Kapitola 43.

Z restaurace jsem vyběhla, jak kdyby mě někdo pronásledoval. Několikrát jsem se za sebou podezřívavě ohlédla, jestli tomu skutečně tak není, a rozrušeně nasedla do svého coupé. Třesoucíma rukama jsem zasunula klíč do zapalování a jakmile se mi podařilo nastartovat, prudce jsem sešlápla plyn, abych odtud byla co nejrychleji pryč. Uháněla jsem si to směrem dolů do L.A. a celou dobu mi v hlavně probíhal náš rozhovor s Michaelem. Nedokázala jsem to vytěsnit z hlavy. Pořád jsem před sebou viděla ty jeho rozzářené oči, se kterými se mnou jednal a já? Nezmohla jsem se na víc, než na cynické poznámky ve snaze uchránit sebe samotnou před uhrančivou silou Mikovy osobnosti. I přes to, že stál několik centimetrů ode mě, zřetelně jsem cítila, jakoby se mě dotýkal. Nechápala jsem, proč se tomu všemu znova vystavuju. Proč jsem Miguela neposlala s Judith, která by mu to mohla mými slovy vysvětlit? „Sakra! Sakra! Sakra! Ty jsi tak pitomá, Ann!“ práskla jsem zaťatou pěstí do volantu ve snaze ulevit alespoň trošku tomu úzkostlivému napětí a dál jako smyslů zbavená uháněla domů. Ne, ani omylem mé chování nepřipomínalo zdvořilost španělské katolické královny. Po celou dobu jsem rukou stírala tekoucí slzy z mých tvářích a už ani nevím, jak jsem se dostala před dům, kde jsme bydleli. Ještě chvíli jsem seděla dole v autě a snažila se srovnat sama se sebou. Koukla jsem do zpětného zrcádka, abych se upravila, a pomalým krokem vyšla nahoru po schodech do našeho bungalovu. Měli jsme přízemní domek v jedné z luxusních čtvrtí s bazénem na terase, zahradou...bylo tu nádherně. Nic tu člověku nechybělo.

„Jak to šlo?“ ozval se mateřský hlas Judith, když jsem potichu vstoupila do předsíně a zavřela za sebou vchodové dveře.

„Ale tak...šlo...Miguel už spinká?“

„Leží v posteli, ale ještě myslím, že ne. Uložila jsem ho teprve před chvílí. Chtěl na tebe počkat...“ odpověděla s úsměvem a já natěšeně naběhla do pokojíčku svého syna. Opatrně jsem nakoukla dovnitř, abych ho náhodou nevzbudila. Když jsem ale v tlumeném světle jeho stolní lampičky zahlédla jeho hnědá očička, která se zvědavě rozhlíží všude kolem sebe, nemohla jsem odolat a celá rozzářená se vydala k jeho postýlce.

„Maminkooo!“ ozvalo se záhy a napnutýma ručičkama před sebou mi dával najevo, jak moc se touží schoulit do mého náručí.

„Broučku můj, tak moc jsem se na tebe těšila!“ hlesla jsem, když jsem ho sevřela ve dlaních a vtiskla mu polibek na čelo. „Povíš mamince, jaký pak jsi měl den?“

„S Judith jsme si hráli v bazénu a zlobili strejdu.“

„Jo tak vy jste zlobili strejdu Daniela?“

„Dobrý večer, Výsosti!“ ozvalo se z chodby z poza Judithiných zad. Pozdrav vzešel od muže mojí přidělené ochranky, který se o nás měl starat. Mile jsem na něj pohlédla a chlácholivě odpověděla na jeho pozdrav: „Dobrý večer, Danieli. Prosím, přestaňte mě formálně oslovovat. Alespoň po dobu, co budeme zde, jsem pro Vás Anna...bude to tak komfortnější pro obě strany a pro pó – jste přeci můj manžel.“ mrkla jsem na něj na znamení, že mi tykání nečiní žádný problém, ba naopak.

„Jistě Vý….Anno...“ vydrmolil nezvykle, až jsme se tomu všichni museli zasmát. Pak se do akce opět vložila Judith a začala svou krátkou zpověď: „Tak, zlatíčko moje, povídej. Jaký to bylo?“

„Velice složité,“ povzdechla jsem si unaveně a posadila si Miguela na klín, abych si s ním aspoň na chviličku mohla pohrát, „nakonec jsem se omylem dostala na konkurz k jeho videoklipu, kde bylo dalších osm set lidí. Bylo to opravdu náročné.“

„A? Jak to pokračovalo?“ ptala se nervózně má milovaná chůva a aby ji neuteklo jediné slovo, vzala si malou židličku a přisedla si co nejblíž ke mně: „Vybral si tě?“

„Vybral… což mi samotné doteď nejde na mysl...“

„Vážně?! No tak to wau! On si vybírá jen ty nejlepší, zlatíčko! To teda smekám svůj pomyslný stařecký klobouk...“

„Nevím, jestli je to takové vítězství...“ oddechla jsem rezignovaně.

„Proč by nemělo? Jsi na nejlepší cestě se k němu dostat!“

„To je právě to, co mě děsí...už jsem s ním mluvila...“

„A to mi říkáš jen tak?! A jaký to bylo? Povídej, přeháněj, řekla jsi mu o malým?!“

„Zatím ne, nebyl na to prostor ani vhodná situace.“

„A co ti řekl? Kdy jste se bavili?“ nepřestávala naléhat.

„Doteď jsme seděli v jedné krásné restauraci nahoře ve studiích...a když jsem si šla na bar říct o účet, chtěl za mě zaplatit útratu, nic víc...“

Judith na mě vyvalila oči: „Nic víc? Nechce se mi věřit, že zrovna ty bys ho nechala...“

„Nenechala...přišlo mi to potupné!“

„Anno, děláš si srandu? Je to standardní projev galantnosti k ženě...“

„...na který já nejsem zvyklá a odmítám si na něj zvykat.“

„Takže jste se pohádali? To to pěkně začíná...“ povzdechla si a zavrtěla hlavou na důkaz nesouhlasu s mým jednáním.

„Nepohádali,“ hájila jsem se, „ale jsou prostě věci, které odmítám přijímat a už vůbec nebudu odpovídat na otázky, co mi nejsou příjemné nebo mě přivádí do rozpaků.“

„Nechce se mi věřit, že by se Michael někdy na něco neslušně zeptal, na to ho znám dost dlouho...“

„Judith, když ti řekne, že mu někoho připomínáš a zeptá se, odkud jsem...Co jsem mu měla asi tak říct?“

„Pravdu, Anno!“

Nad Judithinou rázností jsem se ironicky uchechtla: „Pravdu?“

„Anno, je normální, že člověk, kterého nějak zaujmeš, se na tebe začne vyptávat, aby tě trochu poznal...“

„Ale já nechci, aby se vyptával. Nechci mu říkat nic o sobě! Přijela jsem sem, abych mu předala naše dítě do péče, to je málo? Už tak mě odtrhávají od mého jediného syna, Judith, co víc mám ještě obětovat? Až mi vezmou Miguela, nebudu mít nic, pro co mi stojí za to žít...nechte mi aspoň mojí důstojnost...“ šeptla jsem zoufale, odvrátila hlavu od Judith a z očí mi znovu začaly kanout slzy. Cítila jsem, jak si opatrně přisedla vedle mě a mateřsky přitiskla mojí tvář na její rameno, aby mě utopila ve svém ochranářském sevření. „Jen se vyplakej holčičko moje, vím, je to nelidská zkouška a sama si z pozice matky umím představit, jak se cítíš. Život s námi někdy nejedná fér, ale věřím, že všechno zlé se zase v dobré obrátí a budete šťastní, neboj...jsem o tom přesvědčená...“

„Kéž bys měla pravdu...“ šeptla jsem nepřítomně a nechala se i s Miguelem chovat v jejím náručí, v němž jsem se před celým světem cítila tak bezpečně…

-------------------------

Druhý den odpoledne Michael ležel ve své houpací síti na zahradě a přemítal nad svým životem. Nedokázal se zbavit pocitu, že se jim neustále nějak protlouká, a to především bez stabilního citového zázemí. Tolik mu chyběl rodinný krb, žena a děti, k nímž by se každý den s radostí v srdci vracel. Jenže v jeho duši nebylo nic, jen hluché prázdno, které se snažil zaplnit nejrůznějšími způsoby. Ano, po pracovní stránce byl na vrcholu, nesmírně se mu dařilo všechno nač sáhl, o tom nebyl pochyb, ale jeho duše strádala. Pořád se snažil najít východisko jak z toho ven, tolik už toužil nebýt sám. Vanessu měl strašně rád, bavilo ho s ní trávit čas, ale chybělo tam to „něco na víc“, co ve vážném vztahu potřeboval. Nikdy v minulosti nad tím tolik nepřemýšlel do momentu, než potkal Annu. V ten okamžik se všechno jeho vnímání okolních žen naprosto přetočilo. Do té doby byl schopen zažít aspoň drobný románek s každou, k níž cítil bližší náklonnost, kterou dle svého tehdejšího pohledu nazýval láskou...Jak šeredně se pletl! Jakmile přišla Ona, v tu ránu pochopil, co pravá láska znamená. Není to jen smích a zábava, ale i pláč, strach o druhého, touha být s ním v každičký okamžik, strávit spolu všechno dobré i zlé, držet se jen tak za ruku a nemuset mluvit, neboť pohledy a doteky prozradí všechno za vás, udělat všechno byť jen pro úsměv druhého a být při sobě v jakékoli situaci...toužil mít svědka svého života, s nímž by v láskyplném objetí zestárnul. Proč jen jí nedokázal ani po tolika letech dostat z hlavy?! Možná už sám žil v nějakém přeludu, který s reálným základem neměl nic společného. Ale i přes to musel uznat, že musel dost přemýšlet o blondýnce z jeho nového týmu...Bella se jmenovala. Měla v sobě něco, čím mu Annu do značné míry připomínala. Už na první pohled ho zaujala, lákala ho. Rozhodl se, že vymyslí, jak se k ní sblíží. Dokázal to přeci tolika žen a i když věděl, že ona bude pěkný oříšek, musel to zkusit!

„Miku? Miku! Už je tu, vpustili jsme ji dovnitř...“ ozval se z nedaleka Waynův hlas.

„Už? Teda, ta má načasování...“ pousmál se Michael a zvedl se z houpací sítě, aby se své návštěvě vydal v ústrety. Jak bylo dlouho, co jí neviděl… 2,5 roků? Pamatoval si, že se s ní seznámil v baru, kam ho vytáhl Eddie na přátelskou rozpravu v ten samý den, kdy se Anně narodil syn. Minulý měsíc ho oslovila, jestli by se nezlobil, kdyby se zase jednou viděli. Měla v hlase ohromnou radost, matku se jí podařilo dostat do států, jejího otce povýšili a ona teď šéfovala v obchodě se smíšeným zbožím, kde tehdy dělala pokladní. Chtěla mu za všechno osobně poděkovat...Ellie, jak jen by si na ní mohl zapomenout! Ta jejich společná noc...byla na něj tak neuvěřitelně milá.

Na parkovišti před domem zastavilo menší červené auto. Na rtech ženy za volantem se rozzářil radostný úsměv ve chvíli, jakmile zpozorovala Mika, který si to k ní mířil svižným krokem, aby ji přivítal.

„Miku! Tak ráda tě zase vidím!“ pronesla dojatě Ellie, když Michaela nadšeně objala kolem krku.

„Já tebe taky, musíš mi toho tolik vyprávět!“ opětoval jí svůj přátelský úsměv. I z jeho tváře bylo jasně znát, že se na ní moc těšil. Byla pro něj útěk z tvrdé reality, kdy může na krátkou chvíli zase jednou všechno hodit za hlavu a v klidu se s někým bezúčelně o čemkoli bavit. Vzal ji na krátkou procházku po Neverlandu, kde jí ukázal všechny nádhery tohoto pohádkového místa od malé ZOO po kolotoče a přírodu kolem. Moc se o něj zajímala, ale s neuvěřitelně milým přátelským nádechem. Cestu zakončili v malém nahrávacím studii, s nímž ho pojilo spoustu vzpomínek...a to ne nejen k tvorbě desek.

„Waaaau! Tak tady všechny ty hity Michaela Jacksona vznikají?“ prohodila s úžasem, když se fascinovaně rozhlédla kolem sebe a pomalu vešla dovnitř, jak kdyby všechno kolem ní bylo součástí něčeho nadpozemského.

Michael se nad její milou poznámkou rozzářil od ucha k uchu a Ellie si nemohla nevšimnout růžence, který zaplavil jeho světlé tváře. Chvála ho vždycky přiváděla do rozpaků a ani tento okamžik nebyl výjimkou. Nervózně si poupravil černý klobouk na hlavě, a pak se otočil zpátky k Ellie, jež si sedla do křesla k mixážnímu pultu: „Je to jen maličkatý studijko. Spíš mi slouží k tomu, abych zachytil prvotní myšlenky, pak si s tím hraju, všemožně kombinuju a když jsem si stoprocentně jistý, že je ta skladba dokonalá, hodíme ji na placku ve studiích v L.A.. Nemáš žízeň po té procházce? Dáš si něco k pití? “

„Moc ráda,“ usmála se na něj, byl tak neuvěřitelně pozorný.

V jedné z dřevěných skříní měl zabudovanou malou ledničku připomínající minibar, kterou zaměstnanci pokaždé doplňovali. Sedl si do podřepu k ní a začal se v ní přehrabovat, aby získal přehled, co všechno své krásné návštěvě může nabídnout: „Mám tu….colu, fantu, sprite, vodu, další vodu, vodu s bublinkama, vychlazenou kávu, ledový čaj...na co máš chuť? Řekni si...“

Ellie se rozesmála: „A jaký je rozdíl mezi vodou a další vodou? V pořádní v ledničce?“

„Tak nějak...“ odpověděl ji Michael přes rameno stejně tak milým úsměvem.

„Tak v tom případě si dám vodu, ať té další vodě uvolní místo.“

„Dobře,“ smál se a vzal do ruky menší flaštičku s čirou tekutinou, aby vyplnil žádost slečny za jeho zády. Upřímně, sledovat ho byl to tak trošku pohled pro bohy. Jeho fialová košile zastrčená v černých kalhotách, černý klobouk. Ano, moc mu to slušelo, ale jak tak v podřepu seděl zády k Ellie a přebíral ledničku, kalhoty pevně obepínaly jeho nádherné pevné pozadí a ona z něj nemohla strhnout pohled. Navíc bylo krásné pozorovat, jak v tom podřepu nestojí na špičkách, ale na patách, což skvěle vypovídalo o jeho skvělé fyzické stránce. Jak byl nakloněný dopředu před sebe, na vršku jeho rovných zad se vlnily havraní vlasy svázané v culíku, které vyčuhovaly z pod jeho klobouku. V jednu chvíli se přistihla, jak ho ve svých představách zbavuje všech přebytečných kusů oblečení. Hltala ho až po konečky prstů. Pomalu se zvedl a s plechovkou pepsi-coly a vody v jedné ruce se otočil a vydal se zpátky k Ellie, aby ji podal vytouženou vodu. Ta jen se sladkým díky převzala flaštičku z jeho ruky. Místností se roznesl charakteristické křupání hliníku, to jak Michael opřený o mixážní pult čelem k Ellie otevíral plechovku s pitím. Ellie se opatrně napila, aby zklidnila rozrušení, co jí s každým pohledem na Michaela zavalovalo. Tehdy před pár lety z něj byla doslova tak říkajíc paf, ale za ty roky se dost věcí změnilo. Jela sem opravdu s nevinnou myšlenkou setkat se po letech s člověkem, který ji tolik změnil život. Jen mu sdělit pouhopouhé díky, prohodit pár slov a zase odjet. Nebyla naivní, věděla, že na Michaela se stojí fronty. Doteď nerozuměla tomu, že s ní tehdy strávil noc...Noc jejího života, na níž nikdy nedokázala zapomenout. Teď, když ho měla jeho pas jen metr nalevo od sebe, mohla zas detailně vidět jeho nádherné dlouhé prsty a široké dlaně, které se tehdy dotýkaly jejího nahého těla. Jen ztěžka odolávala. Bojovala sama se sebou, aby neudělala nic, co by jí později mohlo mrzet. Nedalo jí to. Zabořila oči do země a jemně oslovila muže před sebou: „Miku?“ řekla téměř šeptem. „Můžu se tě na něco zeptat?“

„Jistěže, Ellie, povídej, co tě zajímá...“ odvětil přátelsky a podíval se do jejich tmavých očích. Měla s Annou tolik společných rysů, ale ke štěstí mu scházel jeden zásadní – nebyla to Anna. Ale i tak se nedokázal zbavit pocitu, jakoby tu s ním byl její duch. Pořád se musel napomínat, že tu s ním není žena jeho srdce, ale dívka ji tuze podobná. Ta síla Elliininy vizáže ho nebezpečně vábila. Sledoval, jak se pomalu zvedla z křesla a postavila se přímo proti němu. Stoupla si k němu natolik blízko, až cítil, jak Elliin vlahý dech dopadá na jeho tvář. To bylo na hranici Michaelova sebeovládání.

„Víš já...“ její opatrná slova zanikla v polibku, který Mikovy opatrně vtiskla. Elliiny ruce se stočily kolem jeho krku stejně tak pevně, jako Mikovy kolem jejích zad. Nebránil se, ani ji nezastavil. Naopak, jejich líbání získávalo na síle, na hladové vášnivosti. Hladil ji po vlasech, po tvářích, tisk ji na sebe stále pevněji, ale všechno se změnilo v moment, kdy ucítil její rozpálenou dlaň vkrádající se pod jeho bílé tričko. „Ellie, Ellie...“ V tom se odtrhl od jejích úst a s třesoucím vzrušeným hlasem zastavil jejich počínání. „Nejde to, nezlob se...“

Ellie odstoupila o krok zpět. Chlácholivě mu položila dlaň na rameno a očima vyhledala ty jeho, které byly smutně sklopené do země. „Miku, to je v pořádku...copak se s tebou děje? Pověz mi to...“

„Prosím, odpusť mi to, ale já opravdu nejsem ten správnej člověk do vztahu. Vůbec se mnou není snadný a nechci ti ublížit...“

„Miku, vždyť nikomu neubližuješ...to já se omlouvám, že jsem tě přivedla do takový situace.“

„Ne, Ellie, hlavně ty se za nic neomlouvej. Já tě do tý situace dostal už tehdy, ale já prostě nedokážu….“ zakroutil hlavou zahnat vztek a slzy zároveň: „už nikdy nedokážu milovat jakoukoli ženu tak, jak by si to zasloužila...Dokážu se dvořit, mít rád, flirtovat, milovat se s někým, ale nikdy, NIKDY, už žádnou jinou milovat tak jako tu, co mi navždy ukradla srdce. Je to prokletí, s nímž se každé ráno probouzím...je to můj boj, Ellie, a já ti nechci ublížit. Jenom by ses se mnou trápila.“

„Anna, že ano?“ zeptala se nevinně Ellie. V žádném případě se nehněvala, naopak. Bylo jí moc líto, že člověk jako Michael, který si to tohle vůbec nezaslouží, se tak děsně trápí.

„Jakže?“ nad jménem, co právě zaznělo z Elliinych úst, zůstal jak opařený.

„Anna...tehdy u mě v ložnici - oslovil jsi mě tak. Doteď mi to zní v uších...“ uchechtla se.

„Ellie, odpusť, to jsem nechtěl...když ty jsi ji tak strašně podobná.“ povzdechl rezignovaně.

„Tak to je pro mě ale jako čest!“ odvětila s vtipnou pyšností v hlase ve snaze odlehčit vážnost situace, „A už se mi přestaň omlouvat. Vždyť se nic neděje! Já jsem v pohodě.“ řekla a na tváři se jí roztáhl úsměv.

„Vážně?“ šeptl opatrně.

„Jasně,že jo! Hlavně chci, abys i ty byl v pohodě.“

„Jsi skvělá...“ usmál se. Pak k ní přistoupil, aby ji pevně uchopil do svého objetí. Ten den odjela až těsně před půlnocí. Byl to úžasný den plný smíchu a perfektních dialogů, které současně také opatrně poodkryly jeho nenaplněnou lásce k Anně, ačkoli ani náznakem nezmínil jediné vodítko k její pravé totožnosti. Skvěle si celý ten čas po boku Ellie užil a když nasedala zpátky do svého automobilu a rozjela se směrem k L.A., věděl, že právě poznal dalšího blízkého přítele.

 Ellie - posuďte sami, divíte se Michaelovi?:)

 ------------------------

Musím říct, že nevidět Mika celé čtyři dny na place na mě mělo vcelku uklidňující účinek. Ta práce tanečnice mě neuvěřitelně bavila. Byla to tvrdá dřina, ale neustále se něco dělo a lidi kolem byli naprosto skvělí! Stan byl ten nejlepší režisér na světě a celý tým držel při sobě téměř jako rodina. Nastaly momenty, kdy bych s radostí všechnu práci španělské vladařky vyměnila za tohle. Za tvrdou dřinu mezi lidmi, kteří si na nic nehrají a nesnaží se vám vetřít do povědomí či se jinak zalíbit jen proto, že na hlavě nosíte královskou korunu. U dvora nikdy nikoho z vašich poddaných nezajímalo, jací skutečně jste, ale tady? Ach, bylo to jak nádherná pohádka, když se ale mělo stát něco, co mě tvrdě vrátilo na zem:

„Bello?“ přišla za mnou dáma přibližně kolem padesátky, která měla na starosti vstupní zdravotní prohlídky všech Michaelových pracovníků: „Tak kočičko, konečně mám i tebe. Tady máš všechny papíry. Dole to podepiš a prosím, dones to Vanesse, ať už má všechny vaše lékařské zprávy kompletní a já můžu klidně spát.“ zasmála se a do ruky mi vložila tenkou složku.

„Jistě, paní Brownová, spolehněte se. Zajdu tam rovnou.“ věnovala jsem ji automaticky milý úsměv.

„Tak to ráda slyším, měla by být v šatně. Ještě jsem ji dneska neviděla.“

„Dobře, díky a mějte pěkný den.“

„Ty taky, dítě moje zlatý. Kéž by všechny lidi z branže byli jako ty. To by se to pracovalo.“ povzdechla si, když mateřsky sevřela mou paži. Pak se naše cesty rozešly. Omluvila jsem se kolegům ze své krátké nepřítomnosti a vyrazila směrem do šaten v zázemí. Minul jsem několik kamer a vešla do dřevem vykládané uličky s velkým množstvím dveří po obou stranách. U těch třetích zprava jsem se zastavila. Cedulka s Vanessiným jménem na dveřích mě ubezpečila, že jsem na správném místě, a lehce zaklepala na dveře. Když se mi nedostalo žádného vyzvání, vzala jsem za kliku. Myslela jsem, že bude zamčeno, ale k mému překvapení se dveře bez problémů otevřely a já nakoukla dovnitř. Netušila jsem, jak hluboce mě může bodnout u srdce, když uvidím Michaela v objetí s jinou. Stál tam...u stolu před velkým zrcadlem. A přesně na tom samém stole seděla Vanessa a nohama obtočenýma kolem Michaela. Tiskli se na sebe a stejně tak oběma zářily tváře štěstím z koketního laškování. Najednou se ale jejich tváře téměř ve stejnou chvíli otočily směrem ke mně s překvapeným výrazem. To nečekané vyrušení jim zajisté nebylo příjemné, především Vanesse. Jejich pozornost ale nezaujalo tiché otevření dveří, které ve svém vzájemném zabrání vůbec nereflektovaly, ale pád desek, jež jsem v šoku upustila z rukou, když jsem před sebou spatřila ten flirtující pár. Papíry se rozletěly všude po zemi. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem si uvědomila, co jsem vlastně způsobila a s ohromnými omluvami klesla na kolena a začala uklízet to nadělení: „Nezlobte se, já...moc se omlouvám, klepala jsem, ale nikdo neodpovídal a tak jsem vzala za kliku a….“

Z rychlé kaskády nervózního vysvětlovaní mě vyrušil jemný dotek Michalevy dlaně, který jsem ucítila na zápěstí. Hned jsem automaticky uškubla. I přes to dál klečel na zemi a díval se mi do očí s takovým zvláštním výrazem. Jakoby byl rád, že jsem je vyrušila...že jsem přišla. Tedy narozdíl od Vanessy, která si mě naštvaně přeměřila pohledem.

„Nic se přeci vůbec neděje!“ rozzářil se mile a začal mi pomáhat se sbíráním papírů, které se válely všude kolem nás. „Co pak to vůbec neseš?“ zeptal se zvědavě, aniž by nezdvořile nahlédnul do obsahu těch lejster.

„Lékařské zprávy...díky Bello, já už si to posbírám.“ odpověděla za mě chladně kudrnatá blondýnka, aby mi dala najevo, že nejsem vítána. Opakem byl Michael, který si mě celou od hlavy až k patě zvědavě prohlížel. Ač jsem měla oči sklopené do země a snažila se zachránit tu spoušť, co jsem za sebou zanechala, nešlo na sobě necítit jeho zkoumavý pohled, jímž si prohlížel každý detail mojí tváře, těla, rukou...upřímně jsem byla ráda, že mě Vanessa nepřímo vyhodila ze šatny. Sedět tam dalších několik minut, musela bych utéct sama. S poslední omluvou jsem zamířila ke dveřím a bez delšího zdržování odešla, aniž bych Michaelovi věnovala jediný pohled.

„Tu holčinu mám ráda, ale lepší chvíli si vážně vybrat nemohla...“ poznamenala cynicky, ale když od Michaela nedostala jediné odpovědi, divně na něj pohlédla: „Miku? Posloucháš, co říkám?“

-------------------------

Ze smíchu, který v pauze zazněl z hloučku tanečníků od okna, mu naskočila husí kůže. Velice důvěrně jej znal. Zněl mu v srdci od momentu, kdy poznal Annu. Prudce pohlédl směrem, odkud ten zvonivý smích vycházel. Jakmile identifikoval jeho vlastníka, v mžiku zkameněl. Bella! Chvíli koukal jejím směrem a víc a víc se přesvědčoval o její podobnosti s dívkou, jíž hluboce miloval. Všechny ty nepatrné indície mu do sebe začínaly zapadat jak skládanka.

„Wayne?“ řekl pevně, aniž by od Belly odtrhnul pohled.

„Ano, Miky?“ ozval se vždy všudypřítomný strážce Michaelova bezpečí.

„Víš, jak jsem tě nedávno prosil, abys mi ji prověřil, ale nakonec jsme to zamítli s tím, že je to nesmysl?“

„Jasně...?“

„Beru zpět, prověř mi ji! Zítra o ní chci vědět úplně všechno. O ní, o příbuzných, o rodině, o práci, kolik má sourozenců...všechno, Wayne!