Kapitola 29.

Hohou A je to tu...další díleček:) Snad se Vám bude líbit o trošku víc, než ten poslední Věnuji ho Vám všem, mým nejbližším zlatíčkům

S příchodem slunečních paprsků jsem se začala probouzet ze sladkého snu. Zhluboka jsem se nadechla a ucítila mně tolik důvěrně známý kořeněný parfém, který na mých rtech vykreslil blažený úsměv. Pomalu jsem otevřela oči a přímo před sebou spatřila Michaelovu klidně oddychující tvář. Jeho ruce svíraly mé téměř nahé tělo zakryté pouze žlutou noční košilkou a já se spokojeně choulila v našem těsném objetí. Dlaní jsem něžně vklouzla do Mikových vlasů ve snaze jej pohladit, ale v tom jsem se zprudka zastavila. Během vteřiny se mi v hlavě vybavily vzpomínky na Tatianu, Mika a jejich polibek, jeho sliby, že dorazí v nejkratší chvíli na večírek a přitom... NE, to ne. Mel VZPAMATUJ SE! Okřikla jsem sama sebe a s krvácejícím srdcem stáhla ruku z Mikova obličeje. Čím víc jsem se rozpomínala na včerejší večer, tím víc to ve mně vřelo. S každou minutou jsem cítila, že se krůček po krůčku blížím atomovému vybuchnu vzteku. Uvnitř mé duše se odehrával divoký boj. Koukala jsem do Mikovy spící tváře a nevěděla, jestli ho za to všechno co mi udělal nesnáším, nebo jej miluju ještě víc než kdy před tím. V tu chvíli Michael otevřel oči...Jak kdyby kolem sebe ucítil tu napjatou atmosféru, v níž se nacházel.

Ležela jsem proti němu nehnutě, chladně, bez jakýchkoli emocí. Skrz několik pramínků vlasů, které mu popadaly do tváře, se zahleděl do mých očí. Mikovy pohledy byly tolik upřímné, upřímnější než pohled malého dítěte. Jenže tentokrát to bylo jiné. Žádaly víc. Zarývaly se hluboko do mé duše, v níž jakoby se pokoušel číst. Trvalo to jen zlomek vteřiny, jenže mně to přišlo jako věčnost.

Pousmál se nad nenávistným výrazem, který jsem mu věnovala, a natáhl ruku k mé hlavě ve snaze ji pohladit. Tím tomu všemu nasadil korunu. Všechna zlost mě zalila jak ničivý příval tsunami a poslední stébla nervů praskla, jakmile se jeho ruka dotkla mé kůže. S rychlostí blesku jsem ji tvrdě drapla a odstrčila od sebe: „Opovaž se na mě ještě někdy v životě sáhnout!“

„Ale no tak Mel nezlob, a nech si to všechno vysvětlit...“

„Nezlob?! Jsem ti tu snad pro srandu?!“ nevydržela jsem to. Má ruka zpříma vletěla na Mikovu tvář. Ten se jen chytil za místo, kam obdržel štiplavou ránu a šíleně se rozesmál. Jeho chování mě vytáčelo do astronomických výšin a já mu věnovala druhou. Jenže to už Mike dostával hysterické záchvaty neustávajícího smíchu.

„Jak se můžeš ještě smát?!“

„Mel, prosím, nech mě to vysvětlit!“

Sedla jsem si nad něj, abych měla fyzickou nadvládu a nechala facky lítat vzduchem. Upřímně bylo mi naprosto jedno, kde si jaká na Michelově těle najde svůj cíl.

„Ty si ještě dovoluješ po tom všem v noci přijít???!!! Kde bereš tu drzost tu strávit noc???! Jak si to jen mohl udělat?!“

„Jak?“ Čekajíc další balíček facek před sebe Mike zdvihl ruce a snažil se zachytávat rány, jejichž byl cílem... U toho všeho se hlasitě smál jak malé dítě, až mu z toho začaly téct slzy a pokračoval: „Snadno. Otevřel jsem dveře, sundal si boty, zvednul peřinu a lehnul si.“

„Jsi neskutečně arogantní,“ plesk! Přilítl mu další pohlavek, „egocentrický,“ plesk! „bezohledný!“ plesk! „ulhaný“ plesk! „sobecký...“ další facka mu už nestihla přilítnout. Drapl mě za ruce a mrštným pohybem mě svalil vedle sebe. Neotálel. Vyskočil nad mé tělo a obkročil nohy kolem mého pasu. Ruce mi dlaněmi přitiskl vedle hlavy a dá se říct, že mě nehybně ukotvil na posteli. Seděl teď nade mnou a hleděl mi do očí.

„A co ještě?“ Mezi námi nastala chvíle ticha: „Halooooo?“

„Ješitný, nepozorný, paličatý, neposlušný...“

„Výborně, máš tam ještě něco?“ smál se Mike.

„...sukničkář!“ dodala jsem uraženě.

„To je všechno?“

„Ještě něco vymyslím.“ zazubila jsem se na něj.

„Tak než k tomu dojde, využiju chvíle a vysvětlím ti to...“ nedostalo se mu zpětné reakce: „Mel?“

„Přemejšlím nad dalšíma tvejma oslnivejma vlastnostma.“ procenila jsem cynicky.

„Tak na chvíli přestaň a poslochej mě, ano?“ Odpovědi se mu nedostalo. Na truc jsem odvrátila hlavu ke dveřím. „Dobrá, tak chvilku počkáme, až se uklidníš...“

„Já jsem naprosto klidná!“ vystartovala jsem na něj.

„A jak!“ smál se Mike.

„Slez ze mě...okamžitě! Nemáš jediný právo mě tu takhle držet!“

„Počkej!“ znovu propukl ve smích. „Takže když mě tu mydlíš fackama, tak je to v pořádku, ale když něco nedejbože udělám já, tak je to špatně? Ať žije férovost!“

„Chytrej kluk!“

„Že by pochvala? Tak to je to nejhezčí, co jsem od tebe prozatím slyšel.“

„Výjimka potvrzující pravidlo.“

„Ty jsi TAAAAK jedovatá...“

„A to je jedna z mejch lepších stránek.“

„Vážně?“

„Jo!“

„Tak to bych chtěl teda vědět, která je ta horší...“ usmál se a skousl si ret.

„Já ti říkám, koukej mě pustit!“

„Ne, dokud si to nevyříkáme.“ začala jsem se škubat a doufala, že Mike povolí. Bohužel s každou mojí snahou o útěk se jeho sevření stahovalo víc a víc.

„Nechci si nic vyříkávat! Já ti říkám pusť mě!“ začala jsem se škubat a doufala, že Mike povolí.

„Zapomeň!“

„MIKU!“ okřikla jsem ho. Tvrdě odmítal ustoupit mé prosbě.

„Řekl jsem, že tě pustím, až se uklidníš a bude se s tebou dát normálně mluvit!“

„Naposled ti říkám PUSŤ!“ ani nevím jak, ale noha mi závratnou rychlostí vystřelila přímo až do středu Mikova klína, o který se tvrdě zastavila. Michael se zkřivenou tváří zaúpěl a jeho sevření povolilo, když se pokoušel vložit dlaně do bolavého rozkroku.

Nečekala jsem na nic a kvapně se odtáhla z pod jeho těla. Jenže při mé snaze uprchnout z Mikova sevření se mi zahákla noha do zbytku srolované peřiny a já slítla z postele. BUM! Ozvala se šílená rána. To od toho, jak jsem při pádu hlavou vzala o noční stolek. 

„Probůh Mel, jsi v pořádku.“ zachraptěl Mike, jehož hlava nade mnou vykoukla z poza hrany postele. Podíval se pod sebe na zem, kde jsem ležela. Pažemi jsem svírala svoji hlavu a snažila se utišit tu šílenou tupou bolest, která pohltila moji hlavu. Jeho hlas se chvěl. Ještě se vzpamatovával z toho bolestivého zásahu, jež mu mé koleno uštědřilo.

„Nic neříkej a věnuj se svýmu klínu, jo?! Nic to není.“

Mike se pokusil vstát. Šlo mu to pomalu. Vrávoravě si stoupl na nohy a udělal několik ochromených kroků. Došel až ke mně a klekl si na kolena. Zlehka se nahnul nad mou pomlácenou hlavu a s největší opatrností mi pomohl sednout. Místo, kam mi ten stolek uštědřil ránu, postupně růžovělo.

„Ukaž...“ zatlačil na ránu na mé hlavě. „Budeš mít asi pěknou bouli. To byla pecka, ti teda povím. Nemotá se ti hlava?“

„Ne...“ štěkla jsem na Mika, ale při pohledu na jeho tvář mi hlas zjihnul. „Děkuju za péči.“ šeptla jsem.

„Nemáš vůbec zač. Ty se o mně taky hezky staráš.“ Pousmál se a podíval se do svého klína.

„Zasloužil sis to.“

„Jo, asi máš pravdu... ani nevíš, jak hrozně se cejtím kvůli tomu včerejšku. Mel, prosím, věř mi, všechno je jinak, než to vypadá.“

„Už je to dobrý, díky.“

„Ale není... Pořád to máš napuchlý. Ukaž.“ opět zatlačil svou dlaní na mé čelo.

„Dobrá, tak jak to teda je?“ povzdychla jsem rezignovaně. Bylo mi jasné, že mi to hodlá říct ať tak či tak. Přitom já ani nevěděla, jestli o to stojím. Děsně mi to všechno ubližovalo a děsila jsem se toho, s čím Mike přijde.

„O Tatianině příjezdu jsem nevěděl. Prostě se tu jen tak bez pozvání objevila. A ač to může vypadat sebejasnějc, nic mezi námi nebylo. Teda kdysi ano, ale teď už ne.“

„Hezká pohádka... ještě tam hoď sudičky a může to jít do kin....“

„Mel, to není pohádka... prosím, snaž se to pochopit.... Celou tu dobu mě žádala, ať tady může vystupovat. Navíc potom, jak jsem se k ní kdysi zachoval, mi přišlo nemorální a nelidské jí říct ne. Jenže ona to pochopila po svém a políbila mě zrovna v moment, když jsi vešla. Ani si nedovedeš představit, jak trapně mi bylo. Došlo mi, jak hrozně to muselo vypadat... Moc se ti omlouvám za její chování, bylo neodpustitelné. A potom ta párty... z nějakýho důvodu to musela natahovat. Prostě nechtěla, abych šel dolů bez ní. Našla si tisíc důvodů. V koupelně strávila snad 2 hodiny. Absolutně ignorovala mé naléhání.“

„A zazvonil zvonec...“

„MEL! Říkám ti pravdu, věř mi!“

„A proč bych měla, Miku?!“

Stále jsme seděli na podlaze a Mike mě podpíral ve svém náručí. Hladově se mi zahleděl do očí, když v tom se zhluboka nadech.

„Proč? Protože tě...“

„Doktorko Greyová! Doktorko Greyová!“ z poza dveří se ozval výrazný hlas, jehož majitel nahléhavě tloukl na dveře! „Doktorko Greyová!“ ještě jednou mé vyzval a pak rozevřel dveře. „Micheli, Melanie...“ ten muž byl Wayn. Při pohledu na nás dva schoulené na zemi se na vteřinu zarazil, ale jeho vyškolená profesionalita ho nutila pokračovat dál: „Omlouvám se za vyrušení, ale rychle vás dole potřebujeme, Mel... Trevis hrozně krvácí.“