Zvedl ruku a opřel ji o rám dveří, čímž mě uvěznil ve své blízkosti a zablokoval mi jedinou cestu k „útěku“. Jeho oči se zahleděly do těch mých
„Zůstaň tu se mnou.“ šeptl.
Druhá ruka, která mu do té doby visela volně podél těla, si našla cestičku a vklouzla do mých vlasů. Začal si zvolna pohrávat s rozpuštěnými pramínky, obtáčet si je kolem prstu...
„Mel?“ do ticha zaznělo mé jméno.
Usmála jsem se a zvedla obočí. V tom nedostatku prostoru, který mi Michael věnoval, jsem se pokusila zády uvelebit o dveře. „Řekni mi, jaká odpověď je ta správná?“
„Ta, po níž toužíš...“ hlesl a na moment se mi zahleděl do poloodhaleného dekoltu, jež byl ještě do té doby pro Michaela zapovězenou zemí. Přiblížil se ke mně na nulovou vzdálenost, naše pohledy se setkaly a rty téměř dotýkaly.
„Michaeli?“
„Copak?“ podotkl s jemností anděla v hlase, jak se natahoval k mým rozechvělým ústům pro polibek.
„Když si mi přál dobrou noc, neříkal jsi, že ji mám strávit s tebou...“
Ačkoliv měl Michael zavřená víčka, zeširoka se usmál a sklopil hlavu.
„Zahraješ mi něco na klavír? Prosím..“
„Pro tebe všechno....a....zůstaneš tu?“
„Klidně do rána“ věnovala jsem mu úsměv.
Michael se rozzářil jak vycházející sluníčko, chytl mne za ruku a vedl ke klavíru, kde mi připravil křeslo. „Děkuji“ usedla jsem na něj, nohy dala nahoru a objala pažemi.
„Je ti zima?“ poklekl před křeslo, na němž jsem seděla, a začal mé nohy třít dlaněmi ve snaze mě zahřát.
„Trošku...“
„Tak počkej, něco s tím uděláme.“ Zvedl se rozhlížejíc se po místností. Najednou bez slůvka odešel. Za okamžik přinesl deku s šálkem čajem, jenž mi vložil do dlaní. „Tak, ukaž, ještě tě pořádně zabalíme do deky, ať mi tu nenastydneš.“
Z úst se mi vydral tichý smích: „Jeee, to nemusíš.“
„Ale já chci.“ vrátil mi úsměv a políbil na čelo.
„Děkuju.“
„Nemáš vůbec zač, zlatíčko. Pro tebe všechno. Hlavně, když ti bude líp. Kdyby sis cokoliv přála nebo něco potřebovala, prosím, řekni mi to.“
Začervenaly se mi tváře. Byl tak pozorný. O Michaelovi bylo dobře známo, že je skvělý člověk a úžasný hostitel, ale takovou starost jsem opravdu nečekala...
„Mel? Dokud neřekneš „Ano, řeknu“, tak se od tebe nezvednu a budu tu klidně před tebou klečet dál.“
„Tak dobře, řeknu...“ pohladila jej po tváři, „Děkuju“ špitla jsem.
„Já děkuju, ty kolena už začínaly docela bolet“, rozesmál se Michael. Jeho poznámka vyloudila smích na tváři i mně.
Srkla jsem si čaje a pozorovala, jak Mike usedá za klavír a rozehrává půvabné melůdky. Jeho prsty klouzaly z klávesy na klávesu, až mě jejich kouzlo ukolíbalo ke spánku.
Ze překrásného snu doprovázeného podmanivou hudbou mě vytrhly až čísi ruce, které mne v objetí zvedaly do výšky.
„To nic, zlatíčko, to jsem já. Klidně spinkej. Odnesu tě do postele.“
„Miky? Ne...ne...to nemusíš, to dojdu sama.“
„Ale žádný takový. Musíš být unavená.“
„Nejsem.“
Michael se začal smát: „Jasně. Vůbec si mi tam po deseti minutách neusnula.“
„´Se ti jen zdálo, já poslouchala.“ To Michaela rozesmálo ještě víc.
„Samozřejmě. Já viděl, jak zaujatě posloucháš.“
„No ano! A vůbec...co si mě máš co prohlížet. Máš se věnovat klaviatuře a ne koukat, kde co lítá!“
„Já koukal na tebe, a rozhodně jsi nelítala ale spala v křesle. Byla jsi kouzelná..tak překrásná.“
„A dost, to stačí. Do toho pokoje dojdu už sama, když dovolíš. Pusť.“
„Jak si přeješ“, Mike mě pomaličku postavil na zem.
„Děkuju...“ řekla jsem stroze a udělala pár kroků před sebe: „Počkej...“
Mike se znovu rozesmál, zkřížil ruce na prsou a zády se opřel o právě zavřené dveře. „Čekal jsem, kdy si toho všimneš.“
„Tebe to hodně baví si ze mě dělat legraci, viď?“ zasupila jsem.
„Když já si nemůžu pomoct... hrozně ti sluší, když se vztekáš.“
„Já že se vztekám?“
„A jak...“ smál se dál Mike.
„Fajn, když si ze mě hodláš dál dělat srandičky, tak odejdi z mého pokoje.“
„Hohohou“ nevěřícně mi koukal do očí. Očividně jsem musela být dost směšná, protože jeho smích neutichal, ba právě naopak. „Ty mě vyhazuješ ve vlastním domě?“
„Je mi jedno čí ten dům je. Prostě odejdi, dobrou noc.“
„Nemůžu...“
„A to proč jako?“
„Protože tohle je můj pokoj.“
I ty jsi moje zlato.. Já ten kov prostě miluju .. 
..) , už ted ti můžu říct že miluju jak píšeš, příběh se mi vryl pod kůži ...a musím říct mike je tu pěkně odrzlej teda 
...nádhera ! získala si další věrnou čtenářku, která netrpělivě vyhlíží dílek ! díky ti za to že na to že sem ted hodně špatná, hold v sobotu sem ukončila svůj rok s půl trvající vztah s člověkem kterého sem moc milovala..je mi děsně , ale povídky s mikem mi dávají sílu to překonat...tímto se omlouvám všem svým čtenářkám, kteří netrpělivě vyhlíží slíbený dílek, ale snad pochopíte jak mi může ted být... děkuji všem kteří píšete povídky a slibuji že si na všechny najdu čas ! a ještě jednou díky za tuhle nádheru ! 
Tak moc je mi to líto, musí ti být strašně. Už jen kvůli tobě budu tvořit dál, protože pokud ti povídky s Mikem dávají smysl jít dál a navrací úsměv do tvé tváře, je to to nejmenší, co pro tebe můžu udělat!!!! Mám tě moc ráda zlatí a drž se
...každopádně Whatever Happens je také můj první počin 
...WH je takový moje dítě..
i když to všem může připadat jakobychom se blížili k happyendu.tys to celé četla asi jako poslední, takže víš kolik věcí je tam nedořešených , jak už sem někde psala, všechny postavy které tam mám nějak pojmenované tam mají vlastní roli a ještě se tam objeví takžééé... je to ještě ( snad ? ) na dlouho 
..někdy napíšu díl a vždycky si řikám cvo to je ? tohle sem nepsala já ? vám někdy nepřijde že je ten díl úplně jinej než ostatní ? mě teda hrozně a pak se u toho rozčiluju 
JSEM SAMA RÁDA, ŽE SLIBY PLNÍM
„Já koukal na tebe, a rozhodně jsi nelítala ale spala v křesle. Byla jsi kouzelná..tak překrásná...... Tak tohle bylo to nejkrásnější, co jsem si za tuhle dobu mohla přečíst! 
2025 ©