Kapitola 37. - Nový začátek

Srdíčka moje, omlouvám se, ale do neděle to nevydržím A za všechno můžete jen vy a vaše komentíky:-* Jste úžasný a já vás nikomu nedám Děkuju za všechno a hezké počtení

S láskou Vaše Jeana

PS-věnování VÁM všem za to, že vás mám:-*

PS2-a jeden bonbónek pro Veru:-) Ona ví:) A velké díky Čokoládce za obrázek:-*

O ROK POZDĚJI

„Srdíčko moje, tatínek teď bude několik dní pryč, tak tu buď hodný...Bude se mi stýskat...“ šeptl Michael do ouška svého týdenního synka, po kterém tolik toužil. Michael nedoufal, že ho takové štěstí může jednou potkat - požehnání stát se otcem. Splnil se mu sen. Pomalu svého drobného chlapce odejmul z prsou, aby viděl do jeho drobné tvářičky. „Jsi tak překrásný...“ Sladce svého synka políbil na čelo, a pak ho uložil do postýlky ke spánku. Ještě okamžik tam stál a malého si s blaženým výrazem v obličeji prohlížel, naposledy jej pohladil, rozloučil se s ním a v tichosti se vytratil z dětského pokoje.

„Debbie?“ zavolal Michael, když scházel ze schodů.

„Ano, zlato?“ pousmála se žena, kterou Mike před necelým půl rokem uzavřel sňatek.

„Aaaa...Tady jsi.. Prosím, dej mi na Prince pozor.“

„Neboj, bude mít prvotřídní služby!“

Mikovi se na tváři vyloudil jemný úsměv a vřele sevřel svoji manželku v náručí: „Děkuju...Děkuju ti za všechno. Opatruj se.“

 -------------------------

„Promiňte, pane Jacksone, za půl hodiny přistaneme v Keni.“ vytrhl Mika ze spánku příjemný ženský hlas. „Prosím, připoutejte se.“

„Ach, jistě, děkuji.“ Mike si rozespale promnul oči a pozvedl klobouk, který mu posloužil jako stínítko při odpočinku.

„Mohu vám ještě něco před sestupem nabídnout?“

„Colu, jestli budete tak hodná.“

Během minutky už ze dveří kuchyňky přicházela letuška, aby Mikovi donesla oč žádal. Věnovala mu milý úsměv a odešla do pilotní kabiny. Její vlnivý krok upoutal Mikův pohled natolik, že málem upustil skleničku s nápojem.

„Miku, já myslel, že si ženáč!“

„Ale Wayne, já jenom koukám. Přece po mně nemůžeš chtít, abych si upíral takovou krásu. Z čeho bych pak měl tvořit písničky? Vždyť...podívej se sám, jak si s ní ten nahoře vyhrál...Není úžasná? Koukni na ty pohyby...“ ušklíbl se lišácky.

„A jéje, žena doma...“ zasmál se Mikův Bodyguard.

„Ale no tak Wayne, já se jenom koukám. To přeci není zakázané, nebo snad ano? A navíc, ty víš, jak to mezi mnou a Debbie je..“

„Vím, samozřejmě že to vím, ale stejně. Jednou sis ji vzal, a tak by měla platit jistá pravidla. Alespoň s ní si to nepodělej...“

„Já vím...“ Michael uznal Waynova slova a zabořil se zpátky do sedadla. Mlčel. Hleděl z vzhůru na tmavě modré nebe s nepřítomným výrazem ve tváři.

„Miku, na co myslíš?“

„Není dne, abych si na ni nevzpomněl.“ povzdechl smutně.

„Mluvíš o Mel?“

Na odpověď se nezmohl a jen souhlasně pokýval hlavou. Nezmizelo to, pořád ji miloval. I po tak dlouhé době ji měl stále před očima, kamkoliv šel, cokoliv dělal, vždy ho pronásledoval Melin stín, na který nešlo zapomenout: „Dal bych nevím co za jediný den s ní.“

Wayne se soucitně podíval na svého přítele, který seděl naproti němu. V jednu chvíli měl pocit, že se v Mikových očích zaleskly slzy smutku, a tak se rozhodl svého přítele podpořit: „Nikdy nevíš, co ti život přichystá, ani do jakých dveří tě zavede, Miku.“

„Asi máš pravdu, Wayne...“ v jeho hlase byl znát smutek prostupující skrz naskrz jeho duší.

----------------------- 

Letadlo s Mikem, dvěma jeho bodyguardy a osobním fotografem přistálo na militárním letišti v Keni, kdesi daleko od civilizace. Proto Mika tentokrát nečekaly žádné horečné zástupy fanoušků ani novinářů. Po dlouhé době se mohl svobodně nadechnout. Jeho identita byla pro dnešní den smazána z veškerých letištních zpráv. Jediný člověk, který přílet zpěvákova privátního aeroplánu z L.A. očekával, byl sympatický Sam Hocksley, zástupce Humanitární organizace pro jihoafrické kmeny. Když Mike vystoupil z letadla na boční příletové rampě, Sam se zvedl ze zeleného jeepu a se širokým úsměvem ve tváři se vydal jeho směrem.

„Pane Jacksone, je mi ctí!“

„Aaaa...vy musíte být Sam, že ano? Hovořili jsme spolu po telefonu.“

„Ach ano, moc rád Vás poznávám, pane Jacksone.“

„Ne, ne, potěšení je na mé straně, a prosím, říkejte mi Michaeli, žádné formality.“ pousmál se Mike a přátelsky položil ruku na Samovo rameno.

„Dobrá, Michaeli...Ale ukažte, pomůžu Vám se zavazadly.“

„To nemusíte, Same.“

„Ale já rád! Prosím, dovolte mi to.“ Mike si jeho přátelského přístupu velmi cenil. Věděl, že si Sama oblíbí, a to ho ve skutečnosti znal ani ne 5 minut.

„Tak povídejte, jakou jste měli cestu? Z L.A. je to přece jen slušná řádka hodin.“

„To mi povídejte.“ zasmál se Wayne a promnul si ztuhlý krk.

„Nebojte, ve vesnici si odpočinete. Budem tam co nevidět.“ zasmál se Sam.

 ----------------------------------

„Říkal jste, že tam budem co nevidět!“ Rýpnul nervózně Wayne po hodině a půl sezení ve vachrlatém jeepu v nemž se přibližovali k cíli po čemsi, co matně připomínalo cestu, která tudy kdysi možná i vedla.

„No, za normálních okolností bysme tam už dávno byli.“

„Co myslíte tím „za normálních okolností“?“ nechápal Wayne.

„No, ztratili jsme se.“

„Cože jsme se?!“ Hrůza Wayna málem vymrštila ze sedadla. Pocit, že se ztratili v zemi, kde civilizace netvoří ani osminu procenta...Hodit si mašli by pro něj v tu chvíli bylo milejší.

Sam se rozesmál nad bledými tvářemi svých spolujezdců: „Ne, nebojte, dělám si p*del. Měli jsme tu teď období dešťů a rozvodněná řeka strhla most, přes který se jezdilo. Už se pracuje na jeho opravách, ale prozatím se to celý musí objíždět, takže je to dobrá půl hodinka na víc. Ale nemějte strach, do 15ti minut jsme tam.“

„No jen aby...“ poznamenal hlasitě Michaelův osobní bodyguard a modlil se, aby toho člověka nemusel zabít.

„No tak, Wayne, nečerti se. Není tu krásně? Tohle nikde jinde na světě neuvidíš!“ poznamenal Mike s nadšením a nevěděl kam dřív s očima, aby mu nic z okolní krásy neuteklo.

„Souhlas!“ poznamenal Bill, Mikův fotograf, který se během celé cesty nemohl odtrhnout od svého přístroje a snímal jeden obrázek za druhým.

„Správná řeč, chlapi!“ pousmál se Sam! Už za tu krátkou dobu bylo patrné, že je to neskutečně temperamentní člověk nabitý pozitivní energií. Život v Africe ho očividně bavil a z jeho slov bylo zřejmé, že se do USA nehodlá v nejbližší době vrátit.

„Ale ve vesnici se vám bude líbit. Jen počítejte, že je to úplně odlišnej život, než na kterej jste zvyklí. Máte ale štěstí, že jste přiletěli v době, kdy na tom HOPJAK udělal už kus práce.“

„HOPJAK?“ zvedl jedno obočí Wayne a čekal na vysvětlení. Věděl, že je nevrlý, ale byl unavený z cesty a teď ještě to nesnesitelné horko. Už se těšil, až se vysvlékne z té černé uniformy a oblékne se do něčeho vzdušnějšího.

„To je ta zkratka organizace, pro níž dělám. A nebojte, budete nadšeni! Navíc je tam i jeden lékař a tři jeho asistenti, plus jeden laborant a má maličkost. Všichni jsme Američani, takže budete tak trochu i mezi svými.“

„A smím-li se zeptat, jaká je Vaše náplň práce, Same? Omlouvám se, jsem hrozně zvědavý.“

„To je v pořádku, Michali, určitě se ptejte nacokoliv. Dá se říct, že to tam mám na starosti po té organizační stránce. Starám se o zásobování, léky, komunikuju s centrálou a zajiťuju, aby všechno fungovalo.“ Po chvíli odmlčení pokračoval: „Víte, když jsme tam před tím rokem přišli, ta vesnice byla zanedbaná a lidé trpěli. Navíc tam v tu dobu vypukla i epidemie, kterou se ve spolupráci s těmi nejlepšími špičkami na poli medicíny podařilo zlikvidovat. Navíc Organizaci se tam před nedávnem podařilo zavézt i pitnou vodu a pomoct s mnoha dalšími věcmi. V současné době jsme tam už spíše jen dohližiteli. Zkoumáme, očkujeme a snažíme se těm lidem zajistit alespoň základní lékařskou péči. Staráme se o ně jak jen to jde. Musím říct, dost jsme se od sebe navzájem naučili. Jsou to neskutečně usměvaví, přátelští, ochotní, pracovití lidé. Dokonce ani neumějí lhát a příroda je pro ně to nejcennější co mají. Jo a máte děsnou. Přijíždíte zrovna do nejdůležitějšího svátků v roce, kdy prosí Matku Zemi o plodnost a smilování v dobách nejtěžších. Je to zážitek na celej život, to vám povím! No...koneckonců... uvidíte sami. Je to takový malý Ráj na zemi. Jen taková rada. Nikdy neříkejte ne, nemají to rádi a můžou to dokonce brát jako urážku!“

--------------------------

Když jeep s Mikem a čtyřmi muži v autě dorazil na místo, shukl se kolem jejich vozidla hlouček černošských dětí, které je nadšeně vítaly. Postupně přibíhali i muži s ženami. Všeho nechali, jen aby měli tu možnost být u příjezdu dalších božích poslů. Ano, přesně tak, celý kmen je tak vnímal. Byli pro ně symbolem spásy, který jim Matka Země seslala v době největší tragédie, kdy vesnici pohltily zlé síly. Z toho důvodu byl celý kmen všem těmto bílým mužům a ženám navěky zavázán.

Při pohledu do těch šťastných očí se Mikovi rozzářila tvář natolik, že zastínila sluneční paprsky. Spolu s ostatními vystoupil z auta a pomalu směřovali k pomyslnému středu vesnice, uprostřed níž stát ohromný posvátný kámen. Okolo něj bylo pak nahodile rozmístěno několik chatrčí, nad nimiž se linuly půvabné kopce. Protější straně dominovala nekonečná pláň s nedalekým tyrkysovým jezerem, které bylo zásobováno vodou z vodopádu nad ním. Celý tento půlměsíc doplňovalo několik stromů spolu s dalšími zakrslými rostlinami....

„Opravdu, to je Ráj...“ povzdech si ohromeně Mike.

„Že jo? Já vám to říkal, Michaeli.“ zvolal vítězně Sam a plácl Mika do zad. „Už jsem si myslel, že mi to nebudete věřil. Koukněte, kdo vás jde přivítat.“ Samův pohled směřoval k vysokému postaršímu muži, který si to váženým krokem mířil k nim. Šamanovi Mike sice nerozuměl, ale z přátelského výrazu a tónu slov tohoto muže vycítil, že jej srdečně uvítal na půdě své vesnice. Mike se s obrovskou pokorou uklonil a v šamanově vrásčité tváři poznamenané vysokým věkem se objevil laskavý úsměv.

-----------------------------

„Asi si Vás oblíbil.“

„Proč myslíte?“ nechápavě zareagoval Mike na Samova slova.

„No...přizval Vás jako hlavního hosta na dnešní slavnost, o níž jsem vám říkal v autě.“

„Ach, vážně? To je mi ctí!“ rozzářil se Mike.

„To se Vám ani nedivím! Je to ta největší pocta, která se může hostu dostat.“

„Já, Same, nevím, co na to říct...“

„Nic neříkejte, hlavně tam na 6tou přijďte...“ pousmál se Sam, a pak natáhl paži směrem k chýši: „Tak, tady budete spát. Už vám tam i donesli věci.“

„To ne, Ježiš Same, to nemuseli, já bych si je tam donesl sám.“

„Nene, to nemůžete, jste jejich host a jak říkám, nesmíte říct ne. Oni to cítí jako svoji povinnost. Tak, já skočím do támhletoho stanu pro doktora, ať Vás představím taky někomu, komu budete rozumět.“ usmál se Sam: „Okamžik.“

K Mikovým zádům přistoupil Wayn. „Panečku. Na to, jak jsem se toho bál musím říct, že jsem nadšenej. A nejen já!“ zasmál se a otočil Mika k Billovi, který vesele fotografoval africká dítka.

„Díky, Mihaeli, že jsi nás sem vzal.“

„Ne, neděkuj mi Wayne. Vůbec bych si to tu bez vás neuměl představit. A kde je George?“

„Jooo..ten si šel odskočit.“ Jako by ucítil jakési nutkání a pootočil hlavu zpět ke stanu, v němž před chvílí zmizel jejich průvodce. Nevracel se ale sám. Po jeho boku kráčela žena, jejíž krása byla Waynovi velmi dobře známá.

„Miku?“

„Ano?“ zareagoval nadšeně oslovený muž a dál pozoroval smějící se děti před sebou.

„Tomu nebudeš věřit!“

„Čemu?“

„Víš, jak jsi říkal, že bys dal všechno za jeden den s jistou osobou?“

Mike souhlasně pokýval hlavou. Najednou jakoby jím projel blesk a rychle se otočil stejným směrem, jakým hleděl Wayne.

„Tak začni přemejšlet, co to bude. Pán Bůh tě totiž vyslyšel.“