Kapitola 43.

Tak tímto poděkujte Laneey, která mě dokopala přidat dílek ještě dneska:-D

Zítra budu mít tak trošku času a snad se mi podaří všechno dohonit a proběhnout Vaše blogýsky:) Přiznám se, že všechno mám už přečtený (až na novej dílek od Čokoládky, na kterej se moc těším), ale komentky nahážu přes den:-*

Miluju Vás, Vaše Jeana

Jinak dílek je protentokrát krátkej, ale výživnej:-*

„Doctorko Sinclerová? Omlouvám se, že Vás ruším, ale přišel nám další donační šek na to nové oddělení, co budeme otevírat.“

„Vážně?“ Vystřelila jsem ze země a nadšeně přiběhla ke Kláře, která v ruce držela zelený papírek s poměrně tučnou částkou. „To je úžasné, jaký pak skvělý člověk nám...“ zarazila jsem se. Na šeku totiž stálo jméno mne velmi dobře známé.

„Paní ředitelko, jste v pořádku? Děje se něco?...Melanie, vnímáte mě?“ naléhala Klára.

„Tohle nemůžeme přijmout.“ řekla jsem rozhodným hlasem své sekretářce a vrátila ji do rukou tučný šek, na němž viselo jméno muže, na kterého jsem se po dlouhá léta snažila zapomenout.

„Ale proboha, proč, paní ředitelko? Ta částka by stačila na otevření dvou oddělení.“

„Prostě ne.“ odvrátila jsem se od ní a pohleděla na Parisku, která si spokojeně hrála s panenkou. Na chvíli jsem se zamyslela a pak pokračovala: „Mám k tomu své důvody. Kromě toho mi dnes ráno volal generální ředitel jedné lukrativní společnosti a přislíbil nám poměrně velkou dotaci. Panu Jacksonovi vzkažte, že děkujeme, ale peníze již nejsou potřeba.“

„To mu mám říct?“

„Ano.“

„Ale jak?“

„Vy už si nějak poradíte, Kláro. Jste ta nejlepší asistentka, co mám.“ věnovala jsem ji vřelý pohled a přisedla zpátky ke své dcerunce.

 -------------------------

Měla jsem napilno. Odvedla jsem Parisku domů, kde jsem ji přenechala na starost chůvě, která se o ní starala pokaždé, když mi povinnosti nedovolovaly plnit mateřské povinnosti. Ačkoliv jsem se snažila se svoji Pariskou trávit co nejvíc času, při mém časovém vytížení to bylo opravdu velmi náročné. I když přes týden byla se mnou v LA a ne u Tommyho nebo u mého otce, existovaly i tady dny, kdy jsem ji vůbec neviděla, jen ji v noci políbila do vlásků a nechala ji dál sladce spinkat.

Od čtyř hodin jsem přednášela na lékařské univerzitě v LA, kde jsem učila kardio. Avšak ještě před tím jsem se chtěla stavit v čínské restauraci pro něco rychlého k jídlu. Dost mi kručelo v břiše, protože jsem toho moc od rána nesnědla. Bylo kolem druhé hodiny odpoledne. Převlékla jsem se z lékařského stejnokroje a zaplula do pohodlných, ale těsných džín a lehkého rudého svetýrku, který těsně obtahoval všechny zahalené křivky a vydala se na cestu do školy. Dnes bylo krásně a tak jsem vyrazila o chloupek dřív, abych se taky jednou malinko prošla.

-------------------------- 

„Miku, na co myslíš?“

„Ale na nic.“ špitl a dál hleděl z okýnka černé limuzíny. I když okolo něj všechno naplno pulsovalo, ten jeho život jakoby dávno skončil. Bylo tomu šest let. Tehdy se z něj stalo chodící tělo bez duše. Ztratil jakýkoliv náboj nebo naději pro život, což se projevilo i na jeho zdraví i tvorbě.

„No tak, Miku. Pojď, půjdeme se po tý tvý „akci“ někam pobavit.“

„Nestojím o to, Eddie... Dneska nemám chuť.“

„A máš ty ještě vůbec někdy chuť?“

Mike si jen povzdechnul a zakroutil hlavou.

„No tak, chlape, podívej, vzpomínáš, jak jsme vždycky pozorovali holky z auta? Co říkáš támhletý... tý brunetce. Ta má teda boky, panečku, co myslíš?“

„Jo...jo...to má.“

„A támleta. Vidíš, jak běží? Pěkně ji skáčou prsa! Si představ, jak skáčou nad tebou...“

Mike se uchychtl. Znal velmi dobře svého přítele Eddie Murphyho. Rád laškoval se ženami všeho věku a všech barev pleti. Mike také jeden čas býval takový, ale to už bylo dávno za ním. Jakoby z toho vyrostl, i když si přiznal, po dlouhé době koukat z okýnka na ty půvabné dívky v něm vzbuzovalo jisté choutky a věděl, že když ho nějaká z nich zaujme, je schopen do hodiny sepsat novou píseň.

„Jo, ta má fakt velký prsa.“ smál se Mike a pomalu se nechával nalákat na Eddieho vlnu.

„Bych s nima nechtěl dostal přes hlavu.“

„To by byla řacha!!“ poznamenal Mike. Oba jak dva puberťáci propukli v hlasitý smích. Wayne, sedící vedle popové hvězdy, se jejich hláškám musel smát. Opravdu byli jak malí. Situace se ale mávnutím proutku změnila, když Eddie pohleděl na pozadí jedné dívky s dlouhými tmavými vlasy.

„Ty krááááso, podívej na tu prdelku! A ty křivky! Hmmmm... Tak s tou bych si dal říct hned!“

„Bože, vždyť je to Mel! JOHNE, ZASTAV!“

„Ale Miku, tady nemůžu...“

„Zastav co nejblíž u ní!“ vyhrkl. V podstatě si ještě pořád neuvědomoval, co dělá. Najednou pocítil, jak se mu život vrací do žil. Srdce mu tlouklo rychlostí blesku a on už toužil hledět do tváře ženy, kterou tolik miloval.

-----------------

Zamyšleně jsem kráčela po Soto Street a v hlavě si třídila myšlenky o tom, co mě ještě dneska čeká. Z přemýšlení mě vytrhla až černá limuzína, která zastavila u chodníku, po němž jsem kráčela. Zprvu jsem ji nevěnovala pozornost, když v tom z ní vystoupil jakýsi muž v černé košili. Nevím, proč, něco mě donutilo odtrhnout oči z kamenných dlažek pode mnou a pohlédnout před sebe...