Mé jméno je Melanie.. I když já i moje celá moje rodina pocházíme z Evropy, žiji již 18 let ve Spojených státech. Když mi bylo pět let, otec se rozhodl opustit své původní zaměstnání a spolu se mnou a mojí matkou se přestěhoval do Kalifornie za vidinou lepšího života. Od mala mi říkával : "Pamatuj, každý sen se může stát skutečností." Netrvalo dlouho a otci se začalo v nové zemi dařit. Později si založil vlastní vytoužený statek a zkoupil okolní polnostmi o rozloze 300 ha nedaleko malého městečka Los Olivos. Když mi bylo 13 let, otřásla mým životem smrt milované matky, která tragicky zesnula po pádu z koně během sezonních prací na farmě. Od té doby se otec uzavřel sám do sebe a naprosto změnil svůj přístup k životu. Začal mě vychovávat v jiném duchu a toužil ze mě udělat statkářské děvče, což se mi s postupujícím věkem zamlouvalo čím dál méně. Navíc ze strachu, že by mohl přijít o to poslední, co mu v životě zůstalo (statek a dcera), mi zakazoval chodit do školy a stýkat se s kamarády. Únik z reality jsem si našla v knížkách. Každý volnější den, kdy na statku nebylo tolik práce, k nám chodili soukromí učitelé. I přes otcovu nelibost jsem nastoupila na gymnázium v L.A. a později na VŠ do NY. Ačkoliv jsem po jejím skončení stále jezdila otci pomáhat na farmu, našla jsem si práci v Santa Barbaře nedaleko Los Olivos. Při mé poslední návštěvě mě otec informoval, že statek v našem sousedství prý zakoupil nějaký bohatý Američan...
"Kam utíkáš...počkej...nestačím ti!!" se smíchem zaznělo v hlase udýchaného muže.
"Poběž, Michaele, už tam budem!!!"
"Macu, počkeej!!" volal Michael na svého o několik let mladšího kamaráda.
"Poběž, starouši" odvětil provokativně malý Macauley. Michael se rukou opřel o nejblížší strom, aby se vydýchal...Za vteřinku u něj už stál malý Mac: "Už tam budem, je to už jen kousíček".
"Macu, to už říkáš skoro hodinu", zasmál se Michael.
"Já vím, ale teď už tam fakt budem, pojď, je to jen kousíček. Támhle za tím kopečkem...no...spíš kopcem...no prostě támhle to je, tak už pojď!!" říkal Mac tahajíc Michaela za ruku směrem k místu, kam jeho kroky směřovaly... Po několika minutách oba kamarádi dorazili na vrchol cesty. Michael nemohl uvěřit vlastním očím. Před nimi se otevřelo nádherné údolí s ohromnou pastvinou lemované kopci, odkud se ozýval bouřlivý hukot vodopádu. Stráň, kde oba stáli, byla poseta vysokými stromy, skrze něž vedl a dřevěný "plot" oddělující od sebe Mikův pozemek se sousedním. Všude byla cítit citrusová vůně, čerstvě rozkvetlé květiny a stromy, v jejichž korunách pozpěvovali ptáci. Vál teplý vítr a pohrával si s vysokou trávou v údolní pastviny, odkaď se ozýval zvuk cvrčků a cikád. Michael si nevěřícně sedl na kámen pod nedaleký strom, zavřel oči a nechal svoji mysl volně splynout s krásou okolního světa.
"Určitě se mě chceš zeptat, jak o tom vím, viďˇ?" řekl s lišáckým úšklebkem malý Mac a Mike se něj beze slov tázavě podíval..."Víš, jak jsem tu posledně byl a hráli jsme paint-ball a jak jste mě nemohli najít?" Mike přikvývl. "No, tak to jsem byl tady..."
Michael se začal nevěřícně smát a přitom kroutil hlavou. Mac se začal drbat na temeni a nesměle pokračoval dál: "No,...víš...a...nooo.... Patří to tu nějakýmu statkáři... je docela milej, jsem se tu posledně vozil na jeho koních, chodí je sem pást a ...no...a taky má výbornou malinovku a taky má...."
Michael skočil svému výmluvnému kamarádovi do řeči:" To není možný. Ty to tu znáš líp než já", smál se Michael. "Pojď, raději už půjdeme, čeká nás večeře, tak ať nás Sue neschání."
2025 ©