Kapitola 44.

Ahojky, tak díky odpadnuté škole jsem dneska stihla sesmolit další díleček. A jdu se vrhnout na ty Vaše:-*

Všechny Vás zbožňuju:-*

Tento díleček věnuju Čokoládce, Janičce, Hanylen a Zuzy:-*

S láskou 

Vaše Jeana

---------------------

„Zastav co nejblíž u ní!“ vyhrkl. V podstatě si ještě pořád neuvědomoval, co dělá. Najednou pocítil, jak se mu život vrací do žil. Srdce mu tlouklo rychlostí blesku a on už toužil hledět do tváře ženy, kterou tolik miloval.

---------------------

Zamyšleně jsem kráčela po Soto Street a v hlavě si třídila myšlenky o tom, co mě ještě dneska čeká. Z přemýšlení mě vytrhla až černá limuzína, která zastavila u chodníku, po němž jsem kráčela. Zprvu jsem ji nevěnovala pozornost, když v tom z ní vystoupil jakýsi muž v černé košili. Nevím, proč, něco mě donutilo odtrhnout oči z kamenných dlažek pode mnou a pohlédnout před sebe...

To snad ne! Jakoby mě v mžiku spálil oheň na prach. Nehnutě jsem zůstala stát na místě a hleděla do očí, které obrátily celý můj život vzhůru nohama.

Stáli jsme naproti sobě a ani jeden z nás nevěděl, jak začít. Z šoku mne probraly až okolní chodci ukazující naším směrem. Všichni obrátili svůj zrak k nám a já si připadala, jak kdybychom byli hlavní atrakcí na pouti. Všimla jsem si toho, že někteří vytahují své aparáty a jiní se pro změnu rozeběhli k nám.

„Být tebou bych si nastoupil.“ hlesl Mike a gentlemansky otevřel dveře od své překrásné limuzíny.

Nervózně jsem se rozhlížela a těkala očima kolem sebe. Fanatický křik se roznášel ulicí a já se cítila jak malá srnka v síti pytláků. Znal mě příliš dobře. Věděl, že nesnáším tenhle druh pozornosti. Jenže ta pozornost nevznikla z ničeho nic. Mikova osobnost vzbuzovala davové šílenství. Opravdu, děkuji pane Jacksone. Díky Vám se během několika málo sekund z nevýrazné holky stal hit dne. Bylo mi jasné, že když teď neudělám co Michael žádá, nedokázala bych bez úlisných pohledů přejít ani na druhý chodník. A pokud jsem zítra ráno nechtěla svoji tvář objevit na nejrůznějších stránkách tiskovin, nezbývala jiná možnost než uposlechnout... Několikrát jsem se rozhlédla po rušné ulici a s nelibostí nastoupila do obřího auta.

--------------------------

Eddie zamlkle seděl v autě a nejradši by se na místě propadnul. Cítil se dost trapně. Vůbec mu nedošlo, že žena, kterou před chvílí sjížděl náruživě očima, by mohla být Mikova Melanie. Sice se trošku díky Mikovi znali, ale za nic by ho nenapadlo, že natrefí přímo na ní. O to větší trapas to pro něj byl.

--------------------------

Když jsem nasedala do obří limuzíny, povšimla jsem si dvou mužů u druhého okýnka. Přimhouřila jsem oči, aby si malinko přivykly. Oproti venkovnímu prudkému slunci bylo v autě šero.

„Wayne? Eddie? To je teda skupinka.“ pousmála jsem se na své přátelé. Avšak mé nadšení opadlo a úsměv se proměnil v led jakmile Michael dosedl do auta a zabouchl dveře.: „Promiň...“ šeptl. „Nezlob se na mě, ale věděl jsem, že za jiných okolností bych tě do auta nedostal.“

Nezmohla jsem se na jediné slovo, jen na nenávistný pohled. Uvnitř mě to vřelo. Všechno to zlé jakoby se to stalo včera. Cítila jsem vůči němu obrovskou zášť. A hlavně – byla jsem naštvaná sama na sebe. I když jsem si důrazně řekla, že pro mě tento muž přestal existovat, opak byl pravdou. A to i přes zdrcující bolest, jež ve mně tehdy zanechal. Podpírajíc bradu jsem koukala z okýnka rozjíždějícího se automobilu.

„Kam máš namířeno?“ pokoušel se rozvést konverzaci.

„No, původně do tý restaurace, u níž jsi mi zastavil, ale to už je teď asi passé.“

„Mmm...“ věnoval mi smutný výraz „...promiň, to jsem nevěděl. Dovolíš, abych tě někam pozval?“

„Ne...“

„Nemůžeš přece hladovět.“

„Nehladovím. Úplně mě přešla chuť k jídlu.“

„To ti nevěřím...“ pousmál se.

„Ani nemusíš. Je mi úplně jedno, co si myslíš.“

Michael se zhluboka nadechnul. Asi to nebude tak snadné, jak si ze začátku myslel. Bylo naivní doufat, že mu Mel při první příležitosti skočí kolem krku.

„Co máš dneska v plánu?“

„To tě nemusí zajímat. Vysaďte mě na konci bloku, prosím. Nemám v plánu si s tebou udělat okružní jízdu přes LA.“

„Když už jsem ti způsobil tu nepříjemnost, alespoň tě odvezu.“

„Díky, je to od tebe milé, ale už jsme tu. Nashle.“ pousmála jsem se na ostatní a než si ostatní uvědomili, co jsem právě řekla, vystoupila uprostřed ucpané křižovatky z auta.

„Mel!“ vykřikl Mike, ale já už dávno zabouchla dveře. „Ta ženská se mi jen zdá...“ povzdechl a zakroutil hlavou.

„Že by pořád zaláskovanej, kémo?“ nadhodil Eddie. Černoch sedící naproti němu se jen pod svým dlouho pěstovaným knírem souhlasně pousmál.

„Co? Já? Ani náhodou! Je to už dávno pryč, tak žádný další otázky, prosím. Mám k ní jen soucit. Tehdá jsem se nezachoval právě nejlíp, ale ona mě ani nevyslechla. Nedala mi prostor. Může si za to sama.“ zavrčel a pohlédl z okýnka. V davu na ulici se ještě snažil dohledat ženu, jež před chvílí utekla z jeho auta, ale z pátrání ho vyrušila slova muže sedícího vedle něj.

„A opravdu jsi si tak jistej, že si za to může JEN ONA SAMA?“

„Wayne, řekl jsem - žádné otázky.“

„Jooooo, jooooo, už mlčím. Jen nesnáším, když kecáš, Miku.“

„Já že kecám?“

„A jak... znám tě skoro 20let. Kvůli žádný jiný jsi nikdy takovýhle caviky nedělal. Měl by ses vidět, jak na ni reaguješ...“

„Nepoučuj mě, ano? Sám se znám nejlíp a vím, co cítím.“

„No jo, já zapomněl, že běžně kvůli babám zastavuješ auta za plnýho provozu. Bouračka – nebouračka. To se nějak opraví, že jo? Ale to, že z toho budu mít doživotní trauma a tik v oku tě už nezajímá, viď? Hlavně ženská!“

„Ten kluk má pravdu, předsedo.“ vložil se do řeči Eddie.

„Heeej, dost vy dva. Nebo Vás vysadím.“

„Ok, tak mě prosím vysaď u támhletý blondýnky.“

Mike s Waynem se hlasitě rozesmáli. Na Eddieho naléhání jej skutečně vysadili přímo před hotelem Trump, v němž s půvabnou dívenkou zmizel.

-----------------------

Bože, to mě mohlo napadnout, že v tomhle „maloměstě“ se čtyřmi miliony obyvatel se Michaelovi prostě neschovám. Skvěle. Stěhuju se do Grónska, tam snad už od něj budu mít jednou pro vždy pokoj.

Vešla jsem do budovy moderní lékařské fakulty a namířila si to přímo do své kanceláře, abych si vyzvedla materiály na dnešní přednášku. Vydala jsem se dlouhou chodbou, a pak nahoru, po schodech. Místy posedávaly skromné hloučky učících se studentů, s nimiž jsem se zdvořile přivítala. Právě probíhala výuka a nebylo místa, kde byste nezaslechli upadnout špendlík na zem. Zasunula jsem klíč do zámku, když v tom to hrobové ticho prolomil milý hlas postaršího muže.

„Aaaa, kolegyně Siclairová. Zrovna Vás hledám!“

„Dobrý den, pane děkane! Ráda Vás vidím. Mohu Vás pozvat na čaj?“

„Ooo, samozřejmě, stejně s Vámi potřebuji mluvit, tak to alespoň probereme.“

-----------------------------

Vyzvala jsem jej, aby se posadil do křesla a mezitím jsem nám oběma připravila šálek čaje. „Tak povídejte, pane děkane, co pro Vás mohu udělat?“

„Aaaaaa....Děkuju, Mel.“ odpověděl, když jsem mu podala do rukou hrníček s horkou tekutinou. „Tak, proč jsem tady... Už víte tu novinu?“

„Jakoupak novinu?“ usedla jsem naproti němu a usrkla jsem z čaje.

„No, během půl hodiny k nám dorazí jedna celebrita. Ten člověk byl tak laskav a na moji žádost odpřednášet tady nějaké své zážitky studentům reagoval okamžitě a s nadšením.“

„Vážně? A kdo pak to je smím-li se zeptat?“

„Jistě, pro Vás to není tajemství, ale nikde jsem to prozatím nezveřejňoval, mělo by to být pro studenty překvapení.“

„Vy mě napínáte.“ usmála jsem se a znovu se napila čaje.

„Že jste to vy, tak Vám to řeknu. Říká Vám něco jméno Michael Jackson?“

Vykulila jsem oči a vyprskla všechen čaj z úst. Rozrušením jsem na sebe vylila i zbytek horké tekutiny, která se do té doby poklidně vlnila v bílém hrníčku. Děkan ke mně přiběhl a jemnými ranami do mých zad se mi snažil vyprázdnit všechnu vdechnutou vodu z plic.

„Vás to teda pěkně rozrušilo. To je překvápko, co?“ smál se rozzářeně.

„To teda...“

„No vidíte, Mel. Ani nevíte, jak moc se na tu jeho přednášku těším. Když na to takhle emotivně reagujete vy, co teprv naši studenti, až se to dozví. Ty určo klepne!“ smál se.

„Jooo, to věřím. A nejen je...“ procenila jsem mezi zuby.

 -----------------------------

„Ani nevíte, pane Jacksone, jak si vážíme toho, že jste obětoval svůj drahocenný čas a přijel přednášet na naší univerzitu.“

„To je čest pro mne, pane Whitemane. Mít možnost podělit se o své myšlenky s tolika nadanými lidmi, jaké Vaše fakulta má, je jedním z těch největších božích požehnání.“

„Lichotíte nám.“ pousmál se postarší děkan, který ještě před 15ti minutami seděl v mé kanceláři. „Kolegové se už Vás nemohou dočkat ještě víc než já. A ani nevíte, jak jsem zvědavý na pohledy našich studentů, až Vás uvidí. Prozatím o Vás neví. Dnes je Den díkuvzdání, tak jim to chci dát jako překvapení.“

„To je mazané, pane Whitemane, ale nevím, jestli budu tím nejlepším překvapením...“

„Vy? Žertujete? Polovina z nich má u sebe doma v pokoji Váš svatostánek.“

Po celou dobu rozhovoru Emanuel Whiteman zářil jak malé dítě, které dostalo hračku. Setkání s Mikem pro něj bylo nesmírně obohacující a svému hostu se snažil poskytnout vše, co mu na očích viděl.

Kráčeli prázdnou chodbou až do Whitemanovy kanceláře, kde se Michael měl seznámit se všemi důležitými vyučujícími této části univerzity.

„Prosím...“ hlesl děkan Whiteman a podržel Mikovi a jeho osobnímu bodyguardovi dveře od místnosti.

--------------------- 

Seděla jsem se svými kolegy v děkanově kanceláři, kde jsme rozebírali jisté záležitosti ohledně výuky. V tom se rozevřely dveře, v nichž stál pan Whiteman s dvěma muži.

„To snad né, už je to tady...“ šeptla jsem si pro sebe a sklopila hlavu do dlaně.

„Vážení a milí, dovolte, abych Vás tu všechny seznámil. Je mi ohromnou ctí osobně Vám představit největší světovou superstar, kterou kdy země spatřila.“ Michael se ušklíbl a sklopil hlavu, ve vteřince ji opět narovnal a zahleděl se do tváří několika lidí před sebou, ale jeho pohled zůstal na jedné jediné tváři, která přehlušila všechny ostatní. Nevěřil tomu. Byla tam. Seděla na kožené židli v krásném přiléhavém oblečení. Oči měla sklopené a hleděla do stolu před sebou. Vlasy ji padaly do tváře a on toužil zčesat ty neposlušné pramínky stranou, aby ji pohlédl do očí.

„To je George Braun, pane Jacksone...“ Ty slova zněla daleko za Mikem. Z jeho snění jej vytrhl až urostlý muž středních let, který mu podával ruku: „Pro Vás jen George, pane Jacksone.“

„Co?“ šeptl. „Ach ano, Georgi, moc rád Vás poznávám, prosím, říkejte mi Michaeli.“

Prosím, říkejte mi Michaeli. Zacapila jsem si ironicky sama pro sebe.

„George zde učí chirurgii a je špička ve svém oboru. A tady máme Meryl Moskite. Nejlepší neuroložka, co znám.“

„Těší mě, Meryl.“ pousmál se koketně. Očividně čekal na mou reakci. „Doufám, Meryl, že by nevadilo, kdybych někdy výhledově využil Vaše služby. Sice mě naštěstí nic netrápí, ale člověk nikdy neví...“ pokračoval ve flirtu a já se ovládala, abych nezačala funět vztekem. Znal mě i moji žárlivost příliš dobře na to, aby věděl, jak uhodit na hlavičku.

„Erik Blaum...“

Takhle byla jmenována další a další jména mých kolegů, když v tom ve mně hrklo. - To příjmení, ta dotace, nemocnice... Dojde mu, že jsem to byla já, kdo odmítl jeho pomoc a ty peníze nepřijal. Chtěla jsem se vyhnout Mikovým všetečným otázkám a rychle přemýšlela, co udělat. Řada přede mnou se zkracovala a naše představení se blížilo rychlostí blesku...