Hezký nový rok Vám všem, zlatíčka moje největší!!!!:-*
Po dlouhé době ožívám a s tím i vkádám menším přídavek - a nebojte, pořád žiju! Dokonce už mám úspěšně za sebou jeden zápočet, tak jsem ráda, že ty proučený Vánoce stály za to:-D a ve středu další:( každopádně hned ve středu se vrhnu na Vaše blogy a dojedu restíky, které u většiny z Vás mám:-*
Mám vás moc ráda a doufám, že jste si Ježíška a Silvestra skvěle užili:-*
Tenhle díl věnuji : Moničce, Čokoládce, Janče, Haničce, Zuzy a Laneeyce:-*
------------------
Jak mávnutím proutku rozrazily dveře a v nich stál Michael, v ruce držel malého chlapce a mířil ke stolu, kde jej pomalu usadil.
Bože můj, vždyť ...to je...jeho syn!
--------------------
Oči jsme měla sklopené a vidličkou se dloubala v talíři s těstovinami, který mi před několika minutami Cathrine přinesla na stůl. Nebylo mi do řeči. Při pohledu na malého Prince má tvář zbělela. Během celé té doby, co jsme společně seděli u stolu, jsem jen tupě jsem hleděla na porci jídla před sebou.
Místností prostupoval Mikův jemný hlas, který se s každým dalším slovem věnovaným jeho synovi zabodával do mého srdce stále hlouběji. Náhle jsem zaslechla Princův smích. Nedokážu říct proč, ale donutilo mě to zvednou oči a zahledět se do tváře rozesmátého chlapce. Jeho hnědá očka zářila štěstím a ručičky rozhazoval všude kolem sebe. Mike ho zahrnoval péčí a láskou a já pocítila, jak se mi na rtech modeluje milý úsměv.
„Tak Mel, pověz, co ty a rodina? Co manžel, děti a tak?“ nadhodila Cathrine.
Čekala jsem, kdy tahle otázka přijde, ale i přesto jsem pořád v duchu doufala, že se ji nějakým zázrakem vyhnu. Sklopila jsem oči zpátky do jídla a v ten moment ucítila Michaelův zpražující pohled na své tváři. Plný očekávání visel na mých rtech a čekal na odpověď. Ve vzduchu se vznášela napjatá atmosféra. Povšimla jsem si, jak si Michael nervózně pohrává s malou lžičkou, kterou měl připravenou na dezert...
„Mel?“ vyzvala mne znovu Cathrine a stejně jako Mike očekávala nějakou reakci.
„Manžel a děti?“ špitla jsem.
„Hmm, hmm.“ pokývala souhlasně Mikova matka.
„To je široké téma... co přesně byste chtěla slyšet?“
„Předpokládám, že jsi vdaná...“
„Ano, přesně tak...“ pousmála jsem se.
„A?! Teda z tebe něco dostat Mel, to je ještě horší jak dostat pravdu z politiků. Tak povídej, povídej.“
„Jak dlouho jsi vdaná? Ten prstýnek na tvé levé ruce přece jen o něčem vypovídá a vypadá, že už i něco zažil.“ smála se Kate.
„Za pár měsíců to bude 6 let.“
„Panečku, tak to už je nějaká doba. A dětičky jsou?“
„Jsou, jsou. Máme tři.“
„Za 6 let tři děti? To musí být krása!“ Jakmile Kate dořekla větu, zaslechla jsem zvláštní zvuk. Obě jsme pohlédly na Mika a s překvapením jsme zíraly na právě zlomenou lžičku, kterou Mike svíral v zaťatých dlaních.
„Miku, jsi v pořádku?“ bez reakce. „Synku, slyšíš mě?“
„Omluvte mě.“ hlesl a odložil zbylé kusy příboru na desku stolu. Zvedl se a zmizel za vchodem do jídelny, odkud si to zamířil k sobě do pokoje. K nám dolehl už jen zvuk zprudka zabouchnutých dveří.
„Neřekla jsem nic špatně, že ne?“ zježila jsem se.
„Ty? Prosím tě, neřeš ho. Poslední dobou je jak utrženej ze řetězu. Asi je v přechodu. Takže neboj.“ prohodila Kate cynicky.
---------------------
Zbytek večera jsem strávila s Kate v obývacím pokoji u hořícího krbu, kde jsme si nad šálky voňavého čaje povídaly a pozorovaly Prince, jak si na zemi hraje s legem.
„No víš, Mel, Joe šel teď do sebe. Tuhle dokonce pozval Janet a Michaela na večeři. Normálně jsem tomu vůbec nevěřila. Ale to bylo story.!“ smála se Cathrine. „Normálně Joe vzal Michaela do auta a...“ v tu chvíli zazvonil Kate telefon. „...kdo to zas volá?! Dneska to tu je horší jak v ústředně. Nezlob se, Meli. Hned jsem tu.“
Pohlédla jsem na malého Prince, který stavěl nedaleko mých nohou jakýsi hrad. Chvíli jsem si ho jen tak zkoumavě prohlížela, když: „Teto, podívej! To je hrad! A mám tu i piráty! A tady to je lodička! A má tu i dělo! Koukni.“ Sledovala jsem jeho nadšená očka. Byl tak překrásný! Neodolala jsem. Odložila jsem čaj na stoleček vedle pohovky a přisedla si k maličkému.
„Panečku, a tady máš i padací most!“
„Tam je schovanej dráček.“
„Dráček? Vážně?“
„Ano! Chceš ho ukázat?“
„A nebudu se bát?“
„Ne, nebudeš, neboj, on je hodnej! Si ho můžeš i pohladit, nekousne tě.“
„Tím si nejsem tak jistý, zvířata vycítí zlo.“ ozval se Mikův mrazivý hlas zpoza našich zad. Soudě podle jeho postoje tu už nějakou dobu byl. Stál ve dveřích se skříženýma rukama na prsou. Přes jedno oko mu visely pramínky vlasů, ale i tak byla z jeho tváře snadno rozpoznatelná zlost, skoro až nenávist, která ke mně otevřeně hovořila.
„Ale tatínku, vždyť si říkal, že Dino je hodný.“
„Tak pojď miláčku, měl bys už jít spinkat.“ přišel k nám a zvedl svého synka do náručí.
„Neee, tatínku ještě ne, prosím, jsem tady tetě ukazoval hrad, co jsem postavil.“
„Zítra je taky den. Ona si to určitě nenechá ujít, že ne teto?“ oslovil mne Mike. Nevím proč, v jeho přítomnosti jsem byla jak na trní. Chtěla jsem utéct, ale ve stejnou chvíli vstoupila do obýváku rozjařená Cathrine.: „Omlouvám se, že to trvalo tak dlouho. Volala kamarádka a nějak jsme se zapovídaly.“
„Kate, prosím Vás, nic se nestalo. Stejně už jsem na odchodu.“
„V tuhle hodinu? Blázníš Mel? Vždyť je po 23. hodině.“
„Právě proto bych už měla jet, musíte být všichni unavení.“
„Jedeš až do Ynez?“ zeptal se tiše Mike. Mlčky jsem přikývla.
„No to zapomeň! Mel, já si tě nevezmu na svědomí! Vždyť v Ynez budeš až kolem třetí ráno. To neexistuje! Někde usneš za volantem a je to. Zavolej domů, že tu zůstaneš a pojedeš v klidu až ráno po snídani.“
„Cathrine, to přeci nejde.“
„Všechno jde, drahoušku. Připravím ti peřiny. Miku prosím, ukaž Mel její pokoj.“
„Ale Kate...“
„Copak, dítě?“
„Mel, matka má pravdu... Bude to tak nejlepší. Je to nebezpečný jezdit někam v tuhle hodinu. Musíš být po celém dni unavená a mikrospánek se může dostavit dřív, než si myslíš. Přece jen je to skoro 150 mil. Promiň, že jsme tě takhle zdrželi a všechno ti zkomplikovali. Tvůj manžel to určitě pochopí. Když tak mu to vysvětlím...“
------------------
Následovala jsem Mika a jeho synka po schodech do prvního patra, kde byly ložnice a pokoje pro hosty.
„Jen uložím Prince a odvedu tě do pokoje, vydrž moment.“ Hlesl a vkročil s maličkým do jedné z místností. Nedalo mi to a po chvíli nakoukla do nedovřených dveří Princova pokojíčku. Všude byla rozeseta hromada překrásných hraček a uprostřed toho byla postýlka, v níž zrovna usínal malý Michael. Jeho tatínek seděl nad ním a něco mu broukal. Nastražila jsem uši a snažila se rozeznat slova líbezné melodie, která se linula z Mikových úst. Když Prince zavřel oči a jeho dech zpomalil, Mike jej sladce políbil do vlásků a pohladil po růžové tvářičce. „Dobrou noc, miláčku.“ šeptl potichu, když odcházel z pokojíčku svého synka.
„Promiň. Můžeme.“
Nerozuměla jsem jeho chování. V jednu chvíli má starost jak ten nejlaskavější anděl a vzápětí úplně přetočí. Nedokázala jsem ani vytušit, co může následovat, co od něj čekat. Opravdu, v jeho přítomnosti jsem byla nesvá a bylo to čím dál tím horší...
Vzal za kliku a vešel do prostorné světlé místnosti, jejíž stěny byly prokládané dřevem. V tichosti jsem vyšla za ním a zavřela dveře, aby se zbytečně naše hlasy nešířily domem, kde už přece jen někteří spali.
„Snad ti tu bude dobře.“
„Díky.“ špitla jsem stydlivě.
„Tak ahoj, hezky se vyspi.“ pronesl, když se vydal ke dveřím.
„Miku?“ Div jsem nevykřikla jeho jméno, jen abych ho zastavila. Ani nevím proč, prostě to šlo z hlouby duše a já věděla, že pokud odejde, už nikdy se naše duše neprotnou. Nerozuměla jsem ničemu – vždyť přeci to jsem chtěla – vymazat ho ze svého života, ne ho v něm udržet. Jenže jsem si nemohla pomoct...
Mike zůstal stát čelem ke dveřím a v ruce svíral kliku. Od mého zvolání se nepohnul ani o centimetr. Zůstal jak zmražený přesně tak, jak ho můj hlas zastavil.
„Prosím, neodcházej...“ poprosila ho snad i se zoufalým tónem v hlase. Ač jsem byla po celý večer nejistá v mnoha ohledech a bála se cokoliv udělat či říct, v tuto chvíli se vrátila všechna má rozhodnost a já vykročila směrem k jeho zádům. Jemně jsem se dotkla jeho ramene a otočila si ho k sobě tak, abych zpříma pohlédla do jeho očí... Jenže jakmile jsme zhlédla dvě tmavé studánky, rozklepal se mi hlas. Musela jsem na okamžik sklopit hlavu - jen pobrat dech a uklidnit se.
„Omlouvám se.“ hlesla jsem a zahleděla se zpátky do jeho smutných očí. „Měls pravdu... Ve všem... Bylo ode mě nefér nepřijmout ten šek, cos poslal nemocnici. Když jsem na tom papírku uviděla tvůj podpis, bezhlavě jsem zapomněla na to, co je smyslem mé práce a nechala se strhnout pocity, které se ve mně po tvé návštěvě v Africe opět probudily. Nechtěla jsem aby se naše cesty znovu setkaly a tak jsem to odmítla. Od tvé poslední návštěvy jsem hodně přemýšlela. Mrzí mě to. Opravdu moc. Pravda je taková, že ty peníze pořád potřebujeme a přiznám se, že by nám velmi pomohly. Pochopím, když teď odmítneš ty. Máš na to konec konců plné právo.“
Čekala jsem na jeho reakci. Mlčel. V duchu jsem pomalinku začínala zmatkovat, když náhle pozvedl víčka a s úsměvem na rtech řekl: „Nedáme si čaj?“
Po jeho slovech ze mne spadlo veškeré napětí. Jeho úsměv jsem opětovala se slovy: „Moc ráda... ale není přece jen trochu pozdě? Bude půlnoc, abychom nikoho nevzbudili...“
„Vidíš, to máš pravdu. Tak někam zajdeme! Vím o jedné skvělém místě nedaleko a malá procházka nám neuškodí.“
„Dobře, ale ne že se vrátíme ve 4 ráno!“ laškovně jsem pohrozila prstem.
„Neboj, možná i dýl, jedou non-stop.“ smál se Mike.
----------------------
„Miku, říkals přeci, že je nedaleko....“
„Autem je to pár minutek...“
„Aha.“ úsměvně jsem zakroutila hlavou nad jeho orientací v čase.
„No co...náhodou! Jen koukej, není překrásnej večer? Hvězdy kam se podíváš, dole svítící město, všude klid...“
„A smrad z aut, nikde žádný světla, ani chodníky.“
„Heeej, ty jsi hrozná, takhle to kazit!“
Nemohla jsem si pomoct, vyprskla jsem smíchy a strčila do Mika.
„A ještě do mě vrážíš. A pak že ženský jsou romantičky! No vidíš, už jsme tady! Pořád nemám odhad?“
„Dobře, beru zpět, máš větší odhad než jsem si myslela, že máš.“
„Děkuji...Počkej, to znamená, že to není tolik hrozný, jen trochu hrozný?!“
Nepřestávaje se smát jsem jemně přikývla a rozeběhla se ke vchodu do čajovny.
„Meel, počkeeej!“ zavolal přerušovaně skrze návaly smíchu. „Nikam mi neutíkej.“ Špitl a jemně sevřel mou dlaň v té své. „Tak pojď.“ Věnoval mi úsměv a vedl mne dolů po schodech ke zdobeným kovaným dveřím...
2025 ©