Kapitola 12.

Nadešel čtvrtek. Bylo po desáté hodině dopolední a já se hnala do nemocnice, abych stihla ještě něco dřív, než dorazí Michael. Dnes tu bylo obzvláště rušno. Proplétala jsem se mezi houfy nemocných pacientů čekajících na své ošetření. Mířila jsem si to přímo k výtahu, když v tom se za mnou ozval hlubší černošský hlas muže mně velmi dobře známého.

„Dobré ráno, Mel. Prosím, můžeš na minutku?“

„Tommy? Krásné ráno i tobě. Určitě, povídej, co pak se děje?“ mile jsem odvětila na svého kolegu a pokračovala dál do výtahu.

Tommy vyrazil ze mnou a podával mi chorobopis jedné z našich pacientek: „Víš, pamatuješ na tu paní na 20tce, co jsme ji spolu minulý týden operovali chlopeň?“

„Jistě, jak pak se ji daří?“ listovala jsem jejím spisem a poslouchala Tommyho.

„No, to je právě to... Včera v noci jsem ji musel znovu otevřít, ale už je mimo nebezpečí.“

„Co se stalo?“

„V aortě se ji udělal trombus.“

„To není možný, přece jsem ji napsala trombolytika, aby se žádná krevní sraženina nevytvořila.“

„To ano... Napsala, v jejím záznamu jsou. Ale v kartě s předepsanými léky, které mají být podávány pacientům, chybí.“

„Jak je to možné?“

„Zřejmě došlo k chybě při přepisu...“ na vteřinku se odmlčel a zahleděl na mě, „Ale né, Mel, prosím, to mi nedělej. Nekoukej na mě tak, nechci nikoho práskat nebo donášet.“ Ještě chvíli visela nezodpovězená otázka ve vzduchu a já nespouštěla oči ze svého kolegy. Byl to zároveň můj oficiální zástupce, výborný chlapík, neskutečný lékař a hlavně skvělý přítel, kterému jsem mohla naplno důvěřovat.

„Tak dobře...Ale nedělám to ani trošku rád.“

„Já vím a cením si toho, ale tak už s pravdou ven. Stejně bych dřív nebo později musela podniknout kroky a dopátrat se, co se stalo.“

„Ta nová co k nám byla přidělená z ARA, Laura se jmenuje.“

„Laura? To se mi nechce věřit, je tak neskutečné pečlivá...“

„Právě... proto si myslím, že to byla opravdu nešťastná náhoda.“

„Kéž to tak bude. Pojď ještě se mnou na vteřinku ke mně, potřebuju ti něco dát, když už tě tu mám.“

„Ale jistě, paní primařko, cokoliv si jen přejete.“ usmál se na mě Tommy a přiložil mi dlaň na záda a nechal mě vyjít první z výtahu.

Michael už se svým bodyguardem seděli před moji kanceláří a čekali. Tommy mě zdržel a Michael přišel o něco dřív. Jak hezky se to sešlo. Ani jsem se ještě nestihla převléknout do pracovního, jaký tu byl frmol. Přistoupila jsem blíž k Michaelovi, který se vymrštil ze sedačky a podával mi pravou ruku na znamení pozdravu, který jsem mu opětovala a poprosila jej ještě o malou vteřinku strpení.

„Ah...Určitě.“ pousmál se Mike a ještě než si sedl zpět na sedadlo, usměvavě se pozdravili i s Tommym.

„Děkuji. Hned se ti budu věnovat, slibuji.“

Otevřela jsem dveře od své kanceláře a vyzvala Tommyho, aby mě následoval. Sotva se dveře zacvakli a my osaměli, Tommy zůstal stát s otevřenými ústy a hleděl na mě.

„Teď mám jednu otázku já na tebe. Ty se znáš s Michaelem? S Michaelem Jacksonem? Jistě, že se s ním znáš, když jste se k sobě tak měli. Tak jinak. Proč si mi neřekla, že se s ním znáš? Proč si mi to zatajila?

V ten moment jsem se cítila jak ten největší zrádce na světě. Moc dobře jsem věděla, že Tommy je jeho ohromný fanoušek. „Tak z toho se jen tak nevykroutíš...“ zatříslo mi v myšlenkách.

„Podívej se na mě Tommy“ přistoupila jsem blíž ke svému koloegovi a uchopila jej za ruku. „Vím, jak Michaela máš rád a jak moc ho obdivuješ, ale uznej... Myslíš, že si přeje, aby o jeho návštěvě věděla celá nemocnice? To už by se oddtud nikdy nedostal. Víš, jakou práci mi dalo dostat ho sem?“

„Jasně, jasně, to chápu. Promiň...“ sklopil smutně oči. „Ty jdeš na módní přehlídku?“

„Proč bych měla?“

„No, krátká sukně a rudý tričko, kozačky, bílý plášť. Už si jen rozpusť vlasy a můžeš jít.“ smál se Tommy.

„Haha, můžu já za to, že mě tu nenecháte ani v klidu převlíct?“

Tommy se nahlas rozesmál: „Už mlčím, nebo mi ještě sebereš osobní ohodnocení.“

„Nooo...vidíš, to mě nenapadlo...Ještě to promyslím.“ opětovala jsem jeho smích.

„My jsme se o něčem bavili? Nic jsem neřek. O jakým osobním ohodnocení to mluvíš?“ smál se dál.

„Radši mi sem ve 3 přiveď Lauru. Budeme to muset nějak vyřešit. Uvidíme, co nám oběma řekne.“ Tommy přikývl, „A prosím tě, tady máš pracovní výkaz, vyplň si tam hodiny.“

„Jasný, děkuju moc... Je to všechno?“

„Jojo, můžeš jít...“ Chytla jsem Tommyho, když uchopoval kliku od dveří, „Nebo ještě počkej, chci tě někomu představit.“ věnovala jsem mu milý úsměv a položila ruku na jeho rameno.

-------

Michael čekal na chodbě a zvědavě kmital očima po dveřích, z nichž vycházel smích a do kterých jsem před několika minutami vešla se svým kolegou. Když v tom se rozevřely...

„Michaeli...“ pokynula jsem hlavou k sympatickému muži oblečeném v černých kalhotách a bílo modré košili, “Moc ráda bych tě představila svému skvělému kolegovi a příteli Tommymu Sinclairovi.“ Oba muži si podali ruku, „Tommy je mým zástupcem, takže kdybys něco potřeboval a já z nějakého důvodu nemohla, prosím, obrať se na něj. Má moji plnou důvěru.“

„Moc mě těší, pane Sinclaire.“

„Pane Jacksone... Teda waw, je mi velikou ctí. Ani nevíte, jak moc rád vás poznávám. Jsem váš velký fanda. Děláte toho tolik pro lidi...“

Mike se pousmál: „Ne já, ale vy. Obdivuji a vážím si všech, jako jste vy... Celý život pomáháte ostatním. Zachraňujete životy a pokud vám Mel natolik věří, budete zřejmě jedním z těch nejlepších. A prosím, říkejte mi Michaele.“

„Na to si asi nezvyknu.“, začervenal se Tommy a podrbal se hlavou na temeni hlavy.

Ještě chvilku jsme tam stáli a oba si vyměňovali poklony. „Moc se omlouvám, ale budu muset jít. Mám službu na pooperačním. Moc mě těšilo, Michaeli. Doufám, že se spolu ještě někdy setkáme.“

„Určitě, Tommy. Bylo mi ctí.“, pak se Mike otočil ke mně, „máš opravdu milé zaměstnance.“

„Děkuju,“ usmála jsem se, „taky si je pečlivě vybírám.“

„To je dobře. Věřím, že máš jeden z nejlepších týmů široko daleko.“

„Ano, jsou ohromní. Vážím si jich a nedám na ně dopustit... Tak, Miku, a teď přejdeme k tobě.“ vešli jsme do mé kanceláře a já roztáhla plentu, za níž se nacházela židle. Pokynula jsem Mikovi směrem k ní a požádala, aby se svlékl do půl těla. Trošku mě to znervózňovalo, ale snažila jsem se to brát co nejvíce profesionálně, byl to přece jen můj pacient. Posadila jsem se naproti Mikovi a snažila se očima nebrouzdat po jeho polonahém těle a hledět mu z příma do očí: „Tak jak se cítíme?“

„Skvěle?“

„Byly nějaké zdravotní problémy od doby, co jsme se viděli naposled?“ zeptala jsem se při nasazování stetoskopu.

„Ne...vůbec.“

„Ok. Teď prosím volně dýchej.“ Pomalu jsem přikládala sluchátko na jeho vroucí tělo a snažila se soustředit na svou práci a nevnímat, že tím pacientem je ten nejkrásnější muž na světě. Rty se mi chvěly a nezůstaly bez povšimnutí.

„Copak?“ usmíval se na mě Mike.

„Jen si říkám, že by mě asi nejedna tvá fanynka teď zabila.“

„Proč myslíš?“

„Proč? Chlape, sedíš tu polonahej naproti mně a já tě ošmatlávám. No řekni, není to sen každý ženy na tomhle malým světě?“

„A tvůj?“

„Prosím?“

„Nic, nic... nic jsem neřek.“

Jeho otázka mnou projela jako hořící šíp suchým senem a zapálila plamen rychle se střídajících pocitů, které bylo téměř nemožné popsat. Roztřásly se mi ruce, ale snažila jsem se s kamennou tváří pokračovat v Michaelově zdravotní prohlídce. „Tak, tohle je v pořádku. Prosím, lehni si, udělám ti ještě ekg.“

„Oh, jistě.“ Michael si lehnul na podložku a díval se mi do očí. „Ekg máš taky ok, ještě tě pošlu za svým kolegou. Je specialista přes vitiligo. Podívá se na tebe.“

„Neee... Mel, prosím. Nechci za jiným lékaře. Já věřím tobě. Chci abys mě vyšetřila ty, ne nikdo jiný. Prosím.“ Jeho prosebný pohled mě propaloval jak sluneční svit noc. Naléhaly. „Ne, Miku, to nejde. Jestli mám být tvá osobní lékařka, potřebuju podrobně znát tvůj současný zdravotní stav.“

Michaelův výraz se najednou úplně změnil a celý se rozzářil. „Takže o tom uvažuješ?“

„Ach ano... Myslíš, že bych tě vystavila tomu všemu samotnýho?“ S pochopením jsem se usmála na Mikea, který mne nečekaně obejmul. Ten pocit... ta chvíle...Bylo to nejkrásnější, co mě ten den mohlo potkat. Bylo to... naprosto nepopsatelné. Ta síla Michaelova objetí. Úplně jsem se v něm utopila. Oddávala jsem se tomu okamžiku a přála si, aby nikdy neskončil.

„Dovedu tě k Charlesovi a poté se dohodneme co a jak, ju?“

„Perfektní.“ zaradoval se Mike a oblékl se.

-----------

Michaelovy výsledky se zdály více než uspokojivé. Vitiligo měl stabilní a dle všeho mu prozatím rakovina kůže nehrozila. Plíce mu taky pracovaly jak měly, stejně tak srdce. Krevní výsledky byly ukázkové. Michael seděl u stolu a s očekáváním si mě prohlížel.

„Takže?“ šeptl.

„Ještě mi skoč támhle pod metr a na váhu, ano?“

„Jistě.“ pípl Mike s nejistotou v hlase. Nechal si vzít výšku, pak si zul boty a jemně nakročil na váhu.

„63 kilo?!!!“

„To je málo nebo hodně?“ snažil se vtipkovat Michael.

„Hodně? Michaeli žertuješ? Na muže tvého vzrůstu a věku a je to podvýživa. Měl bys začít jíst. Už jen s ohledem na své turné – potřebuješ sílu.“

„Ale Mel, prosím, potřebuju si držet nějakou váhu. Víš, hrozně špatně se mi pak pohybuje na jevišti.“

„Chápu, ale to nic nemění na tom, že bys měl víc jíst.“

„Tak víš co... Co bys řekla pracovní večeři? Dnes v 8 večer u mě?“ Váhala jsem. „No tak. Všechno probereme a dohodneme se.“ přemlouval mě Michael. Z ničeho nic se ozval klepot na dveře, do kterých na moji výzvu vešel Tommy. „Paní primářko, omlouvám se, že ruším. Je tu se mnou sestra Laura kvůli tomu...ehm...dnešnímu incidentu.“

„Jistě, vteřinku prosím.“

„Ano, počkáme“, dořekl Tommy a zavřel dveře. Opět jsem zůstala s Michaelem o samotě a hleděla mu do tmavých mandlových očí, které se dožadovaly odpovědi na vyřčenou otázku: „Mel?“

„Dobrá, ale jen krátká pracovní večeře.“

„Výborně. Budu se těšit. Tak V 8?“

„Ok, budu tam. A teď mě prosím omluv, mám jednání.“

----------

Z té večeře jsem byla nesvá. Nevěděla jsem, jestli dělám dobře. Co čekat? Stála jsem v autě před branou Neverlandu a stále váhala. Mám? Nemám? Něco ve mně se nakonec odhodlalo a má ruka sepla zvonek u brány.

„Prosím?“ ozvalo se z reproduktoru.

„Dobrý večer. Doktorka Greyová. Mám domluvenou ... “

„Ooooo...Jistě, pan Jackson vás očekává, slečno doktorko.“ hlas z reproduktoru ustal a přede mnou se otevřel vstup do pohádkového světa.

---------

U dveří domu už na mě čekal Michael, aby mě přivítal. Při pohledu na něj jsem s autem málem sjela do jezírka. Tak moc mu to slušelo. Vlasy měl sepnuté dozadu, ale občas mu do tváře spadlo několik neposlušných pramínků. Těsné černé tričko, přes které měl přehozenou saténovou červenou košili, lemovalo jeho vypracovanou figuru. K tomu všemu měl na sobě černé kalhoty a stejně barevný kožený pásek s výraznou červenou sponou. Nesmíš tu dnes večer zůstat ať se děje, co se děje. Je to pracovní večeře.

Ale i přes to všechno jsem se na Michaela neskutečně těšila. Mike přišel ke dveřím mého auta a pomohl mi z něj. Sotva jsem si stoupla před něj, několikrát si mě projel pohledem.

„Děje se něco, Miku?“

„Ne...ne, vskutku, jen...nikdy jsem tě neviděl v šatech. Jsi překrásná...“

Jeho poklonu jsem nechala bez reakce, nechtěla jsem se do toho všeho zamotat ještě víc než jsem. Vedl mě do svého domu, ale minuli jsme jídelnu.

„Kam pak to jdeme?“

„Uvidíš. Nech se překvapit.“

Vystoupili jsme až do posledního patra a stanuli před mohutnými dřevěnými dveřmi.