Kapitola 46.

Že jsi to ty Čokoládko, tak jsem vypotila další díl:-D

Děkuju Vám všem za minulé komentíky:-D Asi vyhláším soutěž o nejdelší komentář dne:-D

Přeju hezké počteníčko,

S láskou, Vaše Jeana

-------------

Michael osaměl na chodbě univerzity a snažil si do sebe spojit pár věcí. Opravdu Mel v té kanceláři byla jen náhodou?

----------------------

V noci jsem nemohla usnout. Celou dobu jsem se převalovala v posteli ze strany na stranu a snažila vytlouct všechny ty vzpomínky z dnešního dne z hlavy. Hruď se mi zaplňovala tísní, jež se měnila v palčivá muka. Měla jsem sucho v ústech a svírající se krk mi vyhnal hořké slzy nasáklé bolestí do očí.

„Proč?“ hlesla jsem tiše skrz plačtivé steny a paží si zakryla tvář. Bylo to zpátky. Doufala jsem, že toho muže už v životě nepotkám, naučila jsem se bez něj žít a ignorovat veškeré to mediálno kolem něj. ... Měla jsem novou rodinu a už to vypadalo, že jsem začala znovu žít. Zprávy o něm se mi dokonce dařilo přecházet bez záchvěvu, tak proč teď tohle? PROČ? Proč někdo dopustil, abych začala žít život bez něj a po pěti letech klidu a štěstí nám zas zkřížil cestu, a hned dvakrát... ...Ne...to ne...co jsem komu udělala? Propadla jsem v zoufalý pláč.

„Maminko? Proč pláčeš?“ ozval se jemný hlásek z poza rozevřených dveřích od mého pokoje.

„Zlatíčko, ty nespinkáš?“ utřela jsem si slzy a zvedla jsem se v posteli tak, abych viděla do kouzelné tvářičky své dcerunky.

„Spinkala jsem, ale slyšela jsem tě plakat.... co se stalo, maminko?“

„Pojď ke mně.“ šeptla jsem a sledovala, jak se rozeběhla do velké postele, v níž jsem seděla s otevřenou náručí. Pevně jsem ji sevřela a užívala si tepla, jež mi v jejím objetí proudilo žilami.

„Víš zlatíčko, každýmu se v životě stane něco, co mu nažene slzičky do očí...“

„A co se ti stalo, mami?“

„Vzpomněla jsem si na něco moc smutnýho, víš?“

„Maminko nebuď smutná. Nechci, abys plakala.“

„Neboj, zlatíčko moje, kvůli tomuhle už nikdy smutná nebudu.“ pohlédla jsem pevně z okna a upla své myšlenky k Michaelovi. „Už nikdy.“ šeptla jsem.

„Můžu tu spinkat s tebou?“

„Určitě, lásko moje.“ usmála jsem se vložila Parisku do peřin vedle sebe a přitulila se k ní. Bylo to to největší štěstí v mém životě, které mě dokázalo držet nad vodou. Tak moc jsem ji milovala. Už bych si nedokázala představit jediný den ve svém životě bez ní. Ne, nemůžu to Mikovi říct. Nemůžu mu prozradit, že je jeho dcerou. Teď je na to příliš pozdě, kdyby mi ji vzal, nepřežila bych to. Jednou jsem se rozhodla žít život bez něho a tak tomu zůstane. Tommy je skvělý otec i bezvadný manžel. Máme zdravé a hodné děti a oba děláme práci, která nás baví, tak co mi jen chybí? Co mě tak sžírá?

 ----------------

Byl pátek. Dopoledne jsem měla volno a tak jsem se ho rozhodla strávit s Pariskou. Stála jsem v zástěře u kuchyňské linky a zadělávala na dort. Moje maličká balancovala na špičkách na vyvýšené stoličce a její zvědavá očička běhala po desce sem a tam. Sledovala každičký můj pohyb. Při pohledu do jejich zvědavých kukadel jsem se musela pousmát, byla jak nějaká princeznička z pohádky. Vzala jsem misku s jahodama a společně jsme je začaly sázet na dort, když v tom se rozevřely dveře od bytu.

„Tatííííí!“ zvolala nadšeně Pariska, seskočila ze stoličky a běžela se přivítat s Tommym, který s širokým úsměvem ve tváři rozvíral paže, do nichž sevřel „svoji“ dcerušku.

„Ahooj.“ hlesla jsem překvapeně a šla se přivítat s manželem. „Zlato, co tady...“

„Měl jsem sem služební cestu a tak jsem si řek, že se půjdu alespoň na skok podívat na svoje dvě lásky.“ a věnoval Parisce jemný polibek.

„Jeee, to je od tebe krásný.“ Políbila jsem svého manžela.

„Ale prosím tě, ani nevíš, jak jsem se na vás těšil holky moje zlatý! A co teprv, jak se na vás těší Ben a Elenka. Děda už je taky jak jehlách. Do kolika máš, Mel? Mohl bych na tebe počkat a pak bychom jeli společně domů.“

„Tommy, zlato, jsi moc hodnej, ale mám dneska někde do šesti. Ale kdybys vzal Parisku domů už teď a já bych pak přijela za Váma?“

„Jasný, určitě vezmu.... Vážně na tebe nemáme počkat? Však my bysme se nějak zabavili, viď Pari, co kdybychom šli do lunaparku?“ usmál se Tommy a podíval se na malou, kterou držel ve svém náručí.

„Joooo, tati, prosím!“

„Mel?“

„Je to skvělý nápad, zlato, ale nebylo by to líto Benovi a Elence? Mám jinší nápad! Co kdybychom šli zítrs všichni? Co vy na to? Počkalo by to?“

„No já jsem pro, zní to bezvadně, Mel. Co Parisko? Půjdeme zítra všichni?“

„JOOOO. JOOOOO. JOOOO!“

------------------

Společně jsme poobědvali v nedaleké restauraci kousek od centra L.A., avšak poté se naše cesty rozdělily. Tommy s Pariskou odjeli kolem poledne domů do Santa Ynez a já do nemocnice, kde mne čekalo nepříjemné „překvapení“.

„Paní doktorko, paní doktorko!“ volala na mě Klára už na chodbě.

„Dobrý den, Kláro, co pak?“ přivítala jsem se se svoji asistentkou a začala listovat vzkazy, které na mne čekaly.

„Paní doktorko, ještě že už jste tady.“ řekla rozrušeně.

„Co se děje?“

„Dneska mi volala pan Jackson.“

Při jejich slovech ve mne škublo: „No...a co chtěl?“

„Vás k telefonu, prý to bylo naléhavé. Dokonce mě žádal o Váš osobní mobil.“

„Doufám, že jste mu ho nedala, Kláro?“

„To ne... Nedala...ale...víte...“

„No tak co se děje?“ byla jsem jak na trní.

„Víte, já... ptal se mě, v kolik tu budete. A tak jsem řekla kolem 1...a on že přijede.“

„Ach tak...“ zvedla jsem třesoucí se ruku a pohlédla na hodinky. „No, jenže už je půl druhé, takže zřejmě nepřijede.“ oddychla jsem si a vydala se ke dveřím své kanceláře. Uchopila jsem kliku a jemně ji stiskla, když v tom... „Ale on přijel, paní ředitelko. Sedí teď vedle ve Vaší kanceláři.“

Příliš pozdě jsem si uvědomila její slova. Zkamenělá jsem stála ve vchodu své kanceláře a v křeči svírala kliku od rozevřených dveřích, jež jsem nedokázala pustit, ani když jsem se přemlouvala sebevíc. Byla jsem v naprostém šoku. Rozklepala jsem se jak podchlazený africký turista v Himalájích. U mého stolu stál muž a v ruce držel fotografii celé mé rodiny. Pomalu pozvedl svůj pohled vzhůru, až se naše oči setkaly. Měl v nich neskutečnou zlost, která mne propalovala skrz na skrz. Jeho výraz mluvil za vše. Už nebylo kam se skrýt. Přála jsem si na místě zmizet. Utéct hodně daleko, ale neexistovala cesta zpět. Bylo příliš pozdě...

„Smím Vám přinést kávu, paní doktorko?“

„A...ano, Kláro.“

„Samozřejmě.“ pokývla Klára a odešla. Cvaknutí zámku znamenalo, že jsme osaměli.