Kapitola 39.

Tak zlatíčka, přináším další díleček:-* Omlouvám se, Vaše webíky proběhnu zítra:-* Omlouvám se, ale nečekaně jsem přišla z práce až teď, takže tímto velká omluva Moničce a Katušce, kterým jsem slíbila pokec na FB a na Skypu:-* Proto Vám dvěma věnuji dílek a děkuju Vám za pochopení! Zítra to vynahradím:-*

Ještě bych Vám všem chtěla poděkovat za Vaše hládky ve 2. kole soutěže! Jste neskutečný a já Vás zbožňuju!

S láskou, Vaše Jeana

Po zdlouhavé prohlídce okolí se všichni postupně vzdálili. Potřebovali si po dlouhé cestě odpočinout a vybalit své osobní věci. Zbyl jen Sam s Mikem, kteří si to namířili až k velikému stanu hned za vesnicí, kde se odehrával lékařský výzkum a další úkony spojené s péčí o místní vesničany.

„No, Miku, a tady máme laboratoř. Tyhle lidi snad ani nespí. Pořád se tu jen pracuje. Tohle to je Erik, támhle Joshua a vzadu Cartmen. Jo, a támhle vzadu u mikroskopu Mel, ale tu už jsem ti dneska představoval.“

------------------------

Všimla jsem si, jak Sam s Mikem vešli do laboratoře. Sam svému hostu vše s nadšením popisoval a seznámil jej i se zbytkem personálu. Náhle jakobych ucítila čísi pohledy v zádech.

„Mel?“ ozval se těsné za mnou Samův hlas a já měla co dělat, abych neupustila sklíčko, které jsem se zrovna chystala dát pod objektiv mikroskopu.

„A-ano?“ otočila jsem se ke dvěma mužům stojícím nade mnou.

„Prosím tě, volali mi z centrály a musím urgentně něco zařídit. Můžeš se postarat tady o Mika?“

„Same, myslíš, že je to dobrý nápad? Chci říct... Michael musí být po té dlouhé cestě unavený a za hodinu začíná slavnost. Nebylo by lepší, kdyby si ještě před tím velkým večerem odpočinul?“

„No, jak jen chcete, Miku. Mel má pravdu, že toho na Vás musí být dost.“

„Oh, nene, vůbec! Naopak! Moc rád pomohu jak jen to bude možné..“

„Paráda. Tak já Vás tu teda vložím do rukou odborníků. Děkuju Mel, jsi zlato. Užijte si to Miku a uvidíme se večer! Zatím.“ Než jsem se stačila vzpamatovat, Sam už mizel kdesi za vchodem do stanu a podle hlasu motoru mi bylo jasné, že kamsi odjíždí. Najednou jako bych se probrala do reality a uvědomila si, několik centimetrů ode mě stál muž, jemuž neodmyslitelně patřilo mé srdce. Zhluboka jsem se nadechla a našla v sobě poslední zbytky profesionality, která se teď povalovala kdesi hluboko uvnitř mé duše roztříštěná na miliony kousíčků.

„Tak co s tebou?“ podrbala jsem se na temeni hlavy a zabořovala svůj bezbranný pohled do podlahy pod sebou. Pohltila mě šílená bezradnost. Připadala jsem si jak poslední trosečník na moři, který jen čeká, až na něm hejno kroužících žraloků započne své hody: „Víš, mám tu ještě nějakou práci. Musím dodělat asi nějaký vzorky, tak pokud si přece jen chceš jít odpočinout, klidně běž.“

„Smím ti nějak pomoct?“

„No já nevím...Preparoval si už někdy?“

„Na škole. Ale to byly jen kytičky a hmyzí křidýlka.“ prohodil pobaveně a já se nad jeho slovy musela pousmát.

V duchu jsem pocítila, jak se ta vysoká zeď, kterou jsem si proti němu stavěla tolik dlouhých měsíců pomalu ale jistě rozpadá a já se ocitám opět v krásném snu, který jsem s odletem z Ria přestala snít. Chtěla jsem být odměřená, ale doteď jsem nevěřila, jak těžké to může být. Snažila jsem se vyhýbat jakémukoliv kontaktu s Mikovýma očima, ve kterých můj odstup tál jako kostka ledu ve slunečním žáru.

Chvíli mezi námi panovalo ticho, ale když se naše pohledy po tolika dlouhých měsících znovu setkaly... Jakoby žádné odloučení nebylo. Jakoby všechno zlé pominulo a my zas existovali jen jeden pro druhého...

„Tak dobře, přesvědčil si mě. Navlékni si tyhle rukavice. A prosím tě, teď jak na to...“ Naklonila jsem se k Mikovi a začala mu názorně ukazovat preparaci. Opravdu, byla to těžká zkouška. Chvíli jsem už ani nedoufala, že to vydržím... „Mrkni, kapátkem nabereš roztok a maličko ho kápneš tady na to veliký sklíčko. Vtip je v tom, že až tu kapičku budeš přiklápět tímhle malinkým sklíčkem, nesmí se ti tam vytvořit žádná vzduchová kapsa. Jinak se to musí udělat znova, ano? Neboj, není to nic těžkýho... Jsi šikovnej... “

„Já se nebojím. Jen doufám, že se z toho nevynoří nějakej africkej tvoreček a nepokouše mě!“

„Z tý kapičky krve?“ zvedla jsem obočí? „Ne, to ne, ale já tě pokoušu, jestli mi sem budeš strkat sklíčka s bublinkama.“

„To je trest, panečku. Asi do toho začnu foukat.“

„To ať tě ani nenapadne.“ pokárala jsem jej s úsměvem na rtech: „Prosím, podáš mi další, tohle je v pořádku.“ Neodvracejíc oči od mikroskopu jsem k Mikovi natáhla dlaň a čekala, až mi do ní vloží další vzorek. Náhle jsem pocítila jak dvě horké dlaně měkce svírají tu mou. Prudce jsem se odtrhla od rozdělané práce a pohlédla do Mikových laskavých očí. Byly pevné, klidné, ale zároveň velmi smutné.

„Musím už jít!“ prudce jsem vytrhla z Mikova jemného stisku a rázným krokem došla až ke dveřím, když v tom mě zastavil naléhavý hlas.

„Mel, prosím, chci ti něco říct...“

Zalapala jsem po dechu a v ústech pocítila nepopsatelné sucho. Na okamžik jsem zůstala nehnutě stát na místě a pak přes rameno pohlédla do Mikových očí: „Neměl jsi sem jezdit, Miku.“ hlesla jsem a opustila laboratoř, v níž Mike osaměl.

 -------------------------------

Přípravy na slavnostní večer se už pomalu chýlily ke konci. Vesničani byli z tak významného dne nervózní a každý se snažil jakkoliv zapojit. Když se přiblížila šestá hodina večerní, všichni se vydali na kopec za vesnicí, odkud byl přenádherný výhled. Zde se měl se západem slunce provést tolik očekávaný rituální obřad.

Celý průvod měl svůj symbolický a organizační řád. V předu kráčel Šaman zpívající festovní písně a v ruce držel symbolickou hůl reprezentující vznik nového života. Za ním pak šla skupinka můžu, z nichž prvních 10 neslo na ramenou honosná nosítka zdobená květinami, uvnitř kterých seděl Michael. Celé toto procesí uzavíraly notující ženy s dětmi s náručím plným květin.

Slunce se zvolna klanělo za obzor a Šaman na vrcholku kopce zahájil slavnostní řeč. Během ní kolem sebe rozhazoval květiny, drobné kamínky a kapičky vody. V tom pokynul Mikovi a vyzval jej, aby přistoupil a poklekl k Šamanovým nohám. Z jeho úst vycházel líbivý zpěv a kolem Mika několikrát obtočil svoji hůl se zapálenou květinovou pochodní tak, že Michaela zahalil do nápaditého aroma. Nastal nepředstavitelný povyk nadšených vesničanů, kteří se hlasitě radovali ze zvolení svého Prince. Náhle jako když utne, nastalo ticho. Všichni jakoby oněměli a čekali na pokyn svého duchovního vůdce, který jim pohybem rukou naznačil, aby před duchem Matky Země padli na kolena a poklonili se její dobrotě.

Veškeré úkony jsme s kolegy po vesničanech opakovali, poklekli jsme a čekali co se bude dít dál, když v tom mě cosi kouslo zezadu do krku. Ucítila jsem palčivé bodnutí a rychle se ohnala, abych odehnala původce té nepříjemné bolesti. Nevím, co přesně se stalo. Zaslechla jsem šamanova slova, jež mě ze zvědavosti donutila pohlédnout před sebe. Hleděl mi do očí a ruce měl ze široka rozevřené. S jásotem poznamenal několik slov a všichni se jak na povel otočili mým směrem.

„Ale ne..." hlesla jsem a krve by se do mě nedořezal.

„Tak Mel, na co čekáš? Až tady v Africe začne sněžit? No tak, běž tam!" naléhavě vyzval moji maličkost Sam.