Kapitola 36.

Víš já...nechci a ani nemůžu žít s člověkem, který ve svém srdci bude vždy s jinou. To po mně nemůžeš chtít, Miku. Druhé housle jsou dobré v symfoniích, ale ne ve vztahu...půjdu si zabalit věci.“ dodala tiše a políbila svého manžela doprostřed čela. Mlčel, ani se nesnažil ji přemlouvat. Ač s těžkým srdcem, chápal její rozhodnutí. Bylo mu to všechno tak líto. Neměl sílu ji po tom odhalení pohlédnout do očí. Hlavu měl sklopenou do země a zvedl ji jen na krátký okamžik, když za sebou Lisa zavřela dveře na konci chodby. Ještě malou chvíli tam bez hnutí stál, než se s vypětím všech sil donutil dojít zpět ke svému křeslu, do něhož se zhroutil spolu s návalem zoufalého pláče. Schoulil se do klubíčka a nechal po svých tvářích stékat nekonečné proudy slz, přičemž z jeho rtů se draly zoufale bolestné vzlyky. „Proč?“ ptal se sám sebe v duchu. Nikdy nikomu nic neudělal, naopak se snažil po světě šířit radost, smích, mír a lásku, kterou lidé tak zoufale potřebují, tak za co ho Pán Bůh tak krutě trestá? Co dělá špatně? Věděl, že odteď je na celý svůj život sám. 

-----------------------

Uplynulo už několik dní od narození Annina syna, který se pro Michaela paradoxně stal i dnem konce jeho tříletého manželství s dcerou rockového krále. Ještě tu noc opustila jejich domov. Sešla s nejnutnějšími věcmi pobalenými ve větších taškách dolů ze schodů a přede dveřmi je podala šoférovi, který vše způsobně naskládal do kufru auta. „Hodně štěstí,“ špitla se slzami v očích, když se statečně otočila, aby pohlédla do očí svého manžela a letmo se s Mikem políbili na tvář. Bolest, jež z ní sálala na míle daleko, ho ubíjela. Nezmohl se na jediné slovo, jen na poslední pevné objetí, čímž ji mlčky dal poslední sbohem. Ještě teď před sebou viděl bílou limuzínu, jak opouští parkoviště u jeho domu a vydává se po cestě mezi stromy do noční temnoty, až zvuk jejího vrnícího motoru zmizel kdesi v dálce. Opustila ho v tichosti, bez křiku, výčitek či nenávistných kleteb. Po celou dobu jejich loučení mlčel, nedokázal ji přemlouvat ani jinak zasáhnout. Věděl, že by tak jednal sám proti svému přesvědčení. Teď tu byl sám. Ležel v houpací síti nedaleko svého domu a s rukou pod hlavou hleděl do průzračného nebe nad sebou. Po tolika letech konečně ucítil smír v duši, který tak dlouze hledal. Bohužel, ten vymodlený klid trval jen do momentu, než se ve vzpomínkách dotknul španělské princezny a malého drobečka v jejím náručí. Tomu se bolest z Lisina odchodu nikdy nemohla rovnat. Dostala mé květiny? Usmála se, když je uviděla nebo je bez povšimnutí přešla? Co když nevěděla, že jsou ode mě? Vzpomene si na mě ještě? Co když...ne, to je hloupost. Ten maličký přece nemůže být můj, Miku, co si to nalháváš za nesmysly. To je nemožné!!...Z myšlenek upnutých k ženě na druhé straně planety ho vytrhl zvonící mobil v kapse jeho kalhot. Když si přečetl jméno volajícího, chvíli váhal, jestli hovor příjme. Nebyl v náladě se s kýmkoli vybavovat - Nakonec s rezignovaným povzdechem přiložil telefon k uchu: „Ahoj Eddie..“

„Čaaaaau, kémo! To jsem rád, že jsi v pořádku.“

„Zatím ano...Proč bych neměl?“ procenil s ironickým úsměškem v hlase Michael.

„No proč proč...doneslo se ke mně, že tě zlobí manželka. Fakt je mi líto, že odešla, měl jsem ji rád. Ale opustila TEBE, takže už ji rád nemám. Nechceš se o tom pobavit mezi čtyřma očima?“

„Jsi hodný Eddie, díky za tvoji vstřícnou mužskou solidaritu, ale dělám teď na jednom klipu a nemám teď moc času se ubíjet životem.“

„A co třeba upíjet, Miku? H?“ přerušil ho jeho dlouholetý přítel Eddie Murphy laškovným tónem, na nějž vzápětí Mike reagoval stejnou měrou: „Kam s tím míříš?“ uchechtl se klukovsky.

„Tak víš jak...romantický procházky po pláži, sledování třesoucích se kočiček v plavkách u baru, noční řádění v klubu….hhhh….lepší? Co na to říkáš? Nějaká oslava svobody...jen my dva...a...dnešní noc v L.A.???!!!“ Eddieho široký úsměv Michael cítil až za krkem. Měl pravdu. Jeho pozvání se vždy odolávalo jen s velkými obtížemi, protože konce bývaly epesní. A Mike teď něco takového přesně potřeboval. „Stačí, když u tebe budu v pět?“

„To je slovo do pranice! Takhle se mi líbíš, kluku ušatá! Počkej, jak si užijeme! Po dnešním večeru ti žádná neřekne jinak než Michael Jackson – král dámských kalhotek...srdcí a snů už totiž králem jsi od přírody, na zbytku se musí zamakat. Nemůžeš za mnou přeci zaostávat!“

„Tomu já říkám výzva.“ smál se Michael a chvíli trvalo, než se přes své pobavení zmohl na další slova. „Moc se těším, tak zatím a ještě jednou díky, Eddie.“

„Za málo, sim tě! Přítel Michael nebude v nouzi, to neexistuje! A dneska večer tomu dáme na frak! Těším se, pa brouku.“ zařechtal se naposledy Eddie do telefonu a s příslibem „hot“ večera zavěsil.

Ještě, než se Michael vydal do koupelny, okamžik ležel v houpací síti a krátce přemýšlel. Asi to vážně potřeboval. Doufal, že s Eddiho pomocí ztratí vůči neznámým ženám ostych a dokáže najít slečnu, díky níž by zapomněl. Snad bude mít štěstí…

-----------------------------

„Vaše Královská Milosti, tudy, vše je již připraveno, budete nadšená!“ má komorná rozhazovala rukama na všechny strany a nedokázala zakrýt velké očekávání z reakce na její několikadenní práci. S Albertem po boku jsem kráčela v jejích šlépějích po schodech a v náručí svírala malého chlapečka, který si přivlastňoval každičký pohled jak svého okolí, tak i můj. Šli jsme dlouhou chodbou směrem ke královským komnatám a pár dveří od těch mých zahli doprava.

„A jsem tady!“ prohlásila má skvělá společnice jemným hlasem a na její pokyn stráže dokořán rozevřeli pokoj, který odteď patřil následovníkovi španělsko-monackého trůnu. Při pohledu na dětský pokoj prozářený ranním světlem plný květin, hraček a dalších dárků od nejrůznějších lidí ze všech koutů světa jsem se nedokázala vytrhnout z úžasu. „Můj bože, broučku, vidíš? To všechno je pro tebe! Tak moc se na tebe všichni těšili...a nejvíc tvá maminka...“ na tváři se mi vyklubal přešťastný úsměv. „Podívej, co všechno jsi dostal! Třeba tady, ten krásný houpací koník, až budeš velký, budeš na něm jezdit po celém domě….a tady...pááááni to je ale nádherná malovaná váza! Ta musela dát práce, viď lásko moje? Neuvěřitelné! A poslal ti ji sám japonský císař a dokonce s věnováním! Francesco,“ otočila jsem se unešeně ke své komorné „musíme všem osobně poděkovat, jsou tak úžasní, že si vzpomněli a poslali ti tyto vzácné dary! Nemohu věřit svým očím...waaaaau, teeeda, Miguelku, zlatíčko moje, ta přenádherná květina, od koho pak je asi ta? Kdo pak nám ji jen mohl poslat, co myslíš? Že by jí sem dal tvůj tatínek?“ Hodila jsem po svém manželovi sladce podezřívavým pohledem a zvědavě jsem se natáhla pro čouhající cíp modrobílé obálky, jenž byl nenápadně vložena v tom největším bugetu rudých růží, který jsem kdy v životě viděla a opatrně ho vytáhla.

„Nene, já mám pro Vás jiné překvapení, drahá...“ začervenal se Albert.

„Vážně?“ podívala jsem se na něj nedůvěřivě a opět zabořila oči do malé barevné obálky: „Stejně nevěřím, že není od tebe.“

„Doopravdy ne, tentokrát jsem v tom nevinně. Uvidíš sama, má nejdražší...“

Nepropouštějíc synka ze své hrudi jsem jednou rukou kostrbatě otevřela psaníčko: „Podívej, kdo pak nám to asi….“ Větu jsem již nedokončila. Jakmile jsem zahlédla písmo na bílém papírku s chlapcem sedícím na hraně modrého měsíce vysoko nad malými obláčky, zatemnilo se mi před očima a všechny věty znějící místností zmizely v jedné velké bublině, jejíž obsah se ztratil kdesi za mnou.

„Tak už mi věříš, že to není ode mě?“ zasmál se za mými zády nic netušící Albert.

Ruka se mi roztřáslaa srdce mi prudce bušilo, byla jsem natolik ochromená krátkým textem na zdobném kousku papíru, že jsem si až po chvíli uvědomila, že nedýchám. Nezapomněl...

„Anno? Anno, jsi v pořádku?“ ozvalo se důrazně za mými zády.

„Jen...nezlob se, Alberte, neudělalo se mi dobře. Postaráš se na chviličku o Miguela, prosím?“

Albert nadšeně rozevřel ruce a natáhl se po malém: „Jistě, ukaž mi ho...běž si odpočinout, postarám se o něj. Taaaak, a teď necháme maminku hezky odpočinout a uděláme si pánské odpoledne. “

„Děkuji,“ hlesla jsem nesměle. Naštěstí, všichni byli natolik uchvácením novým přírůstkem do rodiny, že náhle změně mého chování nevěnovali pozornost. Využila jsem toho a co nejrychleji opustila Miguelův nový pokoj. Potřebovala jsem na vzduch. A být sama… Nevěděla jsem, jak dnešní noc po Albertově boku vydržím..

Hbitě jsem seběhla schody do zahrady nevnímajíc úklony kolemjdoucích a uchýlila se na první opuštěné místo mezi stromy nedaleko jedné z fontán, kde jsem rozechvěle usedla na kamennou lavičku. Několika pohledy kolem jsem se ujistila o své samotě, a ve snaze do svých žil roznést alespoň trocha klidu, jsem spolu s hlubokým nádechem znovu ve svých dlaních rozevřela pomačkaný lístek. Každý zná krásnu růže, ale ta tvá ji stím krásným drobečkem ve tvém náručí jednou pro vždy zastíní.Ať se Vám do cesty vždy staví jen dobré, co Vám každý den bude vykreslovat úsměv ve tváři. Navždy se vzpomínkou v srdci, Váš Peter Pan.

Při čtení těch slov napsaného mně tak důvěrně známým písmem jsem nedokázala zabránit slzám, které se pomalu ale jistě probojovávaly na povrch a s tíhou břemene nevyřčeného tajemství stékaly dolů po mých tvářích. Ta tupá bolesttříštila mou duši na tisíce kousků.Aniž bych si to uvědomila, nevědomky jsem v Miguelově pokojivyslovila pravdu, jejíž hrozící odhalení mě děsilo i v těch nejčernějších snech...ach ano, ty přenádherné růže byly skutečně od tvého tatínka, můj nejsladší synu. Jméno, s nímž ses narodil….to jméno mělo být navždy připomínkou tvého pravého otce, i když jej maskovalodkaz na mého dědečka, Miguela Angela de Salina. Snad třeba i jednou, až budeš starší, budeš moct zjistit pravdu o svém skutečném otci…

------------------------------

Černá limuzína zastavila před rušným barem v srdci L.A., jenž byl mezi bohatšími podnikateli jedním z nejvyhlášenějších. Přítmí a světla zbarvující se do všech odstínů duhy spolu s rockovou hudbou s erotickým podtextem jen podtrhovala tamní atmosféru, která byla pro svůj intimní nádech jak stvořená pro náhodná setkání. Jakmile oba muži vystoupili z auta, bez otálení následovali přitažlivou hudbu linoucí se zpoza dveřípodniku. Sotva se ocitli uvnitř, ujal se jich jakýsi úslužný muž v livreji, který je bezpochyby v mžiku poznal, a pokynul jim směrem do míst nad barem: „Prosím, tudy, gentlemani. Následujte mne. Pro V.I.P. hosty máme ta nejlepší místa.“ Pronesl hrdě a vedl je ke stolu v horní části baru místu, odkud měli skvělý výhled na spoře oděné ženy, jež se na různých místech v podniku vlnily do rytmu reprodukované hudby. Po chvíli došli až k prvotřídní lóži se skleněným stolema koženými sedačkami, která byla diskrétně zapuštěna do jakéhosi kamenného výklenku: „Zde budete mít naprosté soukromí, pánové. Zařídím Vám osobního číšníka.“

„Paráda,“ rozzářil se Eddie a jako spokojený klientmudo ruky vložil 100 dolarů.

„Děkuji pane,“ rozzářil se obdarovaný muž v livreji, „smím Vám donést něco k pití?“

„Jasný! Dnešní večer si chceme pořádně užít, takže začneme tím nejlepším šampaňským, co tu máte, co říkáš Miku? Dáme si?“

„To zní dobře...“ Michael reagoval poněkud plaše. Často se v takových podnicích nevyskytoval, tudíž se v něčem takovém necítil úplně komfortně. Ale to nemohlo zabránit jeho příteli v tom, aby Mika dokázal vnést do takové nálady, že si to naplno užije. A nebyl daleko od pravdy. Jakmile vypili první láhev šampaňského, donesli další, pak další, následovala lahev vína...a stejně jako ostatní smrtelníci se i Michael s každou následující skleničkou uvolňoval a byl sdílnější a sdílnější. Přesně v takových chvílích dochází k otevírání situací, které vás trápí, a o nichž byste za normálních okolností jen stěží mluvili. A ani Michael nebyl výjimkou.

„Víš...Miku, příteli...já vím, že mi do toho vůbec nic není a když nebudeš chtít, neříkej mi to, ale...proč tě vlastně Lisa opustila?“

„Je to dlouhodobá záležitost, Eddie...“ posteskl si Michael a s rozhozenými rukama o opěradla se uvelebil v křesle. „Nemiloval jsem ji a ona to poznala.“

„Jako vážně?! No to mi ani neříkej, brácho! Tys takovou kost nemiloval?“

„Lis je úžasná, to bezesporu, ale miluj někoho, když miluješ jinou.“

„Počkej, počkej….to mi jak chceš říct, že tam je jiná ženská?“

„Přesně tak..“ přitakal Michael a výrazně pokýval hlavou, aby utvrdil svého nedůvěřivého přítele.

Ten ani na okamžik nelenil a nadšeně rozpřáhl ruce v široké objetí :„No v tom případě se celá věc mění a nebudeme zapíjet bolestivé rány, ale oslavovat!“

„Ne tak rychle, Eddie...“

„Co je za problém? Jestli jsi zamilovanej, tak proč už s ní teď neležíš v posteli a neděláš jí děti?“

Při Eddiho slovech si jen rezignovaně povzdechl a sklesle pokračoval: „Dal bych všechno na světě, abych teď mohl být s ní...ale problém je ten, že je vdaná, má rodinu a pozici, která jí to neumožňuje.“

„Miku, doprčic! Na tyhle věci se vykašli! Já taky chodil s maminou, která byla vdaná. Ale jestli ji miluješ a ona tebe, víc neřeš! Žijem jen jednou! Tak pojď, jedeme za ní! Máš adresu?“ vystřelil z křesla a už byl jednou nohou na odchodu, odhodlán pomoct svému příteli v nouzi.

„Auto by byla nejmenší komplikace,“ podepřel si smutně hlavu. „Je ve Španělsku...“

„Si děláš kozy?! Ok..Ok..láska nezná hranic a i když je tahle hranice poněkud širší...no, poněkud, řekněme ve velikosti malého oceánku, existují letadla. Tak zavolám na letiště a dohodnu ti let!“

„To taky nejde.“ povzdechl si zhluboka.

„Proč by to zas nešlo? Všechno jde...“

„Jenže ty nevíš, Eddie, jak je to složité. Nad tímhle vším jsem už milionkrát přemýšlel, ale nejde to...prostě to nejde...“ rezignovaně svěsil ruce do klína. Nevěděl, kde sebral tu odvahu, ale potřeboval se vyzpovídat. Konečně s někým sdílel své nekonečné trápení a cítil, že v tom není tak sám. Odhodlal se svému příteli říct, kdo je žena jeho srdce. „Víš, ona...je to...“ avšak její jméno už nezaznělo. Místo toho se do jejich přítomnosti vkradly dvě mladší dívky, mohlo jim být tak kolem pětadvaceti. Obě v první moment zůstaly jak omámené a unizono hleděly do Michaelovy tváře. Nicméně on, omámen několika skleničkami šampaňského a vína, věnoval svůj pohled jen a pouze drobné brunetce s velkýma hnědýma očima, z níž nemohl strhnout svůj fascinovaný pohled. Baculatější blondýnka vzápětí poznala, že si bude muset vystačit s Michaelovým o nic méně slavnějším kolegou z branže.

„Dobrý večer, pánové, nerušíme?“ pronesla neotřele vcelku pohledná blondýnka se zelenýma očima, jejíž úsměv dopadal na všechny strany.

„Ale vůbec né, dámy!“ odvětil Eddie, jakoby na jejich vyzvání celý večer čekal. „Pojďte, přisedněte si k nám! Já jsem Eddie a tady můj neznámý přítel Mike, ale bacha, jsme strašně ostýchaví!“ Přiznal se Michaelův přitel přesně v moment, kdy si blondýnka jménem Dita přisedla pod Eddieho paži.

„Tomu nevěřím!“ usmála se křehká brunetka a nevěřícně zírala na Mika, který ji sjížděl stejně tak zkoumajícím pohledem

„No tak, Miku, nebuď nevychovanej a nabídni slečně místo!“ pokáral Eddie svého dlouholetého přítele.

„Ach jistě, moc se omlouvám, prosím, sedněte si.“ vyzval dívku a jako správný gentleman ji nejprve podal ruku na znamení seznámení: „Moc mě těší, jmenuji se Michael.“

„Ellie,“ špitla koketně a natěsno si přesedla k Michaelovi.

„Mikuuu, slečně své jméno určitě nemusíš hláskovat.“ zasmál se a pokračoval. „Všichni o něm říkají, jak je v přítomnosti žen nesvůj, ale pravda je trošku někde jinde. I já mám kolikrát co dělat, abych ho dohnal.“

Michael se nad konstatováním svého přítele zastyděl. Ano, často v přítomnosti dam, které ho nějakým způsobem oslnily, býval nesvůj, ale nestávalo se to pravidlem. Aby žena upoutala Michaelovu pozornost, musela něčím charismatickým vyčnívat z davu, a to bylo velice těžké.

Nicméně netrvalo dlouho a obě dámy si s Mikem i Eddiem připíjeli na krásný společný večer. Hodina za hodinou ubíhala a se stoupající hladinou alkoholu v krvi se oba páry k sobě stále více tiskly, když v tom se Eddie s Ditou s omluvou odebrali na „procházku“. Ještě než stihli odejít, Ellie se zlehka natiskla k Mikovi a tiše mu zašeptala do ucha: „Doprovodíš mě domů? Bydlím kousíček a už jsem trošku unavená.“

„Jistěže, nenechám tě jít samotnou!“ pronesl odhodlaně Michael v dobré víře toho, že se skutečně jedná o pouhý doprovod domů, i když mu hlavou projela neslušná představa, že by se nebránil tom, kdyby se před dveřmi jejího bytu jejich cesty prozatím ještě nerozešly. A opravdu, bydlela nedaleko, přesně jak tvrdila. Po celou cestu, jak bývalo pro Mika typické, se o své osobě nechtěl bavit, i když se ho Ellie snažila maximálně zpovídat. Spíš naopak. Zjišťoval a zpovídal drobnou dívku po svém boku, jíž se až neuvěřitelně podobalaženě, jíž z celého srdce miloval. Dokonce se mu v první chvíli rozšířily zorničky v naději, že se skutečně jedná o Annu. Bohužel, jakmile se přiblížila a promluvila, přesvědčil se, že je to skutečně jen náhodná podoba, pro tento večer jí její vzezření velice pomohlo minimálně v tom, že vzbudila – i když krátkodobý – Michaelův zájem.

„Tak jsme tu.“ pronesla smutně a sklopila oči do země. Michael se podíval vzhůru na typický americký cihlový dům, kde jeho společnice bydlela, a s milým úsměvem jej pochválil.

„Vím, že to není Neverland, ale nechceš nahoru? Udělala bych ti něco dobrého – třeba palačinky.“ nadhodila koketně v maximální snaze svůj vytoužený protějšek přesvědčit, aby přijal její pozvání k dalším společně stráveným chvílím.

Příliš neváhal, několikrát si ji přeměřil očima, a pak laškovně zvedl obočí se slovy. „Moc rád se k tobě podívám...i bez palačinek.“

„Fakt?“ rozzářila se, „No tak pecka! Jen na chodbě potichu, ať nevzbudíme sousedy.“ Když otevřela dveře do domu, nemohla za zády přeslechnout Michaelův dětský smích. Ten pocit, že se schovává před sousedy jako malé dítě, ho pobavilo. Ovínění během chvilky vystoupali do pátého patra a spočinuli u bytu s číslem 53, kde Ellie bydlela. Opatrně vsunula klíč do zámku a otevřela dveře do nichž v mžiku vklouzla jako první, aby rozsvítila tlumená světla ve svém malém, ale útulném bytečku.

„Tak, to je mé skromné království!“ hlesla s určitou hrdostí a potupou zároveň.

„Panečku“ Vždyť je to nádherný!“

„Díky, je mi jasný, že jsi zvyklý na jinší, ale bohužel, holka z Argentiny si v Americe nemůže víc dovolit.“

„Nevěděl jsem, že jsi z Argentiny...“

„Tak na půl. Můj otec je Američan, matka žije v Riu. Bohužel, ač bychom všichni chtěli sebevíc, matka s námi žít nemůže...“

„To je mi líto,“ posteskl si Mike nad jejím osudem, „co s tím je za problém?“

„Dle argentinských zákonů by musela zaplatit 5000 dolarů za přepis mezi oběma zeměmi, což si nemůžeme dovolit. Matka uklízí v jednom motelu, otec po 30 let sváří a já..já dělám v obchodu se smíšeným zbožím. Prostě žádná idylka… hold se s tím učíme žít. Mimochodem...co říkáš na dohodu?“ špitla podmanivě a stoupla si co nejtěsnější Michaelovy blízkosti, odkud mohla jen z pár centimetrů pohlédnout do jeho hlubokých tůní.

Rozhodl se přistoupit na její hru. Moc dobře si uvědomoval, jak na ženy působí – pouze s jednou jedinou výjimkou - a rozhodl se toho využít, o to spíš, když jeho tělo strádalo a volalo po ukojení své touhy. „Jakou dohodu máš na mysli?“ hlesl podmanivě, nestrhávající upřený pohled z jejich tmavých očí, a lehce své dlaně přiložil na její boky. I když je sotva pocítila, sálala z nich nepopsatelná podmanivá energie, kterou doposud nepoznala. Kombinace jeho hlasu, očí, doteků a fascinující aury byla vražedná. Ruce zasunula do jeho krátkých vlasů ve snaze přiblížit si jeho tvář k té své. Podlamovaly se ji kolena a věděla, že Michaelovu pevnému pohledu neodolá. A nemýlila se. Stačilo, aby jenom lusknul prsty a byla jeho, avšak vyčkával, čímž jen prohluboval její chtít. Tolik ho chtěla. Měl ji ve své moci a věděl to. Na jednu stranu mu to imponovalo, na druhou – nebylo to nic, co by ji odlišovalo od většiny ostatních dívek. Často býval v situaci, že ženy nemusel bojovat a samy se mu podbízely, což zanechávalo jeho zájem na povrchní úrovni. O o to spíš ho fascinovaly opaky, které naopak naprosto diametrálně oceňoval.

„Pověz, jakou dohodu?“ zopakoval sladce, aniž by uhnul pohledem z jejich očí.

Měla co dělat, aby zůstala při smyslech: „Já ti ty palačinky mileráda udělám, pokud chceš něco sladkého...“

„Vím o něčem sladkém, co chci, ale palačinky to nejsou.“ odpověděl rozhodně a nechal jí, aby sama využila situaci. Ďábelsky zbožňovalten pocit moci, kdy mohl manipulovat se ženou, aniž by ona o tom měla nejmenší tušení. Miloval, když jím právě vyvolenádívka neudržela emoce na uzdě a vrhla se na něj. Paradoxem zůstávalo to, že ON naopak propadal ženám, které ho uměly odmítnouta jejichž srdce si musel složitě dobývat.

Dostal Ellie přesně tam, kam potřeboval. Neudržela se a během několika vteřin si přivlastnila jeho rty. Michaelovo tělo se tak stalo pouze nástrojem jeho potlačovaných pudů. Bez okolků z ní strhal šaty, aby se co nejrychleji dostal k Ellinině kůži. Ale ani ona se nedržela pozadu. Jedním pohybem z Michaela stáhla vínovou košili a dlaněmi zajela pod bílé tričko, jenž pod svršky tak rád nosíval. Samým vzrušením nedokázal zkrotit lačný sten deroucí se z jeho úst. Kradl si jeden polibek za druhým, ale i ty byly naprosto odlišné od těch, jimiž zasypával dívku svého srdce. „Ann...“ šeptl nevědomky v myšlenkách na ženu svého srdce.

„Pro tebe budu kýmkoli...“ její slova ho překvapila. Dostalo se mu odpovědi, kterou rozhodně nežádal. Jenže... Ta podoba… Ta Ellienina podoba očarovala jeho mysl. Nedokázal se sebou svádět žádný boj. Hbitě Ellie vysadil na starší stůl po své pravé ruce a zhluboka ji rozevřel klín, o který otřel svou zbytnělouchloubu.

„Můj Bože!“ hlesla úžasle, když rozepla poklopec a nahmatala Michaelův rozkrok, ale vzápětí jí zavalil strach: „Michaeli, já...nejsem si jistá, jestli to...dokážu...“

Pohlédl jí do tváře. Pochopil její obavy a hebce ji pohladil po tváři: „Nebudu dělat nic, co by se ti nelíbilo nebo ti ubližovalo, slibuju! Neměj strach...“ i přes obrovský hlad prahnoucí po vlastním ukojení, byl uvnitř sebe pořád stejně něžný a obětavý, jak mu bylo za všech okolností vlastní. Dvěma prsty si nasadil ochranu a pomalým vlněním své pánve začal pronikat do Elliina lůna neustále sledujíc každičký výraz v její tváři, který mu pomáhal rozpoznat reakce jejího těla na nezvyklou velikost, jíž si do ní snažila najít cestu. Ellie ze svého hosta byla natolik uchvácená, že po několika opatrných průnicích Michaela silně objala stehny a jedním přírazem „ho“ celého vtiskla do sebe, až se z jejích rtů vydral tlumený výkřik.

„Ellie...“ vylekal se nad jejím rozhodnutím. Věděl, že jí zdaleka nedává tolik péče, kterými v životě zahrnoval své stálé partnerky. Ellie se pouze napřímila, aby opřela svou tvář o jeho a mohla tak vnímat každičký centimetr jeho kůže na té své a do rtů muvdechlapouze tiché „Nepřestávej...“, které mlčky uposlechl.Netrvalo dlouho a se sílícími přírazy zakončené chraplavým stenem dosáhl vrcholu. Nakonec se vysílením zhroutil do Elliina náručí…

--------------------------

„Ty už jdeš?“ zeptala se rozespale Ellie, když před sebou uviděla Michaela, který si zapíná knoflíčky na rukávech své košile. „Nezůstaneš alespoň na snídani?“ optala se smutně.

Michael se na ní sladce usmál a starostlivě přistoupil k její posteli, aby se mohl posadit na její okraj, odkud Ellie věnoval několik jemných pohlazení po tváři: „Díky, jsi hodná, ale musím jít. Mám dnes spoustu práce ve studiu a už teď vím, že se nevrátím domů před půlnocí...“

„Ale vždyť ještě není ani šest...“

„Hold těžký život umělce..“ zasmál se a byl rád, že jemný náznak pobavení zhlédl i v její tváři. „Děkuji za překrásný večer, Ellie...“

„Já děkuju...“ šeptla, načež uchopila jeho ruku, aby mohla snáz políbit jeho dlaň a utopit v ní naposled svojí tvář. „Je mi jasný, že jakmile opustíš můj byt, na žádnou Ellie si už asi nikdy nevzpomeneš...“

„To není pravda...“ hlesl s lehkým pokáráním v hlase, že by mu věřil i nejzarputilejší jedinec na tomto světě.

„Dobře, ale i přes to… nechala jsem ti na stole své telefonní číslo. Ráda tě kdykoli uvidím, nebo alespoň uslyším...třeba mi na nějakém koncertě věnuješ písničku...“ zasmutnila nutíce se vyčarovat na svých plných rtech drobný úsměv.

„Věřím, že se nevidíme naposledy.“ povzbudil ji Michael sladkým hlasem, a pak své ruce zanořil do kapsy od kalhot, odkud vytáhl zelený přeložený papírek a opatrně ji ho podal.

„Co je to?“ zeptala se nechápavě.

„Ještě ne, otevři to až odejdu...Prosím...Tahle věc dostane tvou maminku z Argentiny do USA. Je tam dost, aby to uhradilo veškeré náhrady s tím spojené. Budu moc rád, když mi na adresu na druhé straně pošleš alespoň fotku vás všech pohromadě...nechci, aby to vypadalo, že si tě za včerejšek kupuju, to v žádném případě! Dal bych ti to i tak...Chci tě vidět šťastnou, ne ztrápenou...rodina musí být pohromadě. A vy si šanci zasloužíte!“

„MI...Miku, já...nevím, co říct...“ vykoktala s obtížemi.

„Prosím, neříkej nic. Jen mi o sobě dej vědět, že se všechno povedlo. Budu držet palce.“

Ellie se na něj podívala s ohromným vděkem v očích, jakoby hleděla na někoho, kdo nepochází z tohoto světa. Nahnula se k němu a dlouze ho objala: „Už chápu, proč tě všichni milují...jsi opravdu anděl, kterého nám seslal Bůh.“

„Ale kdeže...“ Mike se naposledy usmál, a pak se jen přesunul ke dveřím, od nichž se na ní naposledy podíval: „Opatruj se, Ellie...Rád tě zase někdy uvidím..“

„Nápodobně, Miku...“ špitla. Jakmile se za ním zaklaply dveře, byla jak omámená. Spala s Michaelem Jacksonem, ale co víc...od první chvíle cítila, že z něj sálá něco nadpozemského, pro co dlouho hledala pojmenování, které ale nedokázala najít. Navíc současně záviděla každé další ženě, jež se v jeho přítomnosti vyskytne. Vlastně i ona byla jednou z těch šťastných, protože ho okouzlila natolik, že se ON, muž jeho významu, rozhodl s ní strávit noc. Nakonec se otřepala a konečně se odhodlala rozevřít přeložený papírek s Michaelovou adresou. Když před sebou uviděla ta čísla, málem omdlela. Na převoz její maminky bylo potřeba 5000 dolarů...Michael na ten šek napsal částku ještě o jednu nulu vyšší!