Kapitola 27.

Je to kraťounké, já vím, ale zas potřebovala jsem Vám nastínit situaci a kdybych psala dál, nebude to ono:-D takže berte to jako víkendovej dílek plný emocí Věnování dnes jednoznačné: Zuzy, Zuzance a Čokoládce A to největší patří Laneey za to, že mi to pomáhá celý usměrňovat a občas mi do povídky přihodí nápady:)

„Miku!“ zvolala samou radostí jeho jméno. „Jsi moje zlatíčko!“ něžně se rty dotkla jeho úst, ačkoliv Michael její polibek neopětoval. V ten moment ji vylekalo nečekané rozevření dveří a důrazný hlas muže: „Slečno, prosím vás, to ne...“

Prudce se otočila k východu, kde stál Michaelův bodyguard a žena. Žena, jejíž zrak se nevěřícně upínal na dvojici před sebou – na Mika a Tatianu. V jejích očích se chvěly slzy. Byla ticho, ani nehlesla. Až po chvíli jakoby se vzpamatovala...

Přála jsem si, aby tohle všechno byl jen zlý sen. S očima plnýma slz jsem pohlédla do Mikovy tváře doufajíc, že v ní najdu alespoň nějaké vysvětlení. Ten jen sklopil hlavu k zemi a s těžkým výdechem si dlaní zakryl tvář. Pochopila jsem. Očividně jsem je vyrušila v nejlepším.

Zaregistrovala jsem, že na mě utkvěl pohled ženy, která svírala Mika v náručí. Změřila si mě od hlavy až po paty.: „Aaa...Miku, zlato, kdo pak to je?“ nadhodila s menší ironií, avšak s úsměvem Tatiana.

„To je...“

„Jeho personál...,“ přerušila jsem Mika a na sucho polkla. „Přišla jsem Vám,...pane Jacksone, chci říct, že dole je párty na oslavu Vašeho dnešního koncertu a tak...měla jsem Vám to dojít říct. Rádi Vás tam uvidíme.“

„Aaaaa....Miku, to je výborné! Určitě přijdeme, slečno...“ 

„Melanie.“

„Melanie,“ zopakovala si pro sebe mé jméno „a vy tu děláte nějaké pomocné práce, uklízíte stage nebo tak něco?“ pokračovala a Mike už se nadechoval k zákroku. To, jak se mnou Tatiana jednala, ho uráželo. Ale nedostal se ke slovu.

„A..ano, v podstatě tak něco.“

„Výborně! Takže vyřiďte ostatním, že až budeme mít čas, dorazíme.“

Sice pozvání bylo věnované pouze Michaelově osobě, ale Tatiana si s tím hlavu nelámala.

„Jistě.“ přikývla jsem a ochromeně se vydala ke dveřím, když v tom mě ještě jednou zarazil její hlas. „A Megan! Odneste prosím to špinavé nádobí, když už jdete dolů... Nechci, aby to tu byl cítit ten nepříjemný pach.“

To už Michael nevydržel: „A dost!“ vykřikl rozzuřeně. „Tak za prvé, nejmenuje se Megan, ale Melanie, což ti před minutou sama řekla – máš ji poslouchat! A za druhé, takhle s ní nemluv! Není to žádná tvá služka ani nic podobného! Je to má osobní doktorka a nejbližší přítel a jestli tu chceš pracovat, tak s ní takhle jednat nebudeš! Vyjádřil jsem se dost jasně?!“

Musím uznat, že ač jsem Tatianu vůbec neznala, v tomhle jsme se shodly. Obě jsme zůstaly nehnutě stát a nevěřícně hleděly do jeho rozčilené tváře. Koukala jsem na něj s pootevřenou pusou a nevěřila vlastním uším. On se mě zastal!

„Ale, Miku, zlatíčko, takového tě vůbec neznám!“

Michael ignoroval Tatianinu poznámku a přistoupil ke mně.:„Mel, nezlob se. Už se to nebude opakovat. Prosím, běž se bavit a řekni všem, že si jejich pozvání nesmírně cením a dorazíme během pár minut.“

Nezmohla jsem se na víc než na téměř nepatrné kývnutí hlavou na znamení souhlasu.

„Děkuju.“ šeptl Mike. Jeho dlaň sevřela tu mou a políbil mě na čelo. Přes Michaelovo rameno se mi naskytl pohled na Tatianinu tvář. Z pohledu, který mi věnovala, mě přeběhl mráz po zádech. Ve vzduchu jsem tušila velké problémy.