Kapitola 13.

U dveří domu už na mě čekal Michael, aby mě přivítal. Při pohledu na něj jsem s autem málem sjela do jezírka. Tak moc mu to slušelo. Vlasy měl sepnuté dozadu, ale občas mu do tváře spadlo několik neposlušných pramínků. Těsné černé tričko, přes které měl přehozenou saténovou červenou košili, lemovalo jeho vypracovanou figuru. K tomu všemu měl na sobě černé kalhoty a stejně barevný kožený pásek s výraznou červenou sponou. Nesmíš tu dnes večer zůstat ať se děje, co se děje. Je to pracovní večeře.

Ale i přes to všechno jsem se na Michaela neskutečně těšila. Mike přišel ke dveřím mého auta a pomohl mi z něj. Sotva jsem si stoupla před něj, několikrát si mě projel pohledem.

„Děje se něco, Miku?“

„Ne...ne, vskutku, jen...nikdy jsem tě neviděl v šatech. Jsi překrásná...“

Jeho poklonu jsem nechala bez reakce, nechtěla jsem se do toho všeho zamotat ještě víc než jsem. Vedl mě do svého domu, ale minuli jsme jídelnu.

„Kam pak to jdeme?“

„Uvidíš, Nech se překvapit.“

Vystoupili jsme až do posledního patra a stanuli před mohutnými dřevěnými dveřmi.

Pocity se ve mně střídaly jak aprílové počasí. Plná očekávání a nervozity jsem stála přede dveřmi a sledovala jiskřičky v Michaelových očí. Byl to jen okamžik, ale začínala jsem se děsit toho, na co jsem mu to dnes odpoledne vlastně kývla. Michael jemně položil dlaň na kliku, otevřel dveře do pokoje a pokynul, abych vešla první. Plachými kroky jsem vplouvala váhavě dovnitř a po celou tu dobu na svém těle cítila čísi pohledy – patřily Michaelovi. Ta situace, do níž jsem se dostala, byla bezvýchodná. Všechno to okolo mě jen stupňovalo můj vnitřní nepokoj.

Místnost byla zahalena do jemného šerosvitu, kterou prostupoval svit plápolajících svíček ze středu místnosti, kde se nacházel stůl prostřený jen pro nás dva. Když jsem si přivykla na to tlumené světlo a trošku se rozkoukala, všimla jsem si, že místnost je menší, než jsem si zprvu myslela. Celá byla obložena dřevem ve stylu 19. století s nábytkem, který vkusně doplňoval celý interiér. Kousek od stolu se nacházelo velké okno s výhledem na Michaelův ranč, kde byly v dálce rozpoznatelná blikající světýlka pouťových atrakcí, které Michael měl tak rád.

Z prohlídky mě vyrušil až zvuk docvakávajících se dveří, o jejichž rám se opírala silueta muže. Stál sice ve stínu, ale jeho jemné rysy ve tváři byly lemovány září plápolajících svíček, která přicházela od prostřeného stolu. I přes šero obklopující jeho tělo jsem cítila jeho neutuchající pohled. Chvíli tam jen tak stál a hleděl na mě. Po několika okamžicích zabořil pohled do podlahy a skousl si ret. Znovu na mě upřel pohled a čertovský úsměv, který se mu vynořil na tváři, působil jak rozbuška, která odstartovala další otázky v mé hlavě. Ruce se mi klepaly a nervozita mnou lomcovala. Celé to ticho ještě víc podporovalo moje představy toho, co se tu vlastně bude v následující chvíli odehrávat. Měl navrch. Ano měl. Celý život jsem si myslela, že umím jednat za jakékoliv situace a nic mě nerozhodí. S příchodem Michaela do mého života se vše změnilo. Jakoby se uzavřela brána za vším, co jsem se doteď naučila a nač jsem si tolik zakládala. Připadala jsem si jak nahá stojící na jevišti před tisíci lidmi.

Michael se po chvilce odstrčil se od dveří a tanečním krokem přikráčel k židli, kterou mi gentlemansky nabídl.

„Děkuji“ hlesla jsem a věnovala mu úsměv.

„Ještě vteřinku, prosím. Jedna věc tomu chybí.“

Než jsem stihla cokoliv říct, místností se roznesla líbivá melodie.

„O můj Bože, to je Mecano, jak víš, že...?“

V ten okamžik udělal Michael něco, s čím jsem naprosto nepočítala. Než jsem stačila doříct větu, přitiskl mi prst na ústa: „Na nic se neptej, jen si to užívej...“. Jeho rozzářená tvář mluvila za vše. On si to opravdu vysloveně užíval ale já se vařila ve vlastní šťávě. Moc dobře věděl, co prožívám. V ten pro mě toužebně zdrcující moment mi bleskla hlavou myšlenka: Ale tohle... Nemá být tohle čistě náhodou pracovní večeře? Jestli ano, vůbec to tak nevypadá. O co mu jde? Ptala jsem se sama sebe. Musím to utnout dřív, než z toho bude průšvih.

Někde tam dole v sobě jsem vyškrábala poslední zrníčko síly, sevřela mu dlaň, sundala ji ze své tváře a s přemáháním nasadila chladný odměřený tón, jako tehdy při našem prvním setkání: „Mikeu, je to od tebe velmi pozorné...Všechno to tady kolem...Ale já mám za to, že se má jednat o pracovní večeři...Takže prosím, vraťme se k tomu, proč jsem tady.“ Očividně podobnou reakci čekal, vůbec se netvářil překvapeně. Jen se na mě potutelně usmál a sedl si naproti mně ke stolu a já pokračovala: „Co se týče té práce, kterou ode mě žádáš... Jaké jsou tvé požadavky?“

„Oh, jistě. Takže...“ opřel lokty o stůl a dlaně složil před tvář do úhledného trojúhelníku. „Nakonec před sebou máme 30 koncertů rozfázovaných do následujícího půl roku. Bude to dost náročné a proto bych tě potřeboval mít co nejvíc při sobě. Po zkušenostech vím, že se může stát cokoliv. A chci tě tam mít...“ dořekl svou myšlenku Michael a pohlédl před sebe na jídlo, které nám právě donesla hospodyně a věnoval jí milý úsměv: „Děkuju, Sue, vypadá to překrásně.“

„Taky jsem si dala záležet“ prohodila hospodyně a laškovně mrkla na Mikea, který by se v ten moment nejradši neviděl. Původně odhodlaný „lovec“ se během vteřinky proměnil v nevinného a stydlivého chlapce. Sue totiž moc dobře věděla, jak ho přivézt do rozpaků. Musela jsem se pousmátpři pohledu na Mikea, jak se snaží klopit hlavu, abych nezahlédla jeho červenající tvář.

„Tak tady, paní doktorko, přeji dobrou chuť.“

„Děkuji. Jste moc hodná.“ věnovala jsem Sue děkovný úsměv.

„Ale za málo. Dobrou chuť a moc tu nezlobte, děti.“ mrkla na nás a zavřela dveře.

„Co myslela tím : Moc tu nezlobte, děti?“

„Vůbec nemám tušení“ zatvářil se Mike „překvapeně“. Chvíli viselo ticho ve vzduchu a pak jsme oba vyprskli smíchy.

Večeře probíhala v té nejkrásnější pohodě, jakou jen znám. Mike byl pozorný, odpovídal na veškeré mé dotazy a když jsme probrali to nejnutnější po pracovní stránce, zabrousili jsme do oblasti osobní. Často se smál a z jeho očí sršela radost a porozumění. I ten nejlepší psycholog neuměl tak skvěle naslouchat jako Michael... a čas strávený s ním nezadržitelně ubíhal...

„Oooo, můj bože, už bych měla jít, je přece jen půlnoc.“ vyhrkla jsem při pohledu na hodinku a zvedala se od stolu, když v tom mě Michael chytil za ruku.

„Ne, prosím. Zůstaň tu se mnou“.

„Ale Miku, moc dobře víš, že to nejde. Ráno musím do práce. A ty máš určitě taky nějaké povinnosti.“ Michael povolil stisk, zvedl se od stolu a stoupl si mi do cesty.

„To přeci nevadí, Mel. Do studia stačí zavolat. V podstatě tam mohu přijít kdykoliv chci. Vem si dovolenou, moc tě o to prosím. Uděláme si spolu hezkej den. Lehnem si dole u jezera a uděláme si piknik, budeme poslouchat zpěv ptáků, povídat si. Taky si potřebuješ odpočinout, jsi pořád na nohou.“

„Mikeu, tvá starost mě dojímá, ale já sama nejlíp vím, co potřebuju.“ prohodila jsem nepřístupně. Obešla jsem ho a pokračovala v cestě. Zůstat noc v Michaelovy blízkosti by přivedlo jen spousta problémů. Je to jako mít před sebou tu největší sladkost, koukat na ní, ale nesmět se jí ochutnat.

„Chápu...“, sklopil Mike oči, otočil se a následoval mě dolů ze schodů.

„Doprovodíš mě k autu, prosím?“

„Samozřejmě, co bych to byl za hostitele“ snažil se o vtip.

V celém domě bylo ticho. Nikdo nikde. Byl krásný vlahý večer a na nebi zářila spousta hvězd. Rozhlídla jsem se kolem sebe a hluboce se nadechla.

„Bože, to je Ráj na zemi.“ šeptla jsem a pomalu zavřela oči a nechala se unášet okolní atmosférou.

Náhle jsem na svých zádech ucítila horký dech muže stojícího za mými zády. Jeho dlaně šetrně sevřely mé paže a svoji tvář naklonil co nejblíž k mému uchu, abych mohla slyšet jeho slova. V ten moment jsem přestala dýchat a tělo mě odmítlo poslouchat.