u sálu odbije půl dvanáctá. Čas „jít spát“. Konečně! Právě nastal ten okamžik se s lidovým klidem rozloučit s přítomnými hosty a odebrat se do svých komnat. Vteřiny, jež nás od sebe dělily, se nezadržitelně krátily.

Při vzpomínce na Michaelovo majetnické sevření, kdy jsem bezvládně ležela pod tíhou jeho hladových polibků, jsem ucítila poletující motýlky v břiše. Bylo až neuvěřitelné, jak hluboko se mi dokázal dostat pod kůži - viděla jsem ho všude! Nechtěla jsem ztrácet ani minutu! Několika rychlými kroky jsem vyběhla z levandulové lázně a ladně vklouzla do dlouhé bílé noční košilky, načež jsem si několikrát hřebenem pročísla stále ještě od rána vlnité, ač čerstvě vysušené vlasy. Nad uši jsem vsunula dvě drobné sponky ve snaze zabránit rozverným pramenům nekontrolovaný pád do tváře. Jakmile jsem se sebou po několika byla alespoň trošku spokojená, vklouzla jsem do pohodlných bílých pantoflích a samou nedočkavostí vyběhla z koupelny do ložnice, odkud vedlo už jen pár schodů do Mikova láskyplného objetí, když v tom se v křesle mého pokoje objevil Albert...

„A-Alberte...“ vykoktala jsem rozrušeně. Úplně jsem zapomněla na manželovu návštěvu, přičemž překvapený výraz v mé tváři šel jen stěží přehlédnout.

Podpírajíc bradu si mě celou prohlédl očima. „Jsi ráda?“ zeptal se mile, když mi zpříma pohlédl do očí.

„Jistěže...“ vynutila jsem na svých rtech smířlivý úsměv. Pak mi oči rychle utekly k hodinám a já znervózněla...00:03.

„Tak to jsem rád.“ šeptl spokojeně. Pomalu vstal a pln odhodlání se rozhodl vstoupit do mé bezprostřední blízkosti. „Říkal jsem si, že v tak významný večer přeci nemůžeš být sama...bez svého manžela...“ kostatoval s provokativním výrazem, jakmile stanul pouhých pár centimetrů ode mě.

„Alberte, děkuji ti za péči, byl to však náročný den a...“

„...a já jsem tu proto, abych ti ho zpříjemnil...“ ukradl má slova vprostřed věty. „Moc ti to dnes slušelo...stejně jako vždy...“ vysekl lichotivě a bez ostychu položil svou horkou dlaň do mého odhaleného hrudníku, odkud zvolna přejela k prvnímu, posléze i druhému ramínku noční košile, která neslyšně sjela po liniích mého těla na zem. Toužíc potlačit slzy hrnoucí se do mých očí jsem semkla víčka.

396f713d6aac2b470a77d6f58c6407e4

 -------------------------

Bylo skoro půl hodiny po půlnoci. Michael netrpělivě přecházel po místnosti neustále sledujíc hodiny na nočním stolku, jakoby se ujišťoval o správnosti času. Co když na něj zapomněla? Nebo usnula? Ach ano, určitě usnula. Musela být po celém dni neuvěřitelně unavená. Tolik ji toužil vidět a polibky zasypat Annina sladká víčka. Umíral touhou po její blízkosti. Udělal několik rychlejších kroků ke zdi, za níž se skrýval utajený vchod do jejích komnat. Těsně před nimi se ale zarazil. Výstražně vztyčil prst, aby sám sebe upozornil, že s holýma rukama jít nemůže. Mikův pohled ukradla váza růží stojící na stole uprostřed pokoje. Nezaváhal ani na okamžik. Doběhl k ní a vytáhl z ní tu nejkrásnější rozkvetlou rudou růži. Pak se bez delšího váhání vydal po točitých kamenných schodech přímo k Annině ložnici. Na tváři mu zářil nedočkavý úsměv, který mu však několik schodů před vytouženým cílem zmizel z tváře. Tlumené zvuky mužských vzdechů s každým Michaelovým krokem vzhůru k Annině pokoji sílily. Cosi uvnitř něj zarazilo jeho běh a zakazovalo mu jít blíž, ale zvědavost byla silnější než on sám. Přistoupil až ke studené stěně oddělující jeho rozechvělé tělo od Anniny ložnice. Nemusel se dlouze zamýšlet, aby nepochopil, co se za těmi dveřmi odehrává. V první okamžik ho zalila nesnesitelná bolest, kterou vzápětí výstřídala odporná stupňující nenávist. Musel vynaložit veškerou energii, aby svým ústům zakázal vykřičet všechnu utrpení a stejně tak dlaním zarazit veškerou chuť rozbít stěnu, jež ho od Anny oddělovala. Ani si neuvědomil, jak hluboko se trny nádherné růže zarývají do jeho sametově hebké dlaně, a s očima zalitýma slzami se svezl po chladné zdi k zemi.

 -------------------------

Hledíc kamsi do výšin nad sebou jsem nehnutě ležela pod Albertovým tělem, které se lehce chvělo z právě dosaženého vrcholu. Ztěžka pozvedl hlavu ve snaze políbit mě na čelo, načež se svalil vedle mě a sunul se směrem k hraně postele, kde na něj čekaly kalhoty – tedy to jediné, co kromě kabátce od slavnostní uniformy odložil, když se mě rozhodl obdařit svou náklonností. Když se posadil a začal se oblékat, musela jsem se k němu přetočit zády. Cítila jsem se hrozně.

„Bylo to skvělé!“ prohodil suše, když si zapínal poklopec. Jedním rychlým pohybem na sebe hodil i svršek uniformy se všemi vyznamenáními a narychlo se upravil v zrcadle. Pak obešel postel, aby se dostal ke mně. Naklonil se nad mou tvář, kam mi jemně vtiskl polibek. Albertova ruka se lehce svezla po mých vlasech: „Dobrou noc, má královno. Krásně se vyspi, uvidíme se zítra. “

„Dobrou...“ prodrala jsem skrze rty jen s velkými obtížemi. V tom se zacvakly dveře od mého pokoje a já slyšela, jak Albertovy kroky opouští mé komnaty. S tíživým pocitem viny jsem pozvedla oči na podlahové stojící hodiny, jejichž ciferník právě ukazoval 0: 57 ráno. Najednou, jakoby se ve mně hnula jiskřička naděje, strhla jsem ze sebe lehké prostěradlo, pod nímž jsem ležela, a vyběhla do koupelny a tam skočila pod prudce tekoucí vodu. Hned, jak jsem ze sebe sedřela veškerou Albertovu vůni, oblékla jsem se do černé košile, přehodila přes sebe lehký, téměř průsvitný, dlouhý bílý župan a vydala se směrem k Mikovy do ložnice. Můj přímý krok zarazilo několik rudých okvětních lístků, které ležely na schodech vedoucí k Michaelově ložnici. Nemusela jsem ani vynakládat jakoukoli fantazii, bylo to nadmíru jasné – byl tu – a věděl to! Jako svědek se uzavřeným prostorem nesly zbytky jeho parfému. Moje odvaha jít dolů byla v tu ránu ta tam. Třesoucí se rukou jsem posbírala popadané lístky do hrsti a já se jimi nevědomky nechala dovést až před vchod do Mikova pokoje. Vteřinku jsem si je prohlížela a sbírala odvahu zaklepat, ale ne...nedokázala jsem to. Ruka se mi ve vzduchu zastavila jen několik málo centimetrů ode dveří. Očima jsem klesla k dlani plné růžových lístků a s pocitem rezignovanosti se vydala zpět do schodů – zpátky k sobě. Tak takhle to všechno skončí, pomyslela jsem si smutně, když náhle se dveře za mými zády zprudka rozevřely. Můj pohled se v mžiku protnul s těma nejnádhernějšíma očima, jejichž krása patřila andělům. Nehnutě jsme stáli jeden naproti druhému a upřeně si hleděli do očí. V Mikově pohledu se dalo číst jak v otevřené knize. I přes to všechno, co se v něm muselo za poslední hodinu odehrávat, byla v jeho pohledu znatelná silná láska, která převládla nad veškerou zlobou. Po chvíli váhání jsem seskočila ze schodu a rozeběhla se do Michaelova náručí navzdory obavám z jeho přijetí. Ty se však při prvním dotyku našich těl rozplynuly v prach. Ruce pevně omotal kolem mého těla a já se opět topila v jeho nádherném ochranitelském objetí, aniž by po mně žádal jediné slůvko vysvětlení. To, co sálalo z našich srdcí, nežádalo žádné ospravedlnění. Svými něžnými polibky zasypával zbytky vlnitých pramínků mých vlasů. Nedokázala jsem odolat a opětovala mu jeho sladké vyznání lásky. Nejprve na rameno, pak na krk a než se naše ústa stihla spojit, jemně mě od sebe odtáhnul tak, aby se dostal k mým dlaním – především k té levé. Šetrně ji rozevřel. Pohled na růžové lístky uvnitř zatnuté dlaně mu vykreslil sladký úsměv na rtech. Jedním pohybem je sňal a zlehka je rozsypal do mých rozpuštěných vlasů.

„Takhle si tě chci pamatovat...jako mou přenádhernou múzu...“ špitl sladce.

Jeho pohled, doteky, polibky...všechno bylo tak úplně jiné než s Albertem. Stáli jsme nedaleko Michaelovy postele a jeden druhému mlčky hleděli do očí plně si vědomi toho, že se blíží konec něčeho nádherného, co jsme v sobě po celé ty dlouhé roky živili, a to i přes dlouhá bolestivá odloučení. Očima jsem těkala po Michaelově tváři plně si uvědomujíc sílu celé této chvíle. Nemohla jsem se nabažit pohledu na jeho hebkou tvář...jeho jemné rty...dlouhé řasy...lesklé oči, z nichž čišila stejně tak velká bolest a strach z neznáma před námi, přesně taková, jakou jsem ráno zahlédla při pohledu do zrcadla. Napětí mezi námi se dalo krájet. Přetnul ho až Michael, když dlaní uchopil můj chladný krk a přitáhl si mě k sobě, aby vyhledal mé rty. V jeho políbku byla snad každičká emoce pramenící z nejtajnějších zákoutí Michaelovy duše. Milování, které náš čekalo v nadcházejících minutách, bylo snad to nejkrásnější v mém životě. Jeden druhého se dotýkal s živočišnou naléhavostí, ale zároveň i s andělskou něžností, jako kdyby se ten druhý mohl při nechtěném doteku rozplynout jak sen. Přitiskl se na mé roztoužené tělo, aby cítil každé jeho zkoutí. Vlhkým jazykem kroužil po mé odhalené šíji, až zabloudil do ušní skulinky. V tom se mi ze rtů vydral slastný sten, který vzrušeně opětoval. Otevřené reakce mého těla Michaela jen pobízely na jeho další cestě na práh extáze. Chvějící se dech v jeho hrdle jen rozdmýchával mou nenasytnout žádostivost po jeho tělu. Bez delších průtahů jsem začala rozepínat knoflíčky na Michaelově sněhobílé košili, které jen dovedly mé rty k místu, kde se tísnila Michaelova smyslná touha.

„Annie...“ zachraptěl zastřených hlasem, když jsem ústy semkla jeho mužství. Rychle za svými zády vyhledal stůl, o který se alespoň z části opřel, jakmile ho rozechvělá kolena začala zrazovat. Hrajíc si s v Mikově rozdrážděném klínu bylo neuvěřitelně vzrušující. Orosené čelo, na které jsem měla výborný výhled, mě nebezpečně vzrušovalo. Stejný vliv na mě měla i dynamika jeho vzrušeného dechu, který se s přibývajícím časem neustále zkracoval, když náhle vše zastavil a odtáhl se ode mě: „Ne, ne, ne...“ usmál se popadajíc dech a šibalsky zavrtěl prstem, „Takhle ne...“

2ddf5d6235-100874257-o2

Letmo mě uchopil a vysadil na stůl, o nějž se doteď opíral. Když se naše oči setkaly jen několik centimetrů od sebe, zamrazilo mně. Jeho ohnivý pohled dokazoval, že když sotva stěží utekl z mých úst, k vyvrcholení neměl daleko. Chtíč z něj sálal na míle. Bylo naprosto nepředvídatelné, kdy a jak si mě vezme, ale naopak jasné bylo, kdo tady bude pánem. Ani jsem nedýchala, když se ke mně naklonil a bez skrupulí si ukradl mé rty, do nichž hebce vsunul svůj horký jazyk. Nerozpojujíc od sebe naše ústa mě opatrně položil pod svou rozhalenou hruď na chladnou desku stolu. Avšak v kombinaci všech těch vjemů na mě překvapivě působila jako afrodiziakum.

„Miku...“ vzdychla jsem a rozevřela klín, kam jsem se ho snažila nasměrovat.

K mému překvapení se jen ďábelsky ušklíbl: „V zahradách sis přece chtěla hrát...A já ti chci vyjít vstříc...“. Než dořekl svá slova, stáhl mi ramínka od noční košilky tak, aby získal ničím nerušený přístup k oběma mým ňadrům, které začal vroucně lasklat. Sladce je líbal a bradavky něžně masíroval mezi prsty, čímž mě přiváděl mimo realitu. Netrvalo dlouho a před očima jsem uviděla milion blyštivých hvězdiček. Takových, co mi dokázal přivodit je on. Chvíli trvalo, než jsem se z toho nádherného vyvrcholení dostala zpět na zem. Jenže vzápětí celá tahle akce začala na novo. Než jsem se stačila pořádně vzpamatovat, Mikova roztoužená ústa se přemístila do mého podbřišku, kde znovu započal své fenomenální umění v laskání partnerčina těla.

Byla jsem na pokraji blaženného vyčerpání. Když mě viděl viděl naprosto znavenou a odevzdanou bez protestu ležet shoulenou na desce stolu, něžně si mě přisunul k hraně stolu, u níž stál, a rozhodl se naplnit mé prvotní přání. Zvedl si mě k sobě, aby mi mohl zblízka vidět do tváře, a začal do mě pomalu pronikat. S otevřenými ústy jsem se zhluboka nadechla snažíc si uvolnit podbřiček pod náporem Michaelova silného mužství. Jako odpověď se mi vzápětí dostalo neuvěřitelně sladkého políbku. Jeho doteky byly planoucí láska sama. Nevěřitelně citlivě koordinoval své pohyby a vnímal každičký náznak, který mu na jeho cestě do mého lůna napovídal další kroky. Byl to jediný muž v mém životě, na kterého jsem takhle přirozeně reagovala. Netrvalo dlouho a já mu zeširoka rozevřela svůj klín...

Mqdefault

 -------------------------

Leželi jsme proti sobě mlčky si hledíc do očí. Nebylo třeba slov. Oba jsme z pohledu a gest druhého věděli, co právě prožívá. Dívala jsem se do Michaelovy tváře, jak kdyby přede mnou ležela éterická bytost, která se mohla každým okamžikem rozplynout. Hladil mě po tváři, když v tom se vznesl přímou otázku, co mu po dlouhé roky svírala žaludek: „Milovala jsi mě někdy, Ann?“

Zalapala jsem po dechu. Vyvalené oči hypnotyzující Michaelovy rty mluvily za vše. Chvíli mi trvalo, než jsem se přesvědčila, že Michaelův otevřený dotaz nebyl jen přelud mé fantazie: „Proč se mě na to teď ptáš?“ řekla jsem s tichou nejistotou snažíc se bránit obavám z vývoje tohoto dialogu, kterým mě přiváděl do rozpaků.

„Protože je to pro mě cennější, než se ti může zdát.“ hlesl mile a nepřestával mi láskyplně hladit po vlasech.

S odpovědí jsem si dala na čas. Vůbec jsem se necítila dobře. Změna tématu nebo vrácený úder byla jediná šance na únik z něčeho mě tak neznámého: „Pověz Miku... proč jsi tehdy nezavolal?“

„Neobracej téma, prosím,“ snažil se korigovat náš rozhovor, „Tohle s tím vážně nesouvisí a tvá odpověď je pro mě důležitá, musím to vědět!“

„Ta tvá pro mě stejně tak...“

„Milovala jsi mě někdy, Ann? Alespoň chvíli...“ Naléhal. V jednu chvíli se mu zaleskly oči od plížících se slz, „Potřebuju to vědět, pověz...prosím...Možná se už nikdy neuvidíme a já se nechci po zbytek života užírat tím, jestli jsem někdy, byť jen na krátký okamžik docílil toho, abys ke mně cítila alespoň zlomek toho, co já k tobě chovám od prvních dní, kdy jsem tě potkal..“

Ztežka jsem si oddychla. Slova promlouvající skrze jeho srdce byla neskutečná, ale vyznat někomu lásku byla nízkopudová a prachobyčejná slabost, která pro panovníka nebo byť jen člena královské rodiny stála absolutně mimo královskou důstojnost : „Myslíš, že bych ti jen tak před svou svatbou věnovala svou nevinnost a riskovala tím, že mě celá rodina zatratí, kdybych tě nemilovala?“ Vyřkla jsem ofenzivně.

„A teď?“ Špitl s psím výrazem, jakoby očekával bolestivou zprávu.

„To po mně nemůžeš chtít...Nemůžu ti tyhle věci říkat, to prostě nejde. Já se v tvých očích nechci ponižovat...“

„Co je to za nápady, lásko moje? Nikdo tě nehodnotí, nesoudí. Jsem tu jen já a ty, Annie.“ Byl opravdu neskutečný! Jemným hlasem vedl konverzaci bez jakéhokoli emočního vypětí. Moc dobře si uvědomoval, jak pro mě musí být náročné odpovědět na jeho přímočaré otázky. Toužil mě zbavit té ohromné tíhy moci a zodpovědnosti a na krátký okamžik ze mně zase mít tu obyčejnou dívku, o níž poslední tři roky snil.

„A ty mě miluješ?“ optala jsem se nejistě, i když jsem v zápětí svého počinu litovala. Všechny záporné nebo zdrženlivé odpovědi pro mě znamenaly konec jediného světla v černo černém vesmíru, které mě drželo při životě.

„Buď můžu odpovědět stejně jako ty: Myslíš, že bych riskoval rozpad všeho, co jsem celý život budoval, kdybych tě nemiloval? I když můj risk proti tomu tvému je naprosto zanedbatelný...,“ začervenal se, „Anebo ti zopakovat, že nikdy už nikoho nebudu milovat tak jako tebe, ani kdybych sebevíc chtěl. Patříš ke mně, Ann. I když jde osud proti nám...“, řekl, načež smutně rozdělil naše pohledy.

„Nejde tak úplně proti nám...“ usmála jsem se konejšivě a vtiskla mu sladký polibek. Opět se nedozvěděl, co chtěl. Ale jeho duše byla v spokojená, protože věděl, že slova jsou jen jeden z mnoha dalších prostředků vyjádření citů...z těch všech náznaků tušil, že je jeho láska opětována. Žena jeho srdce byla panovnicí, to se nedalo popřít. Dokázala dialog přesně tak, jak mají vysocí politici v oblibě. I když ho v tuhle chvíli mrzelo, že na něm uplatňuje své léta pilované dovednosti, na druhou stranu byl velice pyšný a poctěný zároveň, neboť mu náklonnost projevuje žena nedostižných kvalit se srdcem na dlani, po níž celý život toužil ve svých snech, a jíž hluboce miloval.

Tumblr-novqy4mijm1tgupouo1-500_2

 ------------------------

Když jsem otevřela oči, svítalo. Bylo ještě brzké ráno, dokonce ani ptáčci necvrdlikali. Kéž by ta včerejší noc nikdy neskončila, povzdechla jsem si vduchu...ale opak byl pravdou. Nastal čas.

Ještě pár okamžiků jsem ležela kousek od Michaela a s podepřenou bradou si vtiskávala jeho pohádkově oddychující tvář do paměti. Věděla jsem, že Michael navždy zůstane v mých nejbližších vzpomínkách. Vtiska jsem mu lehký polibek do jemných vlasů vonících po heřmánku a neslyšně se odplížila do svého pokoje.

 753435797

-----------------------

„Dobré ráno, miláčku!“

„Dobré ráno...“ usmál se právě probuzený Michael s rozzářenou tváří. Jeho výraz ale ochabnul při zjištění, že žena sedící z boku jeho postele, jíž mrouskavě pověsil ruce kolem krku, nebyla žena, s níž strávil nádhernou noc, ale jeho skutečná manželka. „Li-Liso...“ vylekal se a rychle se vymrštil do polosedu. Aby se snažil zamaskovat situaci, chytl si čelo a předstíral bolest hlavy.

„Copak ti je, zlato?“

„Nevím...to až teď, jak jsem se vzbudil...mám děsnou migrénu.“

„To asi budeš mít z toho včerejšku, muselo to pro tebe být hodně náročné. Chceš podat nějaký prášek?“ pohladila ho konejšivě Lisa po rameni.

„Zatím ne, půjdu si dát sprchu a snad to maličko poleví. Ale jsi na mě hodná, děkuju.“ Snažil se na svých rtech vyloudit drobný úsměv, který manželce poněkud nuceně věnoval.

„Dobrá tedy..sejdeme se na snídani. Vážně pro tebe nemůžu nic udělat?“ zeptala se ustaraně.

„Ne...ne..to bude ok. Kolik je hodin?“

Nad jeho otázkou se Lisa jen pobaveně usmála: „Skoro půl desáté, ty spáči jeden! Takhle dlouho jsem tě snad nikdy neviděla vyspávat... Je nejvyšší čas nasnídat se, pobalit věci a jet...pokud chceš stihnout ten dětský domov. Návštěvu máme domluvenou na druhou hodinu.“

„Jistě, jistě...tak já se půjdu obléct, snídani dnes vynechám – je dost hodin. Musím ještě skočit do šatny pobalit si některé věci.“

„Chápu. Nechám ti tedy s sebou zabalit nějaké jídlo.“

„To bys byla hodná,“ konstatoval s děkovným výrazem. „Jakmile všechno pobalím, vyzvednu si tě, ano?“

„Zajisté.“ Pronesla mile a vtiskla svému manželovi polibek do vlasů. „Jinak koukám, že ti večer muselo být vedro...obvykle nahý nespáváš.“

„Už v noci mi nebylo moc dobře. Byl jsem stahaný a do toho ten alkohol z večera...“ V Mikovi hrklo, ale situaci naštěstí zachránil...alespoň prozatím.

„Jistě...“ pronesla jízlivě. Okamžik pochybovala nad manželovými slovy, každopádně věděla, že ji nikdy nelhal a na základě této skutečnosti mu uvěřila. „Tak pa, uvidíme se později. Už se nemůžu dočkat, až dneska večer budeme spát spolu v jedné posteli.“

„Já taky ne...Pa...“ představa, že by teď měl lože sdílet s někým jiným než s Annou mu byla odporná. Věděl ale, že to nejde jinak. Vybičoval se a vtiskl Lise letmý polibek, která posléze ladným krokem opustila Michaelovu ložnici.

 -------------------------------

Bylo skoro poledne, ale slunce bylo od rána zahaleno za deštivými mraky. Jakoby kopírovalo pocity, s nimiž jsem od rána bojovala. Chlad na mě dýchal z každého koutu naší zahrady. Prošla jsem až k mosazem zdobéné bráně na jejím konci, u níž hlídala hradní stráž.

„Vaše královská Výsosti!“ zasalutovali na vteřinu přesně a jeden z nich mi otevřel přístupovou část brány.

„Děkuji, poručíku.“ kývla jsem uznale k urostlému muži a skrze bránu prošla do dolní rozsáhlé části královského parku, kde se včera odehrávala Michaelova show pro desetitisíce lidí. Muži nedaleko ode mě právě demontovali pódium, když v tom se ke mně přihnal Wayne.

„Vaše Milosti, to je překvapení! Nečekali bychom Vás tu. Můžu nějak pomoct?“

„Dobrý den, Wayne.“ usmála jsem se mile na šéfa Michelovy ochranky. Díky němu jsem se ujistila, že ten, kterého hledám, nebude daleko. „Ráda bych na chvíli mluvila s panem Jacksonem. Myslíte, že by to bylo možné?“

„Samozřejmě! Určitě! Pojďte za mnou, Milosti, odvedu Vás za ním. Je v šatně.“ stál rozzářený proti mně a rukou pokynul směrem, kterým jsem ho měla následovat, „To víte, včera večer to byl strašlivej šrumec, tak dobalujeme až dnes. Jak se vůbec máte po včerejšku? Musím Vám říct – byla to pecka! Neuvěřitelnej zážitek. Nikdy jsem nic takového jako korunovaci neviděl. Mám teď hodně, co dětem vyprávět.“ p

Jeho dynamičnost mi příjemně zvedla náladu, „To je od Vás neskutečně milé, drahý Wayne. roč jste děti nevzal s sebou?“

„Aaaale..to víte...manželka to zarazila. Jsou ještě malí a tady by to na ně bylo náročný. Ale určitě bych je sem chtěl někdy vzít, až čas a finance dovolí. Chci jim dopřát nezapomenutelný zážitek.“

„Chápu...“ posteskla jsem si nad Waynovou situací. „Ale pevně věřím, že se nevidíme naposledy a bude možnost je sem přivézt. Vždy zde budete vítáni.“

„Vy jste anděl, Výsosti!“ pronesl nadšeně, když jsme vstoupili do uzší chodby zahradního letohrádku a po pár krocích stanuli před dvojtými dřevěnými dveřmi. „Tak a jsme tu...“. Wayne opatrně zaklepal na dveře, z poza nichž se vzápětí ozvalo Michaelovo něžné „Dále...“ Wayne se nenechal dlouze pobízet a vkročil dovnitř zrovna, když si Mike ukládal kostými do menšího přenosného kufříku. „Ahoj, neruším?“

„Ne, ne, povídej Wayne, co pak bys rád?“

„Někdo by s tebou rád mluvil.“ ušklíbl se šibalsky a rozevřel dveře dokořán, aby Michael sám mohl vidět, jak významná návštěva ho vyhledala. Prvotní úsměv, který Michael Waynovi věnoval, se vmžiku rozplynul a jeho tvář zvážněla. Pomalu se napřímil od započatého balení a dvěma kroky obešel stůl směrem ke dveřím, kudyma jsem podél Wayna váhavě vcházela. Došla jsem do půlky místnosti a nervózně strčila ruce do kapes svého zeleného svetříku. Bylo milé vyjít ven v neoficiálním oblečení, jen v sukni nad kolena barvy svetru, černé halence a stejně tak černých balerínkách. O to spíš v tak napjaté situaci, jako byla tato, jsem uvítala pohodlí svého outfitu.

Když za mnou Wayne zavřel dveře, neudržela jsem tíhu Michaelova pohledu a oči plaše zaryla do parketů pod sebou: „Věděla jsem, že tady budeš...“ špitla jsem a dodala si odvahu znovu pohlédnout do Michaela. Byl stejně tak nervózní jak já. Až mi připadalo, že stojím úplně před jiným člověkem, než před tím, kterému jsem v noci skočila kolem krku. Bylo to úplně jiné, netajné! Poprvé jsem ho takto veřejně vyhledala a nechala se spatřit desítkami očí, jak vstupuji do jeho šatny, kde s ním následně zůstávám osamotě. Bylo to zvláštní... Soudě z výrazu v jeho očích ani on sám takové rozhodnutí z mé strany nečekal. Veřejně jsem tak před pár lidmi poodkrývala to „cosi“, co jsme léta před celým světem skrývali.

„Annie...já...ani nevíš, jak moc pro mě znamená, že jsi za mnou přišla až sem!“ vyznal se rozechvěle, když se probral z menšího šoku z nečekaného překvapení.

„Víš, minule mě o tu možnost rozloučit se s tebou připravili...a já to nechci v žádném případě podstupovat znovu.“

Mike nepatrně pokýval hlavou na znamení souhlasu a pomalu se přesunul až ke mně.

„Máš všechno?“

„Já doufám, že ano...“ zasmál se nesměle a podíval se směrem ke kufru. Pak ale svůj pohled obrátil ke mně: „Ale to nejmilovanější tu nechávám...“ šeptl smutně bráníc návalům pláče.

Znovu jsem sklopila hlavu, abych dokázala ustát city, které za mě toužily promluvit. V tom jsem ucítila, jak mi po tváři jemně tančí Michaelova horká dlaň: „Víš...“ Hlas se mi podlamoval, ale i tak jsem se donutila pokračovat: „Nikdy bych nevěřila, jak může být odloučení bolestivé,... dokud jsem tě nepoznala...před několika lety jsi vkročil do mého života a absolutně jsi ho přetočil. Od té doby nežiju, ale přežívám v jakémsi prostoru, který po staletí budovali mí předkové. Bude těžké zapomenout...Hodně těžké zapomenout...jsi naprosto úžasná bytost a jestli se tota slova dají brát jako vyznání lásky, kterou k tobě chovám, tak to tak prosím vnímej...lépe to bohužel asi neumím...“ po líčkách mi stékaly slzy bolesti, které ještě zintenzivněly při doteku Michaelových rtů na má chvějící se ústa. Když jsem pootevřela oči, viděla jsem, jak přílivy slz zalévají i jeho tvář. O to víc jsem se k němu přitiskla v naději, že tahle chvíle nikdy neskončí.

„Miluju tě, Annie...Tolik tě miluju...“ přiznával se roztřeseným se hlasem mezi polibky.

Jen stěží jsem se od něj odtáhla: „Musím už jít...chtěla jsem tě poprosit, ať na sebe dáváš pozor a popřát ti štěstí,...moc bych si přála, abys byl úspěšný, měl po boku úžasnou ženu a spoutu milujících dětí...prosím, slib mi, že budeš šťastný! Tolik si přeju za pár let vidět tvůj obrázek někde v médiích, jak objímáš svou rodinu a vědět, že jsi šťastný...“

„Ann...Prosím, nemluv tak...“ pláč už nedokázal udržet. Celý obličej měl od slz. Kolísal mu hlas a místy se v slzách zalykal, „Já tohle nedokážu! Jediná bytost, po jejímž boku můžu být šťastný jsi TY!“

„Dost, Miku, prosím!!“ tolik mě jeho slova bolela u srdce. „Musím jít...“

Chytil mě za ruku a zprudka si mě znovu přitáhl na své vyhasínající tělo: „Prosím, nikam neodcházej! Zůstaň se mnou a budeme spolu! Věřím na zázraky...věřím na ně, protože ty jsi jeden z nich...“

„Miku, lásko moje...mýlíš se...To ty jsi zázrak! Nikdy jsem nepotkala nikoho, kdo by se ti podobal. Máš před sebou úžasnej život. Dej na sebe pozor!“

„Ann..“ šeptl mé jméno vzpamatovávajíc se z prvotního přívalu bolesti: „Jsi láska mého života. Pamatuj na to!“

„Budu...Přísahám“ přislíbila jsem.

„Opatruj se...“ špitl, když z bezprostřední blízkosti propojoval naše pohledy. Ještě mě naposledy pohladil po tváři.

„Ty též, prosím...“ vtiskla jsem mu ještě jeden krátký polibek, a aniž bych se odvrátila od jeho skleněných očí, držíc ho do poslední chvíle za ruku jsem pomalu opoustěla místnost.

----------------------------

Albert-a-anna

„Tak, ještě tenhle kufr a mělo by to být vše..“ očistila si dlaně Michaelova žena, když podala kufr portýrovi, který jej poslušně uložil do kufru nejmodernějšího mercedesu.

„No Liso, snad nepotáhneme zadek po silnici. Něco mi říká, že si vezeme víc věcí, než když jsme jeli sem.“ zasmála se Liz.

„Snad ne! Aaaaaa...tady je naše hvězda. Jak je, zlato? Máš všechno?“

„Já doufám, že ano. Co vy?“ Od jeho schůzky s Annou uplynuly už téměř dvě hodiny. Několik studených sprch, dvě skleničky vína a balíčky vypotřebovaných kapesníčků ho zase postavily v rámci mezí zpět do normálního rozpoložení. Chvílemi byl na pokraji sil, ale věděl, že se musí vzchopit, zatnout zuby a jít dál, i když věděl, že bez Anny bude životem kráčet jak bludný poutník.

„Jooo, snad jooo. To zjistíme doma.“ Smála se Lisa.

„Můžeme jet?“ zeptal se nervózně. Toužil být co nejdřív pryč. Ta Annina všudypřítomnost ho ničila. Ale sotva vznesl dotaz, od mramorového schodiště za jejich zády se ozvaly kroky.

„Aaaaaaa...“ spráskla Liz ruce radostí. „Tak přece jen se přišli rozloučit!“

Mika zamrazilo v zádech. Proti němu ze schodů sestupovala Anna v nádherných zlatých šatech s kožešinovým boa po zaklesnutá Albertově rámě. Za nimi sestupoval Juan s Marií a princeznou Adrianou.

Ještě než jsem dosestoupila dolů mezi naše významné hosty, pohlédla jsem do Mikových očí. Byl to sice vcelku krátký kontakt, za to velice intenzivní. Oba jsme věděli, že nás znovu čekal boj s emocemi.

„Dobrý den...“ usmála jsem se na všechny na začátku vstupního portálu do paláce, kde se připravovali na svou cestu. „Jsem ráda, že se mi s Vámi ještě před odjezdem podařilo setkat...Chtěla bych Vám převelice poděkovat za Vaši návštěvu a Vám pane Jacksone ještě jednou patří můj srdečný dík za všechno, co jste pro mne a moji zem udělal. Nikdy Vám to nezapomeneme.“ Nedokázala jsem si představit, jak jen bude těžké udržet pohled do Michaelovy tváře, především pak zachovat oficiální dekorum a přetvářku. Byl úžasný, jak to zvládal. Do poslední chvíle se snažil udržet svoje vystupování na standardní rovině společenské komunikace.

„Jinými slovy,“ pokračovala jsem. „Chtěla bych každému z Vás věnovat drobný dar, který Vám bude připomínat, jak důležitá pro mne byla Vaše přítomnost v posledních dnech. Drahý Wayne,“ otočila jsem se k milému muži, který držel dnem i nocí stráž nad Michaelovým bezpečím, a pokynula ke sluhovi. Ten vzápětí donesl podnost se zlatým medailonkem s rudými a černými prvky, „bude mi velikou ctí věnovat Vám tento odznak osobní královské stráže španělského království.“ Pronesla jsem uznale a připla jej Waynovi na klopu černého kabátce. Bylo sladké pozorovat, jak se dme pýchou. „A ještě tady jedna drobnost pro Vás a Vaši rodinu.“

Zvědavě nahlédnul na bílou obálku zapečetěnou královskou pečetí: „Jeeee...to jste nemusela...Co pak to je? Smím se podívat?“

„Jistěže...“ rozzářila jsem se radostí nad jeho dětským očekávání.

Wayn se nenechal dlouho pobízet. Rozlomil pečet a nahlédl dovnitř. V tom ale vytřeštil oči: „Bože, to je … Výsosti, to ale nemůžeme příjmout!“

„Příteli, chcete odmítnout královnin dar?“ Vložil se do rozhovoru Albert s jemným škádlícím výrazem.

„No, to samozřejmě nechci,...“ jeho reakce rozesmála všechny kolem, pak ale nevěřícně pokračoval: „ale to si vůbec nezasloužím!“ Nechápal. V ruce svíral listinu, kde ho Anna i s celou rodinou opravňovala ke čtrnáctidennímu využití královského letního sídla nedaleko pobřeží i s celým servisem.

„Zasloužíte, Wayne!“ řekla jsem rozhodně a lehce jsem přiložila ruku na Waynovo zápěstí. „Budu moc ráda, když si s rodinou splníte sen a poznáte krásy mé země.“

„Ale Výsosti, to je...já nemám slov.“ hles Wayn stěží svírajíc slzy dojetí.

„To je to nejmenší. Prosím, vyřiďte ode mě pozdrav celé rodině, ať se vám dáří.“

„Liz...má drahá Liz.“

„Výsosti,“ uklonila se zdvořile, když jsem před ní předstoupila.

„Vám bych ráda věnovala něco mně velice blízkého. Nechť Vám to připomíná naše přátelství.“ usmála jsem se vložila ji do dlaní sametovou krabičku, při jejímž otevření vyvalila oči. „Vím, že stejně jako já máte slabost pro smaragdy. Tohle je kopie náušnic mé babičky, které velice ráda nosím při zvláštních příležitostech. Snad i Vám rozzáří den pokaždé, kdy je navléknete.“

„Jsou nádherné....děkuji, Vaše Veličenstvo...“ hlesla dojetím.

„Liso,“ pokračovala jsem k předposlednímu hostu poté, co jsem si s Liz, stejně jako s Waynem, podala ruku narozloučenou. „Děkuji, že jste přijala naše pozvání. Bylo milé Vás tu mít...Víte...Doneslo se k mým uším, že milujete perly...“ usmála jsem se na ní a do rukou ji vložila krabičku s náramkem z černých perel, „upřímně doufám, že štěbetající vrabec na střeše se nemýlil a tato malá pozornost Vám udělá radost...“

„Výsosti...já...nevím, co říct! Tak vzácné perly...já...jsou tak nádherné...“

„Tak to mě převelice těší,“ usmála jsem se na ní.

„Děkuji...opravdu děkuji mockrát!“

„Bylo mi potěšením, Liso...“ věnovala jsem ji dlaň a poslední úsměv, který mě dělil od Michaela. Nadešla nejtěžší část loučení.

„Michaeli...“ pronesla jsem zlehka, ač jsem cítila, jak válčím s intonací v hlase. Pohlédnout do jeho očí bylo nad mé síly. „Nevím, jak Vám poděkovat za všechno, co jste udělal pro mě a prou mou zem....jsem Vaším dlužníkem! Víte...“ odmlčela jsem se na okamžik, abych ulevila vysilujícímu kontaktu. „...u Vás se nebylo třeba rozmýšlet. Vaše láska k umění je všeobecně dobře známa. Z toho důvodu jsem se rozhodla věnovat Vám něco ze své soukromé sbírky. Prosím, přijměte tento dar jako projev mého neskonalého vděku.“

Michael mi po celou dobu hleděl do očí s jistými obavami a naléhavostí. Velmi často svůj pohled strhával nervózně do země pod sebou, jakoby se toužil na okamžik nadechnout nad hladinou, a pak se znovu vydal do hlubin. Bylo neskutečně těžké tuhle celou oficiální část ustát a s úsměvem dokončit. Vůbec nemluvil, jen ode mě nejistě přijal modrý tubus, který si se zaujetím prohlížel.

„Smím?“ šeptl po chvíli. Mile jsem pokývla na znamení souhlasu, abych ulevila jeho zvědavosti. Dlouho neotálel. S mým vyzváním z něj nervózní dlaní opatrně sejmul víko. Dvěma prsty zalovil dovnitř, aby vytáhl starší stočené plátno. Svraštil čelo a věnoval mi letmý tázavý pohled. Pak lehce nakloněnil hlavu do strany a objekt svého zájmu začal zkoumavě roztahovat. Sledovat Michaelův měnící se výraz při postupném odhalování obsahu obrazu bylo to nejnádhernější...přecházel z nic netušícího, tápajího pohledu, až po nevěřícně úžaslý, který jeho tvář zalil v moment, kdy odhalil pravou totožnost díla svírajícího vzrušeně ve svých dlaních. K jeho šoku to byl ten samý obraz, jenž předevčírem obdivoval v předsálí mých komnat. Ohromeně zíral na švadlenku s bleďounkou tváří, která s dominující rudou květinou ve vlasech a nepopsatelně klidným výrazem zlehka obšívala bílou látku: „To je přeci....“ vydralo se bezdechu z Michaelový úst. Větu nedokončil, jen se na mě s nechápajícíma očima podíval.

„Ano, přesně tak...“ usmála jsem se ve snaze ubezpečit jeho myšlenky, že se vkutku jedná o ten samý Velasquézův obraz, který si s tak velikým zaujetím prohlížel v mém pokoji.

Diego-velazquez-023

„Výsosti, tohle....já...nemůžu ten obraz příjmout. Vím, jak ho máte ráda a vzít vám ho...“

„Miku, zlato, jak víš, že ho má královna ráda?“ naklonila se k němu podezíravě Lisa, bez ohledu na to, do rozhovoru mezi kým právě vstoupila.

Přes její otázku jsem se po všem tom vypětí bez jakékoli zájmu přenesla a navázala na Michaelova slova. „Prosím, Michaele, je Váš. Pokorně žádám jen o to, abyste na něj dal pozor. Pamatuje víc než 400 let.“ usmála jsem se mile snažíc se překonat pohnutky stísněných pocitů, co se ve mně od dnešního rána hromadily. „Těžko se mi s ním loučí, ale jsou i jiná, daleko bolestivější loučení...Přeji si, aby byl Váš.“ odmlčela jsem se, abych nabrala sílu pokračovat. Michael nic neříkal. Je jasné, že slova, jenž byla adresována pouze jemu, velmi dobře pochopil. A co víc? Cítil to samé...

„Díky,“ špitl a já měla pocit, že se mu v oku na krátký okamžil zaleskla slza dojetí i citového vyčerpání. Už dál nedokázal hrá hru jménem „Předstírání“, vysilovalo ho to. Nemohl projevit nic z toho, co ve skutečnosti prožíval, co cítil. Byl nucen se přetvařoval, jako by o nic nešlo, ale přitom šlo o hodně.

„Já děkuji,“ podala jsem mu ruku, kterou jsem toužila semknout kolem té jeho a nepustit, ale Albert se do celého dialogu vzápětí vložil: „I já děkuji, Miku. Je skvělé, že jste přijeli, udělali tu tak ohromnou show a přitom pomohl dobré věci... Máte mé uznání.“ Neskrývajíc hrdost se naklonil k Michaelovi, aby mu i on podal svou ruku na znamení díku. V tom se ale zarazil. Ta vůně...přesně ta samá, jíž včera ráno cítil z kůže své ženy. Hlavou se mu prohnalo miliony neurčitých myšlenek hledající odpovědi na nebezpečnou skutečnost, které právě čelil. Začínal se obávat nejhoršího, snad ne jeho žena a on?!

Ještě chvilku se všichni u vstupu loučili, když nadešel čas odejít. S těžkým srdcem jsem Mikovi věnovala poslední pohled, a pak už jen následovala Alberta po jeho boku směrem do římského salónku, kde jsem se měla sejít s japonskou vládní delegací. Cítila jsem, jak každičký krok, který mě vzdaloval od Michaela, probodává mé planoucí srdce a já v zoufalosti volala Pána Boha o pomoc. Náhle cosi uvnitř mě vykřiklo NE!!! Vytrhla jsem se z manželova rámě a před zraky všech se rozeběhla zpět. „Anno?!“ vykřikl za mnou Albertův, avšak jeho zvolání bylo marné. Nevěnovala jsem mu žádnou pozornost. V tom mu Juan konejšivě přiložil dlaň na rameno: „Dopřej jí to, Alberte...“, žádajíc svého zetě o drobnou laskavost.

Má cesta měla jasný cíl...Vyběhla jsem z paláce přesně tím portálem, kde jsem se s Michaelem před malou chvílí rozloučila, a v dlouhých šatech s vlečkou běžela co mi nohy stačily k černé limuzíně před sebou. Všichni už sedeli uvnitř kromě Michaela, který zrovna nastupoval do vozu. Rychlý klapot střevíčků, jejichž zvuk s přibližující se vzdáleností sílil, ho přiměl pohlédnout za sebe. Když mě zahlédl, nechal vše jak bylo a bez váhání se rozeběhl proti mně, až naše těla splynula v láskyplném objetí. Zaklesnutá hlavou o jeho rameno jsem padla Michaelovi kolem krku a tiskla se k němu. Pevně ovíjel ruce okolo mého hrudníku, jako kdybychom viseli nad hlubokou propastí, a já se jej celého snažila naposledy vstřebávat plnými doušky. Slzy se mi kutálely skrze semknutá víčka: „Nikdy nezapomenu...“

„Já taky ne...“ hlesl odevzdaně. Pár okamžiků jsme tam stáli jen jeden pro druhého, nevnímajíc vytřeštěné pohledy okolí, především pak ty, které vycházely zevnitř limuzíny, pak se ale naše cesty musely rozpojit. Ve snaze uchovat co nejdéle tělesný kontakt jsme se ještě na chviličku drželi za ruce a nepřerušujíc oční kontakt se od sebe nuceně vzdalovali, až se naše ruce rozešly.

Stála jsem v místě, kde se naše dotyky rozpojily, a sledovala lásku svého srdce, jak nasedá do vozu. Tehdy se naposledy protly naše pohledy. Pak už se ozval zvuk startujícího motoru a mercedes s Michaelem zmizel za stromovými alejemi stejně rychle, jak vzrůstala palčivá bolest ze tráty milovaného člověka uvnitř mé duše.

Tumblr-m7b7m8a4bz1qfgg2f

 ---------------------------------

Do kabiny vozu svítilo přímé slunce, které jasně osvětlovalo Michaelovu bledou tvář. Ačkoli hleděl z okénka ven, nešlo si nevšimnout, že vůbec nevnímá nic z toho, co se míhá venku za sklem. Díval se do prázdna, utopený v myšlenkách mimo sebe i své okolí. Ani Lisa, sedící naproti němu, se nezmohla na jediné slůvko. To, co se stalo před královským palácem a navíc přímo před jejími zraky – před zraky všech! - potvrdilo její dosavadní obavy. Teď mohla pouze sledovat boj s bolestivými emocemi, jež její manžel sváděl. Michaelova sněhobílá tvář se stala krutým odrazem jeho zraněného nitra. Rukou zajel do vnitřní kapsy svého saka a nahmatal černé brýle, které si zautomatizovaně nasadil, aby zakryl uslzené oči. Z obdobného důvodu si vzal i žvýkačku, s jejíž pomocí uvolňoval úzkostlivé sevření v krku. Nic na světě nedokázalo vyjádřit, jak prázdně a zlomeně se právě cítil. S každým vzdalujícím se kilometrem pryč od Anny si uvědomoval, že to pravé peklo neskončilo, ve skutečnosti pro něj právě začalo. 

Tak? Co myslíte - konec ano či ne? :-) 

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Zuzy z IP 84.16.113.*** | 29.5.2016 12:56
Tak to vpadalo, že půlnoc bude jistřivá a zatím ten hajzl hnusnej slizkej Albert, zhatil těm dvou m i mě  plány.. bože bylo mi líto Mika na schodišti i Anny,smile já být na jejím místě, bych si připadala, jak to říct… dost lacině i když s modrou aristokratickou krví, prostě přišel, užil si a šel..
 
Sice  intimní chvíle Mika a Anny jsou vždycky magické, takhle byla a zůstává zvláštní, poznamenaná tím, kým oba opravdu jsou a s každou další takovou je lučení se NEMOŽNÉ!
Nejdřív povinnost: zemi, rodu.. pravidlům,zvyklostem..? a pak dlouho nic a pak oni dva. smileBylo mi neskutečně líto Mika, jak se Anny ptal, jestli ho miluje a v duchu jsem jí pobízela,ať mu to sakra řekne tak jak to cítí a přestane dělat politiku.. a moje procitnutí bylo, asi jako Mikovo, kdy místo milované Ann uviděl Lisu smile  ( to mě málem trefil šlak)

Bulela jsem jako želva při jejich loučení v šatně, (teda už i před tím!) protože to mě totálně rozsekalo. smilesmilesmile I když to člověk čeká, a ví, že loučení je sakra těžký, tohle byl masakr pro city, emoce, a vůbec pro všechno…
No a pak poslední loučení.. mám úplně osypky na Alberta!! Nesnáším ho, jen proto, že je to … brzda (SLUŠNÁ SLOVA I TA SPROSTÁ MI DOŠLI)  smile ve vztahu Ann a Mika.. Lisa je snadno odstranitelná..smileto jak mu přes jeho frňák přelítla vůně, která je pro Mika charakteristická.. a tedy je prozradila částečně a pak zbytek dodělala Anna, kdy se neuhlídala a rozběhla za Mikem, který chudák všechno nějak zázrakem ustál a vlastně je odtajnila a všechny myšlenky i Lisy potvrdila. Nevím, udělala bych to taky tak a co víc, za ucho vytáhla ven Lisu s auta, naskočila k Mikovi a práskla do koní ..

V královském paláci bude hodně rušno, stejně tak jako v Neverlandusmile

Konec- určitě NE! NE! A zase Ne !

P.S. Máš mě na svědomí a mám u tebe ne panáka, jak jsem chtěla, ale rovnou flašku!smile
Zuzy z IP 84.16.113.*** | 2.6.2016 19:46
Brý večer..smile Tak beruško má tečkovaná, kde je to pokráčo ??????smilesmilesmilesmile
Jeana z IP 176.222.228.*** | 2.6.2016 20:51
Chojkyyyy smile broucku muj milovanej, neboj, vsechno bude smile jen si ted malinko musim odpocinout a procistit hlavu. Mozna o vikendu neco kratkeho pridam smile ale ted to chvili bude takovy odlouceny, nez zas budou spolu smile a vubec, zatim se mi nikdo jiny nez ty nevyjadril, ze chce ci nechce pokracko, tak co ja vim, co bude smile smile smile
zuzy z IP 84.16.113.*** | 2.6.2016 20:58
Nic si s tho nedělej, je tu nějak mrtvo.. je krásně, tak jsou všichni v luftu a nev o copřicházejí!!!smile O kvalitní četbu!!  Tak odpočívej, naber sílu a pakto rozročíme drahoušku!!smilesmile
Zuzy z IP 84.16.113.*** | 4.6.2016 20:47
Jééé, já tak cvičně nakoouknu a vůbec jsem to tu nepoznala. máš to tu jiný a krásný.. ale kde je novej  díl ??? smilesmilesmilesmilesmile
Jeana | 4.6.2016 20:51
hhh, dekuju :-* neboj, berusko, pracuje se na nem smile jdu zacit psat smile
Zuzy z IP 84.16.113.*** | 4.6.2016 22:03
Jsi úžasná!!! Nejlepšíííííííí!smileSnad si to budu mít kde přečíst.. smile
Anna-Marie z IP 89.103.174.*** | 13.11.2016 12:42
A jéje, to nám to začíná...Albert...celé je to takové pochmurné. Sice se na sebe s Ann nezlobí, ale...milují se a přesto musí žít v odluce. Není to ještě těžší? Annina slova mě bolí, myslím, že Michaela také zabolelo, když mluvila o tom, že by ráda třeba za pár let viděla fotku jeho, jeho manželky a kupy dětí...šťastná rodinka. Ale bez Anny? Jak? To je nepředstavitelné. Annu vážně obdivuji za to, jakým způsobem dokáže vypadat a mluvit klidně, i když má uvnitř pocit, že se zhroutí. Ale možná by nějaké to projevení citů, ta slůvka "miluji tě," pomohla Michaelovi víc, než popřát mu štěstí...jenže v její situaci je to to nejlepší, co může udělat, pokud se nechystá vzdát všeho, své země...každopádně konec jsem četla se zatajeným dechem. To, jak se mu vrhla do náručí, čekala jsem, že se třeba pokusí uprchnout, i když to není úplně zrealizovatelné...Lise musela ta scéna každopádně vyhnat dech z plic. Když projevila svou veřejnost Michaelovi veřejně, snad by se s tím vším teď dalo něco udělat...co to zkusit probrat se svým otcem? Nezdál se zlý, když mluvil s Michaelem...vím, že je zásadový, ale štěstí jeho dcery je přece důležité. Ach, teď bude Anna zase chřadnout, proto nechci konec povídky. Nikdy. Chci vždycky vědět, že jsou oba v pořádku a spolu...kéž by. smile


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel nula a tři