Kapitola 47.

:-D:-D:-D:-D Tak Vám pěkně děkuju:-D Nevím, kde se to ve mě vzalo, ale rozepsala jsem se na plný obrátky:-D takže vkládám další díleček:-*  Omlouvám se za nudnou kapitolku:-D:-D:-D

A jelikož jsem se vydala, tak dílek očekávejt středu nebo čtvrtek:-D

Mám Vás moc ráda a věnování? Pro dnešek se holčinky moje nezlobte, ale mýmu Ondrovi:-D vrátil se ve 3 ráno z třídního srazu a má kocoura jak čepici:-D tak ať se z něj brzo dostane:-D

A na Vás myslím:-* Krásně počteníčko a hezký zbytek víkendu:-*

S láskou, Vaše Jeana:)

-----------------------

„Ale on přijel, paní ředitelko. Sedí teď vedle ve Vaší kanceláři.“

Příliš pozdě jsem si uvědomila její slova. Už nebylo cesty zpět. Zkamenělá jsem stála ve vchodu své kanceláře a v křeči svírala kliku od rozevřených dveřích, jež jsem nedokázala pustit, ani když jsem se přemlouvala sebevíc. Byla jsem v naprostém šoku. Rozklepala jsem se jak podchlazený africký turista v Himalájích. U mého stolu stál muž a v ruce držel fotku celé mé rodiny. Pomalu pozvedl svůj pohled vzhůru, až se naše oči setkaly a já pocítila, jak mne jeho hnědé oči propalují skrz na skrz. Hleděl na mě s obrovskou rozezleností a jeho výraz mluvil za vše. Už nebylo kam se skrýt. Přála jsem si na místě zmizet. Utéct hodně daleko, ale neexistovala cesta zpět. Bylo příliš pozdě...

„Smím Vám přinést kávu, paní doktorko?“

„A...ano, Kláro.“

„Samozřejmě.“ pokývla Klára a odešla. Cvaknutí zámku znamenalo, že jsme osaměli.

 -------------------------

Bylo ticho. Atmosféra se dala krájet. Ještě nějakou chvíli jsme si upřeně hleděli do očí. Když v tom Michel sklopil zrak a odložil obrázek mojí rodiny zpátky na stůl. Zhluboka se nadechl a promluvil nenávistným, ironickým tónem.

„Takže doktorko Sinclairová... gratuluji k sňatku... sympaťák. A tolik dětí....mmmmmm.... dali jste si záležet...“

„Proč jsi tady?“

„Proč?“ ruce suverénně zkřížil na prsou, pokrčil rameny a propukl v cynický smích. „Co myslíš?“

„Myslím, že Klára ti jasně vysvětlila, že ty peníze nepotřebujeme.“

„Zvláštní... co jsem tak slyšel, tak peníze sháníte pořád.“ Zvedl prst jakoby na něco přišel. „Mám takový pocit, že nejde ani tak o šek, ale o ten podpis pod ním.“

„Prosím tě, nebuď směšný...“

„Já že jsem směšný?“ ušklíbl se. „To si vážně myslíš, že si neumím spojit jedna a jedna dohromady?“

„S tebou to nemělo nic společného...“

„Vážně? Skvělé, takže lhát už umíte dobře, paní doktorko.“

„Nemám důvod ti lhát.“

„Ne? Jsi si tím jistá? Já tedy ne...“

„Nezajímá mě, co si myslíš.“

„Jsi herečka! Jako včera v té škole.“

„Ano? A hádej, kdo mne to naučil.“

„COŽE?!“

„Ale nic, toho neznáš. Jestli jsi skončil, támhle jsou dveře. Mám práci.“

Mike se opřel o stůl a zahleděl se zprudka mých do očí: „Ale ne, ne. My si nerozumíme. Já nikam nepůjdu! Nejel jsem 250 mil jen proto, abys mi ukázala dveře. Chci znát důvod, proč si nepřijala ten šek a proč mi lžeš? Nebo je ještě něco, cos mi neřekla?“

„Miku, já opravdu nemám čas...“

„Tak si ho uděláš! Dlužíš mi vysvětlení!“

„Fajn, tak dobře. Co chceš slyšet? Že jsem začala žít novej život? A že je mi líp než kdykoliv jindy?“

„Já ti to moc přeju, Mel!“

„Ale nekecej, Miku... Štve tě to. Vidím ti to na očích. Nemůžeš přenýst přes srdce, že dokážu být šťastná i bez tebe...“

„To není pravda... Jsem za to rád.“

„Ty ses taky nikdy nenaučil lhát. Možná ti to ostatní sežerou, ale já ne. Na to tě až moc dobře znám.“

„Chceš mě rozesmát? Já už tě dávno vymazal ze svého života. Je mi jedno, co děláš, jak žiješ a s kým žiješ. Chci jen, abys přijala ty peníze! Proto jsem tady. Nechci, aby kvůli tvé chybě trpěli nevinní!“ jeho slova mě zraňovala jak tisíce bodných ran.

„Mé chybě? Tys vlastně úplně náhodou zapomněl, že máš rodinu, viď? A můžu za to já... Jak jinak... Já o ty tvý prachy nestojím!“

„Já...já...já...to si říkáš ředitelka nemocnice? Mám se s tebou soudit?“

„To je všechno, co umíš?“

Náš hlasitý rozhovor přerušila až Klára, která nevinně nakoukla do dveří: „Paní doktorko? Mohu vstoupit? Nesu Vám tu kávu.“

„Samozřejmě, děkuju.“ Klára svižným krokem přistoupila k mému stolu, kam umístila šálek s černým mokem.

„Pane Jacksone, mohu Vám také nabídnout...“

„Pan Jackson je na odchodu!“

„A...aha.“ šeptla Klára.

„Můžete jej vyprovodit?“

„Není třeba, půjdu sám.“ řekl rezignovaně a uraženě opustil místnost.

„Paní doktorko, Ježiši Kriste, jste v pořádku?“ vylekala se Klára, když mě viděla, jak se hroutím do křesla v záchvatu pláče.

„To..to je v pořádku, Kláro.“

„Ale není, co Vám ten nezdvořák řekl?“

„Nic...vůbec nic...v podstatě všechno uvedl na pravou míru.“

 --------------------------

Michael zlostně usedl do své černé limuzíny, kde na něj čekal Wayne, který měl na Mikovy starosti čuch.

„A jeee. Tak povídej, co se stalo? Nebyla tam?“

„Právě že byla...“

„A? A? Tak mluv...“

„Víš, kdo je ta doktorka Sinclairová?“

„Neee?“

„Mel! Chápeš to? Ona je vdaná! Je vdaná!, Wayne!“ zopakoval a propukl v pláč.

„Tak to mě mrzí Miku, ale cos mohl čekat! Mel je senza ženská a potom všem na tebe nebude čekat roky!“

„Má 3 děti! A její manžel... Bože, vypadali tak šťastně! Tohle si nezasloužím, Wayne! Vím, že jsem za život udělal spoustu chyb, ale proč Mel? Proč jsem musel přijít i o Mel?! Byla to jediná žena, kterou jsem kdy v životě doopravdy miloval.“

„A už to z tebe leze. Takže ji máš pořád rád?“

Mike složil hlavu do dlaní, jimiž si zakryl tvář a zlomeně pokýval hlavou: „Myslel jsem, že je to pryč, ale včera, když jsem ji uviděl... nedokážu bez ní žít! Tolik mi chybí! Ale po tom dnešku jsou veškeré mé naděje u konce. Zemřely. Stejně jako teď zemře má láska k ní.“

„Miku, to neříkej! Přece si nemůžeš nalainovat, že ji přestaneš milovat, to nejde.“

„Bude muset jít.“

 --------------------------

Od mého setkání s Michaelem uplynulo již dlouhých 10 dní. Po celou tu dobu jsem si připadala jak tělo bez duše. Nedokázala jsem nic vnímat, ani pracovat...dokonce i Parisku jsem pro tento týden nechala u táty na ranči. Pokaždé, když jsem prošla kolem Kláry, neodpustila jsem si otázku, jestli nevolal pan Jackson, ale pokaždé se mi dostalo záporné odpovědi. Dokonce jsem sedávala v křesle kanceláře s mobilem v ruce s navoleným Michaelovým číslem, stačilo jen zmáčknout. Ale s představou, že náš hovor utne, jsem mobil zahodila do kouta.

Byl pátek. Ten den se mi směna hrozatánsky vlekla. Konečně odbila 5 hodina odpoledne a já se s myšlenkami na svoji rodinu vydala domů. Potřebovala jsem je. Obzvlášť teď.

-------------------

Když jsem najela na dálnici, zazvonil mi telefon: „Ano?“

„Doktorko Sinclairová! Tady cetrála. Máme případ. Nedaleko od Vás nám byl hlášen kolaps. Adresa Mulholand Drive 785.“

„Jistě, jedu tam.“ Na střechu jsem umístila výstražný majáček a dupla na plyn.

Mulholand Drive... Jeden dům větší než druhý. Snad to najdu. 763, 781, 785. Aaa. Tady to je!

Zajela jsem do dvoru a urychleně vystoupila z auta. Jenže... čekal mě nepředstavitelný šok. Dole u dveří stál Wayne a mě v tu chvíli bylo jasné, o jakou rodinu se jedná. Bože, jen ne Mike!