Kapitola 42.

Ahojky všichni:-*

Tak se po dlouhých dnech opět hlásím a přidávám další kapitolku. Musím říct, bude pro Vás nejspíš dost nudná, omlouvám se, ale musela jsem zas udělat spojovačku. Je tu kotel informací, který se od teď budou linout celým příběhem, takže je v podstatě dost důležitá:-* :-D

Chci všem z Vás poděkovat za komentíky, jsou naprosto úžasný a vždy mě zahřejou u srdce! Je to jedna z věcí, na které se po celém dni těším, protože jak říkám dnes a denně - VY si tvoříte ten příběh! A stejně tak si vytvoříte i konec:-*

Děkuju, děkuju, děkuju!!!!:-* Jste mí sladcí andílci:-*

Jo a ještě jedna důležitá věc - tenhle díleček chci věnovat ZUZANCE, která se poctivě dopracovala od prvního dílku až sem:) děkujuuu a snad se ti to bude i nadále líbit:-*

MILUJU VÁS 

Vaše Jeana

----------------------------

Seděla jsem za stolem ve své kanceláři a strhaně si podpírala hlavu. Je tomu už dlouhé dva měsíce, co jsem naposledy viděla Mika a upřímně doufám, že se naše cesty provždy rozpojily. I když jsem cítila, že jej v hloubi duše stále miluji, po tom všem už jsem neměla sílu dál náš vztah rozvíjet a ani jakkoliv oživovat. Mé srdce bylo roztrhané na cáry. Láska v něm provždy zemřela a Michael s ní.

----------------------

Zas se mi dělalo zle. Poslední dobou jsem byla jak chátrající domeček z karet. Nebylo dne, co by se mi neotočil žaludek vzhůru nohama a já ve spěchu vyhledávala nejbližší toaletu. Dokonce před týdnem mi jeden kolega, Tommy, zakázal operovat, prý měl strach, že bych mu na sále zkolabovala a on by pak musel probudit rozoperovaného pacienta z narkózy, aby mu se mnou pomohl.

Tommy... To je prostě zázrak nad zázraky. Opravdu, je to ten nejlepší přítel, kterého mám. Od příjezdu z Afriky se mě snaží držet nad vodou. Naslouchá mi, podporuje mne a cokoliv potřebuji, zařídí. A přitom to má sám tak těžké. Neuběhl ani rok, co jeho žena Marie podlehla boji s rakovinou a on tak přišel o milovanou bytost a jeho dvě dorůstající děti o maminku. Přes to všechno tu byl také pro mne. Pomáhal mi s kdečím a velmi často mě zval k nim domů na večeře. S jeho rodinou jsem trávila dost času chozením do kina, na výlety, do divadla... Ač to zní jak pohádka dvou zamilovaných duší, nikdy mezi námi nebylo víc než jen přátelství. To největší a nejčistší. On nikdy nedokázal zapomenout na svoji Marii a věděl, že stejně tak mé srdce zůstane navždy Michaelovi. I když věděl, co všechno se mezi námi dvěma odehrálo, stále si kupuje jeho cd a jedním z Mikových skalních fanoušků. Když jsem je tehdy spolu na nemocniční chodbě seznámila, v duchu jsem jásala. Tommy o tom mluvil ještě další měsíc...Když jsem si na tu chvíli vzpomněla, má tvář se roztáhla do širokého úsměvu. Bylo to to nejkrásnější období v mém životě. Naše láska s Mikem sladce vzkvétala a okolo nebyly žádné problémy, nic, co by ji bránilo v cestě. Všechno přerušil až ten osudný den v Riu a korunku na závěr tomu dala Afrika. Dostali jsme druhou šanci, ale Mike ji totálně pohřbil. Pořád se na sebe nemůžu podívat do zrcadla. Doteď mám šílené výčitky a stydím se za to, že jsem byla schopná s ním vlízt do postele. Při pomyšlení na tu noc mi z očí vytryskly slzy. Nadcházející ráno pro mne bylo to nejbolestivější v celém životě. Den, kdy se můj svět zastavil...

S dalším plačtivým nádechem se všechno před mýma očima otočilo vzhůru nohama. Opět jsem cítila, že do několika minut budu zvracet. Ale... v tom mi to došlo! DVA MĚSÍCE!!!! Ta myšlenka na Afriku, společná noc, KRISTE PANE!!!

Vyběhla jsem ke stolku, kde jsem ve spěchu popadla nejbližší injekci. Ve spěchu si odebrala něco málo krve, kterou jsem na kapala na tester a čekala... Po celou tu dobu se mé ruce chvěly a já nebyla schopná myslet na nic jiného než na výsledek. Musel být negativní! Prosila jsem Pána Boha, ať už mi dál nestěžuje život! Nedokázala bych stát znovu čelem k Mikovi a vědět, že je otcem mého dítěte...NAŠEHO DÍTĚTE...

Najednou se rozevřely dveře a v nich Tommy.

„Čauky, kočko...tak co? Už je ti líp?“ na jeho otázku jsem nereagovala a dál očima hypnotizovala těhotenský test.

„Halooo, halooo, slyšíme se? Co pak to tu děláš?“ nadhodil. Se zvědavostí se šel podívat na místo, od něhož jsem nedokázala odtrhnout zrak. Když uviděl ten test, cuklo v něm.

„Mel?“ ticho. „Mel?!“

„Neeee...jen to ne... SAKRA!“

„MEL? Vnímáš mě? Co se stalo?“

„Vždyť vidíš, co se stalo...“ špitla jsem. Nohy se mi podlomily a já se zřítila na nejbližší židli. Po tvářích mi znovu začaly stékat slzy, ale tentokrát bez jediného vzlyku. Hleděla jsem někam do zdi před sebou a hlavou se mi točilo tisíce myšlenek. Nevěděla jsem, co dělat. Na místě jsem propadla v zoufalost.

Tommy přiklekl k židli, v níž jsem seděla a zahleděl se mi do uplakaných očí: „No tak, Mel, přeci existuje nějaké řešení.“

„Neexistuje...“

„Jako Mel, opovaž se přemejšlet, že si to dítě vezmeš! To bych tě přerazil!“

„Ne to ne, Tommy, to zas ne. Nad tím nepřemýšlím, ten tvoreček za to přeci nemůže.“

„Tak to jsem rád, ani nevíš, jak velkej kámen mi spadnul ze srdce.“

„Ale co budu dělat? Já mu to nemůžu říct! Nechci ho ani vidět!“

„No, já se obávám, že ti nic jiného nezbývá...“

„Tommy, prosím tě, to nejde. Navíc je ženatý! Vždyť by mi to děťátko vzal! On je ta velká superstar, chápeš? On může! Může všechno! I kdyby se o to děťátko soudil, vyhraje to! Nepřežila bych, kdyby mi ho vzal! Víš, jak on miluje děti. Už tak se o ně rve a teď si představ, jak by zápasil o to svý.“

„Mel, no tak, dost. Ani nevíš, jak mě ničí vidět tě takhle. Najdeme nějaké řešení, neboj.“

„Nenajdeme...Všechno se mi bortí v rukách. Vždyť už ani neumím operovat, nic mi nejde a ...“

„Prrrr...prrrr, no tak Mel, to stačí. Nenechal jsem tě operovat, protože je ti zle, což už je teď k tvému pokročilému stádiu těhotenství pochopitelné. To ale přeci neznamená, že pořád nejsi ten nejlepší lékař a chirurg, kterého znám. No tak, vzchop se, nějak to zvládnem! Pomůžu ti...“

„To je od tebe milé, Tommy, ale...opravdu není jak.“

„Ale je... Mel, co kdybychom se vzali?“

„Cože?“ hlesla jsem.

„Já vím, že to asi není ta nejromantičtější žádost o ruku, ale rozumíme si, jsme kamarádi na život a na smrt a oba vedle sebe někoho takového potřebujem. Navíc teď budeš potřebovat otce pro své děťátko, které už brzičko přijde na svět a mé děti tě milují. Navíc, když se vezmeme ještě teď, nikdo nebude řešit, s kým toho prcka máš.“

„Tohle po tobě přeci nemůžu chtít, Tommy, je to neskutečná oběť...“

„Ale prd oběť, Mel. Jsme přeci nejlepší přátelé, nebo snad ne?“

„To sice ano, jenže... “

„A ty si maj pomáhat, ne?“
„Ano, ale vždyť... myslíš to vážně?“

„Jasný!“

„Bože, Tommy, ty jsi opravdu dar z nebes.“ Nahla jsem se k vysokému černochovi klečícím přede mnou a široce ho objala.

„Děkuju“

„Ne, já ti děkuju, Mel...“

----------------------

Před dvěma lety jsem přijala post ředitele jedné prestižní nemocnice v L.A a své místo nedaleko Santa Ynez přenechala Tommymu. I když jsem domů jezdila jen na prodloužený víkend, byly to nejšťastnější léta v mém životě.

Seděla jsem na zemi své nové kanceláře a hrála si se svoji dceruškou. Všude kolem nás byly rozházené hračky a já si užívala ten rozzářený pohled v její bezstarostné tváři. Ode dne jejího narození uplynulo pět roků. Pět překrásných let, které mi její život dal. Byla jsem nadšená. Za tu dlouhou dobu se toho hodně změnilo, jen jedna věc zůstávala – láska k Mikovi, která i přes veškerou snahu nezmizela.

Ačkoliv naše Pariska byla vzhledově podobná spíše mamince, chováním byla celý Mike. Nebylo dne, kdy bych si na něj alespoň letmo nevzpomněla. Bývaly doby a já obětovala vše za to ležet opět v jeho vřelém náručí a představovala si, jaké by to asi bylo, kdybychom byli pospolu jako jedna rodina. S postupujícím časem jsem ale tyhle nesmyslné myšlenky zavrhla a plně se odevzdala svoji současné – skutečné rodině. Tommy byl bezvadný manžel! Naše přátelství manželstvím nějak neutrpělo, dokonce naopak. Těšilo mě, jak všechno fungovalo. Dokonce jsem i doufala, že se ho jednou naučím milovat. Myslím, že se mi to dařilo, když v tom mě z přemýšlení vytrhla osobní asistentka: „Doctorko Sinclerová? Omlouvám se, že Vás ruším, ale přišel nám další donační šek na to nové oddělení, co budeme otevírat.“

„Vážně?“ Vystřelila jsem ze země a nadšeně přiběhla ke Kláře, která v ruce držela zelený papírek s poměrně tučnou částkou. „To je úžasné, jaký pak skvělý člověk nám...“ zarazila jsem se. Na šeku totiž stálo jméno mne velmi dobře známé.

„Paní ředitelko, jste v pořádku? Děje se něco?“