
Týdny a týdny se vlekly jak loď v oceánu bez vesel. Ačkoliv jsem své rodné město milovala a nikdy se nepřastala těšit z jeho nádhery, ta doba bez mé rodiny se mi zdála nekonečná. Naštěstí místní shon mi neumožňoval duté mezery, kdybych se utápěla počítáním minut, než zase spatřím své nejbližší. Na druhou stranu díky mé i Michaelově pracovní vytíženosti jsme si volali pouze několik minut denně, což jsme oba velmi špatně snášeli. Ale upřímně, bylo to to jediné, na co jsem se celý den těšila a po každém našem rozhovoru jako bych načerpala novou mízu. Rozzářená jsem tancovala po místnosti, prozpěvovala si a vůbec všechno jsem dělala s nadšením.
číst dál