Kapitola 39.

V den Albertova a Miguelova pohřbu jakoby se v celé zemi zastavil čas. Všechno utichlo. Černé prapory vlály snad na každé budově v království a na ulici byste nenašli člověka, který by v tento den netruchlil nad ohromnou ztrátou Španělska. Smuteční hosté byli již v paláci a pomalu se přemisťovali ke kapli s rodinnou hrobkou, kde se měl celý akt rozloučení pozůstalých s královniným manželem a následníkem španělsko-monackého trůnu odehrát.

Ještě to ráno před obřadem se v mých komnatách kromě rodičů objevila i má sestra mimo jiné se zprávou, že na pohřeb dorazil také Michael osobně. Měla možnost se s ním na okamžik vidět a prohodit několik milých vět. Z jejich slov bylo jasně patrné okouzlení, které i o tolika letech v jeho přítomnosti zažívá. Prý přijel tmavou limuzínou spolu s Liz a Lisou a ačkoli jsou ti dva již delší dobu od sebe, jejich vztah je hezky přátelský. Jakmile vystoupil z auta, pomohl oběma ženám z vozu a aniž by řekl jediné slovo, upoutal na sebe pozornost všech sjíždějících se hostů – měl tak ohromně nepopsatelné charisma, které z něho na kilometry sálalo při obyčejném pohybu… Když ho Adriana zahlédla, neváhala a vznešenou chůzí se mu vydala v ústrety. Se všemi se mile pozdravila, přičemž nad Michaelovým jemným políbením dlaně se jen stěží nezačervenala. V jeho tváři byl jasně čitelný smutek ze ztráty, kterou v těchto chvílích Španělsko zažívalo, a skrze jeho rty se k Adrianě nesla tichá kondolence. Z prvotního opatrného dialogu na téma cesty a úspěchů v posledních letech se Michaelovy otázky přesunuly přímo k mé osobě. Ptal se na mě, jak mi je, jak to celé zvládám, nabízel svou pomoc za jakýchkoli okolností...Dle Adrianiných slov bylo zřejmé, že o mě měl strach. O to spíš, když mu Andriana převyprávěla celý příběh s informacemi, že od doby, co helikoptéra s „mojí rodinou“ havarovala, jsem neopustila své komnaty, nikdo ke mně nesměl, nejedla jsem, nespala jsem, nevnímala jsem své okolí a skoro s nikým jsem nemluvila… Úžasné...to poslední po čem jsem toužila bylo, aby se o mně bavili a už vůbec, aby znal detaily a věděl, jak mi je...ale nemohla jsem se na ní zlobit, myslela to dobře.

Bez hnutí jsem seděla na lenošce ve svém uvítacím pokoji a v rukách svírala Albertův modrý ohořelý kapesníček, který u jeho těla vyšetřovatelé našli v den, kdy s ním helikoptéra havarovala. Tělo maličkého se samozřejmě nikdy nenašlo, což odborníci přikládali kombinaci fyzické velikosti dítěte, prostřední, kam letoun dopadl a rychlosti, jakou se helikoptéra zřítila na hladinu moře. V takovém případě se prý nejednalo o nic neobvyklého. Ano, ...otec to vymyslel skvěle...Ale ani tak jsem se na krátký okamžik nemohla zbavit bolestivých výčitek a zodpovědnosti, kterou jsem za celou situaci nesla. Už jsem nedokázala počítat slzy, v nichž jsem se souvisle topila od chvíle, kdy se ke mně donesla ta hrozivá zpráva o Albertově smrti...

„Vaše Výsosti, je čas...“ ozval se za mými zády opatrný hlas generála královské gardy. Z pod síťovaného smutečního závoje, který mi upraveně spadal do půlky tváře, jsem mu věnovala oteklý pohled a mlčky kývla na jeho vyzvání. Naposled jsem si prohlédla Albertův kapesníček a s třesoucíma rukama ho položila na kredenc po mé pravé straně. Jen stěží jsem se dokázala postavit na nohy a následovat generála…

***

Seděl několik málo řad za Annou a s jen obtížemi z ní dokázal spustit oči. Tolik let ji neviděl a když je osud znovu sezve dohromady, tak na pohřbu její rodiny. Já ironie! Jakmile obdržel pozvání na smuteční obřad, neváhal ani na okamžik. Všechny schůzky a zkoušky zrušil, aby v tak těžké chvíli mohl být alespoň poblíž ženě svého srdce. Za ta 3 léta odloučení se smířil s tím, že tato žena navěky zůstane uvězněná v jeho srdci. Stejně tak pochopil, že jí jiná nenahradí a nikdy k žádné neucítí ani zlomek toho, co uvnitř své duše chová k ní. Když viděl, jak vysílená, otcem podpíraná stojí jako tělo bez duše přímo před rakvemi svého manžela se synem, palcem zamačkával slzy. Miloval ji. Nebylo dne, kdy by si na ní nevzpomněl. V nočním stolku měl schovanou jejich společnou fotku, kterou vyndaval pokaždé, když v noci nemohl spát. Jemně prstem hladil její usměvavou tvář a vracel se zpátky v čase. Vzpomínal na jejich společné okamžiky plné štěstí a lásky. Zdálo se, že neexistuje nic ani nikdo, kdo by je o to mohl připravit...jak strašně se mýlil! Přišel o ní jako když do země udeří blesk z čistého nebe. Od té doby uteklo téměř pět let. Pět neskutečně dlouhých let plných slz, bolesti a utrpení z nenaplněné lásky, které se do dnešních dní nedokázal zbavit. Každá ta žena, jež ho aspoň na krátký okamžik okouzlila na tolik, že se rozhodl s ní strávit večer či několik měsíců jakéhosi druhu randění, se jí nedokázala ničím rovnat. Sice Mikovi imponovaly, ale ne natolik, aby jim dokázal ze sebe věnovat víc než hezky strávené chvíle u večeře či potažmo v ložnici. Pořád doufal, že bude mít štěstí a potká nějakou, která by pro něj přestala být záplatou po Anně, ale za tu dobu kompletně přišel i o nejmenší nadějné vyhlídky. Působila na něj jak jed. Silný omamný jed. Siréna, jíž nedokázal vzdorovat. Toužil jí svírat v náručí, hladit ji po voňavých vlasech, dotýkat se její sametově hebké kůže, povídat si s ní o čemkoli, co je napadlo, společně se smát, zpívat a užívat si vzájemné blízkosti… Věděl, že jakmile by luskla prsty, i přes počáteční ješitný odpor by jí klečel u kolen. Přesně takhle na ženy ve svém okolí působil on, ale jenom ona takhle působila na Mika. Tohle s ním uměla jen a jen ona.

S vyzváním se všichni v kapli postavili, načež požehnal zesnulým a s bolestným requiem začaly obě rakve zajíždět do krypty. O zdi se odrážel pláč a sténání pozůstalých. I on sám se neudržel a plakal. Koukal do země, nedokázal zvednout oči a uvidět bolest ve tváři své lásky. Vnitřně cítil k Albertovi strašné výčitky, že mu vůbec za zády dokázal spát s jeho ženou i přes to, že ho měl rád. Ale to nejhorší pro něj byl ten maličký. Ačkoli ho neznal, ztráta dítěte pro něj vždy byla děsnou ránou. O to spíš, když to dítě patřilo Anně. Slzy stékající po tvářích jemně stíral černým kapesníkem. Když už měl pocit, že nával slz nezvládá korigovat, ucítil Elizabetinu ruku, jak svírá jeho dlaň a dodává mu síly vzpřímit hlavu a zhluboka se nadechnout. Jakmile obě rakve zmizely v kryptě pod kaplí. Každý z přítomných se pomalu zvedl a za smutečního zpěvu sboru šel kondolovat pozůstalým, především pak španělské královně. Nejtěžší okamžik celého dne měl nadejít během krátké chvíle.

 ***

„Upřímnou soustrast, Vaše Výsosti..“ znělo z úst nejrůznějších lidí v různých světových jazycích. Celá opuchlá od pláče, skrytá pouze za černou krajkou z kloboučku spadající do tváře, jsem se jen s problémy držela na nohách a přijímala kondolence od smutečních hostů. Ani jsem nevnímala, kdo všechno mi podával ruku a vyjadřoval mi lítost nad tak velikou ztrátou, když v tom má dlaň spočinula v nepopsatelně jemném, soucitném sevření, až mě i v této depresivní chvíli sladce zamrazilo v zádech. Oči jsem zvedla ze země a pohlédla na širokou dlaň s dlouhými prsty, jenž láskyplně tiskla tu mou v ochranitelském sevření. Úzký bavlněný náramek jen potvrdil mé vnitřní pocity a celý svět se se mnou zatočil.

„Žádná slova nevyjádří, jak moc mě Vaše ztráta rmoutí, Výsosti...“ špitl jemný hlas proti mně a já zalapala po dechu. Byl to on! Michael držel mou dlaň v té své a já si opět uvědomila tvrdou pravdu, že na toho člověka nikdy nezapomenu. Každý den jsem si podávala ruku s kde kým, ale to, co mnou projelo ve vteřině, kdy jí sevřel Michael, bylo do nebe volající. Chtěla jsem překonat své emoce, odolat jim, dokázat sama sobě, že je to jen hříčka okolností a ten muž pro mě neznamená víc než všichni ti lidé, co mi dnes vyjadřují svou lítost. Posbírala jsem všechny síly, co mi v tak těžké chvíli zbyly, a pohlédla do jeho tváře. Ještě, než jsem stihla dojet očima k Mikovu hrdlu mi došlo, jak špatný nápad to byl. Už nebylo cesty zpět. Bylo pozdě. Naše oči se protly v jednom pohledu a já sotva dokázala vypustit hlásku. Válčila jsem sama se sebou. Vydržet...neuhnout...nezírat na něj...zachovat dekórum a pevný pohled bez emocí… to všechno mě stálo tolik energie, že jsem se nezmohla na víc než prosté „Děkuji,...“. Nebyla vhodná chvíle Michaelovi prokazovat sympatie vyšší, než měli ostatní. Nechtěla jsem ho tu. Otec ho pozval proti mé vůli. Přišlo mi vůči Albertovi kruté, aby muž, jenž ho připravil o rodinu, byl na jeho posledním rozloučení. Ale má rodina na tom trvala. Bylo by minimálně společensky nevhodné, kdyby člověk Michaelova významu, jeden z hlavních hostů a účinkujících mé korunovaci, nebyl pozván, ačkoli by byla přítomna Liz s Lisou-Marií. Ale i přes to, když jsem oči znovu sklopila zpět k zemi a dala mu tím najevo, že prostor na jeho kondolenci vypršel, nemohla jsem z hlavy dostat jednu jedinou myšlenku...Bože, jak po mně někdo někdy mohl chtít zapomenout na tak nádherného čistého člověka. Ty jeho oči…

 ***

„Tak Miku, pojď, měli bychom jet...zítra ráno tě čeká velká zkouška a musíme stihnout být v L.A. před devátou ráno...“ poznamenal otcovsky Wayn, když zařídil přistavení auta. Michael ho uposlechl jen s velkým přemáháním. Ačkoli byla celá smuteční hostina spíše pro hosty a královská rodina měla svůj vlastní kar, pořád celý den čekal, jestli na Annu někde nenarazí. Moc si to přál. Dokonce jak malý kluk chodil po chodbách paláce v místech, kde věděl, že se Anna často vyskytovala. Zavítal i na její oblíbené místo v zahradách paláce, kde se několikrát v tajnosti sešli. Nikde na ní nenatrefil. Bylo téměř deset hodin večer a jeho naděje pomalu vyhasínala stejně rychle jako zapadalo slunce za horizontem místních hor. Tentokrát jim nebylo přáno. Nebo to snad tak mělo být? Že by úplný konec? Mělo to snad být jejich poslední shledání?

„Zlatíčko, Wayn má pravdu..pojďme. Byl to dlouhý den. Podívej, s Lis už skoro spíme ve stoje.“ snažila se Elizabeth zlehčit situaci, i když si plně uvědomovala vážnost okolností.

„Liz, nech ho se ještě rozloučit...“ špitla Lisa s chápavým úsměvem na rtech a chytila Michaelovu kamarádku kolem ramen, aby ji nasměrovala k dveřím auta. Uvědomovala si, jak těžká chvíle to pro jejího bývalého manžela musí být. Nešlo přehlédnout, že Annu miloval a ani po tolika letech odloučení nepřestal. Věděla to. Ta, kvůli níž ztroskotalo jejich manželství, stále vládla jeho srdci a Lisa jim z hloubi duše přála to nejlepší. Koneckonců na ní doma čekal nový manžel a byla strašně ráda, že se ji s Michaelem podařilo rozejít v dobrém, i když to stálo spoustu slz a trápení.

Mike osaměl. Ruce strčil do kapes, sklopil hlavu a několikrát špičkou boty dloubl do trávy pod sebou. Klobouk měl nahrnutý do obličeje, čímž zabraňoval zvědavým očím pohlédnout do jeho rozechvělé tváře. Hlubokým nádechem se chtěl naposledy rozloučit s místem, které pro něj tolik znamenalo. Když pozvedl hlavu a zahleděl se nakonec kamenité cesty, vzpomínky začaly přehrávat srdcervoucí příběhy spojené s Annou. Přesně na konci té cesty mu před třemi lety skočila kolem krku se slovy „Nikdy nezapomenu...“. Tehdy zažíval nejšťastnější ale zároveň nejsmutnější okamžik svého života. Tehdy mu vlastně Anna poprvé, ač nepřímo, vyznala před ostatními svou lásku. Dokonce i před přihlížejícím Albertem. Ale smutný okamžik to byl zrovna tak, neboť to vyznání bylo zároveň jejich posledním shledáním. A vzadu v kopci, na té kamenné balustrádě… nemohl se nezačervenat nad momentem, kdy ho tam nevinná Anna sváděla. Doteď viděl před očima, jak jí spadl střevíček z nohy, kousla se do rtu vábivě ho pozvala ke svému klínu: „Zrovna ty jsi nevinnost sama.“ - „Jistěže, ty bys o tom někdy pochybovala?“ - „Tak mi dokaž svou neposkvrněnost.“ - „Ty si chceš hrát!“... Musel se se mile pousmát nad vzpomínkami, které v něm tady to prostředí vyvolávalo. Nedaleko odtud se také poprvé setkal tváří v tvář s budoucí královnou Annou, která uplakaná proběhla kolem něj v mylném domnění, že jí nikdo nevidí. Tolik se bála své budoucí role.„Ann...Víš, poslední roky, když jsem se něčeho bál nebo byl nervózní natolik, že jsem myslel, že se mi každým okamžikem podlomí nohy. I když jsem si za různých okolností nevěděl rady, vzpomněl jsem si na tebe – říkal jsem si, jak ty bys to asi udělala? Jak ty by ses rozhodla nebo co bys řekla? Jsi mi velkou inspirací...Přesně takovou, jaká má královna svému lidu být...a to ty jsi! TY TO ZVLÁDNEŠ! Budeš ta nejlepší královna, jakou si jen Španělsko může přát. A já tu budu vždycky pro tebe, připraven tě kdykoli vyslechnout, poradit ti jak jen to bude v mých silách, ať už bude noc nebo den, já tu budu...na to nikdy nezapomeň...“Jak dlouho se procházel po tom malém kousku zahrady a vzpomínal, netušil. Hold i všechno krásné někdy končívá. Pomyslel si a odhodlaný s novou chutí do života se vydal k autu, které na něj čekalo nedaleko. Ještě naposledy se ohlédl za sebe a upnul oči na královský palác, čímž chtěl udělat definitivní tlustou čáru za vším, co ho pojilo s tímto místem. Jak šíleně se mýlil… možná by se mu to i podařilo, ale to by u oken své ložnice nesměla stát ONA a koukat mu do očí se stejnou láskou, jakou on koukal na ní. Byla tam snad jen na zlomek sekundy, než odvrátila hlavu a zmizela, ale i tak mu došlo, že pohled, který mu věnovala, byl natolik silný, že zavrhl všechny své snahy zapomenout. Naopak! Jen ho utvrdila v tom, že jejich láska bude mít pokračování… sice bude muset čekat, možná rok, dva...či deset let, ale dokud v jejích očích uvidí to samé jako před pěti lety, vytrvá, i kdyby na ní měl čekat dokonce svých posledních dní.

 ***

Celou cestu domu do L.A. jen s potížemi zamhouřil oči. Seděl mlčky u okna a koukal ven, do temnot pod sebou, když v tom si k němu přisedla Lisa se dvěma skleničkami průzračné chladné tekutiny: „Vodu?“ šeptla jemně ke svému bývalému manželovi. Mike jen lehce zakýval hlavou. Ruku napřáhl po té, kterou mu podávala a odvětil své milé „Díky...“

„Jak se cítíš?“

Nad její otázkou se lehce ušklíbl, ale v hlase udržel přívětivý tón: „Už mi bylo i líp...“

„To chápu...muselo to pro tebe být těžší jak pro většinu z nás tam.“ chlácholila ho. Pak se opřela lokty o svá kolena a usrkla ze skleničky: „Co budeš dělat teď?“

„Vůbec nevím...ještě dnes ráno jsem byl přesvědčen o tom, že jsem s ní skončil a náš vztah léží pohřben někdo hluboko uvnitř mě...ale...“

„Ale opak je pravdou, viď?“ dokončila za něj větu Lisa, přičemž Michaelovi nezbývalo nic jiného než pokrčit ramena a kývnutím hlavy jí dát zapravdu. „Víš, já osobně si myslím, že co se má stát, tak se stane...a jestli k sobě patříte, osud to už nějak vymyslí...“ usmála se do jeho sklopené tváře a povzbudivě ho chytla okolo ramen.

„Díky Lis...a co vůbec vy? Jak se vám daří? Jsi šťastná?“

„Moc...sice si večer nezpívá ve sprše, což mi rve srdce, ale jsem ochotná mu prominout.“ Její odpověď oba rozesmála. Měla pravdu, byl to Michaelův typický zlozvyk broukat si v koupelně bez ohledu na to, jestli vedle někdo spí. Byl tak strašně rád, že jí má a že spolu i po nepříjemném rozvodu umí takhle vyjít. „Mám tě moc rád, Liso...“

„A já tebe...“ špitla a bez váhání stočila své paže kolem Mikova krku, který jí objetí ochotně opětoval. Přesně něco takového teď potřeboval. Z té soucitné chvíle je vytrhla až chrápající Liz spící nedaleko. Oba se na sebe nejistě podívali, a pak svůj rozhovor utopili v návalu smíchu.

 ***

Den byl dlouhý. Až příliš dlouhý. Téměř 48 hodin bez spánku, ale v tom shonu neměl čas se nad tím pozastavovat. Věděl, že se v nejbližších měsících bude muset plně oddat tomu, co převelice miloval – tanci a zpěvu. Měl spoustu plánů, pro které se nadchl a rozhodl se je zrealizovat do každičkého detailu od dech beroucího tourné přes nové album až po videoklip, který doteď nikdo nezrealizoval a jež mávnutím ruky strčí do kapsy jakékoli podobné práce. Chtěl dílo, o kterém se bude ještě za 20 let mluvit. Nadčasové, fascinující a nedostižné! Už teď se mu rodila v hlavě myšlenka, že bude o pošetilém strachu z duchů.V podstatě v myšlenkách pracoval, i když si v šatně balil věci po první seznamovací zkoušce s choreografem a tanečníky k tourné History, jenž mělo odstartovat za 6 měsíců. Byl natolik zabrán sám do sebe, že si nevšiml ladné blondýnky, vkrádající se do jeho blízkosti. Stoupla si vedle něj zády k zrcadlu, opřela se o desku stolu a pohlédla Mikovy do obličeje: „Tak...spokojen?“

„Myslím, že to bude dobré.“ pronesl uznale, aniž by jí věnoval delší pohled. „Ti lidé mají talent, dobře jsme vybrali. Vážně mám radost.“

„Není nic lepšího, než když má šéf radost.“ zasmála se nespouštějíc z Michaela oči.

„Ale Vanesso, víš přeci, že tohle označení nemám rád.“ pokáral jí jemně a pokračoval: „Přeci jsme všichni na jedné lodi...“

„To sice ano, ale všichni tu jsme pro tebe...jenom...pro tebe...“ odvětila vážně. S menší odmlkou důrazněji zopakovala poslední slova, aby Michael pochopil, kam míří.

„Vanesso, nezlob se, dnes jsem vážně unavený. Víc, jak dva dny jsem nespal. Vynahradíme si to jindy, ano? Řekněme večeře? Ve čtvrtek?“

Nad jeho návrhem se smutně rozkňourala: „Až za čtyři dny? Mikuuuu...to je za dlouho...“

„Ta práce se sama neudělá...a navíc...víš sama, že nemám rád, když je mezi mezi kolegy jiný než přátelský nebo pracovní vztah...odtrhává to od práce.“

„Tohle na mě nezkoušej, Miku...známe se mnohem dýl, než se vůbec o nějaké tour začalo mluvit...“ okřikla ho modrooká blondýnka, která s Mikem měla po několik posledních měsíců jakýsi druh poměru. I když si někdy nic neslíbili, panovala mezi nimi chemie už od dob, kdy spolu nacvičovali choreografii i k singlu Dangerous: „A mimoto já nebyla tou, která se pozvala na večeři do tvé oblíbené restaurace nedaleko Neverlandu, tak opatrně!“ vyhrkla na svou obranu. Vanessa rozhodně nepatřila k těm typu žen, které se bezhlavě ženou za Michaelem a nevidí – neslyší. Byla inteligentní, rázná, pracovitá a když došlo na lámání chleba, i velice milá a vtipná. Řekněme ten druh ženy, který Mikovi imponoval. Rozhodně ho měl radši než naivní slečinky třesoucí se v okamžiku, jakmile se před nimi - byť na krátký okamžik – objevil. Z hluboka si povzdechl a pohlédl do Vanessiných očích: „Promiň...nezlob se...mám toho vážně dost a dneska chci být sám. Potřebuju si odpočinout. Zkusím si pohrát s diářem a dal bych ti vědět, ano?“ Na omluvu ji vtiskl polibek na tvář a než stačila cokoli dodat, vydal se ke dveřím, od nichž se otočil zpátky k Vanesse a s úsměvem plným radosti z dnešní zkoušky ji věnoval poslední slova: „Ještě jednou děkuji za všechno, jsou vážně skvělí! Lepší choreografku jsem si nemohl přát! Vážně perfektní práce… zatím se měj hezky, zavolám! Dobrou...“na jeho slova reagovala jen ironickým úšklebkem. Kolikrát ji Mikův přístup dokázal vytočit. Neuměla si představit, jakými úžasnými vlastnosti by musela žena jeho srdce oplývat, aby ji tohle nedělal. A pokud ona jimi oplývá a on se k ní chová takhle… No potěš. I když je umělec a s nimi se jak známo musí jednat malilinko jinak, občas by si tu facku vážně zasloužil. Pomyslela si.

 ***

Cestou na Neverland usnul tak, že nevěděl o světě. Avšak doma ho chuť ke spánku na dočista opustila. Oblékl se do svého oblíbeného oblečení a pomalou zadumanou chůzí došel do obývacího pokoje s klavírem. Nemusel přemýšlet nad tím, jak svůj čas využije. Bez váhání se přesunul ke gramofonu, kde si opatrně pustil desku Simona a Garfankela (https://www.youtube.com/watch?v=4zLfCnGVeL4) a se skleničkou dobré skotské whiskey s ledem usedl do polstrovaného křesla. Nechtěl na nic myslet, jen se nechat unášet melodií svých oblíbených melancholických písní. Nemluvil. Tiše poslouchal a přemýšlel. Rozjímal nad budoucností snažíc se nalézt odpovědi na své otázky, zvolit správnou cestu. Ale co je správná cesta? Věděl, že ta nejjednodušší nebývá vždy tou nejsprávnější, ale která je ta nejsprávnější? Pak jeho pohled ustrnul na odkryté klaviatuře. Magicky ho přitahovala jako voda vyprahlého tuláka v poušti. Zvedl se z křesla a bez jediného mrknutí oka se přemístil ke klavíru, rozpitou whisky položil na rám křídla a ruce nechal volně klesnout na klávesy. Deska hrála tlumeně dál, ale pro něj jakoby umlkla. Melancholie procházela každou věcí kolem něj, včetně černých a bílých kláves pod jeho prsty. Hrál a hrál, nevěděl co, nevěděl jak, ale byl to jediný způsob, jak ze sebe propustit bolestivé emoce pohřbené uvnitř jeho citlivé duše...tu noc vznikla píseň „Give in to me“...