Kapitola 45.

„Tak to je super, že jdeme všichni společně! Máš velký hlad, Michaeli?“ zeptal se Erik plný enthusiasmu, ale Michael se zjevně topil v jiných myšlenkách. Nad něčím dumal a Erika vnímal sotva povrchně, avšak náhle mu zajiskřily oči jakoby právě dostal skvělý nápad! Pevně se na mladšího tanečníka podíval a jednoduše mu odpověděl: „Je to zvláštní, v tuhle hodinu už zpravidla moc nejím, ale po dnešku sním snad všechno, co mi přistane na talíři….Eriku, vadilo by ti hodně, kdybych si odskočil zavolat? Něco urgentního si potřebuju vyřídit.“ řekl rozrušeně a jednou nohou se dal na odchod nečekajíc na Erikovu odpověď.

„Ne, vůbec ne, Miku!“ podíval se na něj Erik s naprostou samozřejmostí. Člověk jako MJ musel neustále každý den něco řešit, bylo by divné, kdyby to tak nebylo.

„Dobrá, díky. Kdyby A….“ zarazil se nad jménem, které mu automaticky vyskakovalo z úst. Pevně sevřel víčka, věděl, že udělal chybu. Zavrtěl hlavou a Erik se jen zasmál. Nepochyboval o tom, že ženy se v Michaelovi přítomnosti pohybují víc než dost a je občas těžké si všechny zapamatovat jmény. Vzápětí se ale Mike bez větších průtahů a omluv vzchopil a pokračoval v dokončení své věty: „….Bella přišla dřív než já, sejdeme se v té samé restauraci jako posledně, ano?“

„Jasněěě, Miku, neměj strach, budeme tam.“

„Díky, Eriku,“ pronesl už z konce dlouhé chodby a spěšně se vydal k sobě do šatny. Rychle prohrabal své osobní věci a během chvíle z příruční tašky vyndal diář s telefonními čísly. Zprudka ho rozevřel a začal se v něm naléhavě přehrabovat prsty. „C...Ca...Cam...Cameron, tady to je!“ pronesl nadšeně s jistou úlevou v hlase, když se dopátral toho, co tak toužebně hledal. Na nic nečekal, nahnul se pro telefon a spěšně začal vytáčet sedmici čísel, která ke Cameronově jménu náležela. Jakmile se ze sluchátka začal ozývat pravidelný zvuk vyzvánění, zapochyboval. Co když nejednal správně? Na druhou stranu… Když nutně potřeboval získat informace, nebylo lepšího řešení. Musel se nějak ujistit nad svými pocity, a proto sáhl po této zbrani. Z valícího se počtu myšlenek ho vytrhl až hlubší hlas na druhé straně: „Cameron Harris, prosím?“

„Ahoj Camerone, tady Michael….Michael Jackson….nezlob se, že tě ruším v takhle pokročilou hodinu, ale něco bych od tebe potřeboval. Myslíš, že bys za mnou mohl co nejdřív přijet do Studií Country Fox?“ Nešlo přeslechnout, jak silný důraz klade na splnění svého očekávání, kterému nemohl dotazovaný jinak než vyhovět.

Cameron věděl, že romantický večer s manželkou právě skončil, ale naštěstí ona měla pro jeho práci pochopení. Navíc VIP zákazníky jako Mje mohl odmítnout maximálně jednou. Potom do jisté míry hrozilo, že si za něj najde náhradu: „Určitě, Miku, 25 minut, je to ok?“

„Skvělé, domluveno. Budu s kolegy v restauraci Le paysage français (Francouzký venkov). Až tam dorazíš, nech si mě zavolat od portýra u dveří, přijdu za tebou ven. Všechno se dozvíš.Jen prosím, nezapomeň si vzít svůj fotoaparát...“

------------

„Tak na co máš chuť, Bello?“ pobídl mě Erik usměvavým pohledem a zaklapl jídelní lístek, z něhož si právě vybral.

„Přiznám se, že je to velmi těžké. Výborné jídlo střídá delikatesa...“

„Dej si co chceš, zvu tě,“ řekl košatě, aby udělal dojem. Bohužel má reakce nebyla zřejmě žádná z těch děkovných a glorifikujících, jež očekával. Naopak, jeho ego uštědřilo potupnou podpásovku.

„Tak to v žádném případě!“ odmítla jsem ho rázně, avšak bez ztráty jistého druhu vlídnosti.

„Proč nechceš, abych za tebe zaplatil?“

„Protože nechci!“

„Copak to neslyším? Že by se zase dohadovala o placení?“ konstatoval káravým úšklebkem a s lehkostí jemu vlastní si přisedl k našemu stolu.

„Aaa...Michaeli, dobře, že jsi tu... Přesně, jak to víš?“ nechápal Erik.

„Taky se mnou na tohle téma odmítla diskutovat.“ zasmál se a přeměřil si mě basiliščím pohledem. „...ale alespoň teď vím, že si to nemám brát osobně. Prostě taková je...“

„Prosím?!“ Tím uraženým pyšným pohledem jsem jasně demonstrovala, aby vážil slova, s jakými se mnou mluví. O to spíš, pokud to co právě řekl, myslel vážně.

Z mých nevěřícně zírajících očí si zjevně vůbec nic nedělal. Tichým smíchem zakroutil hlavou. Pak se natočil k Erikovi a pokračoval ve sletu rýpavých komentářů, jakoby nevnímal moje do očí bijící protesty: „...Ráda dělá drahoty. Myslím, že bysme ji měli vysvětlit, jak to ve Státech chodí. “

Kdyby v ten moment k našemu stolu nepřišel číšník, asi bych se zvedla a bez ceremonií odešla se vztyčenou hlavou: „Dobrý večer, máte vybráno něco k jídlu,...madam?“ Natočil se ke mně a trpělivě čekal na odpověď. Chvíli si mě prohlížel, jak očima lovím v rozevřených deskách, ale po několika sekundové odmlce se mu dostalo odpovědi vskutku od dámy s vytříbeným stylem. Patrně si toho všiml i Michael. Sice měl hlavu sklopenou do menu, ale bylo cítit, že víc než přehled skvělých pokrmů před ním spíš pilně vnímá specifickou galantní řeč mého těla.

„Ach, jistě...je-li to jen trošku možné, velice ráda bych Vás poprosila o středně propečený hovězí steak s restovanou zeleninou, pane.“

„Skvělá volba, slečno! Mohu Vám k tomu nabídnout nějakou omáčku?“

„Jakou pak byste mi doporučil? Mám ráda jemné chutě...“

Tak jemné chutě, pobavil se v duchu Michael. Byly to pro něj vcelku zajímavé novinky. Vždycky si libovala v pálivých potažmo kořeněných pepřových omáčkách. Dobrý pokus, jak ho svést ze stopy, ale bohužel pro ní, neuspěla! Bylo sladké, jak spolu nevinně bojovali. Nemohl a ani nechtěl popřít, jak moc ho to jiskření mezi nimi vzrušovalo.

„V tom případě to nechte na mě, vymyslíme vám nějakou speciální přímo pro Vás! A vy pánové?“

Michael nepatrným pokynutím ruky dal ve výběru přednost Erikovi, který se rozhodl pro mexickou kuchyni a Michael? Jen se nevinně podíval na číšníka a pokorně pronesl své: „Johny, prosím, to samé jako vždy.“

„Jistě, pane Jacksone,“ usmál se a lehce se poklonil. Pak si od nás všech vybral jídelní lístky. „Budete mít chuť ještě na nějaký aperitiv?“

„Já myslím, že to po tak náročném dni nezní špatně!“ prohodil Michael otcovsky a podíval se na nás: „Na co máte chuť?“

„Dal bych si moet,“ pronesl zasněně Erik a usmál se Michaela, který okamžitě reagoval slovy: „Skvělá nápad! Bel?“

„Ne, děkuji, venku na mě čeká auto...“

„To nevadí, hodím Vás domů.“ přešel do taktického „protiútoku“ Michael.

„Vážím si tvé péče, ale to vážně nebude nutné. Domů se dovezu sama.“ Prohodila jsem mile a dala si velmi záležet, aby mé jasné „ne“ nebylo přeslechnuto. Vzápětí jsem ale pochopila, že má odpověď, ať by byla jakákoli, byla naprosto nepodstatná. Michael číšníka Johnyho bez váhání požádal o lahev toho nejlepšího Moetu a k tomu TŘI skleničky.

„Já vážně nebudu pít.“ řekla jsem důrazně ve snaze vysvětlit jim konečnost mého rozhodnutí.

Náhle se ale za Michaelovy záda postavil muž v livreji ode dveří a nahnul se k jeho uchu, kam mu cosi tiše zašeptal. Zvědavě jsem ty dva pozorovala. Mike pouze mlčky kývl hlavou a zvedl se že židle: „Pardon, musím si něco vyřídit, hned jsem zpět. Eriku, dostaneš za úkol ji vysvětlit, jak skvělé kouzlo aperitiv má, věřím ti!“ zase si rýpnul. Bože, tak mě štval!

„Bello, má pravdu, je to jen aperitiv. Do doby, než si sedneš za volant, to z tebe bude pryč. Navíc je to před večeří příjemná zpruha. Navíc, Michael se sám nabídl, že nás hodí domů.“

„Velice si Michaelovi nabídky cením, ale nechci zneužívat jeho dobroty. To radši půjdu pěšky...“ zaskřípala jsem zubama.

-------------------

„Ahoj Miku, doufám, že nejdu pozdě...“ omluvně svého klienta pozdravil vyšší černoch v modrých džínsách a černé košili s velkou taškou přes rameno, který stál na chodníku vedle hlavního vchodu do restaurace. Přesně, jak se domluvili.

„Ahoj Camerone. Ne, vůbec ne, právě naopak. Snad jsem ti svým telefonátem doma nezpůsobil problémy, to bych nechtěl. Vážím si toho, žes kvůli mně takhle přijel.“

„Miku, vždyť víš, že pro tebe cokoli.“

„Díky, to je od tebe milé. Víš, vidíš tu dívku s chlapcem u třetího stolu zleva?“

„Jak tam sedí ta blondýnka?“

„Ano, přesně ta...“ přikývl Michael a pak volně pokračoval: „Budeme tu nějakou dobu sedět, odhaduju tak hodinku – dvě. A po tobě bych chtěl, abys udělal co nejvíc fotek z jejího pokoje, až se dostane domů.“

„Miku, ty chlípáku!“ zasmál se pobaveně Cameron, načež Michael vykulil oči: „Ne, to ne! Asi jsem se špatně vyjádřil, odpusť. Není to vůbec, jak si myslíš. Netoužím po jejich nahých fotkách...aspoň prozatím...“ zahyhňal se stydlivě nad pochodem svých myšlenek. „Spíš...chci si něco ověřit a ty jsi ten nejlepší fotograf, kterého znám. Buď domů pojede támhletím bílým bavorákem, nebo v mé limuzíně. Jeď pak hned za námi a jakmile ji vysadíme, přijde tvá chvíle. Vím, že bydlí v nějakém menším domku se zahradou cca 15 minut jízdy. Musí to být někde hodně blízko, ale bohužel netuším kde přesně.“ Sice její adresu znal ze smlouvy, ale nebyl si jistý, že platí. Na 90% se mohlo jednat o fiktivní místo pobytu, už jen kvůli jejímu bezpečí, což naprosto kvitoval. Pak sáhl do kapsy a Cameronovi dal 1500 dolarů se slovy: „Na...tady je záloha. Zbytek dostaneš s těmi fotkami. Je to pro mě hodně důležité a taky nesmírně citlivé téma. Proto ta částka. Chci za to především tvou mlčenlivost, na kterou se můžu spolehnout, nemám pravdu?“

Cameron jen zíral na balíček stodolarovek ve své dlani. Rozuměl pravidlům svého klienta nad slunce jasněji. Kdo platí, stanovuje podmínky. A u Michaela to platilo dvojnásob. Byl to jeden z mála světových star, k nímž měl bližší vztah. Dost mu pomohl a bylo samo sebou, že nepodnikne žádné kroky, jimiž by ho ranil: „Pro tebe všechno, Miku, spolehni se.“

„Díky, Camerone,“ poplácal fotografa po rameni a ještě, než vešel zpět do restaurace, se k němu otočil: „Prosím, objednej si něco na můj účet a sedni si s tím sem na zahrádku, ať si uděláš pohodlí.“

----------------------

K mému překvapení byl ten večer nadmíru povedený. Nevím, jestli na to měly vliv i 4 lahve bublinek, které jsme nakonec vypili, ale Michael vůči mně do značné míry zjemnil přístup. Byl neuvěřitelně milý, pozorný, hýřil vtipnými historkami a i když jsem se zprvu snažila držet v pozadí, nakonec se primárně jednalo o dialog nás dvou, do něhož občas vstupoval Erik. Vážně by mě ani ve snu nenapadlo, jak skvěle se s ním po těch všech letech a prožitých ranách osudu budu cítit. Vždycky, když na mě podíval, byla v jeho očích neskonalá něha, s níž mě ve skrytu duše hladil. Moc dobře jsem si uvědomovala sílu Michaelova šestého smyslu, který na lidi měl.Nemusela jsem si falešně nalhávat, že nemá ani zdání, s kým se tu celou dob baví. Michael měl své tušení, ve kterém se kousíček po kousku utvrzoval. Koneckonců výstup v té šatně mluvil sám za sebe.

Bylo lehcepopůl druhé ráno, když jsme všichni vyšli ven. Hned u vchodu Michael přes má záda přehodil svou rudou košili.Ani na okamžik nad tím nezaváhal. Neptal se na mé svolení, udělal to automaticky, aby zabránil chladu vkrádajícího se k mé pokožce a to i přes to, že sám zůstal stát jen v krátkém bílém tričku a zahříval se třením dlaní o své paže.

A ač to byl naprosto skvělý večer plný smíchu, nechápu, jak jsem se mohla nechat uvrtat do toho šampaňského. Opravdu, nemohla jsem Michaelovi ubrat zásluhu na tom, jak to celé takticky a přitom nenásilně udělal. Vážně měl vzácný dar člověka dostat tam, kam chtěl.

Jakmile číšník donesl požadovanou lahev, všem třem automaticky nalil šampus k ochutnání a když ho hosté shledali v pořádku,doplnil sklenku každého téměř po okraj. Je to běžný postup stejně jako s vínem. Musím uznat, že ten šampus byl opravdu výtečný! Ano, když nám Johny naléval úvodní doušek, svolila jsem tedy a napila se s ostatními. Bohužel, tím to teprve celé začalo. I když jsem se ho po té krátké degustaci snažila zbrzdit, aby mi nenaléval mnoho, ve finále jsem ve skleničce měla skoro stejně jako Michael s Erikem. S povzdechem jsem se zadívala na plnou skleničku před sebou, v níž po skle ode dna vzhůru běhaly různě veliké bublinky jedna za druhou. „Tak na zdraví...“ špitl hebce Michael a spolu s Erikem mi pokynul pozvednutou skleničkou, aby si mohli dle zvyku cinknout. Dle těch nejlepších způsobů, které mi od malička podsouvali, jsem uchopila sklo za stopku a se vznešeným pokynem hlavy jim dala najevo, že mají mé svolení napít se. Erik nechápal, ale pro Michaela to byla další indície, na níž čekal. Se širokým úsměvem se ke mně naklonil: „V Americe je zvykem si ťukat, Bel, jinak to přináší smůlu..a samozřejmě se vzápětí napít, protože v opačném případě to značí neupřímný postoj k lidem u stolu.“ Byl strašně milý, nedělal si ze mě srandičky a ani mi nic nevyčítal, bral to naprosto vážně, jen mě trpělivě vedl.

„Smůlu?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Přesně tak. Víš, je to velice prastarý rituál, který říká, že spolu s alkoholem do našeho těla mohou vstoupit spiriti, neboli duchové, jak sama jistě z latiny znáš. A právě hlasité ťukání skleniček o sebe slouží k jejich zahánění. Proto se těmto druhům nápojů říká též spirit – spiritus.“

Nad jeho slovy jsem se jen překvapeně pousmála, vyrazil mi dech: „Koukám, že tě to samotného zajímalo.“

„Lhal bych, kdyby řekl, že ne,“ opětoval mi vřelý úsměv a pokračoval: „A proto se na různých místech světa a potažmo i v Americe mezi lidmi ťuká skleničkami. Je to pověra, která sebou nese určité genium loci. Stejně jako je zvykem se vzápětí napít a brzo tu skleničku vypít, aby ses těmi zlými duchy neohrozila. Víš, když by ta sklenička dlouho stála na stole a nic se s ní nedělo, ti duchové to vycítí a mohou se vrátit.“ Bože, byl neuvěřitelný!Nevím, jestli jsem se za tu dobu odnaučila ignorovat jeho nezaměnitelné fluidum, ale naprosto mě jím pohltil. Zkoumavě jsem si prohlížela každičký detail jeho sněhobílé tváře a hlavou mi probíhaly okamžiky, kdy jsem se ho opatrně dotýkala a hýčkala jednotlivá zákoutí jeho těla. Nevím, nad čím přemýšlel on, ale čas jako by se mezi námi zastavil. Hleděli jsme si zpříma do očí, neexistovalo nic a nikdo, jen my dva.

„A to bys přece nechtěla!“ vložil se do našeho dialogu Erik, který vycítil, že s odmlkou mezi mnou a Michaelem přišel jeho čas. Do té doby se moc nechytal, Michael ho naprosto převálcoval svými znalostmi a rozhledem.

„Tak tak...“ pokýval Michael, pak znovu zlehka pozvedl sklenici s šampaňským a podíval se mi pevně do očí: „Takže na zdraví...“ špitl a já v tu chvíli udělala přesně, oč žádal. Jako by mě vedl nějakým neviditelným provázkem. Se zájmem si mě prohlížela pokaždé, když se usmál, zatoužila jsem si ukrást jeho sladké rty.

Lehce omámená bublinkami, které mi doteď běhaly v hlavě, jsem bez odmlouvání došla až k Michaelově jeepu. Opravdu jsem nebyla ve stavu sednout si za volant.

„Ty bláho, za 4 hodiny vstávat, to se mi ani nevyplatí jít spát! Vůbec jsem nečekal, že to bude tak super večer a že se to tak natáhne!“ ušklíbl se Erik, který bydlel na druhé straně L.A. a znamenalo to pro něj nespat víc jak dvě hodiny před natáčecím dnem.

„Nechcete přespat u mě v hotelu?“ zeptal se starostlivě muž s tím nejnádhernějším úsměvem na světě.

„Díky, Miku, ale stejně dlouho jako ty pojedeš na Neverland, já pojedu domů..ale ta nabídka by jinak byla úžasná!“ pokrčil rameny Erik a byl smutný, že nemůže využít Michaelovu nabídku.

„Ale ne, neboj,“ zavrtěl hlavou Michael, aby dal najevo nesouhlas a vše uvedl na pravou míru. „V časech, kdy natáčíme ve studiích, si dole v Marriotu pro všechny příležitosti pronajímám apartmán. Je to hned dole pod kopcem, co říkáte?“

„Vážně?!“ vyvalil mladý tanečník oči, kterýma natěšení zíral na Michaela: „No to je pecka!! Pokud by ti to nevadilo, moc rád toho využiju!“

„Jasně, že ne, naopak, budu rád, že budu mít společnost…“ pak pohledem přejel ke mně a já si nemohla nevšimnout, že mu v očích visí otazníky: „Bello?“ zdůraznil mé jméno, aby bylo nadmíru jasné, že nabídka patřila také mně.

„Ne, díky Miku, byl to krásný večer, ale musím domů...“

„Chápu,“ špitl sladce, nepřemlouval mě, což jsem uvítala. Kdybych tak věděla, že ať se rozhodnu jakkoli, tak či tak byl do důsledku připraven. „Tak aspoň dovol, abychom tě odvezli domů.“ Naléhal.

„Je to kousek, zvládnu to dojít...“ prohodila jsem, jenže to jsem nečekala, že mě zaplaví káravými výčitkami: „Ne, Isabello, to v žádném případě! Nenechám tě jít samotnou uprostřed noci po L.A., je to strašně nebezpečné! Nechtěj, abych se do rána strachoval, jestli vůbec dorazíš do studia.“

„Ale je to vážně kousíček...“ vykrucovala jsem se, ale otevřené dveře do luxusního černého Rouveru a Mikova ruka, která mě opatrovnicky pobízela dovnitř, mi nedávala moc možností na výběr. Ta starostlivost mě přiměla mu věřit. Rozhodla jsem tedy do něj vložit plnou důvěru a opatrně nastoupila do auta, kde jsem se ocitla uprostřed mezi oběma muži.

„Tak kam pak to bude, pane Jacksone?“ usmál se přes zpětné zrcadlo řidič Michaelova auta a pokývnul na nás na znamení pozdravu. Michael se k němu nahnul trošku blíž, aby zbytečně nekřičel: „Javone, prosím, nejprve odvezeme slečnu domů.“

„Jistě, a doma je kde, slečno?“ byl opravdu velmi vlídný, profesionál každým coulem.

„Prosím, sjeďte dolů pod Hollywood Boulvard a na poslední křižovatce se dejte vpravo. Pak Vám řeknu, kudy dál.“

„Klidně mi můžete dát adresu, ať Vás nemusím rušit.“

„Děkuji, je to od Vás milé, ale nepříliš komfortně se tam zajíždí, bude lepší, když Vás odnaviguji.“

Mike se jen potutelně uculovat. Velice dobře chápal, že nechce nahlas říct, kde bydlí. Ale klobouk dolů, tu komedii hrála výborně.

Vskutku, po necelých 15ti minutách dojeli do palmami obklopené části Los Angeles, kterou vcelku dobře znal.

„Tady, je to ten menší se zahradou, třetí zprava.“

„Dobře, Javone, prosím zastav přímo před ním...“ pokynul mu Michael a řidič bez námitek uposlechl jeho pokynu. Jak kola ohromného jeepu zasavila u chodníku před domem, Wayne okamžitě vstal ze sedadla spolujezdce a přispěchal Michaelovi otevřít zadní dveře, přičemž očima bleskurychle zmapoval okolí. Zpozorněl, když zahlédl šedé auto parkovat opodál za nimi, zhaslo světla, ale nikdo z něj nevystoupil.

„Miku...“ oslovil tiše svého přítele, když vylézal z auta.

Ten mu odpověděl stejně tak tichým hlasem, za to pohled měl tvrdý až neústupný. „Ja vím, je to můj člověk...“

Wayne nemusel dlouze přemýšlet, aby pochopil, co se za vším tím skrývá. Vduchu si povzdechl. Nenechal si poradit. Když si Michael vzal něco do hlavy, šel si tvrdě za tím, o to spíš, když větřil něco, co se ho hluboce týkalo. Byl netrpělivý a nechtěl nechat nic náhodě. Nedokázal vyčkávat na zprávy z Waynova zdroje a proto se rozhodl jednat na vlastní pěst.

Wayn sledoval, jak pozorně mi Michael nabídl ruku, aby mi pomohl vyjít z auta a já ji ze zvyku přijala. Přišlo mi to běžné. Stejně tak zlehka říci milé „Děkuji“, které k tomuto úkonu bezděčně patřilo.

„Tak tady bydlíš?“

„Ano, je to krásné místo. Vidíš na celé město a přitom tu máš neuvěřitelný klid. Ideální kombinace obojího, i když věřím, že tvému Neverlandu se to jen těžko může rovnat.“ konstatovala jsem s příjemnou vlídností v hlase a ani mi nevadilo, že se mnou stoupal po schodech přímo až ke dveřím.

„Vidíš, a já si teď naopak říkal, jak skvělé to musí být bydlet uprostřed všeho a přitom v klidu, kde můžeš být sama sebou, kdykoli se svobodně nadechnout a neutíkáš dennodenně před novináři...“

Z jeho slov vycházel smutek, který mi nemohl neujít. „Odpusť, to jsem nechtěla...neuvědomila jsem si tíhu, kterou musíš každý den nosit na prsou...“ špitla jsem starostlivě.

„Ne, Bel, nechci, aby to vyznělo, že si stěžuju, to v žádném případě! Jsem za to všechno ve své podstatě strašně rád. Jen někdy bych si přál nebýt tím, kým jsem...ale něco vevnitř mi říká, že v tom nejsem sám. Jsou tu i jiní, na jejichž prsou leží daleko víc, než světla showbysnysu. Jiní, díky nímž se cítíme v bezpečí, chrání nás jako svoji velkou rodinu, starají se o nás po všech stránkách, dávají nám naději na lepší zítřky, pomáhají, aby náš život byl lepší, starají se o naše rodiny, dávají nám radost i naději, mír v duši… a tohle všechno sami vykupují svým vlastním životem. Berou to jako svůj úděl, kterému všechno pro štěstí druhých podstoupí...všechno...a to si zaslouží uznání!“ naše pohledy se pevně protínaly, nebylo třeba dalších slov, abychom oba chápali, kam svými slovy míří. Možná i tím, že mě znal a věděl, že nikdy nereaguji na slova uznání řekl, co řekl. Pořád mi zvědavě koukal do očí a čekal, jestli přece jen nedostane jakoukoli odpověď, která by zajisté od běžných lidí zazněla.

„Díky za skvělý večer, Miku...“

„I já...i přes to, že sis to zase celé zaplatila sama...“, čemuž jsme se oba pobaveně zasmáli.

„Třeba mě to ještě někdy naučíš...“

„V to pevně doufám! S tím musíme něco udělat, ale skleničkama už cinkáš znamenitě.“ odvětil mile. Stál proti mně a fascinovaně si prohlížel mou tvář, aniž by se dokázal zbavit rozjařeného výrazu v obličeji. Přiváděl mě tím do rozpaků, cítila jsem se jak nějaký vzácný obrázek v galerii.

Už jsem strčila klíč do zámku s myšlenkou, že se rozloučíme, když v tom mé oči zmerčily husí kůži na jeho rukách: „Tvá košile!“ vyhrkla jsem šokovaně a začala ze sebe sundavat rudý kus Michaelova oblečení, který mi dal, aby mě chránilo před chladem nočního L.A.: „Odpusť mi, úplně jsem na ní zapomněla!“

„Ne, prosím, je tvá..“ odvětil pokorně a s jemným odmítnutím ruky se snažil překazit můj počin, ale odmítla jsem s ním smlouvat:

„V žádném případě, vždyť nastydneš! Já už jsem doma, ty máš před sebou další cestu.“

„Ale neboj, mě jen tak něco neskolí. Cestou sjedeme do McDonaldu pro kafe a bude dobře.“

„Miku, já...“ větu mě nechtěl nechat v žádném případě doříct. Rozhodl se smlouvat a jen tak se nechtěl vzdát.

„Vážně si jí nech. Leda že bys mě pozvala k sobě na kávu ty. To bych možná i přehodnotil. Nebo nebydlíš sama?“

V ten okamžik šla veškerá má zdvořilost stranou. Chtělo se mi křičet! Ty otázky volil účelně, s naprosto přesností, jak kdyby mě poslepu osahával nahou před tisíci lidmi: „I já přes své odmítání nakonec pila...“ pronesla jsem rázně a strčila mu bez milosti košili do rukou. Možná kdybych nebyla opilá, zachovala bych se jinak, ale už mě nebavilo, jak mě drobnými posunkami neustále směřoval na cestu, kterou si budoval kámen po kameni.

Poznal, že tančí na hranici snesitelnosti a všude kolem něj blikala červená světýlka jako výstraha, aby ubral, ale nemohl. O to víc ho to motivovalo. To dobývání si strašně užíval. Tím spíš v případě Anny. Znovu nasadil svůj typický šalamounský výraz a znovu se pustil do boje: „Ok, tak já si ji od tebe půjčím, ale jen proto, že za tebe zítra zaplatím kávu.“

„Dobrou noc, Miku!“ procenila jsem nuceně, ale jeho duchaplné reakce mě nepřestávaly vyvádět z úžasu. Opatrně, téměř bez většího tělesného kontaktu pozvedl mou dlaň ke svým rtům a přesně, jak z učebnice etiky, ji před zápěstím políbil. „Dobrou noc, má královno...“ hlesl tiše a já před ním zůstala stát jak opařená, zírajíc do jeho očí, které se na mě naposledy usmály. Pak se otočil a oblékajíc se zpátky do své rudé košile si to namířil po schodech dolů do auta, u něhož stál Wayne do okamžiku, než za Michaelem zavřel dveře od vozu.

„Ona bydlí v Beverly Hills? Bože, kolik že ji platíš?“ ozval se překvapený Erik, sotva Michael nasedl zpět k němu do vozidla.

„Jooo, Eriku, v tomhle jsem nevinně.“ pousmál se Michael a s pocitem spokojenosti se uvelebil v pohodlné kožené sedačce. To, co právě prožil, mu stačilo. Teď byl na tahu Cameron.