Králova dcera

Neslyšným krokem kráčel k ní a ani na okamžik nespustil oči z její zasněné tváře, v níž se pod tíhou vzpomínek zrcadlily snadno čitelné emoce, které k tomuto místu chovala. Se zavřenými víčky vdechovala vůni čerstvě rozkvetlých magnolií a stejně tak se v její tváři prokresloval spokojený úsměv. Nemohl se na ní vynadívat. Dodal si kuráž a s pevným odhodláním si stoupl před Annu, odkud z toho nádherného růžového keře odtrhl jeden celý květ. I skrze tmavé brýle si všiml, jak se na něj nechápavě podívala. Využil tedy okamžiku, který mu dovolil přistoupit blíž a z té těsné vzdálenosti jí pohlédnout do překvapené tváře. S křehce jemným hlasem a nejistě se chvějícími prsty ji vsunul magnolii do vlasů: „I krásná květina může být ještě krásnější...třeba i díky půvabu nádherné ženy, co jí nosí ve vlasech...“ číst dál

„Jsou tu všichni? Spočítali jste se? Každý má svého souseda?“ žertovně se vyptával Wayn, když na jeho pokyn všichni začali nasedat do přistavených luxusních limuzín. Michael chtěl svým lidem poskytnout co největší komfort a bezpochyby dlouholetý zážitek, na který se jen tak nezapomíná. Jen menší skupinka čtyř lidí zatím postávala opodál u Annina auta a horlivě hovořila. Michaelovi to nemohlo uniknout a znervózněl. O to spíš, když mezi nimi byl i člověk, kvůli němuž tenhle zájezd pořádal. Napadaly ho všechny možné důvody, proč tomu tak je a v duchu se modlil, že mezi ně nepatří Annino odmítnuntí své zúčastnit. Rychlý pohled mezi ním a Waynem svědčil o tom, že Michael nebyl sám, koho tahle možnost napadla. Skoro všichni už byli v autech, ale ti čtyři pořád ještě diskutovali. Cítil, jak jeho srdce panikaří. Všechno to napětí ještě vygradovalo v moment, kdy se Erik odtrhl od zbytku skupiny a vydal se směrem k Michaelovi, pravděpodobně, aby ho seznámil s výsledkem jakého si rozhodnutí. V tu chvíli Michaela orosil pot. Jen s vysokým přemáháním byl schopen komunikace. Ještěže při něm stál Wayn, který se chopil slova: „Copak Eriku, jaktože ještě nejste v autě? Děje se něco?“ číst dál

Ahojda. Jak se máte? Je mi líto, že vás teď trošku zanedbávám, ale nějak se to všechn sešlo a nějak nevím, co dřív. Každopádně vám chci věnovat malou kapitlku na zpříjemnění večera. Je to kraťoučký, za což se moc omlouvám. Zbytek bude následovat :)  číst dál

Když jsem se vrátila zpátky domů, bylo už pozdě v noci. Nechtěla jsem nikoho vzbudit, o to spíš ne teď. Toužila jsem být jen sama se sebou, zakuklená v mlze svých myšlenek, které obklopovaly celou mou mysl. Se zbytkem sil jsem se po huňatém koberci došourala k sobě do ložnice a chvějícíma se rukama tiše za sebou zavřela dveře. Nikým nezpozorována, neodhalena, jsem opatrně rozsvítila tlumené světlo na stolku postele a mlčky, v zajetí svých úvah, jsem se s koleny pod bradou schoulila se do ratanového papasanu v tmavém rohu místnosti. Vzdychla jsem v naději, že uvolním to nepříjemně sevření v krku. číst dál

„Tak to je super, že jdeme všichni společně! Máš velký hlad, Michaeli?“ zeptal se Erik plný enthusiasmu, ale Michael se zjevně topil v jiných myšlenkách. Nad něčím dumal a Erika vnímal sotva povrchně, avšak náhle mu zajiskřily oči jakoby právě dostal skvělý nápad! Pevně se na mladšího tanečníka podíval a jednoduše mu odpověděl: „Je to zvláštní, v tuhle hodinu už zpravidla moc nejím, ale po dnešku sním snad všechno, co mi přistane na talíři….Eriku, vadilo by ti hodně, kdybych si odskočil zavolat? Něco urgentního si potřebuju vyřídit.“ řekl rozrušeně a jednou nohou se dal na odchod nečekajíc na Erikovu odpověď. číst dál

Díleček speciálně pro mojí Zuzy :-* :) číst dál

Z restaurace jsem vyběhla, jak kdyby mě někdo pronásledoval. Několikrát jsem se za sebou podezřívavě ohlédla, jestli tomu skutečně tak není, a rozrušeně nasedla do svého coupé. Třesoucíma rukama jsem zasunula klíč do zapalování a jakmile se mi podařilo nastartovat, prudce jsem sešlápla plyn, abych odtud byla co nejrychleji pryč. Uháněla jsem si to směrem dolů do L.A. a celou dobu mi v hlavně probíhal náš rozhovor s Michaelem. Nedokázala jsem to vytěsnit z hlavy. Pořád jsem před sebou viděla ty jeho rozzářené oči, se kterými se mnou jednal a já? Nezmohla jsem se na víc, než na cynické poznámky ve snaze uchránit sebe samotnou před uhrančivou silou Mikovy osobnosti. I přes to, že stál několik centimetrů ode mě, zřetelně jsem cítila, jakoby se mě dotýkal. Nechápala jsem, proč se tomu všemu znova vystavuju. Proč jsem Miguela neposlala s Judith, která by mu to mohla mými slovy vysvětlit? „Sakra! Sakra! Sakra! Ty jsi tak pitomá, Ann!“ práskla jsem zaťatou pěstí do volantu ve snaze ulevit alespoň trošku tomu úzkostlivému napětí a dál jako smyslů zbavená uháněla domů. Ne, ani omylem mé chování nepřipomínalo zdvořilost španělské katolické královny. Po celou dobu jsem rukou stírala tekoucí slzy z mých tvářích a už ani nevím, jak jsem se dostala před dům, kde jsme bydleli. Ještě chvíli jsem seděla dole v autě a snažila se srovnat sama se sebou. Koukla jsem do zpětného zrcádka, abych se upravila, a pomalým krokem vyšla nahoru po schodech do našeho bungalovu. Měli jsme přízemní domek v jedné z luxusních čtvrtí s bazénem na terase, zahradou...bylo tu nádherně. Nic tu člověku nechybělo. číst dál

Do budovy na druhé straně studií jsem chtěla vstoupit jako poslední. Toužila jsem se bez povšimnutí držet v pozadí, avšak neměla jsem potřebu se k Michaelovi dostat mezi prvními, naopak . Mé plány ale zmařil jistý Eric, když mi s milým úsměvem galantně podržel dveře. číst dál

Když jsem s bušícím srdcem prošla dveřmi, v nichž zmizelo téměř osm set kandidátů, rozevřela se přede mnou ohromná světlá hala vykládaná bukovým dřevem a plná zrcadel, kam jen se podíváš. Položila jsem své věci mezi batohy ostatních a snažil se vší silou probrat z toho úděsného snu. Nikdy by mě nenapadlo, že mě osud dovede až sem, do míst, kde budu soupeřit se všemi těmito profesionálními tanečníky o místo v Michaelově štábu. Oh, jaký paradox! Nemám ani za mák tolik talentu jako oni, tak kde beru tu drzost s nimi společně vyjít na jedno pódium? Vždyť se s nimi nemůžu vůbec měřit. Co tu probůh dělám?! To ne, to nejde… Ozval se můj vnitřní varovný hlas a já se na patě otočila zpět ke dveřím, kterými jsem před minutou vešla, abych jimi zase bez většího rozruchu odkráčela pryč. Ale bylo pozdě. Než jsem se odhodlala k odchodu, dveře se s hlasitým zacvaknutím zámku zavřely a já se ocitla v pasti bez možnosti úniku. Jen stěží jsem se přemluvila vyrovnat se do nejbližší řady a začít vnímat Vanessu, která na pódiu vpředu již dávno horlivě vysvětlovala denní harmonogram, odkud plynule přešla k popisu toho nejdůležitějšího – soutěžní choreografii. Netrvalo dlouho a z beden umístěných v rozích místnosti se rozezněl Michaelův zpěv v písni 2bad. číst dál

Melancholie procházela každou věcí kolem něj, včetně černých a bílých kláves pod jeho prsty. Hrál a hrál, nevěděl co, nevěděl jak, ale byl to jediný způsob, jak ze sebe propustit bolestivé emoce pohřbené uvnitř jeho citlivé duše...tu noc vznikla píseň „Give in to me“...  číst dál

V den Albertova a Miguelova pohřbu jakoby se v celé zemi zastavil čas. Všechno utichlo. Černé prapory vlály snad na každé budově v království a na ulici byste nenašli člověka, který by v tento den netruchlil nad ohromnou ztrátou Španělska. Smuteční hosté byli již v paláci a pomalu se přemisťovali ke kapli s rodinnou hrobkou, kde se měl celý akt rozloučení pozůstalých s královniným manželem a následníkem španělsko-monackého trůnu odehrát. číst dál

V kabině blikalo rudé světlo a všude kolem se rozléhal výstražný zvuk kontrolek. Prudká bouře, do níž helikoptéra vlétla, si se strojem pohrávala jak lehký letní vánek s peříčkem. Chvíli je tlačilaa na jednu, vzápětí na druhou stranu. Hustý děšť bubnoval o skla pilotní kabiny. Vůbec nic nebylo vidět. Nešlo se orientovat podle ničeho jiného než podle přístrojů, které každou chvíli hlásily jiné nebezpečí. V tom ale udeřil blesk do vrtule a stroj se stal neovladatelným. Helikoptéra nabrala rychlý pád k zemi. Oba piloti bojovalo vší silou, aby dokázali odvrátit blížící se katastrofu. Ručička tachoměru se pozvolna stáčela doprava „Hrozba ztráty vztlaku“, vzápětí se ozvala jiná varovná signalizace „Blízkost terénu...Blízkost terénu...“ Albert se odpoutal ze sedačky a snažíc se udržet rovnováhu se vydal do kabiny, aby pomohl oběma pilotům, kam už ale nedošel. Letoun v hrozivé rychlosti narazil na hladinu moře a roztříštil se na milion kousků… číst dál

Už dlouho nepamatuji tak nádherný červencový večer, jaký dnes zahaloval Madrid do vlahého náručí. Záblesky slunce, jemně hladící červánky na obloze, vykreslovaly sladce mihotavé obrazce na podlahu mé ložnice skrze dokořán rozevřená okna. Maličký seděl na mém klíně a já mu předčítala kapitoly z jeho oblíbené francouzské pohádky. Usmál se a radostně zatleskal ručičkama pokaždé, když se na scéně objevila jeho oblíbená postava. Stejně tak s nadšením lámavě popisoval, co na každé další ilustrované stránce vidí. Jeho úsměv bylo to nejkouzelnější, čím mě Pán Bůh mohl obdařit. Jen s přibývajícími roky mě až mrazilo v zádech při myšlence, že malý Miguel je svému otci stále podobnější...avšak...teď nemám na mysli Albreta, ale jeho pravého otce, který o svém synovi nemá ani tušení…Jak tohle jednou skončí, pomyslela jsem si a z úst mi vyklouzl utrápený vzdech. číst dál

Víš já...nechci a ani nemůžu žít s člověkem, který ve svém srdci bude vždy s jinou. To po mně nemůžeš chtít, Miku. Druhé housle jsou dobré v symfoniích, ale ne ve vztahu...půjdu si zabalit věci.“ dodala tiše a políbila svého manžela doprostřed čela. Mlčel, ani se nesnažil ji přemlouvat. Ač s těžkým srdcem, chápal její rozhodnutí. Bylo mu to všechno tak líto. Neměl sílu ji po tom odhalení pohlédnout do očí. Hlavu měl sklopenou do země a zvedl ji jen na krátký okamžik, když za sebou Lisa zavřela dveře na konci chodby. Ještě malou chvíli tam bez hnutí stál, než se s vypětím všech sil donutil dojít zpět ke svému křeslu, do něhož se zhroutil spolu s návalem zoufalého pláče. Schoulil se do klubíčka a nechal po svých tvářích stékat nekonečné proudy slz, přičemž z jeho rtů se draly zoufale bolestné vzlyky. „Proč?“ ptal se sám sebe v duchu. Nikdy nikomu nic neudělal, naopak se snažil po světě šířit radost, smích, mír a lásku, kterou lidé tak zoufale potřebují, tak za co ho Pán Bůh tak krutě trestá? Co dělá špatně? Věděl, že odteď je na celý svůj život sám.  číst dál

Michael seděl ve studiu na Neverlandu a dolaďoval poslední detaily právě složené písně, když v tom Lisa rozrazila dveře. Otočil se směrem k ní, ale než stihl cokoli říct, naštvaně hodila svazek novin na mixážní pult před Michaelem. Pak se na něj podívala a s jistou ironií v hlase vyšvihla štiplavou poznámku: „Tak se modli, aby nebylo tvoje.“ Vzápětí se otočila na podpatku a jak rychle přišla, tak i odešla. číst dál