Kapitola 22.

Všichni jsme se přesunuli dovnitř, zpátky do sálu, kde v tuhle dobu již pulsovala párty rozjetá na plné obrátky. Uprostřed parketu tancovalo několik skupinek Michaelových spolupracovníků a přátel, jen někteří posedávali u baru či u stolů. Sálem se rozezněla líbivá píseň.

„Moje oblíbená! Zatancuj si se mnou jeden taneček, prosím!“ vyhrkla nadšením Jess. Ani na okamžik nezaváhala a odtáhla Mikeho na taneční parket. Byla už zjevně docela opilá. Je pravda, že se těsně před vypuknutím zábavy posilňovala panáky. Očividně zabraly víc, než čekala. Za normálních okolností se totiž jevila jako poměrně ostýchavá mladá dáma.

„Mel?“ ozval se vedle mě Trevis. „Smím prosit?“

„Nebude ti vadit, když zajdeme na bar? Mám trošku vyschlo v ústech.“ Aby taky ne. Hluboké vzdechy, které se mi ještě před necelou čtvrt hodinkou draly ze rtů mě připravily o veškerou vlhkost v ústech.

Když skončila píseň, Mike galantně políbil Jess na tvář, omluvil se a vydal se k baru, kde jsem popíjela s Trevisem. Během cesty jej ale zastavilo ještě několik dalších děvčat, které též žádaly o tanec a Michael neměl to srdce je odmítnout. Se svým „personálem“ tančil každý rok, rád se blíže seznamoval s lidmi, s nimiž měl strávit následující polovinu roku a nechtěl z té tradice upustit.

„Paní doktorko,“ zalaškoval Bobby, který se přišel k barovému pultu napít „přece neplánujete zbytek večera strávit u baru! Neseďte tu jen tak a pojďte s náma do kola! I ty Trevisi! Tak pojďte!“ Chytl mě jemně za ruku a táhl mě k houfu tančících lidí. Přiznám se, nemusel mě ani dlouho pobízet. Sama už jsem měla malinko upito a nevadilo mi trochu se odvázat. Chtěla jsem to tak.

Potřebovala jsem v sobě potlačit ten ubíjející pocit, že Mike svoji pozornost rozsévá na všechny strany, ale na mě bez problémů zapomněl. Já hloupá se nechala zlákat na laskavé řečičky a milé úsměvy... Rvalo mi to srdce. Trevis mě na baru zahlcoval vtípky a různými příběhy, ale já ho nevnímala. Moje myšlenky se stále upínaly k Michaelovi - měla jsem ho plnou hlavu. A při pohledu na jeho vysmátou tvář v objetí různých žen jsem jen na sucho polykala a snažila se potlačit valící se slzy do očí. S každým jeho úsměvem mi bylo stále jasnější, že jsem se zřejmě stala pouze objektem Michaelovy touhy. Bože, tolik to bolelo! Do konce večera o mě Michael nezavadil.

Okolo třetí ráno mě Trevis rozesmátou doprovodil do pokoje. Celý zbytek večera jsem s ostatními protančila na parketě. Byla jsem trochu opilá, ale když se mi podařilo nevnímat Mika a odprostila se od toho všeho, šíleně jsem si to užívala.

„Díky za skvělou společnost, Trevisi, moc jsem se bavila.“

„To rád slyším. Kdybych pro tebe mohl něco udělat... chci abys věděla, že to udělám moc rád. Třeba ti ustlat postel.“ pousmál se na mě a opřel se o dveře tak, aby byl v mojí co možná největší blízkosti.

„Dík moc, ale ustlat si ještě pořád zvládnu sama. Jsem velká holka.“ Mrkla jsem na něj.

„O tom nepochybuju.“ přiblížil se ke mně a vložil padající pramínky mých vlasů za ucho.

„Hezky se vyspi, Trevisi. Zítra nás všechny čeká velký den a obzvlášť tebe. Budu na tebe myslet a držet ti pěstičky.“

„Děkuji ti...“

„Tak se krásně vyspi. Sladké sny, Trevisi.“

„Tobě taky, Melanie.“

Vešla jsem do pokoje a zavřela za sebou dveře. Slyšela jsem ještě kroky odcházejícího Trevise a pak se místností rozneslo ticho. Svlékla jsem se, když v tom se ozvalo klepání. Trevis. Napadlo mě. Tak co mi zapomněl? Přehodila jsem přes své nahé tělo saténový župan a svižně otevřela dveře, kde ale k mému překvapení tam nestál Trevis. Ale Michael.

Dle zvlhlých pramínků vlasů, které se mu vlnily kolem tváře jsem usoudila, že čerstvě vylezl ze sprchy. Stál tu přede mnou, v jeho oblíbené lehké bílé košili a černých kalhotách byl tak sexy, až se mi zastavil dech. A k tomu všemu tak nádherně voněl.

„Mel!“ zvolal nadšeně a na tváři se mu samým štěstí vykouzlil úsměv. „Můžu dál?“

„Chtěla jsem jít spát.“ Odsekla jsem naštvaně.

„Aha, promiň.“ posmutněl. „Vím, že už je pozdě a musíš být unavená. Ale...prosím, prosím, jen na vteřinku....“

Váhala jsem. Byl dobrý nápad nechat ho vejít? Moc dobře jsem si uvědomovala, že pokud se tak stane, ten večer neodejde. Na druhou stranu, mohl se jen omluvit za ten výstup na střeše a otočit se na podpatku během minuty...

„Mel? Prosím, moc mi na tom záleží...“

„Tak pojď.“ hlesla jsem rezignovaně. Udělala jsem místo ve dveřích, aby mohl projít, a vydala se mu tak na milost a nemilost.

„Tak povídej, co potřebuješ? Bolí tě hlava?“

„Ne, Mel já...“ pousmál se.

„Je ti zle od žaludku?“

„Ne, ale...“

„Máš zimnici? Potíš se?“

„Mel, prosím poslouchej mě přeci chviličku...se zdravím to nemá nic společného.“ pousmál se mile.

„Tak povídej...“

Odevzdaně jsem si sedla na postel a dala mu prostor, který žádal. Potřebovala jsem v každém případě sedět, aby se mi z něj nepodlamovaly nohy. V duchu jsem se připravovala na odmítnutí, které pravděpodobně v nejbližší době z Michaelových úst zazní.

K mému překvapení poklekl k mým nohám. Dlouze se zahleděl do mých očí a mlčel. Jenom si se sladkým úsměvem prohlížel mou tvář.

„Michaele...Pověz, co je tak naléhavé, že to nemůže počkat do rána?“

„Víš, já...chci ti jen poděkovat, že jsi se mnou nakonec jela a...“ sklopil oči k mým odhaleným lýtkům, kterých se jemně dotknul, načež jsem ucukla.

„Jo, nemáš zač, rádo se stalo.“ Vymrštila jsem se z postele a šla mu otevřít dveře. „Pokud to je všechno tak dobrou noc.“

Michael zůstal klečet před postelí s nechápavým výrazem. „Ji-jistě“ vykoktal ze sebe.

„Tedy....dobrou noc, Melanie.“ pronesl smutně a odešel.

Opřela jsem se o stěnu a sklouzla po zádech na podlahu. Nějakou dobu jsem tam seděla úplně mimo sebe, než jsem si všechno v hlavě seskládala dohromady...: „Bože...BOŽE!!! Jsem tak pitomá!!!“ proklínala jsem se až do toho nejvzdálenějšího kolene. V mžiku jsem stála na nohou a rozrazila dveře od pokoje: „Miku?“, ale po něm jakoby se zem slehla. Neváhala jsem ani minutu a bosá vyběhla na chodbu v naději ho najít. Doběhla jsem až k nejbližším mramorovým schodům, které jsem brala po dvou až do posledního patra, kde Mike obýval prezidentské apartmá. U schodů před jeho pokojem stáli dva bodyguardi, jež se při pohledu na mojí osobu v županu a bez bot pousmáli: „Nějak na lehko, paní doktorko“

„To víte, je vlahá noc. Je tam Michael? Můžu s ním mluvit?“

„Beze všeho, před vteřinkou se vrátil, takže když budete rychlá, nebude ještě snad ani spát.“

„Děkuju Wayne, jste zlatíčko.“ políbila jsem ho na čelo a úprkem jsem se hnala dál až k Michaelovým dveřím. Všude okolo se vznášela vůně jeho omamného parfému, což potvrzovalo tvrzení o Mikově časném návratu. Bezmyšlenkovitě jsem zaklepala na dveře. Bože, jsem asi šílenec! Vůbec nevím, co dělám, ale ať je to co je to, něco mi říká, že je to tak správně...

Pomalu se rozevřely dveře, v nichž se objevil Michael s rozpuštěnými vlasy svlečený pouze do půl těla.

Spustila jsem hned jak to jen šlo, aby mě neutnul v půlce věty. „Miku, já ...“ Nadechla jsem se k pokračování myšlenky, ale můj hlas se s pohledem na jeho polonahé tělo rozechvěl.

„Já...já vím, že mě teď nejspíš vyhodíš a už se mnou nikdy nepromluvíš, i když bych si to potom, jak jsem se k tobě zachovala zasloužila, ale chci ti říct něco existenčně důležitýho a neodejdu odsud, dokud mě nevyslechneš...“