Kapitola 4.

Napsal Jeana (») v pondělí 9. 4. 2012 v kategorii Králova dcera, přečteno: 1430×
kopie-17169-1127984099590-1826848188-2538.jpg

Tak můžu říct jen HALELUJA! Díl je po náročném dni konečně dopsán:) Doufám zlatíčka, že Vás ti chlapi moc nevymrskali:D

Díl sice kratší, ale za to....no posuďte samismile věnuju ho Čokoládce, přivedla mě na jistou myšlenku a ani o tom nevísmile

----------------------

Procházela jsem se po neverlandské Zoo spolu s Jefrym a dalšími dvěma dívkami, které tu už léta pracovaly. Ukazovali mi všechno. Koně, slony, žirafy, papoušky, hady, opice... byl to vskutku Ráj na zemi. Dokonce mě vzali i do stájí, kde jsem mohla nakrmit jednoho bělouše. Připomínal mi toho mého v Escoriálu. Co ten asi teď dělá? Povzdechla jsem si v duchu, ale z myšlenek mě vytrhl kárný hlas Judithy: „Cris? Cris? Tady jsi, všude tě hledám...“

„Nezlob se, Judith... Tihle milí lidé mi ukazovali místní zvířátka. Pohlédni, nejsou překrásná?“

„No, zvířátka tu jsou sice překrásná, ale já si tě teď musím půjčit. Někdo s tebou chce mluvit...“

Tumblr-lvrsm4mzyx1qbfppso1-500

-------------------------

Z chodby jsem vstoupila do jakési místnosti za mohutnými dveřmi. Jemně jsem je za sebou dovřela, ale jakmile jsem se otočila do pokoje, oslnil mě přímý pás slunečních paprsků, který procházel skrz obrovská okna na protější stěně. Ruku jsem si dala před oči ve snaze utlumit tu jasnou zář a udělala několik kroků stranou, abych se dostala do přítmí. Ve stínu se mi konečně otevřel ohromující pohled na pokoj, v němž jsem se nacházela. Odněkud z reproduktorů se linula líbivá reprodukovaná hudba, která jen podbarvovala atmosféru v místnosti. Při každém nádechu jsem cítila omamnou vůni, z níž by se kde komu podlomila kolena. Rozhlídla jsem se kolem sebe, ale nikdo tu nestál. Byla jsem tu sama...alespoň jsem si myslela, že tomu tak je. Udělala jsem pár nejistých kroků doprostřed místnosti a několikrát se otočila kolem dokola, abych si naplno vryla do paměti každičkou část útulného pokoje. Můj pohled zaujal stolek snad se stovkou zarámovaných fotografií. Naklonila jsem zkoumavě hlavu na stranu a drobnými kroky vykročila přímo k nim. Prohlížela jsem si jednu po druhé. Mile jsem se pousmála nad některými z nich, ale jedna mě přece jen zaujala. Byla na ní tvář ženy, kterou si kdysi můj otec velmi oblíbil. Vzpomněla jsem si, že dokonce navštívila náš palác a strávila tam několik dní jako vážený host. Myslím, že se jmenovala...Elizabeth... Ano...Elizabeth! Jenže ten muž vedle ní... to je přeci...

„Ta žena pro mne hodně znamená.“ Ozval se hlas muže stojícího za mými zády. Sotva jsem mu pohlédla do tváře v pár centimetrové vzdálenosti od té své, polekaně jsem upustila obrázek a místností se rozezněl zvuk tříštících se střepů.

Jako zkamenělá jsem znovu upřeně hleděla do těch překrásné čokoládové oči ze včerejší noci. Nevnímala jsem nic, ani rozbitý rámeček, jen tmavé tůně před sebou, do jejichž náručí jsem padala nezadržitelnou rychlostí. S každou vteřinou mě k sobě bytostně připoutávaly víc a víc. Cítila jsem, jako bych se v nich topila a přitom netoužila zalapat po vzduchu. Z omámení mě vytrhl až praskot z pod Mikovou nohou, když se snažil udělat nepatrný krok do mé blízkosti.

„Já...omlouvám se.“ špitla jsem a poklekla na zem ve snaze uklidit poničené sklo. Když uviděl, jak jsem bez váhání padla k jeho nohám a začala sbírat kusy rozlámaného rámečku, nenechal na sebe dlouho čekat.

„To je v pořádku.“ špitl, když do dlaně vzal několik střípků.

„Moc mě to mrzí, nechtěla jsem.“

„Vždyť je to jen rámeček. Těch mám mraky.“ pousmál se, „Nic se nestalo. Fotka naštěstí zůstala celá...“

„Tu ztrátu Vám samozřejmě vynahradím.“

Jako mávnutím kouzelného proutku ustal v uklízení a opřený o jedno koleno si mě projel očima: „Už jsi mi to vynahradila.“

„Vskutku?“ prohodila jsem ledabyle a dál pokračovala v uklízení pohledy zatímco on si vychutnával drobné pohledy, jimiž mě ostýchavě obdarovával.

„Ano... víš,... včera u toho klavíru....“ jeho slova přerušilo slabé zasyknutí z mých rtů, když ostrý kus skla jak břitva proniknul do kůže na mém prstu, kde zanechal krvavou stopu.

„Ukaž, podívám se ti na to...“ špitl. Pomalu se ke mne přiblížil a ochranitelsky vzal moji ruku do té své, aby lépe viděl na řeznou ránu.

„Ne! Nejste lékař!“ vyjekla jsem a prudce vytrhla ruku z Michaelova sevření.

„A to vadí?“ řekl kajícně.

„Och!“ svoji odpovědí mi vyrazil dech. Na takové jednání jsem opravdu nebyla zvyklá. „Správně bych Vám to ani neměla dovolit!“

Michael pozvedl obočí. Byl překvapený, ale jeho věrná duchapřítomnost opět zvítězila. Dlaní se opřel o parkety a druhou rukou ukázal směrem ke krvácející ráně na mém prstu: „Čím víc si tu ruku budeš mnout, tím víc se ti ty mikrokousíčky co tam zbyly budou zarejvat do ruky a bude to pekelně bolet.... Sice nejsem žádný doktor, ale tohle bych měl zvládnout....ale samozřejmě, pokud musíš mít za každou cenu doktora, aniž bys mi to alespoň ukázala, tak stačí kousek cesty odhopsat. Nejbližší klinika je odsud 15 mil. Když vyrazíš a trošku popoběhneš, do večera bys tam mohla být.“

„15 mil?“ zopakovala jsem tiše.

Mike jen s přesvědčivým úsměvem pokýval hlavou: „Možná 15 a půl. Ale zkratkou tam budeš za necelých 6 hodinek. Je to krásná procházka.“ Jeho slova mě znejistila. Vskutku. Účel světí prostředky: „Pořád mi to neukážeš?“

 003_2

Tak co myslíte - nechá si Anna od Mika prohlédnout tu poraněnou ruku? Anebo se urazí jako správná královská dcera a odejde?:)

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Mandy z IP 89.103.19.*** | 13.4.2012 18:07
Tak tahle povídka je naprosto fenomenální. Mike jí značně zprasil smile musím se smát ještě teď smile nebudu se moc rozepisovat - jdu si rovnou přečíst další díl x)
Zuzanka z IP 188.175.65.*** | 27.8.2012 01:44
Druhé setkání nad fotkou Elizabeth Taylor smilesmilesmile Uuuuuuuuuuh vyvýjí se to opravdu skvěle. A podle toho jak se zatím Anna chová si nemyslím, že uraženě odkráč. princezna se nechá ošetřit králem...smile


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel jedna a dvanáct