Kapitola 25.

Tak...a je to tu...dlouho slibovaný dílek opět spatřil světlo světa Je trošinku delší, ale bohužel jsem to tak musela udělat, jinak by utekly souvislosti. Tak snad u toho čtení neusnete 

Říkala jsem si, že bych tuhle kapitolku přece jen chtěla věnovat pár lidem, a to Moničce, Markétce, Zuzance, Janičce, Čokoládce, Bublince, Haničce a Peťulce a mým dalším SB:) za to, že pravidelně čtete moje dílky a komentujete je:) píšu to hlavně pro vás:) a ostatní nesmutněte, i na vás se věnování dostane 

PS-omlouvám se za překlepy, už jsem neměla morál to po sobě číst

Vaše Jeana

Dopadající paprsky slunce do Michaelova pokoje ohlašovaly nový den. Pomalu jsem otevřela oči a rozhlédla se okolo sebe... Tak to nebyl sen. Když jsem se zahleděla na své nahé tělo v Mikově ohromné posteli, přes něhož byla přehozená hebká pokrývka. Srdce mi zajásalo a na rtech se mi štěstím vyloudil úsměv. Ale...kde je Michael? 

Mé bosé nohy zlehka dopadly na kamennou podlahu a já se rozhlédla po místnosti v naději, že zahlédnu tmavě modrý župánek, ve kterém jsem sem včera večer přišla. Nikde na zemi neležel. Obtočila jsem kolem sebe sametově bílou deku a vydala se jej hledat. „Miku?“ nejistě jsem zavolala do vedlejší místnosti, ale odpovědi se mi nedostalo. Všude bylo hrobové ticho. Svůj župan jsem našla přehozený přes židli u jednoho ze stolů nedaleko postele.

„To je zlatíčko, on poklízel....Musel být jak myška.““ Proběhlo mi hlavou a na tváři se vyloudil milý úsměv. Vzala jsem župan do rukou, ale pod ním leželo něco, co upoutalo moji pozornost. Michaelovo pyžamo. Skousla jsem si ret a přivoněla k němu. Bože, ta lahodná vůně byla natolik omamná, že se mi málem zamotala hlava. „To je hrozná past na ženský tohleto... A on to ten pacholek určitě moc dobře ví“, zavrtěla jsem nevěřícně hlavou a snažila se ze rtů setřást blažený výraz.

Přehodila jsem přes sebe župan a vydala se k hlavním dveřím. Pomalu jsem do nich na koukla, abych odhadla situaci na chodbě a chystala jsem se co nejrychlejc pelášit do svého pokoje.

„Aaaa...slečno Greyová“ ozval se Waynův hlas, který stál zády ke dveřím a z profesionality se během našeho rozhovoru nepohnul ani o chlup. „Dobré poledne, jak jste se vyspala?“

„Poledne?!“ zaskočilo ve mně. „To nemůže být možné, vždyť já...“

„Ale je, spala jste dudek...“ pousmál se.

„Proč jste mě nikdo nevzbudil?“

„Michael si to nepřál. Chtěl, abyste se pořádně vyspala. Už jsem odehnal i uklízečku s luxem, aby vás nikdo nerušil... Mimochodem, něco tu pro vás mám.“ a podával mi papírovou tašku, uvnitř níž bylo oblečení.

„Jeee! Vy jste můj zachránce, drahý Wayne.“ zvolala jsem radostně.

„Vždy k vaším službám, madam.“

„Děkuji.“ pronesla jsem s neskonalou vděčností v hlase a pohlédla do tašky, kterou jsem svírala ve dlaních. „Jen, nevíte, kde je...“

„Michael? Ten už touhle dobou zkouší na stadionu. Kolem páté vás tam mám dovézt. Do té doby máte volno a já jsem vám plně k dispozici.“

-----------

Zbytek odpoledne jsem strávila v centru Mnichova na obědě s některými svými, ale především Mikovými, kolegy. Bylo to opravdu příjemné posezení. Prohlédli jsme si zbytek historické části města a pokoukali po památkách, což jsem bohužel předešlý den s děvčaty opravdu v návalu jejich nákupní horečky nestihla.

----------

Bylo něco málo před pátou hodinou a já už seděla v autě, které nás s Waynem vezlo k mnichovskému stadionu, kde se měla uskutečnit ona velkolepá show. Zastavili jsme u zadního vchodu, daleko od všech novinářů a fanoušků, kam měl povolen vstup jen Michaelův osobní personál, popřípadě jiní organizátoři a účinkující. Zde už čekal další muž z Mikovy ochranky, který se mne ujal. Šli jsme dlouhou chodbou, pak po schodech do 3. patra, kde se nacházela Michaelova šatna.

„Tak tady to je, Madam. Pan Jackson vás očekává...“ řekl s nehybným výrazem ve tváři.

„Děkuji vám“ cukly mi koutky úsměvem na znamení vděku.

Musím říct, že se zmenšující se vzdáleností k Michaelově osobě, metr po metru, se má nervozita stupňovala. Nevěděla jsem, jak se k němu mám po dnešní noci chovat. A co bylo horší? Neměla jsem nejmenší tušení, jak ON se bude chovat ke mně.

Alespoň pro svůj lepší pocit jsem si na sobě dala záležet. Stejně jsem nevěděla roupama coby. Dnes bylo nezvykle chladno, a tak jsem se oblékla do černých neprůhledných punčoch, vysokých kozaček na podpatku a rudých pletených šatů, které obepínaly postavu. Měly krátký rukáv a jejich délka končila v polovině stehen. Pod ně jsem ještě přidala černé triko s dlouhým rukávem, abych zvýraznila jejich střih. Na uši jsem připnula stříbrné náušnice s rudým kamínkem, stejně tak řetízek na krk. Jen vlasy jsem nechala rozpuštěné napospas větru.

Teď jsem stála v otevřených dveřích a má duše se plnila strachem. Tichými kroky jsem vešla do místnosti...

Michael seděl před zrcadlem a upravoval své vlnité kadeře. Byl tam sám. Potichu jsem dovřela dveře. Přála jsem si být co nejvíc neviditelná, ale zvuk docvakávajícího se zámku mě prozradil. V ten okamžik Mike zvedl oči a zpozoroval mě v zrcadle. Na jeho rtech se vyloudil ten nejkrásnější úsměv, který jen znám. Otočil se čelem ke mně a poklusem vběhl do mé náruče.

„Mel! Zlatíčko moje, tak moc jsem se na tebe těšil! Celý den jsem nemohl myslet na nic jiného než na tebe!“ jeho rty se jemně dotkly těch mých. „Vyspala si se dobře?“

„Skvěle!“ rozzářila se mi štěstím tvář. „Chtěla bych ti za všechno poděkovat... Ani nevím, v kolik jsi odešel.“

„Asi kolem sedmé ráno...“ pohladil mě po vlasech. „Ale rvalo mi to srdce...Byla jsi tak překrásná, když jsi spala...Nemohl jsem se od tebe odtrhnout očima.“

„Počkej...ty sis mě prohlížel, když jsem spala?!“

„Ano, je na tom něco špatného?“

„Ne, samozřejmě že ně...ale...jak dlouho si na mě koukal?“

„Pročpak?“

„Jen mě to zajímá...“ ztišila jsem hlas a sklopila zrak.

„Ty se červenáš!“ pousmál se Michael a znovu mi věnoval polibek. „Asi hodinku..“ šeptl do mých rozevřených úst.

„Ho-hodinku? To mi chceš říct, že...ty jsi spal jen 2 hodiny?!“

„Ale ty nejkrásnější dvě hodiny v mém životě.“

Po těchto slovech jsem zrudla jak rak. On totiž pacholek moc dobře věděl, jak na mě. Celé jsem se chvěla. Jeho bezprostřední blízkost mě rozrušovala. „Víš, Miku...já...já...to přece nejde...musíš být vyčerpaný...v tomhle stavu nemůžeš jít na pódium!“ vykoktala jsem ze sebe.

„Ne, Mel, já vůbec nejsem vyčerpaný. Když jsi se mnou mám energie na rozdávání.“

„Já...já ti to nevěřím...“

Michael si skousl ret a upřeně se mi zahleděl do očí: „Nevěříš?“

„Ne... a nic na mě nezkoušej!“ vyhrkla jsem a dlaněmi ho od sebe odstrčila v moment, když svoji ruku opřel o zeď vedle mé hlavy. „Teď s tebou jednám jako tvůj doktor!“

Nad mojí odpovědí se jen šibalsky pousmál a v jeho očích se objevily žhnoucí plamínky. Vstoupil do mé bezprostřední blízkosti na vzdálenost jen několika milimetrů od mých úst. „Víš, že si teď zahráváš s ohněm?“

Jeho rty se přemístily k mé šíji. Pod Mikovým horkým dechem, který se proměnil ve vlahé polibky, se mi podlamovala kolena.: „Bože, jsi tak nádherná...“ šeptl. Po zádech mi přeběhl mráz a já ucítila, jak mé intimní partie vlhnou. Polibky, kterými mě zahrnoval, byly stále intenzivnější. Přestával se ovládat, o čemž vypovídalo i pnutí v jeho kalhotách. Jakoby mé tělo byl ovocný strom, z něhož si touží utrhnout ten nejšťavnatější plod.

Zadýchaná vášní jsem z úst vyřkla jeho jméno. Nechtěla jsem, aby přestával. Rukou jsem nahmatala jeho poklopec a vysvobodila Mikovu chloubu ze stísněného prostoru. Sklouzla jsem dolů a vsunula jeho pevné mužství do svých úst. Steny drající se z Mikova hrdla byly stále hlasitější. Pravidelnější. A jeho přerušované vzdechy vypovídaly o jeho blížícím se vyvrcholení. Vložil dlaně od mých vlasů a jemně tak začal korigovat pohyby mé hlavy. Nejdřív pomalu, pak rychleji. Náhle se propnul v křeči, která zaplavila jeho tělo, a moji hlavu přitlačil do svého klína. Zvolna jsem otevřela oči a zahleděla se do Mikovy tváře zahalené v silném vzrušení. Na čele se mu zračil pot, víčka měl sevřená pod tlakem ustupujícího orgasmu a jeho polootevřené rty se nepatrně chvěly. Nemohla jsem odolat. Na sucho jsem polkla a vyšplhala po Mikově těle až k ústům, které jsem si na okamžik, hladíc jej po vlasech, přivlastnila.

„Mel.“ zachraptěl, když otevřel oči. „Mel...“ zopakoval mé jméno, tentokrát už hlasitěji. Když chytil dech, celý se rozzářil. „Teda...tak teď už se mi na to pódium vůbec nechce.“ zasmál se. „Cítím se nějak vyčerpaný, asi budu potřebovat odpočinek na lůžku za dohledu lékaře.“ zalaškoval, přitulil se ke mně a něžně pohladil moji tvář.

„Tak na to zapomeň! Venku tě čekají desetitisíce lidí a ty myslíš jen...jen...“ Koukala jsem na něj nevěřícně a kroutila hlavou, načež propukl v hlasitý smích. „No na co Mel? Sama si říkala, že mám odpočívat! Já tě pouze cituju!“ utahoval si ze mě a jeho dětský smích zněl místností.

Z mé strany bylo ticho...hlavou se mi honilo tisíce odpovědí, ale nenašla se jediná uspokojivá, kterou bych mohla Mikovi předhodit. Opravdu - byl dobrej. Už se naučil, jak mě dostat přesně tam kam chtěl a převzít vedoucí úlohu v našem rozhovoru. Pacholek. Sklopila jsem poraženě hlavu a usmála se.

„Dělám si legraci. Hrozně se mi líbí, když se čílíš.“ přistoupil ke mně blíž a hebkým dotykem přiložil prsty na má rozzářená ústa. Smích utichl. „Mel, chci ti něco říct...“ křehce sevřel mé dlaně ve svých a zahleděl se mi do očí. „Víš, já... asi si řekneš, že jsem šílenec, ale už delší dobu k tobě cítím něco, co se nedá ani slovy popsat...Možná teď není ta nejvhodnější chvíle, ale chtěl bych...“ v tom Mikovo nesmělé vyznání přerušil čí si tlukot na dveře.

„Miku? Miku? Jsi tam, už musíme jít!“ bylo ticho... Mike jen sklopil hlavu a věnoval mi prosebný pohled. „Miku?“ pokračoval hlas.

„Neboj...večer mi to dopovíš. Teď utíkej.“ věnovala jsem mu milý úsměv, v jehož zápětí se Michael vnořil do mých rtů. „Příjdeš? Prosím...“

„Příjdu“ šeptla jsem.

„Slibuješ?“

„Slibuju a teď už běž ty opozdilče.“ Mike mi věnoval ještě jeden úsměv a vyběhl ven na chodbu.

 -------

Už před samotným začátkem koncertu jsem měla s organizačním týmem plné ruce práce. Běhala jsem mezi kolabující mi fanynkami, které mi nosili po dvou až třech najednou. Bylo to šílené. Tak mladé dívky mi ležely v náručí a prosily, aby se mohly alespoň na vteřinku osobně setkat s Mikem. V halucinacích volaly jeho jméno. Některé omdlely z vyčerpání a vydýchaného vzduchu, který v kotli byl, jiné zase neunesly ten pocit štěstí, že se jim vyplnil životní sen.

Z Mikova koncertu jsem neměla téměř nic, občas ke mně přes běsnící dav pronikaly útržky Mikových písní. Ale přes veškerou vytíženost, kterou nás Michaelovy fanynky věrně zásobily, se mi alespoň na několik málo minut podařilo zhlédnout jeho show. Bylo to dokonalé – velkolepé! Nic podobného jsem do té doby nezažila a musím říct, byla jsem na něj tak pyšná! S poslední, rozlučkovou písní se opět zvedl nával v počtu bezvládných „pacientek“. V podstatě po celou dobu trvání koncertu jsme měli co dělat. Z počátku jsem počítala, kolik nám tam těch dívek přinesli, ale po hodině koncertu jsem na to už neměla sílu. Skončila jsem na čísle 57.

Když přijela sanita pro poslední z nich, Michael už byl dávno na pokoji v hotelu. Neváhala jsem ani vteřinku a jakmile bylo všechno zařízené a já nebyla potřeba, sedla jsem do auta a nechala se dovézt do našeho hotelu. Celá natěšená na to svý zlatíčko jsem běžela po schodech, kde jsem cestou potkávala své přátelé Všichni byli nadšení! A byli tak skvělí! Opravdu profíci ve svém oboru. Nedalo mi to a všem jsem musela vyšvihnout poklonu. Narazila jsem i na Bobbyho, který mě pozval na menší koncertní „after party“ do dolního salónku. Kývla jsem pozdější účast a přislíbila, že se pokusím dovézt i Mikea.

Konečně jsem doběhla až do posledního patra k Mikovu pokoji. Na schodech mě opět uvítal Mikův nejvěrnější bodyguard. „Oh, Wayne, vy vůbec nespíte.“ celá má tvář zářila jak vycházející slunce. Tak moc jsem se na Michaela těšila.

„Nebojte, madam, spím, ale není to vidět.“ a povytáhl si své černé brýle.

„Ach, jistě..chápu.“ zasmála jsem se. „Jdu za Mikem, je tam?“

„Je...ale být vámi bych to nedělal.“

„Proč ne? Děje se snad něco?“

„No víte, já... ve vašem zájmu to nemůžu dovolit.“

„Ale Wayne... Jsme dohodnutí. Nemusíte se bát. Já vám ho neukradnu.“ prohodila jsem laškovně a bez zaklepání vešla do Mikova pokoje

„Slečno, prosím vás, to ne...“

Waynův hlas jsem už nevnímala. Zůstala jsem nehybně stát ve dveřích a hleděla do místnosti před sebe, kde se nacházel Michael. Ale nebyl sám. Jeho polonahého těla se dotýkala jakási žena oděná v krátkých vyzývavých šatech, která si zrovna přisvojovala Mikova ústa. Byla to láska jeho mládí – Tatiana.