Kapitola 37.

Už dlouho nepamatuji tak nádherný červencový večer, jaký dnes zahaloval Madrid do vlahého náručí. Záblesky slunce, jemně hladící červánky na obloze, vykreslovaly sladce mihotavé obrazce na podlahu mé ložnice skrze dokořán rozevřená okna. Maličký seděl na mém klíně a já mu předčítala kapitoly z jeho oblíbené francouzské pohádky. Usmál se a radostně zatleskal ručičkama pokaždé, když se na scéně objevila jeho oblíbená postava. Stejně tak s nadšením lámavě popisoval, co na každé další ilustrované stránce vidí. Jeho úsměv bylo to nejkouzelnější, čím mě Pán Bůh mohl obdařit. Jen s přibývajícími roky mě až mrazilo v zádech při myšlence, že malý Miguel je svému otci stále podobnější...avšak...teď nemám na mysli Albreta, ale jeho pravého otce, který o svém synovi nemá ani tušení…Jak tohle jednou skončí, pomyslela jsem si a z úst mi vyklouzl utrápený vzdech.

„Anno, zlatíčko, jsi v pořádku?“ naklonila se ke mně starší žena, která stála za mými zády a jemně rozčesávala mé tmavé vlasy. Nervózně jsem zavrtěla hlavou, když mi došlo, že tíha mého tajemství je stále viditelnější.

„Ano, maminko, proč bych neměla?“ Pohlédla jsem do matčiny tváře nad sebou snažíc se na rtech vynutit milý úsměv.

„Ach moje nejdražší...mluvíš, jako bych tě neznala. Když si hráváváš se synkem, nic kolem tebe neexistuje, zapomeneš na všechny své role a v tom přede mnou sedí smutná ustaraná dívka plná strachu...ani nevíš, jak mi je, vidět tě takhle...kdyby to viděl Albert.“

„Albert mě takhle NIKDY neuvidí, mami!“ přerušila jsem ji důrazně a aniž bych jí věnovala jediný pohled, s upnutýma očima na rudé nebe před sebou jsem se i s maličkým v náručí vydala k oknu, abych se mohla nadechnout. „Nesmí…“ špitla jsem tiše, načež jsem Miguelovi vtiskla sladký polibek do vlasů.

Vzápětí jsem za svými zády zaslechla tiché kroky, které se pomaličku blížily do mé blízkosti, a pak mě zezadu chlácholivě objaly matčiny ruce. „Pořád na něj myslíš, viď?“ špitla mi ustaraně do ucha.

Bylo těžké jí odporovat, když mě celé tělo pod tíhou bolesti prozrazuje. Několikrát jsem se zhluboka nadechla ve snaze potlačit nával slz, které se mi snažily dostat skrze pevně sevřená víčka. „Já...“ hlesla jsem tiše. Nastala menší odmlka, ale dál už jsem sama sobě nedokázala vzdorovat. Pláč zalil mé oči a já propukla v zoufale hlasitý pláč. „Já už nemůžu, mami...“ vykřikla jsem v návalu emocí a se synem v sevření se otočila čelem k matce, snažíc se hladově vpít do jejího chápavého náručí plného pochopení a lásky, kterou mě vždy zasypávala.

„To bude dobré, zlatíčko,“ konejšila mě sladce něžně hladíc mé vlasy. „Musíme věřit, jsi silná! Zvládneme to!“

„Nezvládneme! Já už takhle nemůžu dál! Žít ve lži, milovat někoho na opačné straně planety a nemoct být s ním jako rodina, nemoct se ho dotknout, vidět ho, kontaktovat ho...nemoct mu říct, jak moc ho miluji! A místo toho tady hrát hru o přešťastné královské idylce s níž každý den odumírá část mého srdce. Nevím, jak dlouho tohle vydržím! Jsem na konci sil...já už nemůžu..nemůžu...“ síla mé tělo opouštěla stejně jak život odsouzence čekajícího na popravu. Neuvolňujíc náruč kolem svého syna jsem se svezla podél zdi na zem toužíc do duše získat klid.

Matka sotva držela slzy na krajíčku. Klekla ke mně na zem a snažila se mě utěšit. Rvalo ji srdce takhle mě vidět, zlomenou, bez vůle žít, jak téměř vykrvácený voják na bojišti plném mrtvých. Udělala by všechno na světě, jen aby mě těch útrap zbavila, ale na to její síly nestačily.

„To je úděl nás královen. Musíme žít tak, jak společnost chce, abychom žily. Nejsme tu pro sebe, ale pro druhé. Naše role jsou těžké, o to spíš, když jsme ženy, ale nikdy by žádná matka nebyla na svou víc dcera hrdá než jsem já. Vím, že je to proti všem regulím a konvecím a já bych to nikdy neměla říct, ale ty a Michael k sobě patříte.  Za těch pár dní co tu byl jsem pochopila, jak úžasný muž to je. Věřím, že čas sám najde východisko. Buďme trpělivé. Ne nadarmo se říká, že trpělivost přináší růže.“ V ten moment všechen můj pláč ustal a já nevěřícně pohlédla do tváře své maminky.

Nevěřila jsem tomu, co právě vyřkla z úst „Ty to všechno kvituješ?“ otázala jsem se nejistě.

„Žádná matka si nepřeje víc než štěstí svého dítěte, a to ať je to královna španělská nebo pouliční žebrák…vždycky chceme pro naše děti to nejlepší..“

„Mám tě tak strašně ráda, mami...“ špitla jsem a objala svou matku jako nikdy předtím. Nešlo si nevšimnout dojetí v její tváři. Královská rodina si nikdy neprojevovala city, a to ani mezi sebou, ani k druhým. Říct svému rodiči, že ho máte rádi, nebo vyznat lásku partnerovi, nepřipadalo v úvahu. A přesně z toho důvodu tyhle krátká dvě slůvka lásky Michael nikdy z mých úst neslyšel, ač se jich kolikrát zoufale domáhal. Nepřestávala jsem doufat, že není všem dnům konec a třeba jednou…

„Já tebe taky, dceruško moje….Mimoto, nevím, jestli se k tobě donelo...Michael a Lisa...“

„Co je s nimi?“ pozvedla jsem hlavu, abych pohlédla do matčiny tváře v napětí očekávajíc odpověď na svou otázku.

„Před nějakou dobou se rozvedli...“

„Cože?!“ Oči jsem svěsila k zemi a kmitala s nimi na jednu i druhou stranu snažíc se pochopit obsah matčiných slov.

„Ale proč? Vždyť Lisa je úžasná! Byli tak krásný pár...“

„Proslýchá se spousta příběhů, ale pravdu se veřejnost asi nikdy nedozví...v tomhle jsou si naše světy podobné.“

Z dialogu nás vyrušilo decentní zaklepání na dveře od mé ložnice a v nich matčina komorná: „Madam, je čas na vaší koupel..“

„Děkuji, Jaquelin. Za chvíli příjdu...“ odvětila milým hlasem k mladší dámě, a pak znovu propojila naše pohledy: „Neboj se...všechno nějak dopadne. Můžu si vzít na dnešní večer Miguelka k sobě? Ať se v klidu vyspíš...“

„Dobře, mami...“ usmála jsem se na svou matku, políbila maličkého na dobrou a pak ho opatrně podala do maminčina náručí. „Oooo, ty jsi tak roztomiloučký chlapeček, pojď k babičce!“ tetelila se maminka na chechtajícího se chlapečka v dupačkách. „Hezky si spolu zadovádíme ve vaně, přečteme pohádku, a pak budeš dávat pozor na babičku.“ Pak se ke mně ještě jednou ode dveří otočila a ustaraně dodala: „Anno, kdyby cokoli, jsem tu kdykoli pro tebe, ve dne v noci...“

„Děkuji...“ špitla jsem své díky od okna, odkud jsem znovu hleděla přes zahrady paláce do ulic svého města.

Tu noc jsem byla strašně neklidná, převalovala jsem se v posteli ze strany na stranu a v myšlenkách se upínala k Mikovi. Nedokázala jsem vyhnat z hlavy matčina slova… Vážně se s Lis rozvedli? Ale proč?! Bože, tak moc bych teď chtěla být s ním. Dotýkat se jeho tváře, poslouchat jeho smích, zase si do rána povídat o všem, co nás napadne, hrát si na kočku a myš...jeho polibky, dotyky...zase jsem před sebou viděla Mikovu tvář v těch nejintimnějších chvílích jako byly ty, při níž jsme zplodili našeho syna. Nevím, jak dlouho jsem se ho snažila vyhnat z hlavy, snad hodinu – dvě? Už nevím, nakonec únava i vyčerpání z pláče donutily má víčka klesnout a utopit mé myšlenky v říši snů.

Hodiny dávno odbily půlnoc, když se na schodišti královského paláce rozezněly hlasité kroky, které postupně stoupaly až do třetího patra, kde jsem měla ložnici. Muž v tmavém plášti kráčel s ohněm ve tváři k mým komnatám. Jakoby neviděl, neslyšel, rázně kráčel dlouhou chodbou před mým pokojem. Čas pro něj neexistoval. Oči měl upřené před sebe, neuhýbaje pohledem, vnímal pouze jediný cíl – mluvit se ženou za těmi ohromnými dřevěnými dveřmi se zlatými štuky. Jakmile došel až k nim, stráže ho bez jediného slova vpustili. Plný zlosti rozrazil první dveře, pak druhé a ty třetí se rozlítly takovou rychlostí, jakoby do nich udeřil hrom. Vyletěla jsem z postele celá vyděšená, ale než jsem se stihla vzpamatovat z té strašné situace, jedním kliknutím se v ložnici rozsvítilo. „Alberte, Probůh, co se stalo? Jsi celý rozezlený...“ vyběhla jsem bosky k němu nevnímajíc dík své rozespalosti zlostné blesky v jeho tváři.

„Co se stalo?!“ vykřikl na mě se vší zlostí. „Ty se ještě ptáš?!“ V obavách jsem ustoupila několik kroků zpět. Šel z něho děsivý strach.

„Alberte, nevím, o čem mluvíš...“ konstatovala jsem klidným hlasem, ač mé srdce bušilo na poplach.

V tom na mě vší silou mrštil několik papírů, které do té chvíle držel zmuchlané ve dlani. V té rychlosti jsem ani před sebe nestihla zvednut ruce, abych se dokázala před jeho zlobou krýt. „Tohle! O TOMHLE MLUVÍM!“ Zakřičel. „Jen se podívej! Máš bastarda s tím americkým zpěvákem a máš tu odvahu mě nazývat otcem toho dítěte! NECHÁŠ mě myslet si, že je můj syn! KDE BEREŠ TU DRZOST?! Zachovala ses jak kurva a doufalas, že ti to projde...za normálních okolností by to možná i prošlo...ALE TO BY TO MUSEL BÝT MŮJ SYN! Dokonce bych i věřil, že je to můj syn, kdyby nebylo začínajícího vitiliga v jeho podpaží...tehdy mi došlo, kde jsem tuhle nemoc viděl...o to spíš, když nikdo v naší rodině ho nemá...“

„Alberte, já tě prosím...“

„Tak TY mě prosíš?!“ zakřičel do prostoru, když v tom nabral rychlost a vší silou mě narazil zády na stěnu, o níž mě pevně, bez jediné možnosti úniku, opřel. „Nevyšlo ti to, a teď se bojíš! Co myslíš, že teď udělám, h?“

„Alberte...“ špitla jsem skoro neslyšně. Stál několik centimetrů od mé tváře, hleděl mi nenávistně do očí a já před ním stála odevzdaně, bez odporu. Jediné, co se na mě hýbalo, byly stékající slzy po mých tvářích… „Udělám všechno co chceš, jen neubližuj malému, za nic nemůže...“

„On ne,...ale ty ano!“ pak se naklonil k mému uchu natolik blízko, že jsem ucítila, jak se svými rty dotýká mého ušního lalůčku. Avšak tón v jeho hlase se nezměnil, naopak přitvrdil! „Jen jediný druh ponížení by mohl vykompenzovat to mé, má drahá...ale na to jsem příliš velký gentleman. Nikdy bych ti neublížil, ač bych to nejradši udělal!“ Těmito slovy uvolnil sevření kolem mého krku a vydal se pryč z mé ložnice.

„Alberte, prosím, vrať se! Promluvíme si! Vysvětlím ti to!“ vykřikla jsem za ním, ale nevedlo to k ničemu. Jak rychle přišel, tak i odešel. Jediné, co po Albertovi zbylo, byl jeho parfém otisklý na mé tváři. Třemi váhavými kroky jsem došla k pomuchlaným papírům, které se rozesely po mé ložnici a nakoukla do nich. Byla tam uvedena občanská jména mého syna a Alberta, jejich krevní skupiny a pod kolonkou DNA text Does not match (Nespojují se).. na dalších papírech byl kompletní detailní rozbor krve maličkého Miguela v porovnání s Albertem, vůbec v ničem se neshodovaly… nebyl žádný pochyb o tom, že Miguel není Albertův syn. Nevím, jak dlouho jsem tam seděla, přišlo mi to jako věčnost, ale ve skutečnosti uběhlo jen pár minut, když se z poza nádvoří ozval zvuk startující helikoptéry, která v mžiku nabrala výšku a rozlétla se neznámo kam. „Miguel!“ prolítlo mi hlavou, „Ne, ne, ne, to ne!“ rozeběhla jsem se k matčině pokoji seč mi síly stačily. Vyrazila jsem ze dveří, za nimiž před chvílí zmizel můj manžel a na boso běžela chodbou po chladné mramorové podlaze, a pak po schodech dolů do ložnic mé matky. „Pusťte mě dovnitř!“ vykřikla jsem na stráže ještě před tím, než jsem stačila doběhnout, abych neztrácela drahocenný čas. Vběhla jsem dovnitř až do pokoje mé matky. Vystrašeně jsem se rozhlédla na všechny strany a v té tmě zahlédla cosi, co připomínalo dětskou postýlku. „Migueli!“ rozběhla jsem se k ní a v tom okamžiku mě opustily všechny strašlivé představy. Držela jsem svého syna ve svém náručí a snažila se zklidnit tlukot svého vyplašeného srdce polibky, jimiž jsem zasypávala každičkou část obličejíčku svého syna. „Miláčku můj, už jsi v bezpečí u maminky, nic se ti nestane, to nedovolím!“

„Anno, dítě moje, co se děje?!“ vyjekla matka, které jsem do té chvíle nevěnovala jedinou pozornost. Můj úprk její ložnicí ji nemohl nevzbudit. Všechnu energii jsem upínala ke svému dvouletému synkovi, jehož jsem chlácholivě svírala v náručí: „Už jsi v bezpečí...všechno bude dobrý, dušinko moje...“ pokračovala jsem nevnímajíc okolí.

„Anno?!“ Až důraznější oslovení mé matky mi pomohlo vrátit ze zpět do reality.

„Ma...maminko...já...“ Když mi ale pohlédla díky rozsvícené stolní lampičce do tváře, úplně se vyděsila.

„Ježiši Kriste, Anno!“ Vymrštila se z postele a přispěchala ke mně, aby mi pomohla na postel, kam mě i s maličkým usadila. „Co ty slzy? Celá se třeseš...na, tady máš šálek vlažného čaje..“ ten jsem si od ní ale nevzala. Pouze jsem seděla na posteli, jemně se kývala ve snaze ukolébat Miguela a nezadržitelně plakala. Sotva jsem skrze třesoucí se rty dokázala vyřknout svoji nejhorší noční můru: „Albert...Albert ví, že Miguel není jeho syn.“

Má matka se náhle octla úplně ve stejném šoku, jako já před chvílí ve svých komnatách. Jen ztěžka se nadechla, ale už jen s obtížemi vydechla těžký vzduch zpět. „Jak to zjistil?“

„Před měsícem si nechal si udělat testy otcovství a dnes dostal výsledek...on sám si je nechal udělat...na ničí popud...on sám to poznal...“

„Bůh nás ochraňuj...“ hlesla matka a sevřela mě i dítětem starostlivě v objetí plném pochopení.

---------------------------------

Bylo pět hodin ráno. Přesně ten čas, kdy státníci vstávají k dalším denním povinnostem. Seděla jsem s otcem a matkou na brzké snídani v čínském salónku, abych společně dořešili vzniklou situaci. Otec mě s klidem ujišťoval, že ač je to nepříjemná situace, Albert je rozumný muž, se kterým se dá jednat a jistě spolu nalezneme společnou řeč, i třeba za dalších územních ztrát ve prospěch Monaka. Koneckonců náš sňatek požehnal papež přímo v kostele a nelze jej ničím rozdělit. I když se jednalo o vypjatou situaci, můj otec tyhle věci uměl řešit v klidu a ani dnešek nebyl výjimkou. Vždy jsem k němu vzhlížela, byl mým ohromným vzorem. Vše, co jsem se jako budoucí královna naučila, jsem se naučila od něk. Byl to neskutečný člověk.

Náhle bez ohlášení vešel jakýsi drobný voják do místnosti, pouze rychle se uklonil a okamžitě se vrátil do pozoru.

„Co se zas děje takhle po ránu?“ otázal se Juan s jistou štiplavostí v hlase. Nedokázal pochopit, že u i v 5 ráno je musí někdo rušit.

„Vaše Milosti, helikoptéra s Jeho knížecí Výsostí vlétla do bouřky a zřítila se do moře nedaleko monackého pobřeží,…. je mi to líto, ...nikdo nepřežil.“ Ta slova mnou projela jako otrávený šíp. Vystřelila jsem z křesla nemožná slova, ale jakmile jsem se postavila na nohy, celý svět se mnou zamotal a mně se podlomila kolena.

„Vaše Výsosti!“ vykřikl číšník po mém boku, který mě jen stěží zachytil před tvrdým pádem. Jeho hlas byl poslední, jež jsem slyšela, než jsem úplně ztratila vědomí.

(omlouvám se za drsnější díl, o to spíš, když byl bez Mika, ale občas některé události prostě musí proběhnout a nebojte, Mika se taky dočkáte :) jinak Albertova smrt je opravdu nepříjemná shoda náhod, prosím, nepřikládejte to k nějaké vykonstruované vraždě ;) nikdo za to nemůže :) )