Kapitola 34.

ČAUTE ZLATÍČKA!

Tak jak pak se máte?:-*

Hned na začátku bych se Vám chtěla moc a moc omluvit, rve mi to srdce, ale z časových důvodů musím do konce týdne pozastavit činnost blogu včetně svých návštěv na těch Vašich:-( Ale slibuju, že až si 30. 11. definitivně zapíšu téma diplomky, budu zas na nějakou chvíli zpátky a všechno vynahradím:-* Ale určitě do té doby přidám alespoň 1 dílek, ať se už překleneme přes tu pomyslnou půlku-už se k ní blížíme.:)

Mám Vás moc a moc ráda, a kdybyste cokoliv potřebovali, pište mailiky, zprávy na FB, prostě všechno:-*

Děkuju za pochopení a posílám Vám ještě jeden díleček:-* Tentokrát ho věnuju Moničce:-*

Za nedlouho jsme dosedli na runway v Riu. Už při příletu jsem z okýnka viděla davy fanoušků, které vyhlížely Mikovo osobní letadlo. Sotva ho totiž spatřily, propukly v chaotické šílenství. Všude stáli novináři a také televize, samé kamery, bleskající fotoaparáty... Nechápala jsem, jak to všechno může Michael vydržet. Jistě, v tomhle prostředí se vyskytoval od malička, ale já si na to ani po 3 měsících od začátku tour nedokážu zvyknout. 

Michael vycházel z letadla vždy sám jen za doprovodu několika bodyguardů. Zbytek vždycky čekal v letadle, až se situace kolem uklidí, což občas trvalo i hodiny.

--------------------

Dojeli jsme na hotel necelou hodinu před začátkem koncertu. Sotva jsem hodila věci na postel, už jsem seděla v tmavém mercedu, který mě vezl na plac. Na malý okamžik jsem stihla zaskočit do Michaelova apartmá, ale ten tu dokonce ještě ani nebyl. Jel rovnou z letiště.

Dnes se všechno odehrávalo v šíleném shonu. Letadlo mělo 2 hodiny zpoždění a tudíž se čas na důležité nezbytnosti a organizační procedury dramaticky zkrátil. Na nic nebyl čas. Nikdo nic nestíhal. Všude, kam jsem se podívala, vládl nepředstavitelný chaos. Za 10 minut mělo vše vypuknout. Na nic jsem nečekala a hned vyběhla po bočních schůdkách do zákulisí, kde jsem omylem vrazila do Mika a skončila zachycená v jeho chvějícím se náručí.

„Mel...“ šeptl tiše. Hlas měl neskutečně vysláblý a na sametově bílé tváři se mu zračily krůpěje potu.

„Proboha, Miku...“ Nevěřila jsem vlastním očím, v jak zbídačeném stavu se nachází. A to ho chtějí za minutku nechat vyjít na jeviště. Instinktivně jsem přitiskla dlaň na Mikovo čelo. „Vždyť ty úplně hoříš!“ Nestačila jsem ani doříct myšlenku a Mike se do mého náručí sesypal jako domeček z karet.

„Wayne!!!“ Křikla jsem vyděšeně na nejbližšího bodyguarda, který mi vzápětí přispěchal s několika dalšími na pomoc. Podepřeli Mika a kvapně jeho bezvládné tělo donesli na ošetřovnu, kde jej položili na nejbližší lehátko. Mezitím se u dveří shlukl téměř celý Mikův personál a všichni se strachem přihlíželi na nehybné tělo svého přítele a zaměstnavatele.

„Bude v pořádku?“ zeptal se Wayne s obrovským strachem v hlase, jakmile jsem z lékařské tašky začala kvapně vyndavat vše potřebné.

„Snad... Teď prosím všichni ven.“

Náhle se do dveří vřítil Michaelův manažer: „Co se tu děje?... Ježiši Kriste, Michaeli. Pusťte mě k němu. Ustupte.“ prodíral se skupinkou diváků ve snaze dostat se co nejrychleji k nám. „Co mu je? Za pět minut začínáme, musí bejt na stagy! Zvládne to?“

„Nevím, teď ti to nedokážu říct. Potřebuje čas..“

„Dej ho dohromady! Máš na to 10 minut!“

„Za deset minut?! To je šílenství! On to nezvládne!“

„Ale zvládne! Jsi doktorka a jsi placená za to, že ten kluk bude za 9 minut na jevišti. Běží ti čas!“ Za normálních okolností to byl hrozně milý muž, ale jakmile šlo o show a o peníze, byl jak vyměněný. Za zády se mi ozvalo cvaknutí zámku. Místností prostoupilo ticho a já s Mikem osaměla.

Poplácala jsem Michaela po tváři ve snaze jej probudit. Bez reakce. Chvatně jsem hmátla po hrníčku a napustila do něj studenou vodu, kterou jsem mu vylila na tvář. Z jeho úst se vydraly jakési neidentifikovatelné zvuky.: „Miku, zlato, slyšíš mě?“ Jeho hlas znovu utichl. Neodpovídal.

Spěšně jsem zabořila oči do lékárničky ve snaze najít modrou lahvičku, jejíž obsah jsem Mikovy aplikovala do žíly.

„Lásko, slyšíš mě? No tak, zlatíčko moje, prober se! NO TAAAK!!!!“ Najednou jakoby se do jeho tváře navrátil život. Zaškubala mu víčka a zvolna je otevřel. Než se mu podařilo přizpůsobit zrak ostrému světlu v místnosti, několikrát zamrkal. Po chvíli už začal rozeznávat tvary kolem sebe a pomalu se vzpamatovával.

„Vítej zpátky.“ oddechla jsem úlevou.

Jeho mandlové oči pokojně pohlédly do těch mých. „Jsi jako sen...“ hlesl a jeho tvář se rozzářila blaženým úsměvem.

„Jak se cítíš?“

„Zvláštně...Co se stalo?“

„Zkolaboval jsi. Ukaž, potřebuješ do sebe dostat tekutiny.“ lehce jsem uchopila jeho hlavu a pomohla mu vypít sklenici vody. „Pomalu...tak...jde ti to skvěle...“ chytil mě za ruku. „Prosím, zůstaň se mnou.“

Políbila jsem ho na čelo. „To víš, že tu zůstanu. Všechno bude v pořádku, slibuju.“

„Já vím, věřím ti.“ usmál se a láskyplně mě pohladil po vlasech. Pobral veškerou sílu, co v sobě našel, a pokusil se vstát.

„Opatrně.“ zachytla jsem jeho paži snažíc se zpomalit Mikovy pohyby. „Nemotá se ti hlava?“

„Už tolik ne. Děkuju ti má sladká zachránkyně! Připadám si jak Šípková Růženka zachráněná švarným princem...“ byl tak sladký. Mike vždycky uměl lidi kolem sebe rozesmát nebo jim jakkoliv pozvednout náladu. Jeho rty se krátce střetly s mými, a pak snažil se postavit na nohy.

„Kampak? Na výlet?“

„Přeci na pódium!“ zasmál se Mike a hrozně se divil, že se ho na to ptám. To přeci muselo být jasné od začátku.: „Měli jsme přeci začít už před pěti minutami. Máme skluz. A já své fanoušky nechci nechat čekat!“

„Počkej, Miku, to přeci nemyslíš vážně? Vždyť ještě před dvěma minutami jsi...“

„Já musím, nezlob se.“

„Miku proboha, pro lásku boží, nedělej to! Píchla jsem ti šílený svinstvo, abych tě z toho dostala, musíš alespoň CHVÍLI odpočívat!“ už to nešlo vydržet. Z očí mi vytryskly slzy, přičemž jsem ucítila naprostou zoufalost, bezradnost!

„Očividně to kouzlo zabralo, protože je mi bezvadně!...“ Jemně mě svými prsty uchopil za bradu a donutil mě tak pohlédnout do jeho tváře. „Díky tobě...“ řekl tiše a věnoval mi děkovné políbení.

Mikovy polibky byly vždy tolik sladké a plné něhy, ale přes to přeze všechno jsem se snažila zůstat při zemi. Odtrhla jsem se od jeho úst a snažila se pokračovat v našem rozhovoru. Na má slova nebral absolutně žádný zřetel, přitom situace byla víc než vážná.: „Miku, posloucháš vůbec co ti říkám? Uvědomuješ si, že...“ prstem, který mi přiložil na ústa, mě utnul v polovině věty.

„Moc dobře si všechno uvědomuju, lásko moje. Neměj starost... Děkuju za všechno, už se nemůžu dočkat společného večera. A teď musím jít.“

Do dveří jak na zavolanou vkročil Mikův manager: „Ach, Miku, jak se cítíš?“

„Aaaaa... Kirku, jdeš akorát! Je mi úžasně, jak už dlouho ne!“

„Tak to rád slyším, Michaeli! Skvělá práce, doktorko!“ Mrkl na mě uznale. „Fanoušci se tě už nemůžou dočkat!“

„Ani já jich! Tak jdem na to!“

Michalelova slova slábla, až úplně zanikla. Po chvíli se ozval hlasitý jekot fanoušků a já si moc dobře uvědomovala, kde se Mike nachází. Bylo to marné, neposlouchal mě, ani se nesnažil udělat kompromis nebo se jakkoliv poradit. Padal na mě splín a já ucítila, jak propadám do hlubin naprosté bezmoci.

------------------------

Koncert se rozjel v plném proudu, avšak já se nedokázala hnout z místnosti, kde jsem ještě před nějakou chvílí přiváděla Mika k sobě.

„Mel? Mel. Á, Tady jsi! Mám tě přivést dolů, je tam docela nátřesk.“ Zarazil se, když uviděl mokré potůčky od slz, které mi stékaly po tvářích. Přistoupil blíž a přisedl si vedle mně na lékařské lůžko. Hlas toho muže mi byl důvěrně známý. Byl to člověk, z něhož se za dobu Mikova turné stal můj velmi dobrý přítel. „Mel, co se stalo? Jsi v pořádku?“

„To nic, Wayne....To nic.“

„Mel, nevěz mi bulíky na nos. Kdo to ublížil, ať mu můžu zlomit vaz?“

Musela jsem se zasmát. Byl tak starostlivý. : „Jsi moc hodný, ale tomuhle člověku radši vaz nelámej. Byl bys bez práce.“

„Jeeee...tak ho napraš. Co ti ten zloun udělal?“

„Mně dá se říct nic, ale on...vůbec...“ odvrátila jsem hlavu ve snaze potlačit slzy.

„Mel...“ na nic nečekal a přisunul mě pod své ochranné křídlo.: „Jen se vyplač. Uleví se ti. Mike je občas samolibej paličák a druhý neposlouchá. Někdy něco udělá, ale vůbec si neuvědomuje následky.“

„Wayne, nechci, abys měl problémy. Jsi ve službě. Co když nás takhle někdo uvidí?“

„Tak mám pauzu! O to se vůbec nestarej, ano?“

„Jsi tak hodnej člověk, Wayne.“

„Ale prosím tě. Rád ti pomůžu! Jsi bezvadná ženská a mám tě rád. Navíc Mike tě opravdu hluboce miluje. Nikdy jsem ho neviděl tak šťastnýho jako teď. Jste si souzený. Dej na starýho psa, má na to čuch!“ dokázal mě rozesmát. U Mike pracoval téměř deset let a znal ho líp jak kohokoliv jiného. Prožíval s ním vzestupy, pády i hvězdné úspěchy. Stál při něm ve všech životních situacích. Byl to skutečný přítel – Mikův i můj.

„Tak pojď, Mel, zvu tě na kafe a pak se na to vrhnem.“

----------------------- 

Po zbytek dne jsem se Mikovi úspěšně vyhýbala. Nechtěla jsem ho vidět a už vůbec ne s ním mluvit. Na hotel se mi podařilo odjet ihned po skončení koncertu, ještě před Michaelem, a padla únavou do postele, kde jsem po několika minutách tvrdě usnula.

--------------------- 

Kolem 11té hodiny dorazil Mike do hotelu a hned si to namířil do jejího pokoje. Ačkoliv kvůli médiím nesdíleli jedno apartmá, jejich pokoje se nacházeli přímo naproti sobě, oddělovala je pouze úzká chodba.

Tak moc se na svou lásku těšil, že dnes pozkracoval veškerá interview i autogramiádu, jen aby ji mohl co nejdřív svírat ve svém náručí! Celý večer před očima neviděl nic jiného než Melinu tvář. Navíc moc dobře věděl, že se jí musí za omluvit své chování. Tížilo ho jeho rozhodnutí, ale doufal, že jej Mel vyslyší a všechno pochopí.

Konečně doběhl k jejím dveřím a naléhavě na ně zaklepal.

„Mel? Lásko? Mám tě tam?“ Žádného vyzvání se nedočkal. Zlehka vzal za kliku od dveří. K jeho překvapení byly zamknuté. „Mel?“ Zkusil to znovu a rázněji, avšak ani teď nepovolily. Povzdechl si a zabořil svůj pohled do zeleného koberce pod sebou. Zlobila se na něj. Dosud doufal, že nebude tak zle a překvapení, které měl přichystané, vše urovná. Jenže se zmýlil. To zjištění bolelo jak zaklíněná dýka v hrudi, kterou nelze vyprostit. Chvíli tam ještě stál, ale pak se odebral do svého pokoje, kde jej čekala bezesná noc.