Kapitola 62.

 Děkuju Vám všem moc za podporu. Teď mi začínaj trošku krušný časy a v těch vždycky člověk pozná pravý přátele! Děkuju Vám všem, co jste se mi ozvali a chtěli mi jakkoliv pomoct! Vím, že jsem hrozná, ale prosím nezlobte se. Prozatím se mi o tom nechce mluvit... Ale dneska byl malinko lepší den, takže jsem si i našla hodinku na sepsání dílku a tady je!!! Je jen pro Vás! Ty nejúžasnější bytosti na celém světě!

-------------

Venku na terase seděli kolem stolu tři mužu a při vlahém vánku si při šálku chutné kávy užívali společné debaty. Rozjímali o životě a událostech poslední doby. Nedaleko nich si na louce hrály 2 malé děti, chlapec a dívka, a jejich smích se rozléhal poklidnou krajinou. Slunce se pomalu klonilo za obzor a zahalovalo okolí, když v tom jednomu z mužů v kapse u kalhot rozezvonil telefon. „My o vlku a vlk na drátě...“ pousmál se nad ironií osudu sympatický černoch středních let: „Ano, Mel?“

Zestárlý majitel statku se udiveně podíval na světově uznávanou hvězdu po své pravici, která se během několika let společné známosti stala jeho věrným a oddaným přítelem, na něhož se mohl vždy obrátit i v časech největší tísně. Byl jako jeho syn...V podstatě ho tak vnímal už velmi dlouhou dobu od doby, co se s ním kdysi sblížila jeho jediná dcera... Michaelova tvář byla jak kdyby ji někdo vytesal z bílého mramoru. Kamenná a tak světlá. Nejen Mika, ale i Jeffa samotného zarazilo, že jeho dcerka volá svému bývalému maželovi a ne Mikovi, s níž již několik měsíců žila, měla s ním dítě. A co víc? – po Mikových slovech to konečně vypadalo, že si k sobě jednou pro vždy našli cestu a...a ona teď nevolá Tommymu?

Michael se vždy uměl přizpůsobit situaci a reagovat tak, jak se od něj čekalo. Uměl v různých momentem pracovat s výrazem ve tváři natolik, že v ní nedokázal číst nikdo, ani ten nejbližší člověk jeho srdci. Teď ale byla celá situace jiná. Michaelův obličej se stal oknem do duše, která v tu chvíli zažila nepochopitelný šok. Že by všechno nakonec bylo jinak, než si celou tu dobu myslel?

Tommy lokty zapřený o dubový stůl, okolo něhož seděl i Michael s Jeffem, jednou rukou si pohrával s ubrusem a očima upřeně hleděl na desku stolu. Ani si neuvědomoval, že každým svým gestem v Mikovi vyvolává pocit naprosté beznaděje. „No jasný, si piš, že nerušíš.... Mám se dobře, co ty?“ náhle úsměv na jeho tváři opadnul a kmitem se vzpřímil v židli. Hlas se mu zpevnil, byl v něm znát strach: „COŽE? Počkej, jak se to stalo? To snad nemyslíš vážně... A jsi v pořádku? Teda jako komplet myslím... Ježkovy brejle, hele, Mel, nic nedělej, sejdem se za tři hodiny na letišti. Někam si tam sedni, dej si kafe, moc nechoď a sjedem pro tebe, kdyby cokoliv, volej. Budu na příjmu, zatím pa.“ vychrlil a zavěsil telefon. „Miku, zvedej se, musíme pro Mel. Všechno ti řeknu v autě...“

„Co se jí stalo...Tommy!?“ vyhrkl Jeff s obavou o svou dcerku.

„Neboj, Jeffe. Je více méně v pořádku, jen má něco s nohou a nemůže řídit. Zavoláme ti hned jak to jen půjde.“

„Jeffe, prosím, můžeš se mi postarat o děti, než se vrátíme?“ poprosil Mike, když si navlékal bundu.

„Jasný, zůstanou u mě přes noc a užijem si to....Ach jo, ta moje holka mi dává čouda...A vůbec, jdu ji zavolat!“

-----------------

„Ježiš, Tommy, zpomal...jedeš šíleně rychle!“

„Neměj strach, zlato, na tohle mám školy.“

„To jo, ale jak to vysvětlíš těm policajtům za náma?“

„Sakra...sakra...sakra“ s každým zaklením se Tommy udeřil čelem do volantu. „Já blb zapomněl vyndat světlušku.“

„Světlušku?“

„No to modrý houkavý světlo... Nojono, tak jim zastavím...a jdem se zpovídat.“ povzdechl si a zajel s autem ke kraji vozovky.

„Neboj, když tak ti pomůžu.“ snažil se mu dodat odvahu Michael, který seděl na sedadle spolujezdce, ale Tommy se jen rozesmál.

„Prosím tě, ty tu radši zůstaň a nevystrkuj uši, nebo na tý dálnici způsobíš zápcu a několik bouraček...a to se odtud už tuplem nedostanem.“

Mike jen zvedl dlaně do výše svého obličeje a pokrčil ramena: „Jak si přeješ, jako bych tu nebyl...“

 ----------------------

Sotva Tommy vylezl z auta, objevil se před ním místní strážnik: „Tak pane řidiči, Vaše papíry. Víte vy vůbec, jak rychle jste jel? Jste blázen, člověče? Nám to už skoro ani radary nebraly, jak jste uháněl!“

„Já vím, pane strážníku, moc se omlouvám. Ale jsem doktor a zapomněl jsem při tom fofru vyhodit na střechu světlušku.“

„Světlušku?“

Tak znova, pomyslel si. „...to modrý houkavý světlo.“ 

„No, nevypadáte moc jako lékař. Kam máte namířeno?“

„Do L.A. na letiště. Jedeme k jednomu velkými případu.“

„Počkejte tu, ověřím to.“

---------------------

„Na letišti je naprostej klid. Takže pane rozpažte a opřete se o auto...“

„Ale vážně, pane strážníku, je tam jedna žena...“

„Mlčet...“

„Ověřte si aspoň, že jsem doktor...“

„Říkám vám, mlčte. Všechno, co řekne, může být použito proti Vám...“

„Ach neee...“ povzdechl si Mike, který z auta celou situaci sledoval. „Tak to nebude na pět minut.“ Začínal být nervózní. Věděl, že každá minuta je drahá. Mel ta zraněná noha musí šíleně bolet a potřebuje do postele a místo toho tady skejsnou Bůh ví jak dlouho a nakonec ještě Tommyho odvezou na stanici a snad mu i zabavěj mu auto. Ne, to ne. To přeci nemůže dopustit. Proto se již rozhodl na nic nečekat a chopil se situace.

„Tak dejte ty nohy pořádně od sebe. Nekomplikujte mi to, pane.“

„No já bych rád, ale ta poloha je vážně děsně nepříjemná.“

„Hold v ní budete muset vydržet, než Vás kolega zkontroluje, a pak se o tom Vašem příběhu pobavíme u nás na stanici.“

„Dobrý den, pane strážníku.“ ozval se čísi hlas za zády muže v uniformě. Rychlým pohybem se otočil, aby pohlédl do tváře muže, jež ho tak zdvořile přivítal, ale nedokázal ze sebe vyloudit kloudnou větu...

„Vy...vy...vy...vy...nejste, kdo si myslím, že jste, že ne?“

Mike se pousmál. Byl zvyklý na takové reakce, v podstatě neexistovalo dne, kdyby se s nimy nesetkal. Jeho hlas ale dál zůstával milý a laskavý. Věděl, že to je ta nejúčinnější zbraň - úsměv, klid a jemné pohyby.

„Moc se omlouvám, že jsem způsobil tolik problémů. Můj přítel je vskutku lékař a doprovází mne za moji přítelkyní, která v tuto chvílí čeká se zraněnou nohou na hlavním letišti. Prosím, chci na sebe přebrat veškerou zodpovědnost za toho muže, jež jen plnil mé přání. Jste vskutku skvělí strážníci...“ dodal, když viděl druhého, jak s otevřenými ústy nevěřícně vylézá z auta, jakoby spatřil něco nadpřirozeného.

„Pa...pan Jackson...“ vzpamatoval se mladík stojící u policejního auta. „Jste to vážně vy?“

Michael s úsměvem přikývl.

„Waaaau. To mi doma neuvěřej! Pane jo...pane jo...PANE JO! Ségra Vás úplně žere! A...a já taky... Dáte mi prosím autogram? Mi to jinak neuvěří, že jsem Vás osobně poznal!“

„Luku, uklidni se. Co si o nás tady pan Jackson pomyslí.“

„Že děláte čest Vaší uniformě. Vskutku. Los Angeles by měla mít víc policistů jako jste vy, pak by totiž všechen zložin v ulicích města vymizel.“

„Pane Jacksone, to neee, to přeci...policajtů je.“ začervenal se starší ze dvou strážníků.

„Ale ne takových, jako jste vy. Proto se dobrovolně odevzdávám do Vašich rukou. Povězte, jaká je pokuta za náš přestupek?“

„Jaký přestupek!“ zvolal starší ze strážníků. „Vždyť je to přeci doktor a jedete spolu za nemocnou pacientkou. Pane doktore, klidně vstaňte. Nebolí Vás ty záda moc? Omlouvám se za to zacházení.“ hlesl a pomohl Tommymu vstát.

„Ne, nebojte, večer si píchnu něco na umrtvení a do rána budu jak rybička.“

„Pane doktore, skutečně mě to mrzí. To víte, předpisy jsou předpisy.“

„A to je správně. Michael má pravdu, kdyby všichni byli jako vy, tak se nemusím bát děti pouštět samotný do školy.“

„Pánové, pojďte, ať slečna netrpí. Uděláme Vám cestu!“ hlesl mladý hoch a hrnul se do auta. Obě auta se během několika málo sekund rozjela směrem k hlavnímu letišti...

------------------- 

„Prej dej mi chvilku, já to zvládnu.“ zasmál se Mike.

„No jo, dobře, beru zpátky. Prohrál jsem, hold máš větší kouzlo osobnosti.“

„Ale prosím tě,... podívej, jak jsou hodní. Dokonce nám dělaj cestu.“

„Jojo, vůbec nejsme nápadný. To si rovnou můžem napsat na kapotu „Uvnitř sedí Michael Jackson, připravte si foťáky.“

„Ty jsi vtipálek...“ špitl a dál nereagoval. Tomy se několikrát krátce zahleděl do Mikova klína. Moc toho ale nezpozoroval, protože se musel věnovat řízení... „Co to děláš?“

„Ten chlapec si přál autogram. Je to to nejmenší díky, který jim můžu dát...“

„Ty jsi stejně skvělej člověk, Miku. Potom, co jsem tě stih poznat už rozumím Mel, proč si tě vybrala. A udělala tu nejlepší věc ve svým životě...“ Jiná slova by v tu chvíli Mikovu křehkému srdci neudělaly větší radost.

„A já naopak čím dál víc rozumím tomu, proč jsi její nejlepší přítel....“ usmál se a jemně přiložil ruku na Tommyho rameno.

„Tak takhle nějak začíná skvělé přátelství...“ poznamenal Tommy a ve tváři obou mužů zářila veliká radost.