Kapitola 40.

Melancholie procházela každou věcí kolem něj, včetně černých a bílých kláves pod jeho prsty. Hrál a hrál, nevěděl co, nevěděl jak, ale byl to jediný způsob, jak ze sebe propustit bolestivé emoce pohřbené uvnitř jeho citlivé duše...tu noc vznikla píseň „Give in to me“... 

-----------------

„Tak miláčku, pojď hezky k mamince..Ještě tě nakrmím a za chviličku zas budu muset jít...“ Klečela jsem na zemi a v náručí svírala Miguela. Užívala jsem si každičký okamžik naší ukradené blízkosti. To všechno mě tak duševně zmáhalo. Rvalo mi srdce se vždy nad ránem odtrhovat od svého dítěte a potají se vracet do paláce...

„No tak, žádný slzy, drahoušku. Vždyť ho zas pár hodin zas uvidíš!“ snažila se mě povzbudit Judith a jemně mně pohladila po vlasech.

Uběhlo už dlouhých sedm měsíců od Albertovi smrti a já noc co noc utíkala z paláce ke své zachránkyni – Judith, mojí úžasné chůvě z dětství, jež se teď v utajení stará o mého dvou a půl letého synka. Byla to také ta samá žena, jež mě před pěti lety nechtěně vrhla do náručí Michaela, když u něj před důchodem dělala hospodyňku. Judith... má ochránkyně… můj strážný anděl.

„Snídaně je hotová, tak pojďte děti moje...ještě zapnu televizi, ať tady není úplný ticho...“

V tichosti jsem se posadila za menší dřevěný stolek a nalila malému do hrníčku trochu kakaa, po kterém se spokojenými jiskřičkami v očích okamžitě natáhnul. Ani jsem nestihla roztrhat loupák na menší kousky, když v tom se z televize začala linout hudba doprovázená zpěvem mně velmi intimně známým. Jako by se čas zastavil. Bez hnutí jsem hypnotizovala Michaelův obraz před sebou nevěnujíc pozornost ničemu kolem sebe.

„Don't try to understand me
Just simply do the
Things I say

Love is a feeling
Give it when I want it
'Cause I'm on fire

Quench my desire
Give it when I want it
Talk to me woman
Give in to me….“

Jak z jiného světa mě vytrhla až nevinně mířená otázka přímo do nitra mého srdce: „Maminko, kdo je ten pán?“

„Pro...prosím?“ vykoktala jsem ze sebe snažíc se co nejrychleji v celé situaci zorientovat.

„Ten pán v televizi...kdo to je?“

„Ten? Eh...jeden zpěvák...“

„Zpěvák to sice je, ale proč mu rovnou neřekneš, že je to jeho otec?“ vnořila se rázně do dialogu Judith, která se právě vrátila z koupelny.

„Judith!“ okřikla jsem ji plná emocí. „Ještě na to není připravený...“

„Stejně se dřív nebo později dozví pravdu. Naopak je potřeba ho na ní pomalu připravovat...“

Zírala jsem na ní, pak zas na Miguela, který byl naštěstí plně zabrán do konzumace svého loupáku, a opět na ní. Měla pravdu. Na projev uznání své chyby jsem pokorně sklonila hlavu.

„Vím, že je to těžké, ale o strýčkovi Albertovi už ví. Teď musí přijít část číslo dvě.“

„Máš pravdu… Ale část číslo dvě nastane, až já uznám za vhodné a nebude to dřív, než ho Michael příjme za svého. Nemohu mu teď dát falešnou naději. Je strašně zranitelný… Neměj strah, Judith, příjde čas.“ špitla jsem a smutně se podívala na maličkého, který se skoro ztrácel v hrnku kakaa zaujatě sledujíc Mikův videoklip před sebou.

--------------------

Sotva jsem se vrátila do paláce, hned přede dveřmi mého pokoje mě odchytl šéf tajné policie. „Výsosti...“ uklonil se zdvořile.

„Pane generále,“ kývla jsem zdvořile na znamení pozdravu a po kratší odmlce mile dodala: „Čemu vděčím za Vaši tak včasnou návštěvu?“

Moji otázku jakoby přešel. Z úst vypustil jen pokorné: „Prosím, následujte mě...“

Jakmile se rozevřely dveře od mého pokoje a šéf tajné policie mě doprovodil až do předsálí mých komnat, zatrnulo mi v zádech. Na sedačkách seděl můj otec se svým rádcem, šéf bezpečnosti, šéf americké CIA a několik dalších, kteří byli životem oddáni Španělskému království a zasvěceni do tajů královské rodiny včetně situace kolem mého „zesnulého“ syna. Nikdo nemusel nic říkat. V tu chvíli jsem pochopila, že nastal čas…

Jak mávnutím kouzelného proutku všichni vyskočili ze svých míst a poklonili se, jak je vůči nejvýše postavené osobě v království zvykem.

„Gentlemani...“ špitla jsem a snažila zakrýt nervozitu, jenž mě rychle pohlcovala.

„Myslím, mí nejdražší Anno, že není potřeba vysvětlovat, proč jsme se u tebe všichni tak časně sešli.“ Povzdechl si Juan a pokračoval: „Tady pan Mandelson, šéf americké CIA, ti nechal za spolupráci s našimi tajnými složkami a vládními experty vytvořit falešné doklady a postará se, aby tvá cesta do USA proběhla bez problémů. Anno, máš měsíc...měsíc na to, abys stihla zařídit vše, co je potřeba k předání tvého syna jeho otci a vrátila se bez delšího zájmu veřejnosti zpět. O všechno se bravurně postaral. Pane Mandelsone, prosím, seznamte mou dceru se vším, co bude potřebovat.“

„Děkuji za Vaše slova, Milosti...“ uklonil se s velkým díky k Juanovi, a pak se ten milý černoch otočil ke mně, aby dokončil svou práci: „Vytvořili jsme Vám falešné doklady, které jsme dali do evidence všech zemí Severní Ameriky. Vaše nové jméno bude Isabella Harthová. Cestujete se svým synem, tchyní a manželem do USA, kde máte zakoupený byt o velikosti 3+1 v jedné z lepších čtvrtí L.A., nedaleko Hollywoodu. Ten Váš manžel bude jeden z mých nejlepších mužů, který se bude starat o Vaší bezpečnost, Výsosti. Tchyně, Judith, pojede s Vámi, aby se mohla v průběhu Vaší nepřítomnosti starat o Vašeho syna. Stejně tak s sebou dostanete účet s 8 miliony amerických dolarů, abyste za jakýchkoli okolností nestrádala. Pokud Vám finanční prostředky nebudou stačit, nebo se cokoli bude dít, ať už situace, s níž si nebudete vědět rady, či nedej bože s lékaři či s policí, dáme Vám speciálně upravený mobilní telefon, který Vás v případě nouze přepojí na mě a já už se o všechno postarám. V peněžence budete mít štěnici, takže budeme vědět, kde se zrovna nacházíte a...“

„Štěnici odmítám, pane Mandelsone..“ skočila jsem mu do řeči rázně ve snaze uhájit aspoň zbytek svého soukromí.

„Zajisté Vaše královská milosti. Pokud si štěnici nepřejete mít, Vaše přání je mi rozkazem. Jen prosím pokládám za důležité Vás upozornit, že pro můj tým bude horší zajistit Vaší bezpečnost...“

„Jak jsem řekla, pane Mandelsone. Důvěřuji Vám a pevně věřím, že se o bezpečnost mojí a mého syna dokážete i tak postarat.“

„Vaše důvěra a bezpečnost je mi tím nejcennějším, Milosti...“

„Díky za skvělou práci...prosím, pokračujte...“

„Jistě, Výsosti… Náš specialista na maskování agentů si Vás za okamžik převezme a připraví Vás na cestu a také nám poskytne nové fotografie pro Vaší identitu. Ve 12:30 Vám letí přímá linka do Los Angeles, avšak nejedná se o soukromé letadlo. V L.A. Vás bude čekat speciálně taxi speciálně přistaveno pro Vás, bude ho řídit jeden z mých lidí. Pan Jackson se tou dobou bude zdržovat v ateliérech 20th country fox. Připravuje se na nové tour Dangerous a do toho dělá konkurz na tanečníky do připravovaného snímku Ghosts, takže budete mít dost možností se k němu dostat. Kartičku VIP návštěvníka jsme Vám již nechali připravit.“

„Zní to příliš utopicky, milý pane Mandelsone. Není možné, abych přijela do studií a první co, že zamířila za Michaelem do zákulisí...v přestrojení, s jiným jménem...bude obklopen svými lidmi...“

„I na to jsme mysleli, Milosti...budete se moci dostat až do jeho šatny, kam nemá nikdo jiný než on sám přístup, žádný strach. K tomu všemu jedna podstatná věc. S sebou dostanete veškeré právní občanské dokumenty k Vašemu synovi včetně rodného listu. Byly vystaveny znovu a jejich pravost stvrdil Váš sám otec a arcibiskup místního kláštera...“

„Smím ho vidět, prosím?“ pronesla jsem z křesla, kde jsem se před chvílí usadila, abych vyslechla nezbytné informace pro nutnou cestu do USA.

„Jistěže…máme ho pro Vás připravený spolu s ostatními doklady. Tady...“ prohodil jemně a oddaně mi podal požadovanou úřední listinu do ruky. Lehce jsem se třásla. Bylo to poprvé, co jsem pohlédla na pravý občanský rodný list mého syna. Stálo zde jak jeho španělské jméno Miguel Juan, také americké Michael Joseph včetně data i místa narození. Otec americké národnosti Michael Joseph Jackson, matka Španělka Anna Isabella Geronská...Jak zvláštní, pomyslela jsem si...žádných 10 jmen, žádné královské nacionále, žádný odkaz k Boubonsko-Anjouvské dynastii ani k 27 titulům, s nimiž každé ráno s tíhou na hrudi vstávám. Co bych dala za to, aby to takhle zůstalo… neexistovalo by nic, jen my, jako rodina, bez odkazu k trůnu. Bylo to tak zvláštní a podivně osvobozující. Až po několika okamžicích jsem se přistihla, že vlastně další slova pana Mandelsova stěží vnímám a nechávám se unášet na křídlech své fantazie...

---------------------

Neverland se zvolna halil do hluboké tmy a lehký vlahý vánek tančil s lístky stromů. Měsíc na obloze jasně zářil a v tom tichu byl slyšet vodotrysk z nedalekého jezera. Byl opravdu úžasný večer. Michael seděl na proutěné pohovce užívajíc si okolní klid. Miloval, když si mu vítr pohrával s vlasy, cítil se tak svobodně, osvobozený od všech pozemských věcí. Prožíval jistý druh radosti, který už dlouho nezažil. Když sklopil zrak a pohlédl do svého klína, v němž pomalu po romantické večeři při víně a svíčkách oddechovala Vanessa, musel se spokojeně pousmát. Člověk jako on měl problém vybrat si ženu a takříkajíc zakotvit. Během posledního roku věčných úletů a užívání si věděl, že starým časům odzvonilo. Svět se koukal na nového Mika, který hodlal znovu začít žít svůj život. Prozatím po boku Vanessy. Byla dobrý parťák. Znali se už několik let a ačkoli k ní nepocítil takovou lásku jako kdysi k jisté ženě, měl jí rád. Vzhlížel k ní, skvěle se mu s ní pracovalo a rozuměli si. Uměli si číst myšlenky, táhly za jeden provaz, a i když byla dost svá, bavila ho. Nemluvě o tom, že i po intimní stránce ho uměla uspokojit, jak potřeboval. Zkrátka...bylo mu s ní dobře. Dlaní ji lehce pohladil po tváři, aby zčesal zlobivé pramínky jejich vlasů. Tak zítra to vypukne...proběhlo mu hlavou. Nikdy o sobě nepochyboval, ale točit klip a do toho připravovat tourné bylo vždy všeobecně velmi náročné a jak sám věděl, už mu nebylo dvacet, ale pětatřicet. Chod jeho myšlenek ho rozesmál. Byl v nejlepších letech! Jen už měl rád trochu svého klid ve spěchu, v němž žil… Zhluboka si povzdechl a podíval se do hvězd nad sebou. Co pak asi teď dělá, pomyslel si, když se jeho myšlenky nekontrolovaně rozeběhly k Anně. Nebylo dne, kdy by si na ní nevzpomněl…

-------------------

Bylo to jiné ráno, než na které jsem byla po celých těch 26 let života zvyklá. Nebudila mne žádná komorná, žádní rádci, ani budík nastavený na půl šestou ráno. Nic z toho! Ze světa snů mě probudila sladká hříčkou paprsků ranního slunce na mé tváři a malý Miguel spící v mém těsném objetí. Ach Bože, tohle bylo to, po čem jsem celý život toužila. Políbila jsem svého spícího synka a šla se nasnídat a umýt. Věděla jsem, že čas neúprosně běží proti nám. Zrychla jsem do sebe naházela snídani, kterou mi Judith dopřála, a šla se připravit na svůj velký den. Byla jsem tak nervózní, že jsem jen stěží dokázala správně použít věci, jsou jsou rtěnka nebo sponky do vlasů. Celá jsem se chvěla. Byla jsem odrazem nejrůznějších a nejrozmanitějších pocitů a emocí, s nimiž jsem z plných sil bojovala, ač to nebylo snadné. Vůbec jsem si neuměla představit, jak se dnes sejdu s Michaelem a povím mu o tom, že můj zesnulý syn vlastně žije a co víc? Není Albertův... Srdce mi tlouklo takovým způsobem, že mi co nevidět mohlo vyskočit z hrudi. S problémy jsem si nandala modré kontaktní čočky, blonďatou paruku a brýle rudými obroučky. Opravdu, při pohledu do zrcadla jsem musela smeknout před skvělou prací té dámy ze CIA. Nedokázala jsem se poznat sama natož, aby mě poznal Michael.

Před odchodem jsem letmo políbila svého spícího synka, rozloučila se s Judith a v moderním BMW coupé se vydala k prostorám 20th country fox. Pan Mandelson měl pravdu. Cesta netrvala ani 30 minut a do interiérů mě pustili bez nejmenších komplikací. Pomalu jsem zajela dovnitř a zaparkovala pod pár palmami na vyznačených parkovacích místech pro hosty. Zkontrolovala jsem svůj zevnějšek ve zpětném zrcátku a letmo se ujistila, že mi nikde z pod paruky nečouhá tmavý vlas. Jen silou vůle jsem držela drkotající bradu pod kontrolou. Několikrát jsem se zhluboka nadechla ve snaze uklidnit svou mysl a váhavým krokem se vydala kamsi do interiérů, kam mířilo spoustu mladých lidí. Orientovat se tomhle velkém bludišti budov bylo poněkud nad mé síly a proto jsem byla ráda, že mohu někoho následovat. Třeba mi ukáží cestu, zaradovala jsem se. V první chvíli to vypadalo, že se jedná o tanečníky Mikova připravovaného tourné, ale opak byl pravdou. Přiznám se, že mě poněkud zarazilo už to, že u vchodu do budovy, kam jsem následovala hlouček mladých lidí, se mě ptali na jméno a na základě toho mi přidělili jakési číslo se slovy, ať si ho nalepím na viditelné místo. Byla jsem v takovéto společnosti poprvé a vzhledem k tomu, že se z různých koutů místností pořád ozývalo v dialozích lidí Mikovo jméno, rozhodla jsem se nepřikládat tomu valnou pozornost.

Rozhlížela jsem se po místnosti a mou pozornost upoutali dva muži u jedněch dveří v uličce. Po letech zkušeností mezi takovýmito lidmi jsem si byla nadmíru jistá, že se jedná o místní ochranku. Po pár vteřinách odhodlávání jsem se rozhodla přijít až k nim, abych se jich přímým hlasem zeptala: „Přeji Vám krásný dobrý den, gentlemani, myslíte, že by bylo příliš troufalé, kdybyste mě zavedli k panu Jacksonovi? Potřebovala bych s ním cosi neodkladného prodiskutovat.“

Nešlo přejít jejich vykulené pohledy, které na mě fascinovaně upírali. Trošku mi ušlo, že se snažili vypadat nenápadně a nevím, jak moc bývalo v USA ve zvyku oslovovat muže z tělesné stráže významných lidí, každopádně odpověď nebyla úplně taková, jakou jsem předpokládala: „Ráda byste co?!“ vyhrkli nedůvěřivě.

„Mluvila s panem Jacksonem..“ odvětila jsem s milým úsměvem očekajíc pozitivní odpověď.

„Já vím, to už jsem jednou slyšel...a jako to myslíte vážně? Vy si vážně myslíte, že Vás teď jen tak zavedu za Michaelem? A vůbec, jak víte, že jsme od něj?“

„A nejste?“ zeptala jsem se s otazníkem v hlase nad slovy, které vůbec neměly být myšleny v přívětivém duchu. Nebyla jsem na ofenzivní jednání zvyklá, nikdy jsem se s ním nesetkala. Proto mě nenapadlo, že na něj narazím zde. Na první pohled bylo znát, že nečekali své odhalení, ale snažili se zanechat klidnou mysl.

„Podívejte, dostat k Mikovi se chce miliony lidí jako jste Vy. Jediný, co můžete dělat, je projít konkurzem...a když si Vás vybere, tak se Váš sen možná splní...“ smáli se hloupě. Bylo zřejmé, že si své pozice moci užívají a smějou se mým „hloupým“ otázkám.

„Ko...konkurz? Prosím?“

„Přesně tak, panenko. Nebo kde myslíte, že jste?! Na pravdě boží?!“ rozesmál se jeden z nich ironicky, když v tom vešla do místnosti, kde se nás tísnilo kolem osmi set, pohledná blondýnka a jedním skokem vyskočila na jeden ze stolů tak, aby na všechny viděla:

„Zdravím vás, přátelé. Mé jméno je Vanessa a budu po pár hodin vaší školitelkou a pro ty úspěšné z vás i po následujících pár dní. Společně se naučíme krátkou choreografii, na jejímž základě pak budete hodnoceni několika porotci včele s Michaelem, který se osobně dostaví, aby si vybral 15 nejlepší z Vás do svého připravovaného hudebného filmu Ghosts. Celá ta choreografie, co se spolu dnes budeme učit, je Michaelovo dítě, zná každičký pohyb až po konečky prstu, takže opravdu projdou jen ti nejnadanější z nejnadanějších. Hodně štěstí! A teď mě prosím následujte do sálu, který bude po následující 3 hodinky Vaším domovem.“

„Ještě pořád nevíte, kde jste?“ zasmál se za mými zády jeden z mužů, když Vanessa ukončila svůj krátký projev a houf lidí se vydal v jejich stopách, „Ale jste kočka, takže myslím, že i když neuspějete pohybově, máte velkou šanci uspět i beztak.“

„Asi si nerozumíme...“ podotkla jsem jízlivě, přičemž se mi v vzápětí dostalo stejně jízlivé odpovědi: „Ale rozumíme, slečinko...tak ať Vám to tancuje a protančíte se až k vytouženému cíli, ať už bude jakýkoli…“ s jeho slovy se ozval další dětinský smích.

„Děkuji, pánové...“ odpověděla jsem hrdě k oběma mužům z ochranky studia a pevným krokem se vydala do otevřených dveří na druhém konci místnosti, kde měl začít velký boj o cestu do Michaelovy blízkosti k níž jsem sice měla klíč, ale ten jsem se rozhodla použít až v nejnevýchodnější situaci.