Kapitola 7.

Ave Já Tak jsem dopotila další dílek a na přání většiny z vás a je o něco málo delší než ty předešlý 

Jinak děkuji všem za milé komenty. Vždycky mi jimi dokážete zvednou náladu! Opravdu! Jste úžasní

A díleček? Pro Majdu:)

--------------------------------

Byla vlahá noc. Hvězdy na obloze zářily a měsíc mezi nimi vypadal jak stříbrný knoflík na černém sametu. I když jsem se s každým krokem blížila ke svému pokoji, pořád se mi nechtělo spát. Moji duši zahlcovalo plno zážitků a dojmů z uplynulého dne, že bych v tuto chvíli opravdu nedokázala svou mysl ukolébat ke spánku. Rozhodla jsem se proto nedaleko svého domku otočit směr své chůze a vydat se opět do srdce Neverlandu. Plná údivu jsem se procházela mezi různě blikajícími, barvami hýřícími a hudbou doprovázenými kolotoči. Fascinovalo mě to. Přesně tohle bylo něco, co jsem vždycky vídala jen z obrázků v časopisech. Nikdy jsem nic takového neviděla na vlastní oči... Bylo to famózní, ale neměla bych tu odvahu vlézt dovnitř a povozit se. Spíš mě to teď táhlo za zvířátky, které spali nedaleko.

-------------------------

Šla jsem po temné neosvětlené uličce. Včera přeci ale svítila... Zvuk od kolotočů se pomalu ztrácel za mými zády a cesta do neverlanské „Zoo“ byla ještě vcelku daleká. Ucítila jsem pohlazení chladného větru, který mi  vehnal husí kůži. Už jsem byla až příliš daleko. Bylo ticho. Kolem mě šustily větve stromů, občas tu a tam praskla větvička a strach mě pozvolna uvězňoval ve svém náručí.

„Co tu děláš?“ ozvalo se tiše za mými zády a já se neubránila výkřiku. Prudce jsem se otočila a za mými zády nestál nikdo jiný než muž, kterého jsem obsluhovala při dnešní večeři.

„Já...já...šla jsem se projít...“

„Uprostřed noci? A sama?“

„A-ano...Chtěla jsem se podívat na to malé hříbátko... nemohu spát.“ vydrkotala jsem ze sebe celá vystrašená. Opravdu mě vylekal.

„To chápu, ale nemůžu tě nechat jít samotnou. To prostě nejde! Nepřipadá v úvahu! Doprovodím tě...“

„Cením si Vaší nabídky, ale je nezdvořilé to po Vás chtít.“

„Prosím, dovol mi to. Taky nemůžu spát.“

„To mne mrzí, ale mohu Vám dle slov jistého muže doporučit nemocnici nedaleko odsud. Prý jsou tam skvělí lékaři a ti Vám s ní jistě milerádi pomohou. Stačí jen pár mil odhopsat.“

„Ale no tak. Nesekej se. Nechci tě tu nechat chodit samotnou. Mohlo by se ti něco stát a co potom? Tady tě nikdo neuslyší...“

„Je to tu přeci hlídané...“

„To sice ano, ale ochranka nemůže být všude.“ ušklíbl se Michael a dál kráčel vedle mě se založenými dlaněmi za zády. „Co tvá ruka?“

„Oh, je to lepší, děkuji.“ věnovala jsem mu reprezentativní úsměv, jimiž jsem ze zvyku obdařovala kde jakého státníka při otázce na moji otázku. Až mi na okamžik přišlo, že jej uvádí do rozpaků. Nervózně sklopil pohled do země: „Pověz mi něco o sobě. Jsi tu už dva dny a vůbec nic o tobě nevím...“ špitl a znovu, jako by si dodal odvahu, se mi znovu zahleděl do obličeje.

„Není moc o čem mluvit. Vašeho zájmu si vážím po všech stranách, ale opravdu nepotřebuji žádný doprovod.“

„To potřebovat nemusíš, ale já jsem tu doma a jak jsem řekl, samotnou tě jít nenechám. Krom toho.... potřebuji vedle sebe nějakou milou společnost.“

Zdvořile jsem nad jeho přáním kývla hlavou. Přece jen je to teď můj ''zaměsnavatel". „Dobrá tedy. Ale jakmile dojdeme na místo, necháte mne prosím o samotě?“

„Dohodnuto.“

„Děkuji...“

„Takže Cristina...“ pronesl ledabyle „Krásné jižanské jméno...odkud přesně jsi?“

„Nehněvejte se na mě, ale vskutku není co říkat. Slečna ve Vašem pokoji Vás jistě napjatě očekává a já Vás o ten čas strávený s ní nechci nijak okrádat.“

Další Annina odpověď, která Mikovi brala vítr z plachet. Měla pravdu, Pam ho určitě touhle dobou shání po celém domě, jenže on... Vždy byli přátelé a měl ji rád. Ano, musel uznat, že občas se to jejich přátelství zvrhlo, čehož samozřejmě nelitoval...až do včerejšího dne. Dnes při večeři mu jeho dobrá kamarádka navrhla něco, co by ho ani ve snu nenapadlo. Sňatek! Prý si skvěle rozumí a byli by krásný pár. To možná ano, ale on nechtěl. Nemohl si ji přeci vzít a proto její nabídku co nejzdvořileji odmítl, alespoň prozatím.

Od toho momentu se v její přítomnosti cítil nesvůj. Krk měl vyschlý, dlaně vlhké a duší byl spoutaný jak otrok na galejích. Pravděpodobně také proto využil chvíle, kdy se Pam odebrala do sprchy a utekl z pokoje jak malý kluk -hlavně co nejdál od ní. Věděl, že to bylo zbabělé a krajně neslušné, ale nedokázal si pomoct. Navíc teď, když se na scéně objevil ještě někdo nový. Ta nevšední dívka, jejíž zář ho zcela uchvátila a on najednou cítil, že nechce být s žádnou jinou – jen s ní.

„Povídej, zajímá mě to. Chci tě trošku poznat. Musím přece alespoň malinko vědět, kdo u mě pracuje. V opačném případě by to bylo a velice povrchní, nemyslíš?“ stydlivě pohlédl do mých očí a já jen s úsměvem povzdychla: „Španělsko.“

„Vážně?“ rozzářil se jak sluníčko. „Tam to zbožňuji! Říkal jsem si, že musíš být odněkud z Evropy. Odkud ze Španělska přesně jsi?“

„Ma...“ zasekla jsem se. Pravdu mu předci nesmím říct... „malá vesnička nedaleko Madridu.“

„Takže víceméně srdce Španělska!“

„Ano...“ usmála jsem se na Michaela. Očividně ho můj úsměv nenechával chladným. S ním se totiž vzkvétal i on.

„Máš sourozence?“

„Sestru.“

„Starší?“

„Ne, ne – je mladší než já.“

„Její jméno?“

„Nechci být příliš troufalá ale neříkal jste, že mne pouze doprovodíte?“

„Neodpověděla jsi mi na otázku...“

„A co když nechci?“

„Ale já ano?“

„V tom případě se dostáváme do patové situace. Každopádně Vám děkuji za milou společnost, pane...pane...odpusťte, Vaše ctěné příjmení mi dosud není známo.“

Michael se zarazil. Na příjmení se ho naposledy ptala paní vychovatelka na zápisu ve školce.

„Jackson...Michael Jackson.“ usmál se roztomile. Své celé jméno často při představování nevyslovoval - nebylo jej ani potřeba. Ta dívka ho rozrušila natolik, až si skousl spodní ret. Pak se jí ale podíval do tváře, jenže v něm neviděl ty zářící světlušky jako doteď, ale spíš šok...překvapení...

„A...a...že jsem tak směla, pane Jacksone. Smím se zeptat, jaká je Vaše ctěná živnost?“

„Řekněme, že jsem součást zábavního průmyslu. Zpívám...“

„Zpíváte...jak kouzelné zaměstnání. A vydáváte desky a tak?“

„Ano, už jsem jich pár vydal.“ nadzvednul překvapeně jedno obočí. Ty otázky ho dostávaly. To ani nešlo říct jinak. Celý život si myslel, že na světě není člověka, co by ho neznal, ale teď se ukázalo, že opak je pravdou...Skutečně ho neznala? Byla mu stále větší hádankou...

„Ach...ano....já...jistě...slyšela jsem pár vašich písní. Thriller byl fenomenální...“ zkusila jsem štěstí. Je to opravdu jeden a tentýž muž? Znala jsem jeho jméno, jeho písně i jeho zájem o charitativní činnost, ale do dnešního dne jsem si Michaela Jacksona nedokázala spojit s určitou tváří.

„Díky. .To mě velmi těší. Na tu píseň jsem skutečně hrdý. Ale dost o mně... Pověz mi ještě něco o sobě.“ špitl podmanivě a přiblížil se ke mně na vzdálenost pouhých několika centimetrů.

„Něco o sobě?“ začala jsem panikařit.

„Hmmm...“ kývl nepatrně hlavou na znamení souhlasu.

„Nechci být nezdvořilá, ale slíbil jste mi, že tady se naše cesty rozpojí.“ snažila jsem se reagovat s ledovým klidem, jemuž mě tak sáhodlouze učili, ale šlo to jen s těží. Děsil mne. Nikdo si nikdy nedovolil být u mně tak blízko – vstoupit do mého osobního prostoru.

„A opravdu to tak chceš?“ špitl hledíc upřeně do mých očí.

„Prosím?! Dobrou noc Vám přeji.“ vyhrkla jsem překvapeně a bouchla mu před obličejem dveřmi od stájí.

-------------------------- 

Michael se pomalou chůzi kolébal ke svého domu...ale, opravdu to tak chtěl? Věděl, že jakmile se vrátí, bude zahlcen otázkami typu kde byl? Proč odešel? A on vážně neměl chuť se někomu zpovídat. Natož pak Pam. Daleko víc ho teď zajímala dívka, která před několika hodinami poprvé zavítala na jeho ranč a stala se pro něj nevysvětlitelným tajemstvím. Co jen může být zač? Toužil na to přijít, chtěl o ní zjistit co nejvíc. Ale jak? Jak se k ní dostat blíž, když ho odmítá vpustit do své mysli?

--------------------------- 

„Miku? Miku?“ rozléhalo se sborově po celém domě.

„No tak, Michaeli, prdelko moje, kde jsi?“ hlesla hubeňounká blondýnka na parkovišti za mými zády. Z těch slov mi tak trošku přejel mráz po zádech. Tak se v naší rodině nikdy neoslovovalo a ani ve společnosti, v níž jsem vyrůstala. Bylo to...takové....zvláštní...

„Odpusťte, že jsem tak smělá...“ obrátila jsem se na vysokého muže, který zrovna prošel kolem mě. Tuším, Wayne se jmenoval:) „Co se děje? Mohu nějak pomoci?“

„Ale... Michael se brzo ráno vytratil a nikdo ho nemůže najít. Už zas...“ povzdechl si a rezignovaně pokrčil rameny, pak se vydal do vstupní haly Michaelova domu, aby pokračoval v hledání svého přítele. Ještě přede dveřmi se ale zastavil a znovu na mě pohlédl: „Jestli chceš, můžeš nám pomoct. Uvítám každýho, kdo se zapojí do pátrání..“ usmál se a zašel dovnitř.

--------------------------

Kroky mě vedly téměř skrz celý Neverland. Věděla jsem, že muž jeho zájmu touží bezesporu být alespoň párkrát v životě sám. Někde, kde bude mít svůj prostor, kde bude moct být na chvíli sám sebou a v klidu přemýšlet o životě... Rozuměla jsem mu. Tolikrát jsem si přála zmizet, upadnout v zapomnění...stejně jako on...

Už dávno jsem za sebou zanechala hlasy volající Michaelovo jméno. Sestoupila jsem s cesty, která mě zavedla až na jeden z kopců, jež se klenuly kolem Michaelova ranče a vydala se skrz zarostlé keře přerostlé vysokou trávou vzhůru, do prostoru mezi stromy. S námahou jsem se prodírala mezi suchými větývkami a vysoká tráva mě lechtala nad koleny. Jenže po několika krocích jsem se zastavila. Ne, jít dál bylo téměř nemožné. Hustý neopečovaný lesní porost mi znemožnil pokračovat. Ani nedokážu vysvětlit, proč zrovna SEM mě cosi zavedlo. Připadala jsem si bláhově. To je přeci nesmysl. Co by tady dělal? Otočila jsem se a chystala se vrátit zpátky na cestu, z níž jsem před několika okamžiky sešla, když v tom se z koruny stromu nade mnou ozval sladký mužský hlas....

„Hledáte někoho, slečno?“ Přinutilo mě to zvědavě pohlédnout vzhůru nad sebe ve snaze vyhledat majitele těch právě vyřčených slov. Když jsem pár metrů nad sebou uviděla Michaelovu tvář, celá šťastná z toho velkolepého nálezu jsem se široce usmála: „Vás.“

„Vážně? Páááni, nikdy bych nečekal, že mi tohle někdy řekneš a je mi to velkou ctí!!!“ zažertoval.

„Moc se Vám omlouvám, ale všichni dole Vás netrpělivě očekávají. Prosím, slezte dolů.“

„Ok...ale... moc se mi ještě nechce....“

„No tak...moc Vás o to prosím...“

„Ty máš ráda pohádky, viď?“

„Promiňte?“ hlesla jsem nechápavě, ale pořád se zdvořilou noblesou, která mi byla po 19ti letech u dvora víc než vlastní.

„No dobře...já půjdu dolů, až ty si pro mě vylezeš sem nahoru.“

„Oh...“ vydralo se z mých úst, když jsem se po několika vteřinách vzpamatovala z šoku. Cože to řekl?! „Pane Jacksone to, co po mne žádáte je nezdvořilé a velice netaktní. Nesluší se přeci, aby dívka lezla po stromech.“

„Hmmm...“ Mike jen pokrčil rameny a pak se znovu zahleděl do otevřené krajiny před sebou. „Tak v tom případě ti přeju příjemný hledání.“

Jak si to jen mohl dovolit?! Takhle se mnou jednat! Uraženě jsem se otočila na podpatku a udělala několik kroků směrem zpátky, ale pak jsem se zarazila... Jiná možnost asi vážně nebyla. Se sklopenou hlavou jsem se vrátila zpátky do míst, kde ve výšinách seděl Michael. „V životě jsem po stromě nelezla...“ špitla jsem omluvně ve snaze vysvětlit trošku své ukvapené jednání. Viděla jsem, jak se mu rozzářila tvář a znovu se podíval směrem ke mně.

„Nevadí, pomůžu ti. Dej ruku na támhletu větev...“

„Na jakou? Je jich tu desítky.“

„Támhletu...třetí od spoda po tvé pravé ruce.“ řekl skrze smích. Udělala jsem tedy to, co mi radil. Pak přišel další pokyn a já podle něj měla levou nohu postavit do díry v kůře stromu, abych se mohla vyšvihnout k dalšímu úchytu. Pak mi rukou pokynul k další větvi, pak výčnělek vpravo, ještě dva švihy a už jsem pocítila, jak oběma dlaněmi sevřel moji paži a pomohl mi k sobě.

„No teda... Vidíš, jak jsi šikovná. Vůbec jsem nepochyboval o tom, že to zvládneš.“ 

V záchvatu strachu jsem se drapla jeho rukou a hlavu vystrašeně sklopila dolů, aniž bych jen pootevřela oči: „Tak, já myslím, že bychom zas měli slézt...“

„Ještě ne... ještě chvilinku mi dej, prosím. Podívej, jak je tu krásně!“ Jemně chytil moji bradu a zvedl ji k sobě. „Nemusíš se ničeho bát, věř mi...a otevři oči.“ špitl kousek od mého ucha a já s vnitřním přemáháním uposlechla toho, co po mně žádal. To procitnutí se vzápětí stalo něčím neskutečným. Cítila jsem se jak novorozeně, které se poprvé po příchodu na svět nadechlo a spatřilo krásu světla. Kolem nás se rozprostíralo široké údolí, jehož krajinu obkreslovaly stíny hor. Vzadu za horizontem byla patrná šedivo - modrá barva širého oceánu a slunce se klenulo přes polední oblohu. Byla jsem tím vším tak očarovaná, že jsem ani nezaznamenala, jak mě Michael drží zezadu kolem pasu a jistí mě tak před případným pádem. Koneckonců, tak většinou končí všechny první pokusy lezení na stromy:)

„Tohle místo mám z těch, kde mě ještě nevypátrali, nejraději.“ pousmál se. „Jak jsi mě tu vůbec našla?“

„Netuším... šla jsem kam mě srdce táhlo.“

Ani nevíš jak jsem rád, že tě přitáhlo ke mně... pomyslel si v duchu Michael a dál si užíval Anninu jasnou tvář, která tolik hltala krásy kolem sebe.