Mí drazí a milovaní...
Právě tímto dílem ukončuji jednu část příběhu, tkerý se odehrával mezi Mikem a Mel a příští díl už otevře příběh nový. Vím, pro některé to možná bude drastické, ale věřte, že i smutný děj má šťastné konce...i když...kdo říká, že tomu tak bude i v mém případě
Chtěla bych tohle všechno věnovat Vám, svým pravidelným čtenářům a těm, kteří celý příběh mezi Mel a Mikem skutečně prožívají a dočetli jej poctivě až sem. Mezi Vámi všemi jsou i níže jmenované autorky SB, mé srdcové záležitosti :
Čokoládka
Hanička
Janička
Katuška - Laneey (mám to tentokrát správně, viď?:D)
Monička
Baruška - Mjlove
Peťulka
Bublinka
Viki
Markétka - Yanagirl
a obě Zuzanky:-*
Děkuji Vám všem za Vaše komenty a přátelkou podporu, kterou ve Vás mám! Opravdu jste má druhá rodina:-*
PS-1. díl z druhé části pro Vás bude připraven již v neděli:) - ať taky nějak hezky začneme ten nový týden, ne?
S láskou,
Vaše Jeana
Po Melině odchodu se ve zvukovně rozhostilo hrobové ticho, které prolomil až Mike, když se rozeběhl ke dveřím, za nimiž před několika sekundami zmizela jeho láska.
-------------------
„Mel!“ zaznělo důrazně za zády mé jméno. Neměla jsem sílu se otáčet za původcem toho výkřiku a pokračovala bez ohlídnutí dál. Najednou mě cosi donutilo zastavit na místě. Byla to paže muže, který odmítal své sevření povolit. Jeho hlas zeslábl, spíše se zjemňoval.: „No tak Mel, prosím, neutíkej mi.“
„Ale já přeci neutíkám Miku, ale odcházím, v tom je rozdíl...Už dvakrát jsem ti zachránila život. Potřetí by to nemuselo vyjít. Nehodlám to riskovat a už vůbec ne s tvým přístupem.“
„Vždyť já tě přeci miluju!“
„Víš, Miky, takhle se k sobě dva lidi, kteří se navzájem milují, nechovají....ale...“ Hlesla jsem tiše se slzami v očích a pohladila jej po tváři: „Ta věta zní z tvých úst tak překrásně...už chápu, proč všichni tak šílí, když jim tohle říkáš... Kolikrát mi přišlo že pro všechny fanoušky světa, kterým rozdáváš polibky a lásku na každém rohu, tam pro mě nezbylo mnoho místa.“
„Lásko moje, ty víš, že tě miluju celým svým srdcem, víc než cokoliv...kohokoliv jiného. Možná o tom pochybuješ, vím, že jsem ti to nikdy neřekl nahlas. Chtěl jsem počkat až nastane vhodná příležitost! ...Vem si mě, Mel...“ šeptl ale z jeho hlasu bylo snadno rozpoznatelné, že se obává zpětné reakce, v duchu cítil, že zřejmě nebude taková, jakou si vysnil.
Jeho slova mě šokovala. Muž, kterého celou svoji bytostí miluji mne právě požádal o ruku. Ale...neřekl to jen proto, abych zůstala? Stála jsem tak jak opařená a snažila se pobrat poslední zbytky síly, které jsem v sobě našla, abych dokázala říct něco, čemu jsem do té doby nevěřila, že budu schopná.: „Ne, Miku...nejde to... naše láska a naše povolání nelze skloubit dohromady...O tom jsem se teď přesvědčila...“
„Prosím, tohle mi přeci nemůžeš udělat. Patříš ke mně. Oba víme, že jsme si souzený. No tak. Pojď, sedneme si spolu u mě v šatně a proberem to.“
„Bojím se, že tady ale není co probírat, Miku. Stejně bys neposlouchal. Možná mi teď všechno odkejveš, aby se situace urovnala, ale potom se to vrátí zase do zaběhnutejch kolejí. Ať ti řeknu cokoliv, všechno si uděláš po svým a na nic a na nikoho nebereš ohledy. Nenecháš si ode mě poradit ani jako od partnerky, ani jako od lékařky...“
„To přeci...já tě poslouchám...“
„Vážně?“
„Ano...“
„Tak moc ráda bych ti věřila...“ pohladila jsem jej po tváři. „Ale poslední dobou mě spíš utvrzuješ o opaku. Ani mi nedáváš prostor se vyjádřit a vše, co nechceš slyšet, přebíjíš.“
Mezi námi zavládlo ticho. To prolomily až slzy tekoucí po mých tvářích, které Michael jemně setřel.
„Dej mi šanci!“ křikl zoufale. Vidět ho takhle mi zžíralo zevnitř, ale nešlo to jinak. Věděla jsem, že kdybych zůstala, nedopadlo by to dobře. „Prosím zůstaň...“ Opřel své čelo o to mé a já na své tváři ucítila jeho vlahý rozklepaný dech. Oči měl zavřené. Po tvářích mu stékaly slzy. Jeho naděje se rozplývaly...
„Nejde to Miku, já...já...nemůžu. Nedokážu to. Při představě, že se každé ráno probouzím ve strachu, jestli se ti něco nestalo, mě mrazí v zádech... Dokud bude všechno tak jak to je teď, má odpověď bude znít ne.... Promiň... Sbohem, Michaeli.“ otočila jsem se a zničeně utekla od muže, jemuž patřilo celé mé srdce. Pod tíhou této myšlenky jsem propukla v nezastavitelný pláč, který jsem ještě těžko potlačovala v letadle opouštějící Brazílii.
-------------------------
Michael seděl v křesle svého hotelového apartmá a nepřítomně hleděl z okna před sebou. S odchodem Mel jakoby z něj vyprchal všechen život. Při pomyšlení na její úsměv se z jeho hrdla vydral neovladatelný vzlyk a Michael propadl v pláč. Jednou rukou si podepřel tvář a oči sklopil do svého klína, kde si jeho druhá ruka pohrávala s jakousi lesklou věcí. Byl to snubní prstýnek, který pro Mel koupil před několika dny v Mexiku. Chtěl se vyslovit a navléknout jí ho tu noc, kdy spolu měli strávit romantickou večeři, z níž nakonec sešlo. Nečekaně kdosi zaklepal na dveře. Mike neopověděl. Nechtěl nikoho vidět. Ale...co kdyby to přece jen byla Mel... Vrátila se? V tom v Mikovi svitla naděje a vymrštil se z křesla.
„Dále.“ řekl s očekáváním.
„Miku...můžu?“ Byl to Wayne. Michael se sesypal do křesla a dál seděl zády ke dveřím.
„Co se děje Wayne?“
„No...celý den jsi nejedl, tak ti něco malýho nesu.“
„Nemám hlad, díky.“ odsekl ho Mike. „Pokud nepotřebuješ ještě něco jinýho, prosím, odejdi. Nechci s nikým mluvit.“
„Miku, já vím, že Mel...“
Jakmile zaslechl její jméno, znovu se mu nahrnuly slzy do očí. V tom vykřikl a utnul Wayne v půlce věty. „Dost o ní! Baví tě mě zraňovat?“
„Toho jsem rozhodně nechtěl docílit.“
„Skvělé, ale povedlo se ti to!“
„Miku, poslyš. Vím, že tě to bolí, možná mě za tohle vyhodíš, ale zasloužil sis to!“
„Cože?“ šeptl Mike a pohleděl se na svého přítele, který stál vedle něj.
„Tak se na sebe koukni!“ čapl Mika a dotáhnul ho před zrcadlo. „Co vidíš mi řekni...“
„Wayne, nemám teď na tohle chuť.“ rezignoval Mike a sklopil hlavu.
„Nezajímá! Co vidíš?!“
„Co vidím...sebe...a tebe.“
„Výborně, ale mě nepočítej. Koukej na sebe! Podívej se sám sobě do očí a řekni mi co vidíš?“
„Nic.“
„Nic? Nekecej, Miku. Ale tak dobře, pomůžu ti! Já vidím neskutečně silnýho chlapa, kterej si vždycky šel za svým a nic a nikdo ho nikdy nedokázal zlomit. V tvých očích vidím štědrost, radost, lásku, přátelství, dobrotu a dětskou bezbrannost! I když se v tuhle chvílí tohle všechno snoubí s bolestí, je tam taky neskutečně paličatej člověk, kterej když jde o jeho, neustoupí ani o krok, neposlouchá, nevnímá a jde si za svým bez ohledu na druhý. Jsi zvyklej vždycky dostat co chceš, ale to nedostaneš, dokud nezačneš naslouchat druhým... Ne těm, kteří se ti svěřují. To ti jde líp než komukoliv jinému, ale naslouchat radám a doporučením. Nauč se dělat kompromisy, jinak na Mel můžeš zapomenout.“
„To ti říkala?“
„Ne, ale vedl jsem s ní pár rozhovorů a z jejích slov bylo znát, že jí tím svým přístupem ubližuješ.“
„Jakých rozhovorů? Pověz...“
„O tobě jich bylo jen pár. A ten nejbolestivější včera, když jsi odešel na pódium. Takhle zlomenou jsem ji ještě nikdy neviděl...Ale jedno vím jistě, ta holka tě šíleně miluje, jinak by se kvůli tobě tak netrápila.“
„Opravdu?“ Mikovy svitla v očích jiskřička naděje. „Myslíš, že mám u ní ještě šanci?““
„Teď rozhodně ne a bůhví po tom dnešku jestli vůbec. To záleží jen na tobě. Dokud se sám nad sebou nezamyslíš a něco s tím neuděláš, tak ji můžeš zamávat jednou pro vždy. Můžeš spát s fanynkama a dalšíma ženskejma, můžeš mít vztahy, můžeš mít i stovky manželství, ale oba víme, že ženská jako je Mel je jen jedna jediná.“ pousmál se Wayne. „Jak říkám, je to jen o tobě.“
Nad jeho slovy se Mike pozastavil a snad poprvé hluboce zamyslel. Wayne byl skutečně jeho skvělý přítel.
„Tak Miku, já pomalu půjdu.“ poplácal ho Wayne po rameni a vydal se ke dveřím, u nichž se ještě na malý okamžik zastavil a otočil se k Mikovi, jakoby si na něco vzpomněl. „Jooo...a našli jsme ti doktora. Nějaký Conrad Murray. Prej je docela dobrej, tak uvidíme.“ Mrkl a odešel z apartmá, kde Mike osaměl.
-------------------
Ten večer Mike rozjel i předposlední kocert v Riu, ale to co se odehrálo stalo, nikdo tak rychle nečekal. Popový král znovu zkolaboval, ale tentokrát uprostřed písně přímo na jevišti. Nepomohly už ani žádné léky. Dnešní den skončil na speciálním oddělení místní nemocnice, kde se po několik dní zotavoval. Mel měla pravdu byla poslední myšlenka, která Mikovy proběhla před očima těsně před tím, než jej pohltila černočerná tma...