Kapitola 41.

Nakonec musím dílek přidat dneska:-* Podařilo se mi jej v noci ještě sešolichat, ale předem chci upozornit, že to není pro slabší povahy. Omlouvám se, že je tak dlouhej, ale z existenčních a souvislostních důvodů jsem to nemohla udělat jinak než nacpat všechno do jednoho dílku. Takže prosím, nezlobte se za to na mě:-*

Další dílek vzhledem k časové vytíženosti přidám cca o víkendu a Vaše blogísky mám v plánu oběhnout ve čt nejdýl v pátek:-*

Zároveň děkuji Všem, co mě podporujete v soutěži u Michelle na blogu:) Bez Vás bych nebyla nic:-*

A ještě jedna věc: Tenhle dílek bych chtěla věnovat několika z Vás (ty čísla probůh neberte jako řazení dle oblíbenosti):

1) Monička - mé sluníčko, které doufám nikdy nepřestane svítit:-*

2) Laneeyka -  moje duševní dvojče a skvělej človíček (doufám, že nám výjde ten víkend a brzo ti bude líp-i mamině)

3) Zuzy - ten největší životní optimista, jakého znám. Prosím Zuzy, zůstaň taková!!!!!!:-*

4) Čokoládka - človíček, s nímž když si povídám, tak mám pocit, že i ve svých patnácti letech přemýšlí a jedná rozumějc jak kde jakej dospělej a toho si neskutečně cenním!! Mám tě ráda:-*

5) Markétka - za to, že mě umí vždy rozesmát, prostě segruša:-*

6) Hanička - jsi prostě neuvěřitelná! Opravdu neskutečně hodnej človíček se kterým i když nejsem v kontaktu, hrozně jsem si tě oblíbila:)

7) RJBublinka - ať se ti ta packa už konečně dá dokupy a můžeš zas písat!

8) Janča - jsi bezva človíček a já doufám, že už se ti ty trable vyhnou! :-*

9) Viki - ta už mi taky neodmyslitelně přirotla k srdíčku, je s ní super sranda:-)

10) Sisi - ať už tě konečně přestanou pronásledovat ty starosti a je zas líp:-)

A samozřejmě věnování patří Vám všem, co mě ženete dál a díky Vám mám pořád i v tak vytíženém čase chuť tvořit a psát pro Vás:-* DĚKUJUUUU:-*

---------------------

„Výborně.“ na jeho rtech se vyloudil úsměv a rajcovně si skousl ret. „Tak když mě omluvíš, mám venku nedořešené záležitosti. Je přece jen neslušné nechat děvčata čekat.“

„Stůj!“ Mike se ne její povel zarazil na místě a jeho srdce poskočilo radostí. Má ji. Při té myšlence se jeho tvář rozzářila, avšak vzápětí se otočil k Mel a nahodil na oko nechápavý výraz.

„Proč?“

„Prostě nikam nepůjdeš! Pro dnešek jsem tvoje žena já a ostatní maj útrum! A navíc víš co je v přísaze, nesmíš...nesmíš spát s nikým jiným.“

„To sice ano, ale Sam mi dnes ráno vysvětlil, že se to týká jen veřejného vystupování, takže co je neveřejné...“ pousmál se a dál pokračoval k východu.

Modlil se, aby ho zastavila. Nikam odejít nechtěl! NE! Jeho srdce ji patřilo - jen a pouze jí. Žádná jiná ho nezajímala. Ani teď, ani nikdy jindy. Svým chováním ji toužil vyprovokovat. Jenže pořád nic. Ohrnul závěs a chystal se vykročit do pléna. Pomalu se již loučil s vírou ve šťastný konec, když v tom...

„Ne...“ vylítlo mi z úst. Rozběhla jsem se k Mikovi a než se stačil vzpamatoval, ve vášnivém polibku jsem je vtáhla zpátky dovnitř. Nešlo to ovládnout. Bylo to silnější než já. Hltala jsem Mikovy vláčné rty. Nevím, nedokážu ani odhadnout, jak dlouho jsme tam stáli v těsném sevření a užívali si každé zákoutí na těle toho druhého. Po tom dlouhém roce odloučení na sebe naše těla sebe reagovala neskutečně impulzivně. I ten nejdrobnější pohyb svědčil o vzájemném touze, která nás uvěznila ve svých spárech.

Bylo to zvláštní, ale tentokrát jsem byla já ten nenasyta, který začal z toho druhého servávat oblečení jako první. Mike byl spíše opatrný. Bylo jasné, že nechce udělat nic, čeho bych později litovala a proto mě nechal celou situaci zpočátku vézt. Ale když cítil, jak dychtivě si přivlastňuji jeho polibky a dlaně mi smyslně tančí po jeho těle, na nic nečekal.

Po té, co ústa hladově vpil do těch mých, vsunul mi prsty do vlasů, kde si začal uličnicky pohrávat s jednotlivými pramínky. Pak se lehce odtáhl a lišácky se pousmál: „Já věděl, že tohle na tebe platí...Jsi kouzelná, když žárlíš...“

„Tys...tys věděl, že...Udělals to naschvál?“ má tvář se zatáhla bouřkovými mraky: „A ven...“

„Ven?“ Mike pokrčil rameny. „Dobrá tedy...Stejně tam mám rozdělanou jistou příjemnou záležitost.“ zasmál se provokativně.

„To neuděláš!“

„Že ne?“ skousl si ret a na vteřinku se odmlčel. Náhle zavolal směrem ke dveřím: „Děvčata? Už jduuu!“

„Dělá ti to dobře?“

„No jasný! Komu by nedělalo! Jen se na ty dívky podívej. Jsou krásnější jak kde jaká Američanka.“ pronesl provokativně nepřestávaje se smát. Hrozně si užíval pohled do Meliny nazlobené tváře. Vypadala jak malý čertík, který v sobě skrývá překrásného anděla.

„Jo? Fakt?! A padej!“

„Ale no tak, miláčku, přece se nebudeš čertit... Vždyť víš, že patřím jen tobě...Jinak bych si tě přeci nevzal.“ pousmál se.

Jako by ho neslyšela. Rázně se vydala k východu, aby Mikovi ukázala dveře. Ale s tím rozdílem, že tentokrát ho skutečně plánovala vyhodit. Najednou ji ale drapl za ruku. Hodil s ní na postel a své tělo přitiskl k jejímu.

„Nene,“ šeptl načež ji prstem přejel po rtech. „Dnes večer odsud nikdo neodejde.“

----------------------------

Byla jsem v zajetí Mikových hlubokých očí a smyslných rtů, na nichž se objevil upřímný úsměv. Ležel na mne celou svou vahou a já omotala nohy kolem jeho pasu tak, abych si jej přitiskla co nejblíž k sobě. Potřebovala jsem cítit každičký záhyb na jeho rozpáleném těle. Naše sevření bylo natolik těsně, až jsem ve svém roztouženém klíně pocítila Mikovo stoupající vzrušení. Nedokázala jsem se ubránit slastnému vzdechu, který v Mikovi odstartoval nezkrotný proud vášně. Jak hladová šelma se dravě vrhl na má ústa, která si během několika málo sekund majetnicky přivlastnil. Mikovi pohyby mi zastřívaly mysl. Pověsila jsem se na jeho rty a beze slov z něj strhla košili. 

„Páni...takhle divokou tě neznám.“ zasmál se mezi polibky.

„Spíš si nepamatuješ....“ hlesla jsem pobaveně.

„A dáš mi možnost si vzpomenout nebo mám hooodně prosit...?“

„Jaká odpověď mi dovolí dostat z tebe ty zbytečné kusy oblečení...?“

„Hmmmm...jedna : nula pro tebe... “Mike se hlasitě rozesmál a já se opět vnořila do jeho úst.

-----------------------------

Lehkými pohyby jsem z něj stáhla tričko a nechala Mikovy ruce klouzat po mém polonahém těle. ými dlaněmi mi přejížděl bocích a já zaznamenala, jak mi pomalu svléká šaty, pod nimiž nalezl jen nahé křivky. Vlahými polibky zasypával moji šíji po celé své délce a postupně jeho ústa klouzal níž k dekoltu, kde se zastavila. Svými ústy laskal má odhalená ňadra natolik intenzivně, že jsem se pod jeho něžnými dotyky propínala slastí. Pomohla jsem mu vysvléct se z přebytečné látky a hladově se vrhla na zapínaní od Mikových kalhot. Ta žízeň po Mikovi byla neudržitelná – neustále sílila. Ani nevím, jestli se mi jej podařilo úplně vysvléct. Hlavou mi neběželo nic jiného než touha v to spojit naše duše, těla a lásku, která nás nikdy neopustila. Mike pomalými pohyby vplul do mého klína a já mu svými pohyby vyšla otevřeně vstříc.

Naše tělesné skořápky se vlnily v pravidelném rytmu bubnů, jejichž tlumená melodie k nám z venku doléhala. Pronikal do mého lůna s neskutečnou něžností, ale i lačnou silou, s níž si mě přivlastňoval a my se krůček po krůčku jsme se blížili k společnému vyvrcholení...

-----------------------

„Spinkáš?“ šeptl do ticha. Ležel vedle mě a přes naše těla bylo přehozené lehké prostěradlo. Opřený o loket mne něžně hladil po nahých zádech a pozoroval moji spokojenou tvář. Oči jsem měla stále zavřené a na rtech se mi leskl široký úsměv. Připadalo mi, jako bych se vznášela vysoko nad mraky. Takový pocit štěstí jsem zažila již dávno. Uplynulo od něj dlouhých 11 měsíců, ano, téměř rok, co jsem naposledy usínala v Mikově láskyplném náručí.

„Ne-e.“ hlesla jsem skrz potěšené rty. Užívala jsem si ten okamžik, kdy znovu odpočívám vedle muže, jehož jsem i potom všem stále tolik milovala. 

Mike se sladce usmál a vtiskl mi polibek na ústa. „Ještěěě...“ špitla jsem toužebně. Jen se pobaveně usmál a začal mne smyslně hubičkovat po celém obličeji.

„Miluju tě.“ Jeho slova mne donutila otevřít oči. Už jsem ani nedoufala, že to někdy ještě z jeho z úst uslyším. Pomalu se opřel zády o stěnu a přitáhl mne do svého ochranitelského náručí.

„Mel, lásko moje...slib mi, že už se nikdy nerozejdeme. Že si naše srdce budou patřit navždycky a tenhle pomyslený sňatek jednou skutečně zpečetíme...“

„Krásně se to poslouchá, ale...“ zabořila jsem svůj zrak do prostěradla a rukou si odstranila spadlý pramen vlasů.

„Ale?“

„Ale řekněte mi, pane Jacksone, alespoň 5 důvodů, proč bych si zrovna Vás měla chtít vzít?“ rýpla jsem koketně.

„Pět důvodů?“ vyhrkl Mike. „Panečku, ty jsi teda nenáročná. Tak počkej, nech mě přemýšlet...mmmm...na něco přijdu...tak třeba protože...jsem vtipný,...milý,...pohledný...a taky šíleně přítulný a mám rád děti.“

„To máš o sobě docela vysoký mínění, panečku.“ vyprskla jsem smíchy na celé kolo. Nedalo mi to. Vidět Mika se psíma očima, které na mě prosebně visí. Opravdu, to byl pohled nad pohledy.

„No, uznávám, je to trošičku nadhodnocené.“

„Trošičku?“

„Dobře, trošilinku víc.“

„A co třeba spolehlivý, tolerantní, přizpůsobivý, pravdomluvný, vnímavý, věrný, poctivý, svědomitý,...“

Michael propukl v hlasitý smích: „Takovej výčet... Sis to chystala hezky dlouho, viď?“ a políbil mě romanticky do vlasů, po níž mě po celou dobu našeho rozhovoru hladil.

„Mmm, mmm...“

„Dobře, ale jednu věc jsi neřekla, to vím jistě.“

„Jakou, prosím tebe?“

„Tu nejdůležitější...že ti budu do konce života oddaným a milujícím partnerem, který se ze všech sil pokusí být i tím nejlepším otcem našeho budoucího miminka...“ šetpl a vnořil svá ústa do těch mých.

Nikdy v životě jsem neslyšela krásnější vyznání lásky, než právě to z Mikových úst. Jeho slova mi prozářila duši jak sluneční paprsek temnou jeskyni. Po tvářích mi pomalu stékaly slzy nepopsatelného štěstí

„Miluju tě...“ hlesla jsem a věnovala mu další polibky, jež vyústily v další překrásné milování.

 -------------------

„Mel? Princezničko moje...“

Pomalu jsem otevřela slepené oči. Před sebou uviděla Mika, který seděl vedle mě na posteli. Byl již oblečený a svými dlaněmi mě jemně hladil po tváři. Když jsem se probrala, usmíval se: „Dobré ráno, lásko moje. Promiň, že tě budím, ale už je skoro poledne.“

„Poledne?“ vylítla jsem z postele.

Mike se pobaveně pousmál: „Ano... Spala jsi jak andílek a já dlouho neměl sílu na to vzbudit tě.“

„Jak dlouho jsi vzhůru?“

„Asi tři hodinky...“

„Tři hodinky? Panebože... Měl jsi mě vzbudit dřív, zlato. Co jsi dělal celou tu dobu?“ zeptala jsem se, když se mi omotané v prostěradle podařilo dostat z postele. Hledala jsem nějaké věci na sebe, jenže ty už dávno neležely poházené na zemi...

„Stihl jsem si přečíst jednu knížku, co tu máš. Je opravdu skvělá...A oblečení máš támhle.“ Pohlédla jsem směrem, kterým Mike ukazoval. A ano. Váš byly úhledně složené na židli. Jako by do mě viděl. Dokázal mi číst myšlenky. Zlehka ke mně zezadu přistoupil a políbil do vlasů.

„Málem jsem zapomněl, jak překrásná po ránu jsi.“ Uzavřel mě ve svém pečovatelském objetí.

„Ne, Miku, ne. Nezkoušej to.“ smála jsem se. I když svá slova mohl myslet upřímně, neušlo mi, že v jejich tónu byl i jiný záměr než jen pouhé konstatování. „Zlatíčko moje, prosím, nech mě obléknout, přece tu celý den nemůžu běhat zabalená v prostěradle...“

„A proč ne? Byla bys jak víla z pohádky.“ otočil si mě k sobě.

„Hele ty vílo, na to že jsi těsně utekl smrtelným horečkám tak jsi docela čilej.“

„Je mi báječně. Děkuju ti. Lepší léčbu jsi mi nemohla předepsat, lásko moje.“

Pousmála jsem se a stáhla mu klobouk do tváře: „Tak šup, nech mě převlíct.“

 ---------------------

Byl překrásný jasný den. Michael mě následoval do stanu, kde jsem ještě potřebovala dodělat nějaké resty z předešlého dne. Trval na tom, že pomůže a já po včerejší noci neměla sílu říct ne. Naopak. Nemohla jsem se dočkat celého dne, který strávím po jeho boku. Jako bych chtěla dohnat všechno to, co jsme za tu dobu zameškali.

„Aaaaa...Mel, Miku! Dobré ráno. Tak jak jste se vyspali?“ vítal nás Sam už od vchodu do stanu.

„Skvělé, děkuji, Same.“ rozzářil se Mike a věnoval mi letmý pohled.

„To rád slyším! Říkal jsem Vám, že se Vám tu bude líbit, viď Mel? Jo a Miku, moc se omlouvám, úplně jsem na to včera zapomněl! Já hlava dubová!“

„Na co Same?“ Mikova tvář pořád naplno svítila, ačkoliv Sama vnímal jen částečně. Veškeré jeho myšlenky se zaklínily v Melině očích a nemohl od nich odtrhnout svůj zrak. Zas v tom lítal. A tentokrát věděl, že jejich láska je naplno opětovaná.

„Nooo... pogratulovat Vám k Vašemu synkovi! Nedávno jsem viděl fotky v novinách. Je nádhernej! A navíc vy a Vaše manželka jste překrásnej párek. Moc Vám to spolu sluší. Fakt že jo! Klobouk dolů!“ smál se Sam a očekával stejně tak pozitivní reakci. Byl z Mika nadšený. Ba přímo unešený! Tolik se mu přál malinko zavděčit...

Přestala jsem dýchat! Nedokázala jsem věřit vlastním uším. Při Samových slovech mé srdce rázem zemřelo a já tam teď stála jak oběť přikovaná ke kůlu. Cítila jsem nepopsatelnou bolest a co víc – ponížení! LHAL MI! S otevřenými ústy jsem hleděla do Mikovy tváře a očekávala vysvětlení, ale dřív než stačil cokoliv říct, vlítla jsem do stanu.

„Řekl jsem něco špatně?“ nechápal Sam. Mike na jeho slova nereagoval. Ještě se vzpamatovával z toho šoku, jaký mu Sam uštědřil a v hlavě přemítal tisíce myšlenek ve snaze najít to nejlepší řešení celé této trapné situace.

V mžiku jsem se vrátila: „Jo, a ještě tohle.“ Na nic jsem nečekala a vší silou Mika udeřila dlaní do tváře. Otočila jsem se na podpatku a vydala se k sobě do chýše, ale vešel za mnou.

 -------------------

„Mel, prosím, nech si to vysvětlit...“

„Vysvětlit? Za co mě máš?! Za nějakou děvku na jednu noc, která ti s radostí dá? Děláš si ze mě prdel?“

„Ne, to ne, Mel, prosím, takhle nemluv. Vím, jak to vypadá a jak se cítíš, ale je to všechno jinak!“

„Už dost!“ vykřikla jsem. „Lhal jsi mi! Lhal jsi mi po celou tu dobu a já ti věřila! Doufala jsem, že jsi se změnil ale ty ne, jsi ještě horší!“

„Chtěl jsem ti to říct, ale...“

„COŽE? To mi chceš namluvit, že jsi vlastně zapomněl, že máš doma rodinu? Bože!! A já ti na ty sladký řečičky nalítla! Jsem tak pitomá!!!“

„Mel, jakmile jsem tě uviděl, prostě jsem si nemohl pomoct.“ přistoupil k ní a snažil se jí obejmout – zklidnit ji, když v tom hystericky vykřikla.

„Vypadni odsud! Zmiz! Už tě nechci do konce života vidět!“

„Mel, proboha, nervi mi srdce!!! PROSÍM!!!! Těmi slovy mě zabíjíš!“

„Mě už jsi zabil dávno! ZMIZ!“ rozerval mi srdce na tisíce kousků. Drapla jsem první věc, kterou jsem měla po ruce a hodila jí po něm, pak další... už jsem nevěděla jak ho přimět, aby odešel.

„Prosím, nedělej to, neodháněj mě od sebe! Já už bez tebe nedokážu žít!“

Jeho slova jsem ignorovala. Vyběhla jsem ven a s očima plnýma slz naskočila do jeepu a dupla na plyn. Potřebovala jsem pryč – daleko od něj. Vesnice mi mizela za zády a stejně tak se vzdaloval jakýkoliv sen o společné budoucnosti po Michaelově boku. Můj život právě skončil.