Kapitola 38.

Napsal Jeana (») v neděli 21. 8. 2016 v kategorii Králova dcera, přečteno: 1463×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a onlinesad.jpg

V kabině blikalo rudé světlo a všude kolem se rozléhal výstražný zvuk kontrolek. Prudká bouře, do níž helikoptéra vlétla, si se strojem pohrávala jak lehký letní vánek s peříčkem. Chvíli je tlačilaa na jednu, vzápětí na druhou stranu. Hustý děšť bubnoval o skla pilotní kabiny. Vůbec nic nebylo vidět. Nešlo se orientovat podle ničeho jiného než podle přístrojů, které každou chvíli hlásily jiné nebezpečí. V tom ale udeřil blesk do vrtule a stroj se stal neovladatelným. Helikoptéra nabrala rychlý pád k zemi. Oba piloti bojovalo vší silou, aby dokázali odvrátit blížící se katastrofu. Ručička tachoměru se pozvolna stáčela doprava „Hrozba ztráty vztlaku“, vzápětí se ozvala jiná varovná signalizace „Blízkost terénu...Blízkost terénu...“ Albert se odpoutal ze sedačky a snažíc se udržet rovnováhu se vydal do kabiny, aby pomohl oběma pilotům, kam už ale nedošel. Letoun v hrozivé rychlosti narazil na hladinu moře a roztříštil se na milion kousků…

„Alberte!“ vykřikla jsem a prudce vystřelila do polosedu. Srdce mi bušilo jak o závod, pot hrůzy stékal po mé tváři a v očích se mi zračila nepřehlušitelná bolest ze smrti blízkého člověka...tolik jsem doufala, že tohle všecičko je jen zlý sen, ze kterého se probudím, ale jemná ruka mé mladší sestry mě ujistila o opaku.

„Anno, jsem tady, bude to dobré...jsem u tebe...“ špitla a sedíc vedle mě na posteli mě objala kolem krku. Nedokázala jsem vnímat nic z jejího utěšování ani jemných soucitných doteků. Jak lusknutím prstů mi slzy zalily oči a já propadla v hysterický pláč plný výčitek. „Alberte...ne, to nemůže být pravda….to nemůže být pravda!! Miguela...chci Miguela! Kde mám svého syna?!“ zalykala jsem se v bolestivé panice a snažila se z toho děsu vzpamatovat.

„Omdlela jsi, Anno...Dojdu pro otce.“

„Miguela! Chci k sobě svého syna!!!….“ hlesla jsem se staženým hrdlem a znovu propadla v pláč...

Netrvalo dlouho a ve dveřích se objevili oba moji rodiče. První, kdo se přiřítil na postel, kde jsem seděla objímajíc svá kolena pod bradou hledíc do prázdna, byla má matka. Jak tělo bez duše, bez mrknutí oka, vysílená, nevnímajíc okolí, jsem se dívala do zdi před sebou. Jediné, co jsem dokázala vypustit ze svých úst byla opět ta stejná věta: „Chci svého syna...“

„Anno, dítě moje...“ začal chlácholivě Juan a posadil se na kraj mé široké postele. „Odchod Alberta navždy poznamená chod monarchie...“

„Chci svého syna...“ zopakovala jsem znovu stále hledíc kamsi do prázdna před sebou.

„To se obávám nepůjde...“ řekl s těžkým výdechem a sklopil hlavu do země. Až teď jsem dokázala pohnout hlavou s otázkami v očích reagovat na význam slov, kterými mě otec obdaroval. Juan se zhluboka nadechl, podíval se mi do očí a pokračoval: „Miguel je v pořádku, nemusíš mít strach...ale pro veřejnost musel zemřít spolu s Albertem..“

„Co...co...cože?!!! Jak...proč...co se...to mi nemůžeš udělat! Nemůžeš mi vzít mého jediného syna!!! Zapřísahám tě,...vrať mi mého syna!“ vykřikla jsem bezmocně a do očí se mi valila další nekonečná dávka krvácejících slz. V tom matka pevně sevřela mé paže, aby mě udržela na posteli.

„Musel jsem, Anno, ač mi to rve srdce stejně jako tobě..už ho nemůžeme vrátit zpět..“

„Je to můj syn!“

„Ano, a taky Michaelův...“ povzdechl si.

„Co tím chceš říct?!“

„Že nadále nemůže vyrůstat po tvém boku.“ konstatoval tiše, avšak pevně rozhodnutým hlasem.

„Jak jen můžeš být tak krutý?! Bože, co jsem ti udělala?!“ začala jsem lapat po dechu. Bezmoc, jíž jsem prožívala, byla nepopsatelná. Dnes ráno mě opustil Albert a teď i můj nejdražší syn!

„Anno, jak jsem již řekl, nejde to. Albert zjistil, že Miguel není jeho. Co by se stalo, kdyby se to dozvěděli lidé v Monaku? Víš, co by se mohlo stát? Zjištění, že následník monackého knížectví nemá s jejich zemí v podstatě vůbec nic společného a je to královnin levoboček? Uvědomuješ si, do jaké situace bys mohla svou zemi dostat? Skandál je to nejmenší! Tohle by mohlo vést až k válce… Ne, Miguel s tebou nemůže zůstat. A nezůstane. Jediné, co pro něj můžeš udělat, aby nevyrůstal jako sirotek je, že až se situace uklidní, odvedeš ho k jeho skutečnému otci. Doufejme, že ten ho příjme...“

S nevěřícně pootevřenou pusou jsem zírala na svého otce. Byla jsem jak opařená. Jen stěží jsem dokázala vstřebat to, co mi právě sdělil: „To...to ne...je moje všechno! To vám nedovolím!“

„Dítě moje to je pochopitelné, je to tvůj syn a můj vnuk...dědic mého impéria...“ konstatoval smutně Juan. To, co s čím teď svou dceru seznamoval, ho bolelo u srdce stejně tak jak jí. Byl zdrcen. Věděl, že není nic horšího, než když vidí své dítě trpět a k tomu pocit, že jeho vnuk už nebude vyrůstat u své královské rodiny. Jen stěží zatlačil slzu. „Anno,...Tebe i Miguela miluji víc než celý svůj život, ale musíme myslet dopředu, do budoucna...na to, kam až by to mohlo vést, kdyby zůstal..“

„To...to nemůžeš...“ zalapala jsem vyčerpaně po dechu. Přes palčivou bolest, jež mě trhala na milion kousků, jsem jen tak tak dokázala vzdorovat jeho rozhodnutí.

„Obávám se, že mohu. Malý je v bezpečí u Judith, tvé vychovatelky z dětství...nechal jsem ho tam potají přemístit bezprostředně po informaci o Albertově smrti...Dnes ráno na tiskové konferenci jsem světu oznámil, že Miguel byl v helikoptéře s Albertem. Věř, že to bylo to to nejhorší a nejtěžší rozhodnutí mého života...krvácelo mi srdce při pomyšlení nad tím, že ho neuvidím vyrůstat a ty budeš nešťastná..a nejspíš mě za to budeš do konce života nenávidět...Kéž by to šlo udělat jinak...snad jednou pochopíš mé rozhodnutí a odpustíš mi...Teď je pro celý svět Albert i Miguel mrtvý. Království žije dál...a Miguel taky...jen ne u své matky...postarám se o to, aby o něj bylo královsky postaráno...bude potřeba, abys promluvila s Michaelem, až se situace kolem Albertovy smrti uklidní...“

„Ne! Ne, Michaelovi ho nedám! Chci ho mít tady!“

„Ale Michael bude nejlepší volba..“ špitla mi maminka do ucha a jemnou dlaní mi dala z tváře pryč rozcuchané pramínky vlasů. „Sama víš, jak úžasný člověk to je...a Miguel si nezaslouží být vychováván bez rodičů. Jistě, tady ho můžeš kdykoli v přestrojení navštěvovat, ale...můžeme to riskovat?“ Mluvila tak klidně, konejšivě. Pak se nadechla a pokračovala: „Sama jsem matka a umím si představit, co prožíváš...ale plně si uvědomuji hrozbu, kterou by to mohlo mít nejen pro královskou rodinu, ale pro celou tvou zemi. Michael bude úžasný otec! Zahrne ho láskou a dá mu všechno, co maličký bude potřebovat...“

„Pokud ho příjme...“ konstatovala jsem suše a drtíc zuby zlostí jsem odvrátila hlavu od rodičů…

„Proč by neměl?“ zeptala se nechápavě Adriana poslouchajíc celý rozhovor opodál.

„Co myslíš? Víte vy vůbec, co po mně chcete? Je normální, abych se před ním po 3 letech objevila a řekla, „Ahoj Miku, vím, že už je to pár let, nevím, jestli si na mě pamatuješ, ale víš...jaksi máme syna a já ho u sebe nemůžu mít. Můžeš si ho vzít a dělat, jakože není náš?“ Zbláznili jste se? Tohle po něm nemůžu chtít! Za ty roky se mohl změnit! Vůbec už to nemusí být ten Michael, kterého chovám ve svých vzpomínkách a já to nechci riskovat. Nechci se přesvědčovat… A nechci ho ani vidět! Tak dlouho mi trvalo odloučit se od něj a když se mi to konečně podaří, chcete po mně, abych se tomu všemu vystavila znovu. To nedokážu, nejde to!...A navíc...Může mít na Miguela špatný vliv!“

„Nezbývá nám nic jiného než doufat. Je to jeho otec..“

„Nemůžu věřit, že tohle všechno po mně chcete...“ zavrtěla jsem šokovaně hlavou.

„Nebude to pro nikoho z nás jednoduché...předstírat, bojovat s emocemi, a vítězit...musíme věřit! A já v tebe věřím!“ konstatoval Juan povzbudivě a lehce mě políbil na čelo. Myslela jsem, že to nejhorší bylo vymazat Michaela ze svého srdce, ale mýlila jsem se. Nejhorší bude postavit se před něj znovu… a tentokrát s naším synem v náručí...

1352469_2

***

Na Neverlandu bylo nádherné slunné ráno, když v tom paprsky slunce skrze okno prozářily Michaelovu ložnici a ulpěly na jeho jemné tváři, která pod hašteřivým dotekem slunce přiměla oči k švitořivému zamrkání. Po chvilce vzdorování Michael opatrně rozevřel své hnědé studánky a z plna sil protáhl celé své pomačkané tělo, které měl ještě trošku namožené z nočního divokého milování. Dívka čokoládové pleti vedle něj ještě tiše oddechovala. Párkrát si projel její tvář a se sladkým úšklebkem ji věnoval spokojený úsměv. Víc si ji ale neprohlížel, jen ji opatrně pohladil po tváři, načež se zvedl z postele a nahý si to zamířil do sprchy, aby ze sebe smyl všechen pot, který na něm z včerejšího večera zůstal. Miloval, když voda stékala po jeho tváři. Byly to okamžiky, při nichž mohl přestat na cokoliv myslet. Jen jeho čas, který nikomu jinému nepatřil. Dnes ráno se sprše oddával víc než za celý minulý týden. Z nějakého důvodu měl tu potřebu. Během posledních pár let vystřídal nemalý počet žen, jenž ho z nějakého důvodu okouzlily nebo mu imponovaly. Čím dál tím častěji si uvědomoval, že tohle není život, jaký si jako kluk představoval. Toužil se usadit. Mít milující rodinu, děti, ženu...ano, ženu...ale ne tu, na níž si ukáže a bude jeho. Když tehdy zavítal s Eddiem do nejmenovaného baru a vyspal se s Ellie, započala jeho éra náhodných či jinak krátkých známostí, které mu měly pomoct zapomenout. Svým způsobem se mu to i dařilo. Ze začátku ho bavilo si jak v jídelním lístku vybrat ženu, s níž se chce podělit o své tělo a dostal ji. Pokaždé. Bez odmlouvání. Bez snahy ji dobývat. Jen si na ní ukázal, mrkl jejím směrem a byla jeho - v jeho posteli. Vnímal to jako zábavný sport, ale... vážně to tak chtěl? Ženy pro něj vždy byly ohromnou inspirací, vzhlížel k nim a uctíval je, to beze sporu. Jenže dokázal o některé z nich říct, že by ji miloval? Před očima se mu objevila tvář jen jedné ženy, které se kdy podařilo urvat jeho srdce... Dost! Okřikl se v duchu snažíc se udusit tok tohoto druhu myšlenek. Vši silou zabouchl kohoutek od tekoucí vody, bílým ručníkem ledabyle otřel vodu ze záhybů svého těla a zaplul do černého bavlněného županu a pantoflí. Potichu, aby nevzbudil dívku ve své posteli, tušil, že Sarah se jmenovala, se vykradl ven z pokoje a vydal se ke kuchyni, utišit svůj přicházející hlad.

„Aaaaa...Miku….ty už jsi vzhůru?“ Vytřeštil oči Waine, který opravdu netušil, že se po včerejší náročné hlasité noci jeho přítel vzbudí už kolem půl deváté, a rychle se snažil uklidit noviny s ranními zprávami do šuplíku pod deskou stolu. Bylo to o fous. Než se nadál, Michael si sedal na barovou stoličku naproti němu.

„Ach ano...to sluníčko mi nedalo spát, je hřích být v posteli, když je tak nádherný den...ani nevím, kolik je hodin.“ zasmál se sladce zmateně.

„Eeee...Něco málo před devátou..“ prohodil nervózně Waine a rukou se ujistil, že noviny umístit tak, že nevypadnou, ani nijak jinak neskončí v záběru Michaelova pohledu.

„Vážně? Tolik hodin? A to jsem chtěl být dnes ve studiu...mám tam hodně práce. Jen se najím a půjdu pracovat….aaaaaa...díky Sue, není nad tvůj výborný čaj!“ rozpřáhl láskyplně ruce, když mu jeho starší hospodyňka položila před nos anglický zelený čaj, který mu po ránu pomáhal nastartovat hlasivky..a co víc? Tak moc mu chutnal. Ale ani přes radost z krásného dne a omamné vůně jeho oblíbeného čaje mu nedokázala utýct Waynova nervozita. Natočil hlavu doprava a podezřívavě se na svého šéfa ochranky podíval: „Wayne...jsi v pořádku? Nepřijdeš mi dnes ve své kůži...“

„J...Já? Jistě, proč bych neměl?“

„Jen tak...obvykle nejsi tak nemluvný...stalo se něco?“ špitl starostlivě a usrkl čaj z modrého buclatého hrnku.

„Ne...vážně...jen si říkám, že už je zas další měsíc pryč..“

Michael věděl, že mu přítel neříká pravdu. Něco se muselo stát. Z poza hrníčku pozvedl jedno obočí a upřel své hnědé oči na Waynovu nervózní tvář: „Wayne?“ stupňoval své podezření.

„Miku, zlato...tady jsou tvý ranní noviny...“ V tom Wayne zbělal. Nenápadně mával na Michaelovu hospodyni, aby je k němu nenosila, ale bylo pozdě, už je držel v ruce.

„Hhh, díky, Sue..“ zasmál se radostně Mike. Dnes měl opravdu dobrý den. Hodil nohu přes nohu, rozevřel informační plátek a do druhé ruky uchopil buclatý hrnek se svým čajem.. „Vážně jsi v pořádku, Wayne?“ Zeptal se starostlivě, ale Wayne už neodpovídal. Bylo mu jasné, že v následujících pár vteřinách Michael zjistí důvod jeho znepokojení sám, a nemýlil se. Jen sledoval tvář svého populárního přítele, jak očima přelétává titulní stránku novin a výraz v jeho tváři se během mžiku proměnil z usměvavého lišáckého v něvěřícný šok. Zvuk tříštícího se hrnku o parkety pod Michaelovýma nohama mluvil za vše. Střepům smíchaných s vařícím čajem pod sebou nevěnoval jakoukoli pozornost. Pouze zíral na titulní stránku novin a odmítal věřit tomu, co právě čte… „Ježíši Kriste...“

„Tak už víš, co se stalo...“ povzdechl si Wayne a rezignovaně pozvedl ramena.

„Ne...Wayne, řekni, že je to jen hloupý vtip. Novinářská kachna...“

„Obávám se, že není, Miku. Ráno to v televizi potvrdil Annin otec.“ Ty slova se stala ostrou čepelí právě zaraženou do nejcitlivějšího místa v Mikovy hrudi. Zprudka na Wayna pohlédnul. V očích už neměl klukovskou rozjařenost, s níž přišel z ložnice… měl v nich slzy, zlomené srdce a dalších milion emocí, které Wayne už tak dobře dokázal rozpoznat. Najednou před ním seděl muž, s nímž se před třemi lety mlčky autem vracel z madridského paláce… Nezapomněl na ní… Potvrzovala to i slza, jenž právě stékala po jeho tváři.

„Nezlob se, Miku...chtěl jsem tě toho ušetřit...není to nic příjemného.“

„To přeci nemůže být pravda...“ prohodil zírajíc na článek před sebou nevnímajíc Waynova slova…a aniž by se chvíli zastavil nad tokem svých myšlenek, uchopil přenosný telefon a začal vytáčet telefonní číslo, které jako zázrakem po tolika letech znovu naskočilo v jeho paměti.. najednou neexistovala žádná Sarah, žádná jiná, jen ta, jejíž hlas toužil slyšet na druhé straně svého telefonu. Nevěděl, co jí řekne, netušil, jak na sebe po těch letech zareagují, a ani, jestli dělá dobře. Naslouchal jen hlas svého srdce, který mu říkal, že jedná správně.

 

Mj-sad

 

***

„Vaše Milosti, odpusťte za vyrušení, ale máte telefon...“ ozval se hlas mé komorné, které mi přinesla telefon z ložnice.

„Děkuji, ale pokud to bude urgentní, zavolá dotyčný znovu. Prosím, pane purkrabí, pokračujte...“ odmítla jsem stroze služebnou. Neměla jsem náladu s kýmkoli hovořit. O to spíš, když mi telefon od smrti Alberta zvonil téměř nepřetržitě.

Stála jsem oděná v černém a hleděla vysokými okny své pracovny ven na nádvoří paláce. Naproti mému stolu seděl otec a dohlížel na to, aby z dlouhého seznamu příbuzných, přátel a významných činitelů byli na Albertův a „Miguelův“ pohřeb přizváni ti správní.

„Hraběnka Choiser-Louxová?“

„Ano...“

„Kníže de Bouitton de Rouche...“

„Ne...“

„Lady Diana?“

„Ano..s celou královskou rodinou..“

„Jistě, Výsosti...“

V tom z purkrabího úst přestala znít šlechtická či církevní jména, nebo jména hostů významných státních představitelů. Teď přišla řada na lidi ze světového showbyznysu, které Albert znal.

„Pan Gregory Pack?“

„Ano...“

„Paní Elizabeth Taylor?“

„Zajisté...“

„Paní Lisa-Marie Presley?“

„Ano..“

„Pan Sean Connery?“

„Ne...“

„Pan Michael Jackson?“ V tom má ústa oněměla. Pohlédla jsem na svého otce a zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou. Nechtěla jsem ho vidět a co víc? I kvůli němu už Albert nebyl mezi živými. Ale otec jakoby mé přání ignoroval a purkmistrovi za Michaelovým jménem dodal své: „Ano...“ pak se na mě podíval a dodal: „Je slušnost pozvat každého, koho Albert měl rád. A v případě, že nebude chybět ani Liz Taylor a paní Presleyová, bylo by krajně neslušné pana Jacksona nepozvat.“

Skvělé...Moji jedinou nadějí nyní bylo, že s omluvou nedorazí a já budu mít ještě několik měsíců na to se připravit na naše další shledání ku příležitosti předání našeho syna, o jehož existenci neměl prozatím tušení. Ale opak byl pravdou...

 S01e10-55

***

V den Albertova a Miguelova pohřbu jakoby se v celé zemi zastavil čas. Všechno utichlo. Černé prapory vlály snad na každé budově v království a na ulici byste nenašli člověka, který by v tento den netruchlil nad ohromnou ztrátou Španělska. Smuteční hosté byli již v paláci a pomalu se přemisťovali ke kapli s rodinnou hrobkou, kde se měl celý akt rozloučení pozůstalých s královniným manželem a následníkem španělsko-monackého trůnu odehrát.

Ještě to ráno před obřadem se v mých komnatách kromě rodičů objevila i má sestra mimo jiné se zprávou, že na pohřeb dorazil také Michael osobně. Měla možnost se s ním na okamžik vidět a prohodit několik milých vět. Z jejich slov bylo jasně patrné okouzlení, které i o tolika letech v jeho přítomnosti zažívá. Prý přijel tmavou limuzínou spolu s Liz a Lisou a ačkoli jsou ti dva již delší dobu od sebe, jejich vztah je hezky přátelský. Jakmile vystoupil z auta, pomohl oběma ženám z vozu a aniž by řekl jediné slovo, upoutal na sebe pozornost všech sjíždějících se hostů – měl tak ohromně nepopsatelné charisma, které z něho na kilometry sálalo při obyčejném pohybu… Když ho Adriana zahlédla, neváhala a vznešenou chůzí se mu vydala v ústrety. Se všemi se mile pozdravila, přičemž nad Michaelovým jemným políbením dlaně se jen stěží nezačervenala. V jeho tváři byl jasně čitelný smutek ze ztráty, kterou v těchto chvílích Španělsko zažívalo, a skrze jeho rty se k Adrianě nesla tichá kondolence. Z prvotního opatrného dialogu na téma cesty a úspěchů v posledních letech se Michaelovy otázky přesunuly přímo k mé osobě. Ptal se na mě, jak mi je, jak to celé zvládám, nabízel svou pomoc za jakýchkoli okolností...Dle Adrianiných slov bylo zřejmé, že o mě měl strach. O to spíš, když mu Andriana převyprávěla celý příběh s informacemi, že od doby, co helikoptéra s „mojí rodinou“ havarovala, jsem neopustila své komnaty, nikdo ke mně nesměl, nejedla jsem, nespala jsem, nevnímala jsem své okolí a skoro s nikým jsem nemluvila… Úžasné...to poslední po čem jsem toužila bylo, aby se o mně bavili a už vůbec, aby znal detaily a věděl, jak mi je...ale nemohla jsem se na ní zlobit, myslela to dobře.

Bez hnutí jsem seděla na lenošce ve svém uvítacím pokoji a v rukách svírala Albertův modrý ohořelý kapesníček, který u jeho těla vyšetřovatelé našli v den, kdy s ním helikoptéra havarovala. Tělo maličkého se samozřejmě nikdy nenašlo, což odborníci přikládali kombinaci fyzické velikosti dítěte, prostřední, kam letoun dopadl a rychlosti, jakou se helikoptéra zřítila na hladinu moře. V takovém případě se prý nejednalo o nic neobvyklého. Ano, ...otec to vymyslel skvěle...Ale ani tak jsem se na krátký okamžik nemohla zbavit bolestivých výčitek a zodpovědnosti, kterou jsem za celou situaci nesla. Už jsem nedokázala počítat slzy, v nichž jsem se souvisle topila od chvíle, kdy se ke mně donesla ta hrozivá zpráva o Albertově smrti...

„Vaše Výsosti, je čas...“ ozval se za mými zády opatrný hlas generála královské gardy. Z pod síťovaného smutečního závoje, který mi upraveně spadal do půlky tváře, jsem mu věnovala oteklý pohled a mlčky kývla na jeho vyzvání. Naposled jsem si prohlédla Albertův kapesníček a s třesoucíma rukama ho položila na kredenc po mé pravé straně. Jen stěží jsem se dokázala postavit na nohy a následovat generála…

Asldkjfla_5

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Zuzy z IP 84.16.113.*** | 21.8.2016 17:17
No co to jako má...bejt!!! Já věděla, že něco uděláš s malým a ano i tahle divoká myšlenka mě napadla,že malej Miguel bude u Mika,ale že ho necháš oficiálně zemřít to je smile masakr a chudák Anna, s prominutím bych se na celou monarchichii vysrala a byla se svýmsynem, ať s Mikem nebo bez něj, to co musí chuděra prožít u pohřbu a fiktivního, je pěkně morbidní, nakopat tomu jejímu fotrovi (_!_) už jsem vytočená jak klíště.. vždyť by se tnikdo nedozvěděl, že Miguel nebyl Albertův. Bože, ta Anna zkusí to je nelidský!smilesmile

Michael žije jako gigolo jako fajn, je rozvedený, bez závazků, snad nebude mít Miguel pokaždé jinou "maminku" ! No a Anna může od Mika dostat taky pěkně naloženo, že mu to neřekla dřív, že má syna, nedovedu si vůbec představit být na jejím místě, fakt bych si hodila špagát! No a to zřejmě to nejhorší Annu teprve čeká, pohřeb, odhalení prvdy a předání milovaného syna jen to píšu a trhá mi to smile
Dosteneš milá Jeano, důtku s výstrahou za trýznění čtenářů a olíbených postavsmile Jdu na panáka, abys věděla a jestli nesíbíš, že bude opravdu brzy líp, nebudu s tebou mluvit!!!!smilesmilesmilesmilesmilesmile
Jeana z IP 176.222.228.*** | 21.8.2016 18:27
Zuzanko, kočičko, nezlob sesmile vím, že je to drsný, ale jinak to nešlo. Celá královská rodina situaci těžce nese, jsou strašně hodní a milionoví, ale na rozdíl od nás nesou strašné břemeno, které nese název království. Juan musí zabránit případným potížím v budoucnu. Malý Miguel by se mohl stát neskutečným - nedozírným následkem své rodiny. A co bude lepší, než ho dát ke svému pravému otci. Anna je chudák, na druhou stranu ji to zase někam posune a Mike? Ano, užívá si, proč koneckonců ne, když je svobodnýsmile ale i ten se pořád snaží přehlušit svůj vnitřní hlas, který ho táhne za Annou. Musí to přežít. Neboj, nebude to trvat dlouho...po pohřbu bude nejhorší za námi a ve finále budeš Juanovi děkovat, že to tak vymyslel smile)))
Zuzy z IP 84.16.113.*** | 21.8.2016 18:56
Hodní a milionový, snad,ale jsou ve své podstatě nešťastní! Juan miloval Elizabeth, vlastně taky podváděl Anny matku, kdo ví, jak to měla ona.. No a jestli mu poděkuju..? Až na něaké světlé chvilky, kdy změnil názor na Mika se snažil ty dva rozdělit, tak ať se kouká tužit chlapec, jinak mustejně nakopu královskou řiť!smilesmile
Mike a Lisa na pohřbu, to bude taky chuťovka, jsem zvědavá jak dostanou malýho do Neverlandu, smilehonem dalšíííí díl.smile
Jeana z IP 176.222.228.*** | 21.8.2016 20:02
Noooo...da se rict, ze clovek mu bude ve finale vdecnej, jinak by se Anna s Mikem uz asi nikdy nesetkala smile ale neboj, Lisa by mela byt v klidusmile aspon myslim smile
Kačka z IP 37.48.25.*** | 22.8.2016 15:47
No tedaaaa!!! To je fakt božsky napsaná a vymyšlená povídka!! [smile. Úplně jsem to zhltla!
A ted k obsahu smile cítím, že celá ta nešťastná pasáž povídky jde do finále. Co se týká Juanova návrhu a činu, asi bych nechtěla být v Annině kůži. Jenomže!!! Někde v kostech cítím, že svěření Miguela do Mikovy péče nezůstane poouze u formaliteksmile
Neboj Anno, ono to nebude tal horkee smile myslím, že Mike Annu schová ve svém náručí a už nepustii! Já teda pořád počítám se šťastným koncemsmile . smile Už se nemůžu dočkaaaaat až se potkajiiii ty to elektrizující dusníčko a napětíčko vždycky tak pěkně popíšešsmilesmile
Simoňka z IP 85.237.234.*** | 23.8.2016 10:53
Ty si im naložila!! A poriadne!! Hlavne Anne. Celé dve kapitoly som prečítala bez dychu... na otca Juana by som niekoho poslala nech mu urve hlavu... nestačí, čo sa stalo a ešte Anne pridá takto...chudera, však ju to zničí a zabije! Som zvedavá ako toto bude pokračovať a čo na to všetko Mike??? Hoc ten by už tiež mohol skľudniť hormón a usadiť sa lebo tiež sa zničí!! Najlepšie by bolo keby celé situácia skončila tak, že by Miguel aj Anna skončili u Mikea , pretože tam je ich domov, ich bezpečie, je to viac ako kráľovstvo...je to raj!! ❤❤
Adelle z IP 83.240.17.*** | 27.8.2016 13:22
Na vlastní kůži jsem cítila Anninu velkou bolest. Tohle byl opravdu hodně smutný díl. Ani pořádně nevím, co k tomu víc napsat. Nevzalo mě tolik ani to, že Albert zemřel, jako Juanovo rozhodnutí poslat malého Miguela pryč. Ano, u Michaela v Neverlandu by bylo krásně každýmu dítěti, ale když to sama vezmu z pohledu matky, tak je mi tedy hodně ouzko u srdce. Nepřestávám věřit v dobré rozhřešení....to, že se Mike vzpamatuje, nechá ty svý známosti a nakonec to dá opět nějak dohromady s Annou a budou žít šťastně až do smrti...jenže...to by to asi bylo moc jednoduché. Když vidím, jak si Juan v klidu rozhoduje o osudu dítěte své dcery, která do toho ani málem nemůže co říct, tak fakt si netroufám hádat, jak tohle pro Annu dopadne....Ale jak jsem napsala, stále věřím, že to nebude tak zlé.
Anna-Marie z IP 89.103.174.*** | 13.11.2016 13:33
Ach, Anna schytává od života rány jako málokterá. Chtělo by to, aby "oficiálně" zemřela také a mohla žít v klidu s Michaelem...to, že bude malý s Michaelem je super,  ale to, že bude vyrůstat bez Anny...že ho nikdy neuvidí? Ne, to nemůže být pravda. Její rodiče pro to musí mít pochopení, musí existovat možnost. Takhle ji týrat, takhle týrat všechny kolem jen kvůli pověsti, to znám a to není to, za čím bych stála. Michael bude ze syna nadšený a taky bude pravděpodobně muset ukončit svůj současný životní styl. Ale pak se mu do duše vhrne smutek, protože bude každou vteřinu vzpomínat na Annu tak, jako ona na něj...dobře, možná to je moc dramatické a Anna na Michaela každou vteřinu nevzpomínala, ale po smrti Alberta bude mít černé myšlenky ještě hodně dlouho...na odloučení od Michaela, na smrt svého muže, na odloučení od syna...achich ach, viď, že to takhle neskončí? Ne, to se nesmí stát...smile


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel deset a jedna