Kapitola 11.

Prohlídku po domě jsme zakončili v zahradě na houpačkách a povídali si až do pozdních večerních hodin.

-------

Michael zbytek večera proležel v houpací síti nedaleko svého domu a pozoroval hvězdy, když v tom k němu přistoupila postarší žena.

„Ach...Sue...tohle už mi nedělej. Takhle zákeřně se zezadu připlížit.“ zasmál se.

„Promiň Miku, nechtěla jsem tě vylekat..“

„V pořádku. Rád tě tu vidím. Prosím, dělej mi společnost.“

Sue přikývla s sedla si k Michaelovi, který ji udělal místo: „Jaký jsi měla den?“

„Ale, tak znáš to, běžný den. Akorát jsem zas musela přemlouvat troubu, aby pekla.“

„To mě mrzí, řeknu Jimmovi, aby se na to podíval.“

„Už nemusíš, Jim to už opravil.“

„Vážně? Ty jsi bezvadná Sue. Řekni mi, jak ty to děláš? Máš sama na starosti 5 dětí a ještě se tu zvládáš starat o mě a udržovat tu to všechno v chodu. Tak moc tě obdivuju...“

„Co, prosím tě? To, že každej chlap přede mnou uteče, jakmile slyší počet mých děcek? Ale Michaele, to není nic obdivuhodnýho. Spíš se podívej na sebe. Otáčíš celej svět vzhůru nohama, ale co z toho života máš ty? Já mám alespoň úžasný děti, ke kterejm se ráda a s láskou vracím. Začni taky občas myslet na sebe Miku. Najdi si nějakou hodnou ženskou, založ rodinu a začni žít. Věřím, že zpívání a tancování a všechno kolem toho tě hrozně baví, kor, když to děláš skvěle, ale to není v životě všechno. Ženská je ženská, zlato.“

„Já vím, Sue, máš pravdu.... Víš, pamatuješ si na tu doktorku, co tu tudle byla, když jsem zkolaboval?“

„Ta černovláska?“ přikývl, „Jo, pamatuju. Fajn holka, fakt profík. Co pak?“

Michael na ní jen dlouze hleděl a jeho oči hovořily za vše. „Miku, no to je výborné!! Kdy bude svatba?“

Její nekonvenční přístup ho rozesmál: „Ale Sue, jak se mě můžeš ptát na takovéhle věci. Vždyť mě znáš.“

„Znám, a proto se ptám.“

„Ale Sue, jak můžeš...?“

„Už jste se políbili?“

Michael zčervenal, tyhle otázky na tělo neměl rád a pokud možno úplně se jim vyhýbal. Jenže to se Sue nešlo, měl pro ni slabost a navíc byla neodbytná. „Já...já...Sue, proč se mně na tohle ptáš?“

Na jejích rtech se vyloudil úsměv, v bok si významně přiložila ruce a dál čekala na odpověď.

„Ach, Sue...Tak dobře... Víš, je úplně jiná než ostatní. Dost dlouhou dobu si ode mě držela odstup. Z nějakého důvodu byla hrozně chladná, až jedovatá. Jenže dneska... Sue, zažil jsem jeden z nejpříjemnějších dní ve svém životě. Konečně mi malinko otevřela svůj svět a já měl možnost do něj nahlédnout. Mám pocit, jako bych našel své duševní dvojče, které jsem tak dlouhou dobu hledal. Je vtipná, milá, krásná a neskutečně chytrá. Má ohromnej přehled a konverzace s ní není rozhodně povrchní. Obohacuje tě. Za celý den jsme probrali tolik témat a tolik jsme se nasmáli. Nevěřil jsem, že člověk může být tak šťastný, jako jsem teď já.“

„Ani nevíš, jak tohle ráda slyším. Nikdo si to štěstí nezaslouží víc než ty. Ale jestli můžu radu...“ položila ruku na Michaelovo koleno.

„Jistě, Sue, povídej...“

„Očividně se držela zkrátka z nějakýho důvodu. Tak tomu dej čas. Nebuď hrrr a nikam nespěchej, ať pak nejsi zklamanej. Navíc ty nejsi typ člověka, co by se snadno vyrovnával se zlomeným srdcem. Dej tomu čas...“

Mike sklopil oči a přikývl souhlasně hlavou.

„Ale schválenou ji máš...“

„Sue...“ Oba se rozesmáli.

--------------

Nadešel čtvrtek. Bylo po desáté hodině dopolední a já se hnala do nemocnice, abych stihla ještě něco dřív, než dorazí Michael. Dnes tu bylo obzvláště rušno. Proplétala jsem se mezi houfy nemocných pacientů čekajících na své ošetření. Mířila jsem si to přímo k výtahu, když v tom se za mnou ozval hlubší černošský hlas muže mně velmi dobře známého.

„Dobré ráno, Mel. Prosím, můžeš na minutku?“

„Tommy? Krásné ráno i tobě. Určitě, povídej, co pak se děje?“ mile jsem odvětila na svého kolegu a pokračovala dál do výtahu.

Tommy vyrazil ze mnou a podával mi chorobopis jedné z našich pacientek: „Víš, pamatuješ na tu paní na 20tce, co jsme ji spolu minulý týden operovali chlopeň?“

„Jistě, jak pak se ji daří?“ listovala jsem jejím spisem a poslouchala Tommyho.

„No, to je právě to... Včera v noci jsem ji musel znovu otevřít, ale už je mimo nebezpečí?“

„Co se stalo?“

„V aortě se ji udělal trombus.“

„To není možný, přece jsem ji napsala trombolytika, aby se žádná krevní sraženina nevytvořila.“

„To ano... Napsala, v jejím záznamu jsou. Ale v kartě s předepsanými léky, které mají být podávány pacientům, chybí.“

„Jak je to možné?“

„Zřejmě došlo k chybě při přepisu...“ na vteřinku se odmlčel a zahleděl na mě, „Ale né, Mel, prosím, to mi nedělej. Nekoukej na mě tak, nechci nikoho práskat nebo donášet.“ Ještě chvíli visela nezodpovězená otázka ve vzduchu a já nespouštěla oči ze svého kolegy. Byl to zároveň můj oficiální zástupce, výborný chlapík, neskutečný lékař a hlavně skvělý přítel, kterému jsem mohla naplno důvěřovat.

„Tak dobře...Ale nedělám to ani trošku rád.“

„Já vím a cením si toho, ale tak už s pravdou ven. Stejně bych dřív nebo později musela podniknout kroky a dopátrat se, co se stalo.“

„Ta nová co k nám byla přidělená z ARA, Laura se jmenuje.“

„Laura? To se mi nechce věřit, je tak neskutečné pečlivá...“

„Právě... proto si myslím, že to byla opravdu nešťastná náhoda.“

„Kéž to tak bude. Pojď ještě se mnou na vteřinku ke mně, potřebuju ti něco dát, když už tě tu mám.“

„Ale jistě, paní primařko, cokoliv si jen přejete.“ usmál se na mě Tommy a přiložil mi dlaň na záda a nechal mě vyjít první z výtahu.

Michael už se svým bodyguardem seděli před moji kanceláří a čekali. Tommy mě zdržel a Michael přišel o něco dřív. Ani jsem se ještě nestihla převléknout do pracovního, jaký tu byl frmol. Přistoupila jsem blíž k Michaelovi. Okamžitě se vymrštil ze sedačky a podával mi pravou ruku na znamení pozdravu, který jsem mu opětovala a poprosila jej ještě o malou vteřinku strpení.

„Ah...Určitě.“ pousmál se Mike a ještě než si sedl zpět na sedadlo, usměvavě se pozdravili i s Tommym.

„Děkuji. Hned se ti budu věnovat, slibuji.“

Otevřela jsem dveře od své kanceláře a vyzvala Tommyho, aby mě následoval. Sotva se dveře zacvakli a my osaměli, všimla jsem si, jak Tommy zůstal stát s otevřenými ústy a hleděl na mě.

„Teď mám jednu otázku já na tebe. Ty se znáš s Michaelem? Jistě, že se s ním znáš, když jste se k sobě tak měli. Tak jinak. Proč si mi neřekla, že se s ním znáš?“

Ajaj. Tak tohle mi asi jen tak neodpustí, byl Mikův velký obdivovatel, znal všechna jeho alba ještě od Jacksons 5. Tohle budu muset žehlit ještě dlouho.

„Protože by s tebou bylo k nevydržení.“ prolítlo mi skrz úsměv a šla jsem do skříně přes sebe přehodit alespoň bílý lékařský plášť. „A navíc, snažím se dodržovat jisté soukromí pacientů. Myslíš, že Michael je člověk, který si přeje, aby o jeho návštěvě vědělo celá nemocnice? To už by se oddtud nikdy nedostal. Víš, jakou práci mi dalo dostat ho sem?“

„Jasně, jasně, to chápu. Promiň...“ sklopil smutně oči. „Ty jdeš na módní přehlídku?“

„Proč bych měla?“

„No, krátká hnědá koženková sukně a rudý tričko, hnědý kozačky, bílý plášť. Už si jen rozpusť vlasy a můžeš jít.“ smál se Tommy.

„Haha, můžu já za to, že mě tu nenecháte ani v klidu převlíct?“

Tommy se nahlas rozesmál: „Už mlčím, nebo mi ještě sebereš osobní ohodnocení.“

„Nooo...vidíš, to mě nenapadlo...Ještě to promyslím.“ opětovala jsem jeho smích.

„My jsme se o něčem bavili? Nic jsem neřek. O jakým osobním ohodnocení to mluvíš?“ smál se dál.

„Radši mi sem ve 3 přiveď Lauru. Budeme to muset nějak vyřešit. Uvidíme, co nám oběma řekne.“ Tommy přikývl, „A prosím tě, tady máš pracovní výkaz, vyplň si tam hodiny.“

„Jasný, děkuju moc... Je to všechno?“

„Jojo, můžeš jít...“ Chytla jsem Tommyho, když uchopoval kliku od dveří, „Nebo ještě počkej, chci tě někomu představit.“ věnovala jsem mu milý úsměv a položila ruku na jeho rameno.