Kapitola 30.

Aaaaa...a další je na světě:-D omlouvám se za tu dýlku. Možná to bude nuda, ale musela jsem, vážně musela:) je to takový pojítko a vysvětlí se tu mimoděk spousta věcí, který budou mít přímou souvislost s tím, co se bude dít posléze. Takže tenhle dílek věnuju Zuzy - jestli na ty souvislosti zvládne přijít, a vám všem ostatním, mým pozůstalým SB :-D :-* 

„Doktorko Greyová! Doktorko Greyová!“ z poza dveří se ozval výrazný hlas, jehož majitel nahléhavě tloukl na dveře! „Doktorko Greyová!“ ještě jednou mé vyzval a pak rozevřel dveře. „Micheli, Melanie...“ ten muž byl Wayn. Při pohledu na nás dva schoulené na zemi se na vteřinu zarazil, ale jeho vyškolená profesionalita ho nutila pokračovat dál: „Omlouvám se za vyrušení, ale rychle vás dole potřebujeme, Mel... Trevis hrozně krvácí.“

 ----------------

Mikovi jsem věnovala rychlý pohled. Jeho oči byly plné strachu a rozrušení. Okamžitě jsem vstala ze země a na nic nečekala. Popadla jsem lékařskou brašnu, první svetřík, který mi přišel pod ruku, na oči nasadila černě orámované dioptrické brýle, nazula si pantofle a ve vteřině letěla za Waynem. Cestou jsem narazila na krvavé skvrny táhnoucí se až do Trevisova pokoje.

Wayn běžel přede mnou a otevřel mi dveře do apartmánu. Trevis zkrouceně seděl na židli a za pomoci Jessicy se snažil zastavit krev hrnoucí se z jeho levé paže.

„Trevisi, vedu Mel.“ upozornil Wayn, když vešel do místnosti a podržel mi dveře. Hned za mnou se přiřítil Michael.

„Ach, Mel...Miku“ oddychl si Trevis úlevou.

„Bože Treve!“ přiběhla jsem k němu a zahleděla se na jeho krvácející ránu.

„Co se stalo?!“ vyhrkl Mike.

„Tomu nebudete věřit. Když jsem se vracel z večírku, šel jsem tady v patře na toaletu. A při mytí rukou jsem drkl do sušáku, na kterým stál rozbitej flakonek od voňavky a jak padal, pořezal mi ruku.“

„Ach jo... Chudáčku, ty máš teda pěknou smůlu“ povzdechla jsem lítostivě. „Bude to potřebovat zašít. Zvládneš to?“

„Cokoliv Mel, cokoliv, jen prosím tě ať už to nekrvácí.“

„Vypadá to, že ti ten rozbitej flakonek projel žilou. Máš velký štěstí, že minul tepnu.“

„Můžu nějak pomoct?“ nabídl se Mike.

„Prosím, budu potřebovat vařicí vodu. Stačí do nějaký misky, ale musí bejt čista, sterilovaná...děkuju.“ pousmála jsem se na Mika na znamení díku.

„Teď to bude maličko bolet...ale neboj, bude to jen vteřinka“ Trevis mi věnoval milý úsměv a já mu do několika míst podél rány aplikovala injekci s lékem.

„Co to je?“

„To zmírňuje krvácení. Ještě ti to umrtvím a pak to zašijeme, ano?“

„Bude to bolet? Ne, že bych byl srab, ale nikdy mi tohle ještě nikdo nedělal za plnýho vědomí.“

„Nemusíš mít strach, slibuju, nic neucítíš. A budem si spolu povídat.“ utěšila Trevise uklidňujícím úsměvem na rtech.

--------------

Šla jsem si vydrhnout ruce do koupelny, jenže v tom na dveře zaklepal Wayn a nakoukl dovnitř. „Už jsme s Mikem přinesli tu misku, kam ji máme dát?“

„Někam na stůl, jestli budete tak hodní.“

Vyšla jsem ven a přisedla si k Trevisovi, kde už v mé bylo připraveno vše nezbytné. Lehce jsem poklepala na Trevisovu ránu. „Cítíš něco?“

„Ne, vůbec.“

„Výborně, můžeme začít.“ naklonila jsem se nad Trevisovu ruku, když v tom se mi uvolnilo několik pramínků vlasů. Spadly přede mně a zakryly mi veškerý výhled.

V tom ke mně přiskočil Mike, „Počkej...“ stáhl si gumičku z hlavy a udělal mi s ní culík. „Lepší?“

„Mnohem, dík Miku.“ otočila jsem se zpět k Trevisovi: „Tak můžeme začít?“ s jeho nejistým kývnutím jsem se pustila do díla.

„Já se na tohle nemůžu koukat, nesnáším krev. Nebudete se zlobit, když odejdu?“

„Určitě ne, Jess. Běž se klidně najíst, my to tu nějak zvládneme.“ ubezpečil ji Michael a poděkoval za její předešlou pomoc.

--------------

Trevis si chvíli prohlížel ruce, které zašívaly jeho paži. Vypadal zamyšleně. Pak se najednou zeptal: „Mel, prosím tě... ty děláš nějaký neuro nebo tak něco?“

„Pročpak?“

„Vůbec se ti neklepou ruce.“

„Zvyk, víš?“ pousmála jsem se nad jeho překvapivou otázkou. „U našeho oboru si to moc nemůžeme dovolit. Tam stačí jeden nechtěnej pohyb a můžeme všechno zkazit.“

„To děláš neuro nebo tak něco?“

„Ne...neuro ne...kardio.“

„Tak to smekám, to musí bejt hrozně těžký. Tvůj šéfík s tebou musí bejt moc spokojenej. Jsi dobrá“ Tak trošku mi lichotil a já ucítila, jak se červenám. Na rtech se mi znovu vyrýsoval úsměv. „No víš, to je těžký říct...“

„No neříkej, že si ten primář ještě myslí, že ne?! To bych se na něj podíval, na mizeru jednoho...“

V ten moment se už Mike vyprskl smíchy a chopil se iniciativy. „Vidíš, Treve, tak teď jsi z Mel udělal pěknýho mizeru.“

Trevis nechápal, až po chvíli se vzpamatoval: „Jako fakt?! Ty jsi primařka kardiologie?“

„Neboj, já nic neslyšela, Trevisi.“ smála jsem se.

„Ježíš, Mel, to se moc omlouvám.“

„V pořádku, nemohl jsi to vědět.“

„Tak...to smekám dvojnásob...takhle mladá a už primařka...Mel, promiň mi tu otázku, ale...kolik ti vlastně je?“

„27.“

„A to už primaříš?“ nechápal Trevis.

„Už to tak bude...“ pokrčila jsem rameny. „Sama se tomu občas divím...“

„Tak to máš Newyorskou, že jo? Ta si odchovává talenty.“

„Bohužel ne, skončila jsem na Yale, na Newyorskou nepřijímají cizince.“

„Počkej, ty nejsi Američanka? Koukám den plný překvapení...“

Zakroutila jsem hlavou a věnovala Trevisovi letmý pohled: „Správně, nejsem. Budeš se teď se mnou ještě bavit?" cukly mi rty v úsměšek.

„Že váháš...tak odkud jsi?“

„Pocházím z Francie, konkrétně z Paříže.“

„Tak to máš teda vážně typicky francouzský jméno...“ pousmál se Trevis.

„Viď? Taky si myslím,“ zasmála jsem se. „Popravdě můj otec pochází z Anglie, měl menší živnost nedaleko Londýna, jenže pak se přesunul do Francie, kde potkal mojí matku. A ta byla z Itálie, ale její rodiče měli kořeny ve Finsku. Takže jsem, dá se říci, výsledkem celosvětové globalizace...“ všichni vyprskli smíchy a Mike jen dodal: „Z toho si nic nedělej, Trevisi, Mel dneska perlí jednu hlášku za druhou.“ po očku jsem vyhledala Michaela, který stál s Waynem opřený o zeď za mými zády, a věnovala mu krátký zamračený pohled, načež se jen pousmála skousl se do rtu.

„Tak, a je to...“

„Vážně? Panejo, to bylo rychlý, díky Mel. Máš to u mě!“

„Nemáš zač.“ ještě jsem mu jizvu zazelenila desinfekcí a pro jistotu přelepila náplastí. „Teď by to po několik dní nemělo přijít do přímého kontaktu s vodou. Moc to nenamáhej, ano? Mohlo by se ti to pak rozšklebit a to pak dost bolí. Hlavně se to ani pořádně nezavře, takže pak by z toho mohly být další komplikace, takže opatrně.“

„Čestný Treviský!“

 -----------------

Při odchodu z pokoje si mě Mike jemně chytl kolem ramen a přitáhl do svého náručí. Jeho oči se zastavily na těch mých a naše pohledy se spojily. Znervózněla jsem.

„Mel, tam nahoře jsem ti chtěl něco říct. Vím, že to není asi úplně nejlepší místo na dokončení, ale...“ Mikovu tvář rozzářil chlapecký úsměv. Jenže v tom se před námi objevila Tatiana.

„Ježiši, Michaeli, kde si byl celou noc?!“ zavolala skrz chodbu, na jejímž konci stála, a hnala se k nám.

„Máš tu dozor.“ procenila jsem mezi zuby, setřásla jeho ruku ze zad a rázně se vydala k sobě do pokoje.

-----------------

Sbalila jsem si. Už jen dojít dolů na snídani a můžeme letět.

V hale bylo spousta lidí, ale nikde jsem neviděla Mika. Musím přiznat, že mi tak trošku spadl kámen ze srdce. Byla jsem z něj a jeho chování nějak nesvá.

Došla jsem ke stolku, na němž stály konvice s různými nápoji. Sáhla jsem po nejbližším hrníčku a pomalu si nalévala čaj. Moji činnost přerušil velmi dobře známý ženský hlas.

„Ahoj.“

Zarazila jsem a otočila se čelem k člověku, jež mi věnoval pozdrav. Tatiana. Měla jsem co dělat, abych neupustila horký hrnek s čajem na zem. Co mi může chtít?

„Dobrý den.“ zněla má odpověď.

„Ale, Mel...Mel, že ano? Teď už si to budu pamatovat.“ pousmála se, „prosím tykejme si. Nemám ráda formality. A navíc tady jsme všichni jedna velká rodina, jak koneckonců tvrdí i sám Michael...Víš, zlatíčko, chci se ti omluvit za ten včerejšek. Dost jsem to přehnala, ani nevím, co to do mě vjelo. Přijmeš mou omluvu?“ a podala mi ruku na znamení přátelství. Přiznám se, v tu chvíli jsem naprosto věděla, co dělat. Přemáhala jsem se. Uvnitř jsem cítila, že to tak není správné. Ale slušnost mě donutila její dlaň přijmout a stisknout ji na znamení přátelství.

„To je v pořádku, každý občas ujede.“

„Ano, to máš pravdu! Takže smažeme ten včerejšek a začneme od znova?“ nad její výzvou se mi na tvář podařilo dostat umělý úsměv, který zřejmě pochopila po svém.

„Výborně! “ zvolala. „Posedíme pak spolu u kávy, už se těším! Mikovi přátelé jsou i mými přáteli! No nic, budu muset letět. Mike mi řekl, ať se nezdržím dlouho, znáš jeho dominantní stránku, musí se prostě poslouchat. Tak papa.“ otočila se k odchodu, avšak po několika krocích se vrátila. Oddych, který jsem si po jejím odchodi dopřála, netrval dlouho. „Jo, ještě jedna věc. Víš, Mikovo letadlo je malé a já s ním potřebuju nacvičovat choreografii. Nevadilo by ti, kdybys letěla s ostatními? Přece jen se s nimi už znáš dýl než já.“

„Samozřejmě, nemám s tím problém.“

„Oooo...děkuju, jsi zlatíčko! Už chápu, proč tě má Mike tak rád. Určitě jsi nejlepší z jeho kamarádek, a to jich má hodně! Tak díky a ahoj, musím letět, aby mě nehledal!“

Zdvořile jsem se usmála, ale jakmile zmizela za dveřmi, do očích se mi nahrnuly slzy. Položila jsem hrnek s čajem na stůl a odběhla do pokoje, kde propukla ve zběsilý pláč.

 ----------------

„Tatiano, kde je Mel?“ zeptal se dívky, která si zrovna sedala na místo jeho osobní lékařky.

„Odchytla mě u východu z letištní haly. Prý se rozhodla letět s Trevisem. Je mi to líto Miku“

Mike sklopil oči a zahleděl se do země: „Chudák Trevis, ta ruka ho musí šíleně bolet, když s ním letí Mel.“

„No nevypadala, že by ji o to žádal nebo ji dokonce přesvědčoval. Očividně to tak chtěla sama. Já jí taky říkala, že by to měla říct tobě, ne mně. Říkala jsem ji, ať ti zavolá, ale jen mávla rukou a odešla za ostatními. Nechápu její chování. Proč je k tobě taková, Miku? Něco jste si udělali?“

Mike stále koukal před sebe a snažil se potlačit slané slzy, které se mu draly do očí. Nasadil si sluneční brýle. Cítil se tolik zranitelný a nechtěl, aby mu nikdo viděl do duše. „Nic, Tat... vůbec nic...“ povzdechl tiše.

 --------------------

Další zemí na seznamu Mikovy tour, do níž jsme mířili, bylo Bulharsko. Let netrval ani 4 hodiny. Po příjezdu jsem se rozhodla hodit veškeré problémy s Mikem za hlavu a s děvčaty se vyrazila opalovat na střechu hotelu, v němž jsme byli ubytováni. Byl odsud přenádherný výhled na celé hlavní město.

S Jess a Gracy jsme se uvelebily na lehátkách, které byly rozestaveny kolem střešního bazénu. Slunce prudce zářilo a než jsme se oodaly slunečním paprskům, tak jsme si několikrát pěkně zařádily v jeho svěží vodě.

Všude byl klid, jen z ulic pod námi sem doléhal vzdálený šum města a vítr svištěl kolem našich uší. Nikdo nikde.

Náhle do dveří v tichosti vstoupil Mike...