Kapitola 45.

Uf. Tak nám začíná drobné dusno:-D

Tenhle díleček věnuji Janičce, ať už se jí v tom životě začne dařit a Viky a Markétce:-* 

A ještě jedna důležitá věc:

Všem Vám děkuji za komentíky a hlásky do soutěže, protože bez Vás by ta jednorázová povídečka 1. místo nespatřila. Ani nevíte, jak moc si toho všeho vážím a jak moc Vás všechny zbožňuju!!!!

Vaše Jeana

-------------------

Seděla jsem se svými kolegy v děkanově kanceláři, kde jsme rozebírali jisté záležitosti ohledně výuky. V tom se rozevřely dveře, v nichž stál pan Whiteman s dvěma muži.

„To snad né, už je to tady...“ šeptla jsem si pro sebe a sklopila hlavu do dlaně.

„Vážení a milí, dovolte, abych Vás tu všechny seznámil. Je mi ohromnou ctí osobně Vám představit největší světovou superstar, kterou kdy země spatřila.“ Michael se ušklíbl a sklopil hlavu, ve vteřince ji opět narovnal a zahleděl se do tváří několika lidí před sebou, ale jeho pohled zůstal na jedné jediné tváři, která zahlušila všechny ostatní. Nevěřil tomu. Byla tam. Seděla na kožené židli v krásném přiléhavém oblečení. Oči měla sklopené a hleděla do stolu před sebou. Vlasy ji padaly do tváře a Michael toužil zčesat ty neposlušné pramínky stranou a pohlédnout ji do očí.

„To je George Braun, pane Jacksone...“ Ty slova zněla daleko za Mikem. Z jeho snění jej vytrhl až urostlý muž středních let, který mu podával ruku: „Pro Vás jen George, pane Jacksone.“

„Co?“ šeptl. „Ach ano, Georgi, moc rád Vás poznávám, prosím, říkejte mi Michaeli.“

Prosím, říkejte mi Michaeli. Zacapila jsem si ironicky sama pro sebe.

„George zde učí chirurgii a je špička ve svém oboru. A tady máme Meryl Moskite. Nejlepší neuroložka, co znám.“

„Těší mě, Meryl.“ pousmál se koketně. Očividně čekal na mou reakci. „Doufám, Meryl, že by nevadilo, kdybych někdy výhledově využil Vaše služby. Sice mě naštěstí nic netrápí, ale člověk nikdy neví...“ pokračoval ve flirtu a já se ovládala, abych nezačala funět vztekem. Znal mě i moji žárlivost příliš dobře na to, aby věděl, jak uhodit na hlavičku.

„Erik Blaum...“

Takhle byla jmenována další a další jména mých kolegů, když v tom ve mně hrklo. - To příjmení, ta dotace, nemocnice... Dojde mu, že jsem to byla já, kdo odmítl jeho pomoc a ty peníze nepřijal. Chtěla jsem se vyhnout Mikovým všetečným otázkám a rychle přemýšlela, co udělat. Řada přede mnou se zkracovala a naše představení se blížilo rychlostí blesku...

---------------------

„Tak pane Jacksone, říká se to nejlepší na konec.“ smál se Whiteman. „Dovolte mi, abych Vám představil jednoho z nejlepších kardiologů, které jsem měl během své letité kariéry poznat. Tohle je doktorka....“

„Není třeba představovat, pane děkane. My dva se známe...“ pronesla jsem důrazně.

„Vážně? A to jste se mi nemohla pochlubit?“

„Nebylo proč. Už je to dlouho...“

„Svět je opravdu malý!“ podotkl úsměvně. „Tak už chápu Vaši reakci, Mel, mé šaty Vám tímto odpustily.“

Mike nechápavě pozvedl jedno obočí a s otazníkem se podíval na Whitmana.

„Měli jsme takovou nehodu s čajem. A musím říct, že už mě dlouho takhle nikdo nepoprskal. Výborně jsem se při tom pobavil.... Tolik hodin.“ zděsil se děkan. „Za chvíli má začít přednáška a my jsme ještě tady. Tak jestli Vás pane Jacksone smím poprosit, už musíme jít...“

„Samozřejmě...“ pokývl Mike.

Přesunuli jsme se do největší auly na této škole, kam se vešlo až 900 studentů. Celou tu dobu jsem kráčela v pozadí s kolegyní, abych Mika zbytečně neprovokovala k osobní diskuzi. Snažila jsem se vyhnout jákémukoliv kontaktu s ním.

-------------------------

S burácejícím ohlasem vešel dovnitř. Jak bylo zvyklostí, než začal přednášet, se všemi přátelsky uvítal. Děkan Whiteman přenesl úvodní řeč k přednášce a Michaela oficiálně přivítal na naší škole. Během toho, než ještě předal slovo Michaelovi, jsem si vyhlídla místečko co nejvýš a nejdál od katedry, kde měl Mike přednášet, a přisedla jsem si k jednomu ze studentů. Všichni ho hltali očima, fotili, natahovali se pro autogramy... No prostě... já neměla slov. Tahle chvíle se pro mne stala srdcervoucí terapií. Poslouchat hodinu a půl jeho překrásný líbivý hlas mě ničilo víc, než si jen dokážete představit. Když jsem na okamžik zavřela víčka a zaposlouchala se do tónu jeho slov, rozkutálely se mi slzy po tvářích. Nevydržela jsem to. Po půl hodině jsem se v tichosti vytratila ze sálu. Jediné oči, jež mě v té přeplněné místnosti pozorovaly, byly ty Mikovy.

-------------------------

„Pane Jacksone, to byla úžasná řeč! Všichni z Vás byli unešení! Ten aplaus na konci! Byl jste famózní!!!“

Mike se jen stydlivě pousmál. Vždycky těžce snášel chválu.

„Mohu Vás pozvat do své kanceláře na kávu, než odjedete?“

„To je od Vás milé, pane Whitemane, ale s velkým díkem musím odmítnout. Mám dnes ještě nějaké povinnosti.“

„Samozřejmě, samozřejmě...“

„Nevadilo by Vám, kdybychom to přesunuli na příští týden? Budu mít volněji.“

„Jistě! Bude mi ctí!“

„Nezlobíte se?“

„Na Vás, pane Jacksone! Blázníte?“ smál se Whiteman.

„Jen, mohl bych Vás ještě před odjezdem o něco malého požádat?“

„Ano, žádejte, Vaše přání je předem splněno.“

„Víte, potřeboval bych si zařídit takovou drobnost. Kde bych tady našel doktorku Sinclairovou?“

„Aaaa...doktorka Sinclairová...“

„Je to ta samá doktorka Sinclairová, co řídí losangeleskou nemocnici, že ano?“

„Ano, přesně ta. Najdete ji o patro víš přesně na konci chodby vlevo. Mám Vás doprovodit?“

„Ne, nemusíte, je to od Vás mile, děkuji. Budu se těšit na příští týden. Má asistentka se Vám ozve ohledně té schůzky.“

„Děkuji, pane Jacksone, bude mi potěšením.“

„Potěšení je na mé straně, pane Whitemane. Na shledanou.“

----------------------------

Tak tady někde by to mělo být...pomyslel si Mike...Aaa, doktorka Sinclairová, výborně, tak jdem na to.

Michael přistoupil k dřevěným dveřím, na jejichž prosklené části dřímalo jméno ženy, kterou toužil vyhledat a zaklepal. Ráno ho kontaktovala její asistentka, že paní doktorka děkuje, ale šek nepřijme. O to víc ho naštvalo, že nedokázala ten telefon zvednout sama. Přišlo mu to nezdvořilé. Chtěl nemocnici poskytnout 30 milionů dolarů, přece jen vcelku vysokou částku, a ona nemá ani to vychování ho kontaktovat sama a poděkovat. Takovéhle jednání jen těžko přenášel přes srdce. Věděl, že musí být vytížená, ale ať mu neříká, že na si nedokáže najít tři minuty na jeden hovor. To je míň, než stráví ráno u zrcadla. Byl opravdu naštvaný.

 ------------------------

Zrovna jsem si balila věci. Vše potřebné jsem zastrčila do tašky a rozhlédla se po místnosti, jestli jsem ještě na něco nezapomněla. V duchu se upínala ke svoji dcerušku, která v tuhle pozdní hodinu nejspíš šla spinkat. Přece jen bylo kolem osmé večer. Náhle se ozvalo tiché zaklepání na dveře. Kdo to může být? Hlesla jsem udiveně a vydala se kvapně otevřít.

„Mi...Michaeli?“

„Mel? Já...promiň, že ruším, ale tady na dveřích stojí, že zde má kabinet doktorka Sinclairová...“

„To...to má, ano ano.“

„Skvěle. A kde bych ji našel? Pokud to tedy nejsi ty.“ usmál se.

Když jsem otevřela dveře a spatřila Michaela, zatmělo se mi před očima. Na místě jsem přestala dýchat a v duchu se modlila, ať se z té patálie co nejrychleji vylížu. Ta situace mne znervózňovala. Přece jsem mu nesměla dovolit vkročit dovnitř, do místnosti, kde se na několika místech nacházely fotografie celé mé rodiny. Co teď? Rozhodla jsem se uplatnit staré dobré pořekadlo: Kdo uteče-ten vyhraje.

„No, někde tu lítá.“

„Aha, a mohl bych tu na ní počkat?“

„Ne...“ vyhrklo mi z úst. „Tedaaaa... netuším, kdy se vrátí. Taky jsem na ní čekala. Takže tu můžeš ve finále tvrdnout až do rána.“

„To mi nevadí.“

„No ale mně jo. Nenechám tě tady zamčenýho. Mám něco vyřídit?“ čapla jsem tašku a dala se na odchod.

„Smím-li tě poprosit, dala bys mi její osobní číslo? Zavolám ji.“

„No ona je dost vytížená, víš? Nevím, jestli se s ní spojíš.“ hlesla jsem, když jsem zamykala kancelář.

„Potřebuju s ní mluvit ohledně jisté záležitosti.“

„Pokud jde o ten šek, volala ti přece Klára.“ Do pytle to snad ne, já jsem ale blbá. Jeho přítomnost mě natolik rozrušila a já z úst střílela první, co mě napadlo a vůbec si nedávala pozor na to, co říkám.

„Jak o tom šeku víš?“

„No...víš....říkala mi to?“ Kruci, Mel, to měla bejt věta oznamovací, ne tázací. Takhle to vypadá, že něco zkouším a zjišťuju, jestli mi to projde!

„Říkala ti to? Vždyť jsi mi teď tvrdila, jak šíleně je vytížená a slečna Mortgenová, tak se tuším jmenuje, mi volala kolem oběda. To už jste si to stihly říct?“ Divil se Mike. Něco mu na tom všem nesedělo...

„No to víš, ženský... Tak ahoj, musím už jít.“ uculila jsem se a vydala se dolů ze schodů.

„Můžu tě někam hodit?“

„Ne, dobrý, ale díky. Měj se.“

Michael osaměl na chodbě univerzity a snažil si do sebe spojit pár věcí. Opravdu Mel v té kanceláři byla jen náhodou?