Kapitola 18.

Ze překrásného snu doprovázeného podmanivou hudbou mě vytrhly až čísi ruce, které mne v objetí zvedaly do výšky.

„To nic, zlatíčko, to jsem já. Klidně spinkej. Odnesu tě do postele.“

„Miky? Ne...ne...to nemusíš, to dojdu sama.“

„Ale žádný takový. Musíš být unavená.“

„Nejsem.“

Michael se začal smát: „Jasně. Vůbec si mi tam po deseti minutách neusnula.“

„´Se ti jen zdálo, já poslouchala.“ To Michaela rozesmálo ještě víc.

„Samozřejmě. Já viděl, jak zaujatě posloucháš.“

„No ano! A vůbec...co si mě máš co prohlížet. Máš se věnovat klaviatuře a ne koukat, kde co lítá!“

„Já koukal na tebe, a rozhodně jsi nelítala ale spala v křesle. Byla jsi kouzelná..tak překrásná.“

„A dost, to stačí. Do toho pokoje dojdu už sama, když dovolíš. Pusť.“

„Jak si přeješ“, Mike mě pomaličku postavil na zem.

„Děkuju...“ řekla jsem stroze a udělala pár kroků před sebe: „Počkej...“

Mike se znovu rozesmál, zkřížil ruce na prsou a zády se opřel o právě zavřené dveře. „Čekal jsem, kdy si toho všimneš.“

„Tebe to hodně baví si ze mě dělat legraci, viď?“ zasupila jsem.

„Když já si nemůžu pomoct... hrozně ti sluší, když se vztekáš.“

„Já že se vztekám?“

„A jak...“ smál se dál Mike.

„Fajn, když si ze mě hodláš dál dělat srandičky, tak odejdi z mého pokoje.“

„Hohohou“ nevěřícně mi koukal do očí. Očividně jsem musela být dost směšná, protože jeho smích neutichal, ba právě naopak. „Ty mě vyhazuješ ve vlastním domě?“

„Je mi jedno čí ten dům je. Prostě odejdi, dobrou noc.“

„Nemůžu...“

„A to proč jako?“

„Protože tohle je můj pokoj.“

V ten moment by se ve mně krve nedořezal „Tvůj pokoj? Počkej, počkej... Když si říkal, že mě neseš do pokoje, nepadlo nic o tom, že myslíš do tvého pokoje.“

„Promiň, nechtěl jsem tě vylekat.“ odstoupil ode dveří a sedl si proti mně na postel: „Chtěl jsem, aby ses dobře vyspala. Měl jsem v plánu ti to říct, ale skoro si mě nepustila ke slovu.“ pousmál se.

„Počkej, nepustila ke slovu? Michaeli, měl si prostoru víc než dost... Myslíš, že se nejlíp vyspím jen a pouze ve tvé posteli? A ideálně s tebou, že?“ ironie s příchutí trpkosti tryskala z mých úst.

„Mel,“ stoupl si přede mě, „prosím, neber to takhle. Počítám s tím, že budu spát na zemi.“

„Ach, jistě. A čirou náhodou ti tam dole bude zima a budeš potřebovat zahřát...To je směšný...“ prohodila jsem kousavě na jeho adresu potom co jsem se vydala nekompromisní chůzí ke dveřím.

V tom Michael nečekaně zachytil mou paži a přitáhl si mě k tělu.: „Mel, poslouchej přeci, tak to není!“ Držel mě pevně ve svém náručí, z něhož nebylo úniku.

„Pusť...“

„Ne, Melanie, já tě v tomhle stavu odejít nenechám!“ Byl neústupný. Jeho blízkost byla spalující a já dokázala jen na sucho polknout. Do ticha jsem šeptla: „A jak to teda je?“

Michael mi pevně hleděl do očí s neskutečnou odhodlaností.

„Tak moc tě mám rád, Melanie, a nikdy bych ti nedokázal jakkoliv ublížit! Nedopustil bych, aby se ti něco stalo nebo aby na tebe někdo jen sáhl proti tvé vůli. Jsi to nejúžasnější, co mě v životě potkalo... A budu do konce života děkovat Pánu Bohu za to, že tě ke mně přivedl.“

Já...nevěřila jsem tomu, co právě teď řekl. Bylo to to nejkrásnější vyznání, které mi kdo kdy v životě věnoval. V očích se mi mihotaly slzy. Jedna se skulila dolů po mé tváři a on ji něžně setřel. „Miku, já...“

„Pššš“ přiložil mi prst na ústa „Prosím, nic neříkej. Jen jsem chtěl, abys to věděla. Potřeboval jsem ti to říct.“ Věnoval mi rozzářený úsměv, který jsem mu opětovala. Křehce mě políbil na čelo a pevně sevřel v náručí. Hlavu jsem složila na jeho rameno a užívala si Michaelovy hebké dotyky a vlahý dech ve svých vlasech.

Ťuk,ťuk,ťuk. Zaznělo čísi klepání na dveře. „Michaele? Michaele?“

Oh, Bože, ono už je ráno. Ani nevím, jak dlouho jsme tam stáli a objímali se, ale dopadající paprsky ranního slunce do místnosti vysvětlovaly vše. Začal nový den.

„Ano Wayne?“

„Oh, výborně. Jsi vzhůru. Prosím, potřebuju s tebou mluvit.“

„Odpusť.“ zašeptal mi do ucha. Uvolnil naše vzájemné sevřetí a pomalu došel otevřít dveře, do nichž pouze nakoukl. Držel je co nejvíce přivřené, aby nám dopřál stále alespoň nějaké soukromí.

„Ach, dobré ráno, Michaeli.“

„Dobré i tobě, Wayne. Jak ses vyspal?“

„Docela dobře... a ty?“

„Skvěle!“ pousmál se. „Prosím Wayne, pověz, co je tak důležitého, že tě to sem nese takhle brzo ráno.“

„Prosím tě, volali ze studia. Máš se jim ozvat. A taky tvůj producent ohledně prvního koncertu v Mnichově.“

„Děkuju, ozvu se jim hned jak to půjde.“

„Prosím, hned Miku. Slíbil jsem, že hned jak se vzbudíš.“

„Dobrá, tak já jim jdu zavolat. Díky Wayne.“

„Není zač. Řeknu Sue, ať přichystá snídani.“

„Děkuju.“ usmál se Mike a zavřel dveře.

Podíval se směrem k oknu, kde jsem stála: „Nezlob se, povinnosti volají.“

„V pořádku Miku, já už taky budu muset jít. Musím za otcem a do nemocnice pořešit ještě několik věcí ohledně toho tourné.“

„A zvládneš to? Skoro si nespala.“

„Nejsem tu jediná.“ ušklíbla jsem se na Michaela.

„Ok, dostala si mě.“ zasmál se Mike, zkřížil ruce na prsou a přistoupil ke mně blíž. „Zůstaneš na snídani?“

„Děkuju, je to od tebe milé, ale snad jindy. Už teď mám skluz.“

„Přece neodjedeš bez snídaně.“

„Koupím si něco cestou.“

„To v žádném případě. Dojdu ti něco udělat s sebou.“

„Miky, jsi zlatíčko, ale...“

„Žádné ale, jíst musíš! Jedna doktorka mi říkala, že jídlo je základem dne. Myslím, že ji velmi dobře znáš.“ mrkl na mě.

„Tak...já...dobře, vyhráls.“ zasmála jsem se.

„Výborně, jdu ti to připravit.“ promnul si ruce a vydal se ke kuchyni. „Jo a..“ zvedl prst, jako by na něco zapomněl a otočil se zpět na mě. „Jakej džus máš nejradši?“

Zasmála jsem se: „Pomeranč, prosím tě.“

„Skvělé!“ zvolal. „Přinesu ti to za chvilinku do pokoje.“

Michael odešel. Je možné, že jsem se přece jen malinko ve své přehnané noční reakci zmýlila. Ten večer, co jsme tu spolu strávili a měli další možnost se hlouběji poznat mě pouze utvrdil v tom, že je to ten nejjemnější a nejlaskavější muž, kterého znám. Byl vtipný, pohotový a ještě k všemu tomu dobrosrdečný... Tak moc mě přitahoval a já dostala strach, že mé city k němu už nejsou jen čistě pracovní, natož to přátelské.

Vešla jsem do svého pokoje, oblékla se do včerejších šatů, pobalila věci a poklidila pokoj. Když jsem stála u zrcadla a česala si vlasy, nakoukl do pokoje Mike: „Ťuk, ťuk, můžu dál?“

Odvrátila jsem se od zrcadla a pokračovala v pletení copi. „Ach ano, určitě. Hned se ti budu věnovat.“

Michael si mě chvilinku prohlížel, odložil zabalené sendviče, k nimž byla přiložena lahev pomerančového džusu a přistoupil ke mně.

„Ukaž, pomůžu ti.“ něžně uchopil prameny mých vlasů: „Kdysi mě to učila Elizabeth. Mělo by to být snadné, jen se tam nesmí udělat uzel, což..." zarazil se a podíval se do místa, kde dělal plní křížení..."což je při tom pletení největší problém“, zasmál se.

„Při nejhorším se ostříhám.“

„No to neeee, to mi nedělej. Jestli se ostříháš, tak ti regulerně nasekám!“

„To má být výhrůžka nebo odměna?“ pohlédla jsem na něj přes rameno.

„V podstatě ten výprask můžeš brát i jako odměnu. To už nechám na tobě.“ začervenal se „A nevrť se mi.“

„Promiň.“ Napřímila jsem hlavu opět čelem k zrcadlu, v němž se odrážela Michaelova tvář zabraná do výtvoru, který mi tvořil ve vlasech.

„Tak a je to.“ jeho hlas poskočil radostí.

Několikrát jsem se dotkla temene hlavy a osahala Michaelovo dílo, abych si představila, co mi tam vykouzlil. Musím přiznat, ten zapletený cop byl perfektní: „Teda Michaeli...je to skvělé, má kadeřnice by to nezvládla líp. Děkuju.“ věnovala jsem mu úsměv.

„Nemáš vůbec zač.“ sklopil oči a zvedl zabalenou snídani, kterou mi vzápětí podal. „Přinesl jsem ti jídlo do práce. A tady máš nějaké pití. Sue ti ještě připravuje kávu na cestu.“

Přehodila jsem tašku přes rameno a s díky od Mikea přijala svačinu. Doprovodil mě až před dům k autu. Rozloučili jsme se polibkem na tvář a objetím, z něhož se mi podlamovaly kolena.

Odjela jsem od něj s těžkým srdcem. Hlavou se mi honilo tisíce myšlenek a přemýšlela jsem, jak to v Michaelově přítomnosti po celou tu dobu trvání tourné vydržím... Jen tak být vedle něj, aniž by... Ne, dost, rozhodla jsem zahodit veškeré myšlenky na tohoto muže a věnovat se řízení.