Kapitola 8.

 nějak využívám své nemoci, kdy mám čas psát a hle, je na světě další díl...ale PROSÍM, upozorňuju, že mi svítí červená kontrolka "přehnaná romantika"  bez akce a tak... bohužel, pár dílů to ještě potrvá, ale nebojte...mám v plánu zas jednu velkou ACTION, ale to až se to všechno trošku zvrhne..to si ještě chvilinku počkáte... říkám to proto, aby ten, kdo tohle nechce číst, číst nemusel:)

Jinak bych touto cestou chtěla poděkovat všem novým čtenářkám, k nimž bezesporu patří Majda, Mandy a Livie Děkuju Vám:)

Cením si všech komentářů, kterých se mi od Vás dostává a díky nimž mám pořád chuť psát! Jste úžasní

A dílek je pro Čokoládku, Livii a Laneeyku (už se nám to krátí děvče)

------------------------

„Ještě ne... ještě chvilinku mi dej, prosím. Podívej, jak je tu krásně!“ Jemně chytil moji bradu a zvedl ji k sobě. „Nemusíš se ničeho bát, věř mi...a otevři oči.“ špitl kousek od mého ucha a já s vnitřním přemáháním uposlechla toho, co po mně žádal. To procitnutí se vzápětí stalo něčím neskutečným. Cítila jsem se jak novorozeně, které se poprvé po příchodu na svět nadechlo a spatřilo krásu světla. Kolem nás se rozprostíralo široké údolí, jehož krajinu obkreslovaly stíny hor. Vzadu za horizontem byla patrná šedivo - modrá barva širého oceánu a slunce se klenulo přes polední oblohu. Byla jsem tím vším tak očarovaná, že jsem ani nezaznamenala, jak mě Michael drží zezadu kolem pasu a jistí mě tak před případným pádem. Koneckonců, tak většinou končí všechny první pokusy lezení na stromy:)

„Tohle místo mám z těch, kde mě ještě nevypátrali, nejraději.“ pousmál se. „Jak jsi mě tu vůbec našla?“

„Netuším... šla jsem kam mě srdce táhlo.“

Ani nevíš jak jsem rád, že tě přitáhlo ke mně... pomyslel si v duchu Michael a dál si užíval Anninu jasnou tvář, která tolik hltala krásy kolem sebe.

-------------

„Perfektní, teď dej tu ruku doprava. Chytni se toho převisu.“

„Nedosáhnu tam...“

„Zkus to. Jen se trošku nakloň.“ Volal Michael na Annu, která zrovna slézala ze stromu. Stál na zemi pod ní, odkud ji navigoval. Gentlemansky šel před ní, aby ji mohl v případě pádu zachytit.

Ruku natáhla k místu, kam ji radil Mike, ale prosmykla se.

„Dobře, tak to nezkoušej. Dej nohu přímo pod sebe, je tam výčnělek, můžeš si na něj stoupnout.“

„Kde, nevidím ho?“

„Přímo pod tebou. Sjeď pravou nohou dolů. Neboj se. Nemůže se ti nic stát.“ když se Anna ještě několikrát rozhlédla kolem sebe, Michael pochopil. Nevěděla, jaký výstupek má na mysli.

„Tak počkej, lezu k tobě.“ za pomoci kořene stromu, na který položil nohu, se vymrštil na první větev nad hlavou. Pak druhou ruku vložil do díry v kůře kmene, čímž si pomohl o další půl metr nad sebe. Už jen noho vyhledal nějaký vzpěrný bod, jež by ho udržel, a v mžiku byl u Anny. Přiložil se k ní zezadu a volnou ruku teď omotal kolem jejího pasu tak, aby mu při případném pádu nevyklouzla. Bylo to poprvé, co ji měl u sebe natolik blízko – tělo na tělo. Hlavou se mu začalo honit tisíce myšlenek, ale ač nerad je teď všechny musel zapudit a spíš se soustředit na to, jak je dostane dolů. Na to ostatní bude čas potom.

„Neboj, držím tě.“

„Nespadnete?“

„Neměl bych, když nespadneš ty.“ zasmál se.

„Odpusťte, já říkala, že lezení po stromech nebude moji silnou stránkou.“ hlesla jsem omluvně.

„Ale no tak, co to povídáš, jde ti to skvěle. Takže... levou teď společně dáme dolů, ano? Navedu ti ji do té díry v kůře stromu.“ Mlčky jsem přikývla. Ruce jsem měla pevně semknuté kolem větví, jež v tu chvíli držely celou moji váhu. Levá noha mi pomalu klouzala po suché kůře kmene stromu, až se najednou octla v jakémsi otvoru. Znovu jsem tak ucítila pevný prostor, kam jsem si mohla stoupnout a dát tak oddych oběma dlaním.

„Výborně. Vidíš, jak jsi skvělá!“ jeho chvála se mi v téhle pro mě napjaté situaci zaryla pod kůži a vyloudila mi na rtech veselý úsměv. „Tak...pravou ruku dej sem...“ dlaní rychle dvakrát poplácal na jednom výstupku a hned ji zas umístil zpátky na větev, aby udržel balanc. „Klidně se neměj strach trošku pustit, jistím tě.“ Poslouchala jsem jeho pokyny a dělala vše, co mi řekl. Ačkoliv jsem sama sobě nevěřila, jeho slova na moji duši působila jak balzám. Vedl každičký můj pohyb a já se přestávala bát. Začínala jsem v něj cítit důvěru...

„Paráda. Ještě jeden krok a jsme dole.“ Jenže sotva tu větu dořekl, podjela mi noha a oba jsem nás strhla rovnou dolů na zem.Ano... nedopadla jsem na tvrdou půdu pod sebou, nýbrž přímo na svého ochránce.

Když jsem si uvědomila, co jsem zavinila, zděsila jsem se. Trhla jsem sebou a podívala se do jeho tváře. Měla jsem o něj strach, co když se mu kvůli mně něco stalo?! .. jenže místo bolestivého výrazu v jeho očích jsem viděla jsem srdnatě rozesmáté dítě, které se v záchvatu smíchu krylo dlaněmi obličej: „S tím krokem jsem to zas tak do slova nemyslel.“

„Moc se Vám omlouvám. Byla to moje chyba. Jste v pořádku?“

„Jo, určitě. Neboj. Já už spadnul tolikrát.“ smál se dál. „A ty? Jsi ok?“

„Nevím, asi ano...“

„Tak to jsem rád. Ale asi jsem tě tímhle zážitkem nadosmrti odradil od lezení, viď?“

„Ne...to ne. Vskutku jsem si to užila.“

„Vážně?“ špitl pokorně.

„Ach ano... tam na hoře...bylo to něco nepopsatelného... někdy bych si to ráda zopakovala... Ale vím.... budu muset dost cvičit, abych Vás příště nemusela vystavovat těm nepříjemnostem s moji osobou, za což se ještě jednou velice omlouvám.“ usmála jsem se na něj ještě jednou omluvně, ale i přes to Mikova tvář zářila štěstím. Když mě tam nahoře viděl svítit jak sluníčko za rozbřesku a teď ještě ta slova...ani jsem v tu chvíli netušila, jak mu jásá srdce z toho, že to byl právě on, kdo mi otevřel další dveře k odproštění od tohoto ukvapeného světa.

„Prosím, neomlouvej se. Jsi navíc moc šikovná, kdybys viděla, jak skončil můj první pokus vylézt na strom...ne, Cris, ty bys dostala Zlatý řád za chrabrost.“

„Ten se ale za lezení na stromy nedává.“ zavrtěla jsem hlavou odmítavě. V tom seznamu činů, za níž si ho lidé zaslouží, rozhodně tato aktivita nebyla.

„Ale měl by, co myslíš?“

„Tu možnost zvážím...děkuji za připomínku.“

Ten, kdo tu teď pro změnu nechápal, byl Michael. Zvednul jedno obočí, ale pak se začal smát. „Dobře. Tak jo, měli bysme asi jít.“

Michael se postavil se nade mne a nabídl mi ruku, kterou jsem s tím svým naučeným zdvořilostním způsobem přijala. Když mne ale zvedl ze země, něco ho zarazilo. „Tvůj prst... zas krvácí... jsem já to ale hlupák. Úplně jsem na něj zapomněl. Podrž ho takhle, ovážu ti ho. Měl bych tu mít kapesník.“

Když jsem měla zvednuté ruce před sebou, neubránila jsem se a otočila je dlaněmi k sobě. Když jsem viděla tu spoušť odřenin, která se mi na nich za tu krátkou chvilku vyrojila, vyděšeně jsem vyvalila oči.

„Copak?“ hlesl tázavě Mike nad výrazem v mé tváři.

„Mé dlaně...“ špitla jsem vyděšeně.

„To je v pořádku...“ snažil se mě uklidnit skrze úsměvné rty. „Občas se při lezení stává, že se člověk moc agresivně drží, a pak se ty ruce odřou...neboj, příště to už zas bude o něco lepší. A do svatby se ti to určitě zahojí, to ti slibuju. Můžu tě odvézt k doktorovi, jestli chceš.“

„Vážím si Vaší nabídky, pane Jacksone, ale to snad ani nebude nutné...navíc...jeden výborný ošetřovatel kráčí vedle mě.“

Michael se stydlivě usmál. „Jsem rád, že jsi změnila názor a neproklela do mě do sedmého kolena.“

„Co vy víte....“

„No počkej...“

„Ne...“ vyjekla jsem a dala se na útěk před svým pronásledovatelem.

Utíkala jsem seč mi síly stačily, ale marně. Po necelé minutě mě dostihl a pevně mě sevřel ve svém náručí, z něj jsem se snažila vykroutit. „To nesmíte!“ Moje až do téhle chvíle zářící tvář se proměnila v tvrdou a autoritářskou.

„Proč bych nesměl? Na tom stromě ti to nevadilo...“

„Tohle je něco jiného. Tady neprovádíte záchranné operace. Řekla jsem, pusťte mě!“

„Pustím, až mi slíbíš dvě věci...“

„To je nepřípustná troufalost!“ vykřikla jsem a dál se několika prudkými pohyby snažila vycuknout z Michaelova sevření.: „Jak se jen opovažujete odporovat mému nařízení! Za tohle se u nás trestá žalářem.“

„Panečku. Vy to tam máte drsný, jen co je pravda. Za to, že muž nesplní ženino přání jde hned do vězení... v tom případě musí být docela štěstí ve Španělsku potkat chlapa na ulici. Svatá Amerika“ smál se.

„Vy ...“

„No jestli mi chceš dát facku, tak to beru, ale nevím, na co jsi zvyklá u tebe doma, ale tady se na nic takovýho nehraje.“

„Proč mě probůh nepustíte?“

„Pustím... ale pořád jsem nedostal ty dvě věci...“

„Oh...“ pokrčila jsem rezignovaně rameny. „Tak jaké dvě věci...“

„Za prvé : Když něco chceš, ve světě je zvykem říkat kouzelné slůvko PROSÍM...“

„A ta druhá?“

„Nechci už slyšet žádné Pane Jacksone, můj pane, nebo jak jsi mi to ještě říkala...prostě jednoduše Michaeli...a k tomu samozřejmě patří i tykaní.“

„Víte vy vůbec, co po mně chcete?“

„Neslyším...“ špitl a rozhlížel se krajinou kolem sebe neuvolňujíc své pevné sevření kolem mých ramen.

„Michaeli...“ hlesla jsem: „víte, oč mě tu žádáte?“

„Pořád neslyším...ale už je to lepší...“

„Prosím, pusť mě, Michaeli.“

„No vidíš, jak to jde!“ zvolal nadšeně a propustil mě z toho těsného objetí. „Jsem rád, že si konečně rozumíme... a odteď už se spolu budeme bavit jenom takhle, ano?“

„Nezvyknu si na to...“ špitla jsem provinile.

„Dej tomu chvíli...sama uvidíš, že je to mnohem příjemnější, než nějaké chladné formality....pořád se zlobíš?“ sklopil hlavu, aby uviděl do mých očí.

„Já...já nevím... měla bych...ale možná ani ne.“

„Tak to jsem rád. Moje milá sestřička mě za tohle vždycky honila se stříkací pistolkou po celém domě.“

„ To muselo být velice legrační...“

„Jak pro koho.“ smál se. „Ono se dvacetkrát za hodinu převlíkat není zas taková legrace.“

„Rozumím vám. S Adrianou jsme se také jako malá dítka hrávaly na honěnou. Otec z nás měl vždycky tak říkajíc velkou hlavu. Jednou pro nás dokonce poslal svého komořího...“

„Komořího?“

Zaujatá naším rozhovorem jsem pokývala hlavou: „Ano, ano přesně tak. Nemáte jej zde snad?“

„No...jak se to vezme. Asi ano...něco na ten styl dělá tady Robert. Ale odpusť, přerušil jsem tě. Povídej dál.“

„V pořádku....já bych mile ráda pokračovala... “

„Ale?“

„Ale vypadlo mi to... nehněvejte se na mne, prosím. Snad si vzpomenu cestou...“

„Nevadí... spíš mi řekni...tvůj otec... Mluvíš o něm s takovou úctou a láskou...musí to být výjimečný člověk...“

„Ano, to je. Je hodně zásadový, v některých ohledech nesmlouvavý, ale srdečný a dobrotivý.“

„To rád slyším. Musíš ho velice milovat...“

„Jistěže....“

„A co dělá?“

„Nerozumím....“

„Mám na mysli čím se živí a tak...“

„V podstatě...on....reprezentuje zájmy....jisté...“

„Společnosti?“

„Víceméně...“

„Takže manažer?“

Pomalu jsem kývala hlavou: „Dá se to tak říct. A váš...tedy odpusť...tvůj otec? Jaká je jeho živnost?“

„Vidíš, jak ti to jde...“ usmál se nad pokrokem v našem dorozumívání: „Je to taky hudebník. Produkuje u jedné vydavatelské společnosti. V podstatě něco podobnýho jako tvůj otec... “

„Určitě na něj jsi hrdý.“

„Jsem...ač naše vztahy nebyly vždycky růžové. Naštěstí, v poslední době se to malinko přiklání k lepšímu.“

„To opravdu velice ráda slyším!“

„Děkuju...a ani nevíš jak já...když jsem byl dítě, nemohl jsem ani chodit do normální školy nebo hrát si s ostatními dětmi. Proplakal jsem kvůli tomu nespočet nocí. Pořád jsme jen museli být v nahrávacím studiu, zkoušet, pořád jen dokola zkoušet nové věci, taneční kroky, a když se něco nepovedlo, tak....“ odmlčel se. „Nezlob se, neměl bych ti tím zatěžovat hlavu.“

„Ale vůbec ne... prosím, povídej.“

„Ne, snad někdy jindy...“

„Rozumím...víš, já taky nechodila do školy s obyčejnými dětmi...“

„Vážně?“ to co právě teď řekla mu vyrazilo dech. Ale jak to?

„Ve Španělsku je tohle u lidí, jako je naše rodina, téměř nemožné. Můj otec by to nikdy nedovolil.“

„Takže soukromý učitel?“

„Ach ano, dvanáct.“ pousmála jsem se.

„Dva-dvanáct? Opravdu tolik? Probůh, k čemu?“ tohle mu přišlo už nemožné. Vyrážela mu dech každičkým slovem a on si najednou začal uvědomovat, že nejen on ztratil pro účely svého otce celé své dětství.

„Bylo toho víc... takové ty...jak to jen říci...společenské kodexy, ale samozřejmě ne jen ty. Postupně přibylo i studium jazyků, umění, politiky, mravouky, rétoriky… a dalších.“

„Wau... a to všechno využiješ v každodenním životě?“

Mile jsem pokývala hlavou: „Přesně tak...tam, kde se otec pohybuje, je nanejvýš nutné všechny tyhle věci znát...“

„Chápu....ale stejně...dvanáct učitelů...“ smál se... tohle opravdu šlo mimo něj. Nerozuměl tomu. Stačil by přece jen jeden, maximálně dva. Stejně tak to měl i on a zvládlo se to... I když v jednu chvíli myslel, že začíná tomu ohromnému tajemství se jménem Cristina přicházet na kloub, opak byl pravdou. To co zjistil, mu zamotalo hlavu ještě víc...