Kapitola 48.

Berušky moje, omlouvám se, ale NIC teď časově nedávám. Mám plný ruce práce s učením a zápočtama, takže se omlouvám, že nestíhám obcházet Vaše blogy. Nestíhám ani psát. To, co vidíte níž, je jen menší ochutnávka. Není to nic extra, ale zas Vás nechci nechat čekat. Prosím, mějte se mnou teď slitování. Do konce ledna to teď všechno bude takový zběsilý. Děkuju moc:-* Mám Vás ráda a hned, jak to bude možné, beru čáru a jdu obíhat:-* Slibuju-bude to ještě před Štědrým dnem.:-*

------------

Od mého setkání s Michaelem uplynulo již dlouhých 10 dní. Po celou tu dobu jsem si připadala jak tělo bez duše. Nedokázala jsem nic vnímat, ani pracovat...dokonce i Parisku jsem pro tento týden nechala u táty na ranči. Každý den, pokaždé, když jsem prošla kolem Kláry, neodpustila jsem si otázku, jestli nevolal pan Jackson, ale vždy se mi dostalo záporné odpovědi. Dokonce jsem sedávala v křesle s mobilem v ruce, kde jsem měla již navolené Michaelovo číslo, stačilo jen zmáčknout. Ale s představou, že náš hovor utne, jsem mobil zahodila do kouta. Ten den se mi směna hrozatánsky vlekla. Konečně odbila 5 hodina odpoledne a já se s myšlenkami na svoji rodinu vydala domů. Potřebovala jsem je. Obzvlášť teď.

-----------------------

Když jsem najela na dálnici, zazvonil mi telefon: „Ano?“

„Doktorko Sinclairová! Tady cetrála, máme hlášení. Nedaleko od Vás nám byl hlášen kolaps. Adresa Mulholand Drive 785.“

„Jistě, jedu tam.“ Na střechu jsem umístila výstražný majáček a dupla na plyn.

Mulholand Drive... Jeden dům větší než druhý. Snad to najdu. 763, 781, 785. Aaa. Tady to je!

Zajela jsem do dvoru a urychleně vystoupila z auta. Jenže... čekal mě nepředstavitelný šok. Dole u dveří stál Wayne a mě v tu chvíli bylo jasné, o jakou rodinu se jedná. Bože, jen ne Mike!

-----------------------

Klusem jsem následovala Wayna, který mne vedl ohromnou prostornou místností po schodech vzhůru - do pokoje s pacientem.

„....Už je to v pořádku. Je mi líp.“

„Ne, mami, zůstaň sedět, dokud nepřijede doktor.“

„Ale Miku, říkám ti, je to dobré.“

....Doléhal na chodbu rozhovor osob, jejichž hlasy mi byly důvěrně známé. Wayne mi otevřel dveře a já zůstala strnule stát před Mikem a jeho matkou. Cathrine seděla v pohodlném křesle a její syn stál nad ní se sklenicí vody, kterou jí podával právě ve chvíli, kdy jsem vstoupila dovnitř.

„Dobrý den.“ špitla jsem opatrně.

Michael sebou prudce trhl a otočil se za sebe do míst, kde jsem stála s lékařskou taškou v ruce. Naše oči se na několik vteřin setkaly. Bylo to neskutečné, ale tentokrát se na mě díval jinak než v té kanceláři. V jeho tváři se zrcadlila radost, dokonce jsem měla pocit, že jsem na jeho rtech zahlédla i letmý úsměv, ale náhle jak mávnutím kouzelného proutku se všechny emoce v Mikově tváři změnily a já cítila nesnesitelnou bolest, kterou prožívá. Pokoušela jsem se v něm ještě okamžik číst, ale roztrhl nás od sebe nadšený hlas paní Jacksonové: „Mel! Dítě moje!“ vítala mě z křesla Mikova matka. Zeširoka roztáhla paže a já se nejistě vydala její směrem. 

„Tak ráda tě vidím. Úplně se po tobě zem slehla, jak se máš, zlatíčko?“

„V celku dobře...“ hlesla jsem, když jsem poklekla k jejím nohám a hledala nějaké nějaké věci v tašce. „Spíš mne zajímáte vy? Co pak se stalo?“

„Matka omdlela.“ zhostil se situace Mike. Mluvil chladně, ale se strachem v hlasem. O svoji matku měl starost: „Říká, že je to v pořádku, ale já...“

„Ale já jsem v pořádku. Jen ten tvrdohlavec mi nevěří. Je paličatější víc něž jeho děda... A čím je starší, tím je to horší.“

Cathrininým stížnostem jsem se musela pousmát. Vzala jsem příruční ledku a zkontrolovala reakci jejich zorniček. Pak nastaly další takové ty rutinní kontroly a další zběžná vyšetření.

„Kate, motá se Vám často hlava? Migrény? Zhoršuje se Vám dech i při slabé fyzické zátěži?“

„No tak od všeho něco.“

„Mmm...mmm...Můžu někoho z Vás poprosit?“ otočila jsem se k Waynovi, který stál u dveří s Mikem.

„Ano?“ Vyhrk Mike, aniž by se Wayne stihnul nadechnout k odpovědi. 

„Prosím tě, támhle v saku - v levé kapse...najdeš tam klíče od auta. V kufru bych měla mít takovej kovovej přístroj. Můžeš mi ho přinést?“

„Samozřejmě.“ odvětil bez protestu a odešel z místnosti.

-------------------

„Vy skoro zvoníte!“ valila jsem oči na čísla měřáku, který svíral její paži.

„Máte hrozně vysoký tlak. Radši si Vás ještě odvezu do nemocnice a udělám Vám nějaká další vyšetření...Nemusíte se ničeho bát. Chci mít jen klid, že vše ostatní je v pořádku. A rovnou pak i předepíšeme léky...“

„Ne, to ne, do nemocnice mě nikdo nedostane. Nemám to tam ráda.“

„To nikdo, mami, ale Mel ví, co říká. Kdyby to nebylo nutný, nebrala by tě tam. Věř jí.“

Mikova slova mě zahřála u srdce. Svoji matku dokázal jemným starostlivým hlasem uklidnit a ještě ji i přesvědčit. Vážila jsem si, že mi alespoň v něčem důvěřuje.

--------------------

„Mel, děkuju moc, jsem ti ohromně zavázaná.“

„Nemáte vůbec zač, paní Jacksonová. Ráda jsem Vám pomohla.“ Rozhovor s Catharine ve dveřích Michaelova domu vyrušil jeho majitele od čtení knihy a bez povšimnutí vstoupil do uvítací haly, kde jsem stála s jeho matkou.

„Mami... jak ti je?“ přišel přivítat matku a ustaraně jí objal.

„Už dobře, synku. Neboj. Mel je opravdu úžasná. No... z toho všeho mi dost vyhládlo, půjdu se podívat po něčem k jídlu.“ usmála se Cathrine a zmizela za dveřmi kuchyně.

„Dlužím ti poděkování.“ šeptl Mike a otočil se ke mně. „Vypadá mnohem lépe.“

„Má vyšší tlak. Předepsala jsem ji nějaké léky a udělala několik testů. Nemělo by to být vážně, ale raději... Můžeš na ni prosím dohlédnout, aby je užívala každé ráno?“ podala jsem Mikovi bílou krabičku s pilulkami.

„Dám na ní pozor, nemusíš mít strach.“

„Za 14 dní ji přijedu zkontrolovat. Kdyby cokoliv... budu na tomhle čísle.“ sáhla jsem do kapsy saka a nahmatala vizitku, jež jsem mu vložila do dlaně.

„Děkuju ti.“ řekl již s menším chladem, než s jakým se mnou jednal po příjezdu do domu.

„Nemáš vůbec zač, hlavně ať jste všichni v pořádku.“ pousmála jsem se a zavolala do kuchyně. „Na shledanou paní Jacksonová.“

„Počkej, Mel, kam utíkáš? Myslela jsem, že zůstaneš na večeři!“

Její slova mne zaskočily. A nejen mě. S Michaelem jsme se na sebe podívali s překvapeným výrazem a já se zhlubaka nadechla. Hledala jsem v sobě sílu odmítnout: „Ne, díky, vážím si toho, ale už je téměř 9 hodin večer a já mám před sebou ještě dlouhou cestu a...“

„No tak o důvod víc, abys zůstala na jídlo.“

„Ale já vážně...“

„Ne pro mne není odpověď. Už to nesu na stůl. Nebo snad mám to jídlo vyhazovat? No tak děvče, nezlob mě!“

Nemělo cenu odporovat. Pozvedla jsem rezignovaně obočí a začala si zouvat boty. Jeho matka nikdy neslyšela slovo ne a navíc, taky ji Mike znal až příliš dobře na to, aby věděl, že má něco za lubem. Věděla o jejich vztahu s Mel i o jejich velké lásce, která minimálně z Michaelovy strany nikdy neskončila.

Chvíli nehybně stál a pozoroval mne, pak v tichosti zabouchl dveře za mými zády a čekal, až si sundám boty.

„Ukaž, pomůžu ti.“ šeptl a pomohl mi vysvléct z kabátu, který pověsil na věšák v šatně za vchodem: „Tudy...“ vydal se směrem do jídelny a pohybem ruky naznačil, abych jej následovala.

--------------------

Vstoupili jsme do světlé místnosti, kde mne Mike s omluvou zanechal a bez vysvětlení odešel. Dlouho jsem ale sama nezůstala. Během několika málo sekund se v jídelně objevila Michaelova matka: „Tak Mel, posaď se tady a povídej. Jak se máš, co tatínek, manžel, děti... je toho tolik, co mi musíš říct. Tak dlouho jsme se neviděly...“

 -------------------------

S Cathrine jsme seděly u stolu a povídaly si o životě. Od našeho posledního setkání uplynulo téměř 7 let a za tu dobu se spousta věcí změnilo. Bylo milé znovu slyšet její hlas, zaposlouchat se do jejího vyprávění, ale...kam jen Michael mohl jít? To se mě opravdu tak štítil, že by nedokázal hodinu pobýt v mé přítomnosti? To mě opravdu už tak nesnášel? V tom se rozrazily dveře a v nich stál Michael, v ruce držel malého chlapce a mířil ke stolu, kde jej pomalu usadil do dětské sedačky.

Vždyť ...to je...Parisky bráška!