Kapitola 33.

Já prostě musím:-* Jsou skoro 4 ráno, ale nedá mi to. Tuhle kapitolku věnuji...VÁM VŠEM PROSTĚ!!!!

V jeho očích se zrcadlilo nepopsatelné štěstí, které mě vyneslo až na vrchol blaha. Ještě chvíli si prohlížel moji tvář, věnoval mi polibek, sladké pohlazení, a pak vyčerpáním padl na mou hruď, kde po chvíli usnul. Prohrabovala jsem se v jeho vlasech a uvědomila jsem si, že to co se mezi námi odehrává není už jenom románek, ale pravá láska. Modlila jsem se k Bohu a přála si, aby nikdy neskončila. S tou myšlenkou mi klesla víčka a já jsem se odebrala do říše snů...

-----------------

Od toho dne uplynulo několik měsíců a já se cítila jak princezna z pohádky. Naše štěstí bylo skutečné. Nikdo ho neničil, ani Tatiana, která nás konečně nechala volně dýchat. Dokonce jsme našly i společnou řeč a musím říct, že mě po tom všem překvapilo, jak umí být fajn. Samozřejmě, nesmělo se jednat o Mika, to se jinak proměnila v nespoutaný živel odhodlaný dosáhnout svého za každou cenu. Milovala ho. Její lásku k němu nezničila ani dřívější rána v podobě vyhazovu, který ji Mike a jeho rodina uštědřil.

----------------

Byl slunný den. Seděla jsem v letadle vysoko nad zemí a plnými doušky si užívala pohled na mraky pod námi. Vyrušily mě až čísi dlaně, které mě vřele utopily ve svém náručí.

„Podívej, támhle dole, to musí být Amazonka! Brzo už budem v Riu, těšíš se?“ zeptal se nadšeně a vložil několik polibků do mých vlasů ten nejskvělejší člověk, jemuž jsem zoufale patřila tělem i duší.

„A jak!“ hlesla jsem skrz úsměv, jež se mi na tváři zrcadlil pokaždé, když se Michael objevil v mé blízkosti. „Jak pak ses vyspal? Už je ti líp?“

„Báječně!“ usmál se a přisedl si ke mně na opěradlo sedačky. „Ale to probuzení ve tvé blízkosti je sladší, než všechny sny světa.“

„Teda zlato, kdyby tě tak slyšely tvý fanynky...“

„Jenže tady žádná není...“ hlesl a věnoval motýlí políbení na mou odkrytou šíji.

„To si jen myslíš! Dáš mi autogram?“ propukla jsem v hlasitý smích.

„Aleeee! To je ta nejskvělejší novinka dne! Jasně že dám. Kolik si jich jen budeš přát!“

„Noooo...jen malinko, tak tisíc...dva...možná tři!“

„Cože?“ vyprskl smíchy. Záhy však jeho hlas utichl. Našpulil rty a horkým vánkem mě lehce pošimral na zátylku. Poté se s lačným pohledem přesunul až k uchu, kam tiše zašeptal naprosto odzbrojující otázku: „A...kam si je budeš přát?“ Nad ničím nepřemýšlel a majetnickými polibky si přivlastnil krk, jehož se tolik toužil dotýkat. Po zádech mi okamžitě přeběhl spalující mráz a já ztratila veškerou sílu na vzdor. Jedna Mikova dlaň si našla skulinku pod tričkem, které zahalovalo místa, k nímž se patrně snažil vydobýt cestičku.

„Miku, já bych...“

„Kam?... Pověz.“ zachraptěl vzrušeně do mých rozechvělých se úst.

„To ti povím večer...“

„Ale já to chci vědět hned, netrap mě, do večera to nevydržím!“ nepovolujíc své podmanivé sevření si opět hladově ukradl mé rty.

Z ničeho nic se však zarazil a na tváři se mu vykreslil dobře známý lišácký úsměv, když z přední kapsy kabátce vytáhl černou fixku: „Vidíš, vždy připraven.“ To už jsem nevydržela a propukla v hlasitý smích, který mi nechápavě opětoval: „Coo?“

„Ale nic!“

„Mel?... Čemu se směješ? Vždyť to pero s sebou tahám pořád. Jako bys ho nikdy neviděla...“ Tím mě odrovnal definitivně.

„No, právě. Já už ho viděla tolikrááát. No... vážně mockrááát!“ Vložila jsem tvář do dlaní a snažila se zkrotit ty nekonečné návaly smíchu, které ve mně Mike svými nechápavými pohledy vyvolával.

„Co je na tom tak... Heeeej! To je sprostý! Jen počkej! Dostaneš na holou!“ V tu chvíli má rozesmátá nálada přešla i na Mika. Drapl mě kolem pasu a přitáhl si mě do klína tak, aby mohl uskutečnit svoji významnou pohružku. Jeho snaha byla marná. Vysílená od nekonečného smíchu jsem se svalila zpátky do sedačky.

„Ty se mi snad zdáš!“ pronesl pobaveně Mike a políbil mě na čelo, jedinou část těla, která se v tuhle chvíli nechvěla a ani nijak nevlnila. Pak usedl vedle mě na podlahu. Jemně mi uchopil ruku a s lehkým polibkem na zápěstí ji stočil na svém hrudníku. Ještě okamžik vyčkal, než se malinko zklidním, a pak tím nejsladším hlasem pokračoval v rozhovoru.

„Co bys řekla večeři? Svíčky, živá muzika, dobré víno, tanec...Jen my dva. Dneska. Uděláme si hezkej večer.“

„To zní skvěle, Miky, ale mám trochu obavy...zvládneš to?“

„Zlatíčko, proč bych neměl? Těším se jak malej! Nevidím jedinej důvod, proč bych s tebou nezvládnul posezení u dobrého jídla a trochu té romantické atmosféry.“

„Miku, ty moc dobře víš, kam jsem mířila. Mám o tebe starost. Od včerejší večeře si nejedl, nepiješ, skoro nespíš – jen za pochodu a...“

„...Mel prosím přestaň.“ přerušil mě v polovině věty. „Teď nemám náladu tohle rozebírat. Chci se s tebou dohodnout na dnešním večeru a ty to takhle zkazíš.“

„Promiň, Miku, ale od toho jsem tady. Nebo jsi snad už zapomněl?“

„Ne, to ne. Jenže teď nemám opravdu náladu nic takového řešit...“

„A kdy máš náladu, Michaeli? Poslední dobou pokaždé, když s něčím takovým příjdu, odmítáš se mnou jakkoliv diskutovat. Jsi nevyspalý, vyčerpaný a ten organismus to už dlouho nevydrží. Likviduješ ho.“

„Ale no tak Mel, dost už.“ Prudce se vymrštil ze země jakoby seděl v hejnu včel a postavil se zády ke mně.

„Promiň, zlato, ale nepřestanu. Tentokrát už ne! Něco je špatně...Nemůžu ti nic nakazovat ani přikazovat, jen doporučit...prosím, odlož ten koncert...“

Neodpověděl. Dala jsem mu ještě chvíli, ale když pořád mlčel... Zvedla jsem se a přistoupila k němu. Hlavu jsem položila na jeho pevná záda a omluvně kolem něj omotala své paže: „Promiň mi to.“

„Ne, ty promiň mně.“ Sevřel mé drobné dlaně v těch svých, : „Chovám se hrozně... A přitom ty jsi to jediné, co mi pomáhá jít dál, to jediné, pro co teď žiju, co mě drží nad vodou... a já se k tobě chovám jak pes, tohle si nezasloužíš...“ sklopil hlavu a otočil se čelem ke mně: „Máš pravdu. Po tomhle vystoupení si uděláme dovolenou. Posunu koncert a prostě si poletíme někam odpočinout. Co kdybychom si pronajali nějakej menší ostrůvek na Maledivách nebo tak? Co myslíš?“

„Miku, ty víš, že s tebou poletím klidně až na konec světa, když si to budeš přát. Jen prosím... dej na sebe pozor. To je to jediné, oč tě žádám!“

Ani teď nepromluvil. Mlčel. Věnoval mi krátké políbení a pak náš rozhovor udusil ve společném objetí. Avšak bylo jiné, plné strachu a nejistot. V duchu jsem se začala obávat nejhoršího...