Kapitola 34.

Je to kraťoučký, ale řekla jsem si, že sem vložím alespoň nástřel pokračování

Do kabiny vozu svítilo přímé slunce, které jasně osvětlovalo Michaelovu bledou tvář. Ačkoli hleděl z okénka ven, nešlo si nevšimnout, že vůbec nevnímá nic z toho, co se míhá venku za sklem. Díval se do prázdna, utopený v myšlenkách mimo sebe i své okolí. Ani Lisa, sedící naproti němu, se nezmohla na jediné slůvko. To, co se stalo před královským palácem a navíc přímo před jejími zraky – před zraky všech! - potvrdilo její dosavadní obavy. Teď mohla pouze sledovat boj s bolestivými emocemi, jež její manžel sváděl. Michaelova sněhobílá tvář se stala krutým odrazem jeho zraněného nitra. Rukou zajel do vnitřní kapsy svého saka a nahmatal černé brýle, které si zautomatizovaně nasadil, aby zakryl uslzené oči. Z obdobného důvodu si vzal i žvýkačku, s jejíž pomocí uvolňoval úzkostlivé sevření v krku. Nic na světě nedokázalo vyjádřit, jak prázdně a zlomeně se právě cítil. S každým vzdalujícím se kilometrem pryč od Anny si uvědomoval, že to pravé peklo neskončilo, ve skutečnosti pro něj právě začalo. 

----------------------------------

Nad Madridem zela temná deštivá noc. Její chlad se vkrádal snad do každé místnosti španělského paláce. Navlečená do bílého huňatého svetru a tmavých kalhot jsem se už několik hodin nemohla odtrhnout od klavíru, skrze jehož božskou harmonií mohla promlouvat má bolavá duše. Praskající oheň v krbu nedaleko, do nějž jsem tolikrát v pauzách ve hraní zadívala, jen povzbuzoval nápor slz kanoucí po mých tvářích, které jsem zaháněla doušky horkého čaje stojícího na desce nedaleko klaviatury. V myšlenkách daleko od tohoto místa jsem ani nepostřehla, že kdosi vstoupil do mého pokoje.

„Jak se cítíš, sestřičko?“ šeptla konejšivě Adriana, když si sedla na taburetku po mé levé ruce a ustaraně mě pohladila po vlasech. Jen sotva jsem se zmohla na děkovný úsměv nad její laskavou péčí.

„Už to bylo i lepší...“ hlesla jsem a oči znovu zabořila do klavíru, aby má mladší sestra neviděla neštěstí zrcadlící se v mých očích.

„Na...“ pobídla mě a pod nos mi podsunula talíř s ovocem. „přinesla jsem ti něco malého k snědku. Musíš něco sníst. Celý den jsi nejedla!“

„Jsi hodná, ale nemám hlad...“

„Dobře, tak já ti to tu nechám, kdybys náhodou dostala chuť, ano?“ usmála se mateřsky. Podnos s jídlem postavila na menší stolek za zády, a pak se na mě znovu ustaraně podívala. Ještě chvíli mlčela dodávajíc si odvahy, než se z jejich rtů vznesl tolik jí tížící dotaz: „Já vím, že teď asi není ta nejvhodnější chvíle...ale...Proč jsi mi nikdy neřekla, že ty a...Michael...“

„Nezlob se...není pro mě snadné se o něm bavit. Už je to dlouho a do nedávna jsem měla za to, že jsem to v sobě uzavřela. Bohužel, opak byl pravdou.“

„Takže on byl ten muž, u něhož jsi tehdy strávila ten předlouhý měsíc?“

„Tak, tak...“ šeptla jsem, sotva byl můj hlas slyšitelný.

„Ach, Anno…to je mi líto, muselo to pro tebe být strašně těžké. Moc se ti omlouvám! Kdybych věděla, že ty a on...nikdy bych o něj zájem neprojevila...“

„To je v pořádku, sestřičko. Nedělej si z toho hlavu, už je to pryč...jak to zvládá Albert?“

„Moc toho za dnešek nenamluvil, ale myslím, že se s tím srovná. Byl to pro něj šok. Nikdo by nečekal, že ty a on...Navíc víš sama, jak Michaela zbožňuje...“

„A není sám...“ špitla jsem a otřela si slzy z tváří. Adriana si jen smutně povzdechla nad mým neštěstím a konejšivě mě objala: „Bude to dobré…“ 

 ---------------------------------

Byl to velice náročný den – pro všechny. Konečně dorazili domů. Michael si to z auta rovnou mlčky zamířil směrem do ložnice, kam ho beze slov následovala Lisa, jejíž zlost a křivda z ponížení se v auře nesla všude kolem ní. Když Michael vstoupil do pokoje, došel až k nočnímu stolku, kde si začal sundávat drobné náramky z rukou, aby si získal snazší přístup k rozepínání na rukávech od košile, když v tom se otočil směrem k Lise, která naštvaně třískla dveřmi.

„Za celý den jsi nepromluvila ani slovo...“ konstatoval smutně a pohlédl své ženě do tváře. „Mrzelo mě to, už jenom kvůli těm dětem z domova...“

„Tak ono tě to mrzelo?!“ utrhla se na něj zlostně.

„Ano, mrzelo!“ oponoval ji pevně.

„A to je jako všechno?! To ti ani nestojím za to, abys mi vysvětlil to, co se tam odehrálo?! Čekala jsem celých 15 hodin, co jsme opustili královský palác, jestli z tebe náhodou nevypadne aspoň něco, cokoli… a ty se na mě utrhneš a dáš mi za vinu, že jsem v tom dětským domově nebyla upovídaná a nesdílela tvé nadšení?!“

„Liso, nevím, kam s tím míříš...Nemusím ti nic vysvětlovat.“

„Co...cože?!!“ nevěřícně zírala na svého manžela a v duchu si přehrávala to, co jí právě řekl snažíc se sama sebe ubezpečit, že určitě špatně slyší. „Dobře, jak myslíš...“ rezignovala a šla směrem ke své skříni, z níž začala vyndavat věci.

„Co to děláš?“ vyhrkl Michael při pohledu na svou ženu, jak odhodlaně připravila kufr na oblečení a začala do něj vkládat jeden komínek za druhým.

„Balím se, jak vidíš.“ odsekla, aniž by přerušila svou činnost.

„Počkej, Lis, počkej. To bys přeci neudělala.“ snažil se Michael zklidnit situaci a uchopil svou ženu za ramena, aby mu věnovala alespoň jeden pohled.

„Neudělala?!!! Tak jak to mezi vámi dvěma je?“ vyhrkla naléhavě a v jejích očích se zaleskly slzy. Hleděla do Mikovy tváře, který nedokázal unést tíhu jejího pohledu a sklopil zrak. Lisa se jeho odpovědi nedočkala a z toho důvodu se vytrhla z Mikova sevření. Došla ke kufru, z jehož kapsy vytáhla fotku, kterou Michaelovy vrazila před obličej. Jeho reakce Lisu nepřekvapila. Zíral na fotografii z dob, kdy ještě prožíval bezstarostné blaho po Annině boku. Na římse nedaleko domu svíral Annu ve svém náručí a oba zářili jak slunce na jasné obloze. Byla to přesně ta samá fotka, kterou Michael omylem upustil před Annou při její oficiální návštěvě s Albertem, a i když ji znovu uklidil na své místo, teď ji v rukách pevně svírala Lisa. Jeho vytřeštěné oči mluvily za vše.„Nebo mi chceš snad říct, že mezi váma nikdy nic nebylo?!“

„Kdes k tý fotce přišla?“ Natáhl se prudce, aby ji manželce z ruky, ale Lisa byla rychlejší.

„Našla jsem ji v albu vedle našich svatebních fotek...ale to může být jedno, má otázka zněla jinak. Nuže?!“ zopakovala důrazně a zamávala fotkou Mikovy před obličejem.

„Nevím, co chceš slyšet.“

„Všechno – a od začátku! Už tak je moje důvěra nalomená. A jestli s tebou mám setrvat v tomhle manželství, tak chci vědět, co se tu za mými zády odehrává!“

Michael nevěřícně hleděl na Lisinu tvář. Rozhodnost v jejích očích mluvila jasně. Neměl na výběr. Byl v koncích. O ženu, již celou svou duší miloval, před chvílí přišel. Nechtěl přijít ještě o svou manželku. Rezignoval. Bránil jejich tajemství po tolik let, ale teď už nebylo kam utéct. Ne, to poslední objetí neměl Anně za zlé, i když ho dostalo do těžké situace. Lisa to přece jen tušila daleko dřív. Zhluboka se nadechl a rozechvělým hlasem začal: „Liso, povím ti, co budeš chtít, ale přísahej, že to zůstane jen mezi námi a nedostane se to za dveře této ložnice. Vím, že nejsem v situaci klást si podmínky, ale tady jde daleko víc než jen o nás dva. Prosím tě o to při vší dobrotě, kterou chováš ve svém srdci, slib mi, že to bude naše tajemství.“

„Uvědomuješ si, co po mně žádáš?“

„Já vím, Lis...ale bez tvého příslibu to jinak nepůjde...“

„….Dobrá tedy, jak chceš.“ sykla neochotně, ale její touha zachránit manželství a znát Michaelovu minulost byla silnější.

„Děkuji...“, hlesl s velkou pokornou v hlase. „Už je to dávno…ano, něco bylo, ale...dnešním odjezdem to skončilo. Definitivně.“

„Takže přece...“ špitla zraněně bojujíc s pláčem. „Spal jsi s ní?“

I když tu otázku čekal, rozhodila ho. Přiznat vlastní ženě takovou věc bylo i pro něj silným oříškem. Věděl, že tak hluboce zraní člověka, kterého má rád, a nejradši by vrátil čas a Annu nikdy v životě nepoznal. Zaryl oči do země a jen několikrát kývnul hlavou…

„Takže spal?!“ vyjekla naléhavě.

„Je to tak důležité, Lis? Už je to pryč!“

„Odpověz na otázku!!“

Michael stál proti ní a dodával si odvahu. Pak hrdě pozvedl hlavu, aby čelil právoplatným následkům za své jednání: „Ano...“

Plesk. Lisa se neudržela a vší silou udeřila dlaní o Michaelovu levou tvář, která se v moment začala rudě zabarvovat. Mlčel. Věděl, že je jeho žena v právu.

„Je to dlouhodobého nebo jednorázového charakteru?“ pokračovala v křížovém výslechu, na níž Michael vysíleně jednoslovně odpovídal.

„Dlouhodobého...“

„Takže jsi s ní asi nespal jen jednou...“

„Ne...“

„Bože! Tak on spal s královnou!!!“ pronesla s nechutí. „Miluješ jí?“ Ticho. Znovu tedy zopakovala svou otázku: „Miluješ ji, Michaeli?! Odpověz!“

„Liso, tohle po mně nechtěj, prosím...je to pryč.“ žadonil se slzami v očích, ale Lisa neustoupila ani o píď.

„Slíbils, že odpovíš na všechny moje otázky...miluješ ji? Chci znát pravdu!“

„Miluju...miluju ji od doby, co jí znám...“ šeptl roztřeseným hlasem. Lisa proti němu jen mlčky stála ve snaze vstřebat manželovo přiznání. Proto se rozhodl pokračovat, aby ji vysvětlil, oč žádala – znát celou pravdu: „Už je to skoro tři roky... Jednoho dne se tu objevila ve dveřích po boku Judith, která tu kdysi pracovala. Údajně jí sem vzala na zkušenou jako dceru svých velice vlivných přátel. I když její chování bylo opravdu zvláštní a chvílemi mě ta její povýšená mluva na hranici s arogancí a rozmazleností vytáčela, nikdy by mě nenapadlo, kým ve skutečnosti je. Byla neuvěřitelně zdrženlivá, chvílemi až drzá a to takovým způsobem, že ti dávala povely a byl oheň na střeše, pokud nebylo po jejím...jenže přes to přese všechno všechno měla neuvěřitelné kouzlo, kterým každého odzbrojila a co víc, neuvěřitelný rozhled. Když jsi měla možnost se s ní chvíli normálně bavit, což ze začátku bylo kvůli její nadřazenosti nad lidské síly, byla milá a schopná se s tebou hodiny vybavovat o něčem plnohodnotném, ať už o obrazech, přírodě, hudbě...byla opravdu studnicí znalostí, které uměla velice dobře používat a tys ji jen fascinovaně poslouchala. Postupem času, jak dny běžely, se její projev a chování diametrálně měnily. Najednou jakoby začala chápat skutečný svět a vymaňovala se z těch všech šíleností, které jí odmalička vtloukali do hlavy. Vyformovala se z ní úchvatná bytost, jakou jsi sama před pár měsíci poznala. Nebudu ti lhát, všichni jí tu zbožňovali včetně Janet a já v tom lítal až po uši...dokonce jsem i koupil zásnubní prstýnek... až tak jsem ji miloval...bylo mi jedno, že Bobby do mě hučí, ať si vezmu tu či onu, že Anna, tedy tehdy Cris, jak si říkala svým druhým jménem, je podružná, společensky nezajímavá a pro moc práci není přínosem...jak jen se mýlil...jenže dřív, než se tohle všechno stihlo odehrát, zmizela. V ten den večer běželo ve zprávách, že se španělská princezna po dlouhé nemoci zotavila a shodou okolností právě se svým otcem navštívila L.A….jaká to náhoda...vymazal jsem ji ze svého života. Doufal jsem, že ji do konce života znovu nikdy neuvidím. Vcelku se mi i dařilo zapomenout, poznal jsem tebe, zamiloval se a začal žít překrásný život po tvém boku, který se jak mávnutím kouzelného proutku změnila naše návštěva té benefiční události, kde jsme se potkali s Albertem...a dál už to znáš...“ vydechnul ztěžka tak, jakoby to byl jeho poslední projev života. Po chvilce odmlčení pozvedl oči a zahleděl se Lise do tváře. Stála tam jak zkamenělá stále vstřebávajíc Michaelovo vyznání. Bylo vidno, že čekala hodně možností, které mohou z Michaelových úst vzejít, ale to, co tu zaznělo, jí vyrazilo dech. Oči jí začaly přejíždět ze strany do strany, jako by hledala alespoň nějaký záchranný bod, kterého se může chytit.

„Konečně rozumím tomu tvému podivnému chování...Hádám, že ta fotka je přesně z toho období, kdy byla na ranči, že?…Ne, nemusíš mi dál nic vysvětlovat...Vzhledem k jejímu postavení chápu, proč jsi mi o ní nikdy neřekl. …Teď už jen zbývá zjistit, jestli vůbec miluješ i mě...jestli vůbec má cenu v našem vztahu pokračovat...“

„Já bych chtěl, Liso...“ špitl upřímně. „Jsi úžasná bytost a já tě mám tolik rád.“

„Rád...“ uchechtla se slzami v očích.

„Samozřejmě, že ne „jen“. Miluju tě, jsi má žena.“

„Nemůžeš milovat dvě ženy na ráz, Miku….“

„Každá jste jiná. Ona pro mě byla múza, kterou jsem fascinovaně obdivoval, ale to skončilo. Už je to pasé a nikdy víc se neuvidíme.“

„Stejně, jako sis říkal tehdy, když zmizela...“

„Lis, ona je nereálná, ale ty jsi reálná...“ vstoupil opatrně do Lisiny blízkosti, aby ji zlehka pohladil po tváři. Chvíli váhal, ale k jeho milému překvapení se neodtrhla. Začal tedy své dotyky zintenzivňovat a s jistou naléhavostí se k Lise začal tisknout: „Lis...Moje skvělá žena, která mi byla vždycky oporou, uměla mě rozesmát a byla spřízněnou duší.“ věděl, že i když Lisa taková skutečně byla, u Anny jeho slova platila tisícinásobně. Ale jak sám řekl, byl konec. Skončilo to a nemá cenu se k tomu vracet. Pohlédl své ženě do smutných očí a opatrně dvěma prsty uchopil její bradu: „Prosím, Liso, miláčku, odpusť mi. Přísahám, že ti všechno vynahradím!“

„Nevím, jestli dokážu žít ve vztahu, kde vím, že budu vždycky až ta druhá...“

„Hloupost, Lis…. Odteď budeš už napořád ta první! To ti slibuju. Prosím, dej mi ještě šanci. Přísahám, že tě už nikdy nezklamu a do konce života tě budu nosit na rukách...“

„Je to pro mě strašně těžké rozhodnutí, Miku. Dej mi prosím čas, musím si to nechat projít hlavou...“

„To chápu...“ špitl a naklonil se natěsno ke své ženě tak, až na svých ústech cítil její nervózní dech, a jejich pohledy se do sebe vpalovaly jen z několikacentimetrové vzdálenosti. „Tvé místo je po mém boku...“ hlesl a utopil jejich ústa ve společném polibku. Tolik se sebou zápasil, ale o svou manželku nechtěl přijít. Musel na Annu zapomenout a Lisa byla ta nejskvělejší žena, jakou kdy mohl mít. Tu noc se spolu pomilovali, i když se několikrát přistihl, že si místo své manželky představuje tu, které ač se snažil sebevíc, stále patřilo jeho srdce.

 ---------------------------

PO 3 TÝDNECH

Michael seděl ve studiu na Neverlandu a dolaďoval poslední detaily právě složené písně, když v tom Lisa rozrazila dveře. Otočil se směrem k ní, ale než stihl cokoli říct, naštvaně hodila svazek novin na mixážní pult před Michaelem. Pak se na něj podívala a s jistou ironií v hlase vyšvihla štiplavou poznámku: „Tak se modli, aby nebylo tvoje.“ Vzápětí se otočila na podpatku a jak rychle přišla, tak i odešla.

Michael seděl před pultem a třesoucíma rukama se natáhl pro ranní tisk, ne němž zářil dech beroucí titulek: „Španělsko slaví! Půvabná královna je na konci třetího měsíce! Bude mít Španělsko svého dědice?“